28 hodin v Praze aneb Najdi avotoast! /2. dí/

Ahoj, čtenáři! Jestli jsi nečetl předchozí díl, dovolím si Tě naň odkázat zde, abys nebyl ochuzen o souvislosti. Nuže tedy, četl-li jsi předchozí pražský a neodradila-li jsem Tě ještě svými rozprávkami, můžeme po delší odmlce pokračovat.

10. Vnitroblock

V noci jsem slyšela divné zvuky, jako kdyby v bytě nad námi někdo něco stěhoval po podlaze. Jenže nad námi už žádný byt nebyl… #možnástrašidlo Radši jsem to pustila z hlavy a těšila se, co přinese dnešní den a jestlipak si někde konečně dám ten avotoast. Sbalily jsme si všechny věci a zvažovaly, zda si je nechat na nádraží v úschovně. Jenže tím bychom ztratili čas, musely využít MHD a ještě platit poplatek; rozhodly jsme se proto, že těch pár švestek (batůžek a spacák) nám bude denními společníky a že to spolu nějak zvládneme.

Včerejší akční den a noční Věřte-nevěřte mě trochu vyčerpalo, těšila jsem se na pořádný hrnek cappuccina (s rostlinným, of course <3). Něco po deváté jsme zapluly do Vnitroblocku, který se nacházel jen jeden blok od našeho „bydliště“. O Vnitroblocku jste určitě slyšeli. Jestli ne, tak slyšeli, akorát o tom nevíte #neberměvážně. Vnitroblock – multižánrové centrum, které se tváří jako hipsterský underground. Kavárna, galerie, klub i obchod v jedné osobě, přesněji v jedné velké členité „místosti“ bývalé fabriky na místě, kde by to člověk nejméně čekal. Velký prostor, neomítnuté zdi, přiznané železné konstrukce, obnažené žárovky visící na kabelu, podlaha zalitá betonem, nábytek splašený za odvoz… Může být TOHLE útulné, stylové? Jinde možná ne, ale ve Vnitroblocku rozhodně ano.

Hned po vstupu na vás dýchne taková zvláštní, tvůrčí a inspirativní atmosféra. Kdybych se mohla teleportovat někam, kde bych měla psát tenhle článek, tak rozhodně tam. Bavilo by mě taky odtamtud, z nějakého zánovního a trochu zatuchlého křesílka, pozorovat dějství. A člověk se těm spisovatelům, kteří psali svá díla po kavárnách, vůbec nemůže divit… Jenže pouhé prostředí nás nenasytilo a zjišťovaly jsme, co k snědku je k mání. Záhy jsme zjistily, že bohužel téměř nic. Smutně jsme hleděly na za vitrínou vyložené a předražené raw i jiné dezerty, na které jsme ale vůbec neměly chuť. Dala jsem si aspoň to kafe a Janča čaj, abychom ještě nasály atmosféru a docenily nápad tvůrců. Vytvořit prostředí decentní renovací bývalé fabriky, kam lidi zajdou na kafe, na výstavu, do miniknihovny, na koncert, přednášku, vernisáž, výstavu, ale i do obchodu - to je, pane jo, záměr. Tleskám. A tleskají i druzí, soudě podle popularity a návštěvnosti.

11. Antonínovo pekařství

Už bylo hodně po desáté a my stále před snídaní, rozhodly jsme se proto zamířit do vyhlášeného Antonínova pekařství. Já spíš jako doprovod, protože je velmi tradiční a poctivé (super), ale není veganské (ach jo). Cestou jsme dost bloudily, než jsme se vymotaly z Holešovic směrem k Letné, kde se pobočka známého pekařství nachází. Když jsme se rozhodovaly, kterou cestou se vydat, intuitivně jsme zvolily tu „hlavně-proboha-pryč od hlavní silnice“. Posléze jsme vskutku nechápaly proč, protože nejen že jsme si dost zašly, ale procházely jsme opravdu nevzhlednou částí Prahy. Nebloudily jsme ale samy. Oslovila nás anglická rodinka a ptala se na cestu. Snad jsme dobře poradily, tak že by proto?

Konečně jsme se dotrmácely k pekařství; zákusků a pečiva bylo vskutku nepřeberné množství. Vegan krom chleba asi opravdu nic, dala jsem si bábovku a druhý kafe – takzvaného druháka, a Janča koláč a kakao. Užívaly jsme si poslední chvilky v teple a závětří, venku bylo opravdu nevlídno a čekal nás výstup na Letnou…

12. Letná

Poprvé v životě jsem stála před letenským zámečkem, a to 25.března se svařákem v ruce. Tohle místo jsem znala jen z knížky mé oblíbené spisovatelky a blogerky Pavly Smetanové, která sem ráda chodívala a stále chodívá na pivo. Foukal studený vítr, na který byl i zimní kabát krátký. Ani ten ale nevyrušil úchvatný výhled. U „kyvadla“ se fotí mnoho mladých cizinek a cizinců, nejspíš jižani, Italové, Španělé. A taky my. Mrazivý proudům navzdory fotíme „lítací“ snímky, připadám si jako ti cizinci, jsem návštěvníkem ve své zemi. Jen vyletět, vyletět z Letné a letět ještě výš… Mimochodem, máte lítací sny? Já ano a děkuji za ně Bohu, protože bez gravitace jsou všechny probrémy vyřešeny…

13. LUSH

Znovuzmrznutí č. 2 úspěšně splněno, a teď raději zase někam do tepla. Přeletěly jsme z Letné přes Čechův most a Pařížskou ulici dál směrem k tomu „pravému“ turistickému blázinci okolo Staroměstského náměstí. Opět trhy, blázinec. Janča měla v obchodě Desigual vyhlídnutou kabelku ve slevě, chtěly jsme se proto dostat na Václavák, kde se obchod nacházel. Vybraly jsme „kančí“ stezky, abychom tuto cestu nemusely absolvovat hlavním turistickým proudem. Kabelka zakoupena, úkol splněn, a teď honem do Palladia a hlavně LUSH, jediné české pobočky této netradiční kosmetiky, kam jsem se opravdu těšila. Neskutečná vůně mě ovanula už ve dveřích, a rozhodně to nebyla žádná chemka. Kosmetika LUSH je v zásadě přírodní, netestovaná na zvířatech, ručně vyráběná a dalo by se říci, že co kus, to originál. Kdysi, ještě než měl LUSH otevřenou pobočku u nás v ČR, jsem slýchala ódy pěnné na jejich voňavé masky na vlasy a pleť, proto jsem se dlouho nerozhodovala, co si odtud odnést.

Drahou kosmetiku si téměř nekupuji, tak jsou pro mě maska na vlasy a pleť – každá po 395 korunách, celkem raritou. Chtěla jsem ale investovat do vize, kterou podporuji (soudě podle toho, jak je prezentována), a navíc jsem chtěla otestovat, zdalipak se nejedná pouze o nafouklou bublinu a poctivou práci marketérů. Překvapila mě nabídka takzvaných čerstvých masek složených převážně z bylin, ovoce a dalších jedlých surovin, která se musí uchovávat v ledničce. Nepochybuji o její účinnosti, o tom žádná, ale tehdy v tom obchodě jsem si říkala, že takovou masku si přece sama vyrobím (no, zatím jsem si ji nevyrobila).

Primárně jsem sháněla něco na posílení vlasů a po konzultaci s obsluhou vybrala masku wen hua. Voněla zvláštně, jako nějaký kořeněný čínský čaj. A na pleť potom mátovou mask of magnaminty. Teď, zatímco píšu, mám oba produkty vyzkoušené, a nemůžu si vynachválit zejména masku na vlasy, kterou bych si určitě koupila znova. Masku jsem nechala na vlasech 3 hodiny a myslím, že to bylo akorát (20 minut podle návodu na obalu mi připadá málo). Po velmi dlouhé době mám vlasy lesklé, vyhlazené a zároveň vzdušné, velmi příjemné na dotek. Podobný efekt jako po práškové henně (i wen hua obsahuje hennu), jenže lépe regenerované. Co se týče masky, rozhodně mé mastné pleti neuškodila, v rámci možností povrch detoxikovala a vyhladila. Zázraky ohledně pleti nejsou v mém případě na pořadu dne (ani noci). Maska úkol splnila a pleť si stále dělá, co chce, takže vše při starém. Jestli jsi ještě nebyl(a) v LUSH, určitě se tam zastav, obsluha je velice ochotná, pomůže Ti najít řešení na míru a poskytne Ti tolik vzorků, kolik jen chceš.

14. Cacao

Čas jako kdyby nám začal protékat mezi prsty – blížila se půl čtvrtá odpolední, kdy jsme měly v plánu odjezd z Hlavního nádraží. Jenže před tím jsme ještě chtěly stihnout ten začarovaný avotoast! Z restaurací v Palladiu jsme si nevybraly a na poslední chvíli se rozhodly stihnout věhlasné Cacao. Prostor to byl nádherný, i když trochu studeně vyhlížející – vysoké klenuté stropy, velká okna, bohužel syntetické židle a malé kulaté stolečky. Objednala jsem grepový fresh (79 Kč) a konečně ten avotoast (tuším, že taky 79 Kč), Janča salát. Mno, tak drahý džus jsem měla naposledy v zahraniční měně, ale budiž – měla jsem na něj ohromnou chuť, tak mi za tu cenu stál. Avotoast jsem si představovala trochu jinak, alespoň trochu více poznamenaný avokádem a z nějakého více opravdového chleba.

Nuže, něco splněno, něco zůstane na příště. A tak to má být. Příště si určitě nenechám ujít CafeFIN, Náplavku, Národní galerii, Grébovku, bistro Mezi srnky... Pokud se ovšem opět neutvoří lepší plán za pochodu J. Cestujte, ať je to jakkoli na krátkou dobu a jakkoli blízko. I když vás to někdy nechá zmrzlé a vyčerpané...protože zážitky jsou nejvíc!

A kam chodíte v Praze rádi vy?

Elza

28 hodin v Praze aneb Najdi avotoast! /1. díl/

Změna prostředí, nová energie, zážitky, vnímání tady a teď, příjemná únava… Výlet mě vždycky povznese. Na poslední březnový víkend před Velikonocemi jsme s kamarádkou naplánovaly krátkou návštěvu Prahy. Prostě malý výlet s malým batůžkem, bez stresu, jen tak na pohodu. A taky bez metra, bez tramvaje – kam to půjde, pokud možno pěšky.

Před cestou jsem dala dohromady předběžný „wish list“ míst, kam bych se ráda podívala:

1. Vniroblock, protože mě děsně zajímalo, proč je to zbořeniště bývalé fabriky tak populární.
2. Coffee Room, protože tam prý dostanete nejlepší avotoast v Praze.
3. CafeFIN, protože je prostě děsně cool.
4. LUSH, protože si chci přivonět k té nádehře.
5. Náplavka, která mě láká z fotek z instagramu.
6. Pastva, protože je to prý nejlepší vegan restaurace na světě.
7. Národní galerie, protože jsem tam už děsně dlouho nebyla.
8. Grébovka, protože #příroda a protože bude po cestě.

Jak to bylo doopravdy?

1. Holešovice: Bistro Lovely Day

Nevystoupily jsme na Hlavním nádraží, ale až na tom Holešovickém, kde jsme měly domluvený nocleh. První štace po tom, co jsme si složily věci u sestřenice, se nacházela doslova za rohem. Naše hostitelka nás zavedla do nově otevřeného bistra Lovely Day. Ale to není na seznamu!, chtělo se mi vzdorovat, jenže místo toho jsem jen zůstala zírat – tak roztomilý podnik na tak nenápadném místě by člověk nečekal. Interiér je opravdu maličký, ale napěchovaný k prasknutí různými dekoracemi, nábytkem a také lidmi.

Měla jsem chuť na teplé jídlo a informovala se u obsluhy na čistě rostlinné možnosti, co se týče hlavních jídel. Rozhodla jsem se tentokrát udělat výjimku ohledně mléčného produktu a objednala si mini burgery s červenou řepou a kozím sýrem. Vypadalo to úžasně a chutnalo ještě líp, ostrý jazyk kritika nevytýká absolutně nic. Takže čtenáři, pokud nejsi vegan nebo nejsi absolutní vegan a zabloudíš na výstaviště, Pražskou tržnici, do Vnitrobloku nebo jinam v Holešovicích a vyhládne Ti, tenhle podnik si určitě nenech ujít. Kafe jsem tam neměla, ale prý je také bezkonkurenční, vegan zákusky v nabídce byly a vypadaly lákavě. 10/10!

2. Holešovice: Pražská tržnice

Po skvělém obědě jsme vyrazily vstříc novým zážitkům a rozhodly se projít Pražskou tržnici. Zaujala nás architektura budov – původně průmyslové, nyní „obydlené“ trhovci rozmanitých kategorií – od vietnamců přes teta drogerii až po Alzu.

Víc nás ale zajímalo, kudy se nejlépe dostaneme na druhou stranu řeky Vltavy – na Karlín, přes Žižkov a dál do Vinohrad.

3. Žižkov: Vítkovská vyhlídka

Vymotaly jsme se z tržnice skrz docela nehezkou částí Prahy, přešly Hlávkův most a zamířily směrem k Vítkovskému vrchu, který jsme musely chtě nechtě překonat – ať už horem, nebo dolem.

Míjely jsme Karlínské náměstí a kostel sv. Cyrila a Metoděje, který mne uchvátil svou vkusnou velkolepostí  co se interiéru i exteriéru týče. Pernerovou ulicí jsme pokračovaly podél Vítkovského vrchu a hledaly způsob, jak se dostat za kopec, nebo ještě lépe na kopec, kde jsme tušily zajímavou vyhlídku. Když jsme pak narazily na věhlasný Žižkovský „neboj“ tunel, insta-focení jsem si prostě nemohla odpustit. Tunel byl překvapivě dlouhý a cítila jsem se v něm podobně, jak si představuji první zážitek duše po smrti, jenže bez euforických stavů. Podivná změna tlaku, pocit tíže v nohách, divně se rozléhající zvuky, matné světlo kdesi v dálce… 

Byla jsem docela ráda, když jsem opět splynula s denní bělostí (a bdělostí). Hned poté, co jsme opustily tunel, jsme se začaly škrábat na kopec, který jsme právě podlezly. Bylo fajn být zase mezi stromy a rašícím kvítím.

Nahoře na kopci se nám otevřel krásný výhled jak na místo, odkud jsme vzešly (rozuměj Holešovice), tak k dalším cílům za Žižkovskou televizní věží, která se měla stát orientačním bodem pro další cestu. Na vyhlídkách mám vždy pocit, že moje duše letí… máte to taky tak?

Kdyby bylo o pár stupňů více, sedly bychom si tam a hleděly do dálky, na město pod námi a každá starost by se zdála jen velmi malicherná. Jenže místo toho jsme už docela drkotaly zuby (byly jen pouhé 3 stupně) a těšily se někam do závětří. Ponořily jsme se proto opět do šedavých hlubin žižkovských ulic a minuly televizní věž.

 4. Vinohrady: Náměstí Jiřího z Poděbrad

Záhy jsme dorazily na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme zaznamenaly abnormálně vysoký výskyt všelijakých fajnových kaváren, bister a obchůdků s kvalitními potravinami;

obdivovaly jsme také vpravdě neobvyklý design kostela, vzrostlé stromy a rozlehlou zatravněnou plochu. Tak jestli někdy bydlet v Praze, tak rozhodně tady, říkala jsem si (a mít nějakých 15 000 Kč měsíčně nazbyt na nájem garsoniéry v jedno z úžasných bytových domů, dodal by kritik).  Místo by to bylo velmi příznivé, a to jsme jej viděly v pobledlých barvách zamračeného počasí. Rozhodovat se, do kterého podniku vkročit, bylo příliš těžké, tak jsme se držely pragmatického plánu dojít do nedalekého Coffee Roomu (kam mě bůhvíproč táhl šestý smysl s vidinou vydatného avotoastu).

Stylový design všeho – stylové prostředí, stylová hudba, styloví lidé, stylové jídlo, stylové kafe. A všechno pokud možno vegan. Takhle nějak jsem si představovala Coffee room. Když jsem otevřela dveře, vskutku hrála stylová hudba- dokonce moje oblíbená písnička, kterou mám pocitově spojenou právě s tím, jak jsem si představovala tohle místo!

Vinohrady: Coffee Room.

Takže to bychom měli. A co dál? Prostředí bomba. Právě tak malé a právě tak decentně hipsterské, jak jsem čekala. Avotoast byla jasná volba. Jaké překvapení, když mi bylo řečeno, že avotoast podávají jen při snídaních. Z vegan zákusků jsem si nějak nemohla vybrat. Plátek banana bread za 55 Kč jsem si objednala spíš z hladu a nedostatečného výběru než chuti, za malý kousek mi to připadalo prostě moc. Místo toho mi přinesli podstatně větší vegan punčák, který jsem hnedka vrátila, protože punčák opravdu není můj favorit. Banana bread chutnal stejně jako moje domácí muffiny #takžedobrý, v sójovém cappucinu docela velké bubliny a bylo studenější. Asi nejsilnější zážitek byla záchodová kultura.

Pobyla jsem na onom místě celkem dlouho a pořádně se rozhlédla, protože hipsterštější záchody jsem asi ještě neviděla; takhle nějak jsem si představovala pokojík puberťáka v roce 1968. Navzdory drobným nedostatkům co do občerstvení jsme v Coffee Roomu strávili celkem dlouhou dobu; prostředí nanejvýš činorodé, pročítaly jsme Prague Superguide, který ležel na stole, a plánovaly další štace. Příště si určitě nenechám ujít CafeFIN přímo na náměstí Jiřího z Poděbrad.

6. Vinohrady: Erhartova cukrárna

Janča měla chuť na něco sladkého a v Prague Superguide jsme našly tip na nedalekou Erhartovu cukránu, která má svou tradici již od roku 1937. Po krátkém bloudění jsme ji našly a vskutku, kdo má rád sladké, přijde si na své. Vegan options bohužel téměř žádné, ale pokud nejste vegani a chcete si dát luxusní dort z kvalitních ingrediencí, který není předražený, s Erhartovou cukrárnou určitě nešlápnete vedle. Janča si vybrala ořechovo-jablečno-meruňkovo-špaldovou dezert, který jsme si daly nakonec napůl, a byl boží.

 7. Nové město: Velikonoční trhy na Náměstí míru, Karlák, Tančící dům

Slunce už se sklánělo k obzoru a my pomalu začaly směřovat Vinohradskou směrem k centru města. Míjely jsme známý dům nábytku Strnad, který známe z dokumentárního seriálu paní Třeštíkové Manželské etudy;  i ten dřevěný věšák byl snad na stejném místě, jako v druhém díle, který se natáčel před 15 lety…  Prošly jsme skrz sady Svatopluka Čecha a dál pokračovaly dolů Slezskou třídou, až se pod námi otevřelo Mírové náměstí, kde se právě konaly Velikonoční trhy.

Krátce jsme nahlédly do kostela sv. Ludmily a přemýšlely, co si koupit na zahřátí, protože začalo docela přituhovat.

Pobavil nás velikonoční svařák, no neodolaly jsme a dobře jsme udělaly. V povznesené náladě jsme Ječnou ulicí a přes Karlovo náměstí takřka utíkaly k Vltavě, abychom stihly západ slunce, nebo alespoň soumrak. Když jsme doběhly k Tančícímu domu, bylo už pozdě, i tak na nás ale čekala krásná podívaná na rozsvícenou Prahu halící se do temnoty.

 8. Pastva

Den a 24 000 kroků městem bylo za námi a přišel čas na pozdní večeři. Ve 20.00 jsme měli sraz s naší hostitelkou ve veganské restauraci Pastva. Poté, co jsme přešly most a hledaly místo setkání, ocitly jsme se v docela nehezké části Prahy na Andělu. To se ale rozhodně nedá říct o restauraci samotné! Prostředí velmi příjemné, neformální. Ani moc hogo fogo, ani moc hispster, taková zlatá střední cesta vkusu. Bylo téměř plno. Jako start jsme si objednaly čaj z čerstvého zázvoru (toho tam bylo opravdu požehnaně, konvička tuším za 60 Kč) a batátové hranolky (60 Kč), jichž byla hora a které jsme si rozdělily napůl. Luxusní. Jako druhý a poslední chod jsem zvolila paštiku z kešu, piniových oříšků a žampionů s kváskovým chlebem, která byla v jídelníčku řazena mezi předkrmy (120 Kč).

Očekávala jsem nějakou normální pomazánku, která se tváří jako paštika, a která asi nebude kdovíco. Jenže skutečnost byla jiná – bylo to kdovíco, a jak! Porce mi připadala, jako kdyby ji připravil minimálně Pohlreich na gastro soutěži v nějakém pětihvězdičkovém hotelu. Velmi profesionální servírování, konzistence tuhá a vydatná, a na vrchu byl dokonce „rozsol“ á la pravá paštika. Vůbec to ale nechutnalo jako náhražka, ale kompletní jídlo dotažené do dokonalosti – zkrátka gastronomický zážitek 10/10 a byla tak chuťově výrazná, že větší porci bych rozhodně nesnědla. Jo, a podávaná byla s karamelizovanou cibulkou (kterou jsem jedla poprvé, boží!), salátem a opravdu vynikajícím čerstvým kváskovým chlebem. Takže jestli jste ještě v Pastvě nebyli, musíte to napravit! Věřím, že si přijdou na své i nevegani.

Cestou do nocležiště jsme už padaly únavou a k tomu trochu promrzly na kost při hledání zastávky tramvaje a pak (byly výluky). Jaká úleva, když jsme pak po celém dni v luftě dorazily do vytopeného bytu. Ještě jsme si povídaly, prohlížely fotky z přechozího dne a do postele se dostaly až něco (hodně…) po půlnci.

Aby toho nebylo najednou tolik a nebyl jsi, čtenáři, zahlcen, dej si teď ode mě pauzu. Nechci Tě otrávit. A navíc – povinnosti volají, co říkáš?

Avotoast jsme zatím nenašli, v příštím „díle“ pražského putování na nás možná jeden čeká! Kde nakonec a proč mne neuchvátil?  Dozvíš se již brzy! :-)

Elza

Jarní vegan pizza

Jestli už jsi četl/a moje předchozí příspěvky, tak víš, jak velký jsem milovník pizzy. Bez nadsázky jde o moje nejoblíbenější jídlo vůbec. Pojďme se seznámit s veganskou pizzou, která zatím u všech strávníků sklidila všeobecný úspěch!

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že pizzu přece nemá smysl připravovat doma. Ta z listového těsta přece není pizza, "pravé" těsto dá moc práce a bez pece s vysokou teplotou to stejně nikdy nikdy nebude úplně ono. Proto jsem raději zašla do restaurace, občas si ji objednala domů, nebo aspoň koupila kousek do ruky. Když jsem se začala stravovat rostlinně, bylo mi docela líto, že si tak významný prvek svého života odepřu. #trochudramatizuju Věděla jsem sice, že existují i přirozeně veganské pizzy, jenže ty na mě působily dost chudým dojmem. Pouhé pomodoro s rukolou, kde nic, tu nic... Rozhodla jsem se jednat. Vyštrachala jsem starý, osvědčený recept na těsto pro domácí pizzu, udělala větší nákup a pustila se do práce. A výsledek? Naprosto předčil očekávání. Chutnala všem, dokonce i masožravcům s předsudky - a to už je, pane jo, něco!

Na těsto jsem potřebovala:

• 100 g hladké pšeničné mouky
• 100 g celozrnné špaldové mouky
• 1/3 kostičky droždí
• 125 ml teplé vody
• pár lžic olivového oleje

...a na navrch:

• ostrý kečup/protlak
• oregano nebo koření na pizzu
• 1 balení uzeného tofu
• 100 g vegan plátkáče (tentokrát jsem kupovala kauflandu)
• 50 g sójového nářezu (taky z kauflandu - najdeš ho v chlaďáku poblíž oddělení, kde mají tofu)
• 1/2 sáčku mraženého špenátu NEBO hodně čerstvého špenátu, kopřiv, cokoli listového zeleného...
• asi 300 g čerstvých žampiónů
• černé, vypeckované olivy ve slaném nálevu
• 1 cibule

Těsta se nelekej, je jednoduché, když ho zvládnu i celkem snadno i já. Mouky ve větší nádobě prostě smíchej, trochu osol, rozdrob tam droždí, přidej tak dvě lžíce oleje a 125 ml TEPLÉ vody. Pak to nějak vařečkou zpracuj (to je celkem vopruz), aby z toho byla homogenní hrouda. Přikryj utěrkou a nech odpočívat.
Na oleji osmahni žampiony (sámo očištěné, nakrájené na plátky a zbavené vrchní slupky), pak k nim přidej špenát a nech cca 10 minut dusit. Mezitím možná stihneš nastrouhat tofu a nakrájet cibuli, sója-nářez a olivy. To stihneš právě do té doby, než bude těsto "odpočinuté".

Těsto opatrně vytvaruj do placky na pečící papír a vydatně potři předem okořeněným kečupem (pokud se řadíš mezi ostré hochy jako jsem já, přidej ještě nějaké to chilli). První vrstva bude nakrájené tofu a cibule, pak přijde plátkáč, nářez a nakonec špenát se žampiony a olivy.
Nechej péct na 200 stupňů, postačí 15-20 minut. Nejlíp to chutná v pátek večer u nějakého cool seriálu #atmosféra, takže ne abys to jed/a ve středu v poledne nad klávesnicí počítače v nějakém zatuchlém kanclu! To by bylo zneuctění, no fakt!

Poselství veganské pizzy: ŽIJ A NECHEJ ŽÍT
Každý má své osobní výzvy. Neexistují dva lidé s totožným životním úkolem - každý máme svůj, jedinečný, právě nám na míru šitý Vesmírem. Záměrem Života je rozmanitost, a ta může být projevena jen ve vzájemném respektu. Buď věrný/á své pravdě a respektuj pravdu druhých. Obojí je naprosto v pořádku.

Zahřívací co-dům-dal z jednoho hrnce /BL/

Jídlo, při kterém ušpiníš minimum nádobí. Jídlo, ze kterého se dobře najíš a přesto Ti není těžko. Jídlo, které skvěle zahřeje. A ani netrvá moc dlouho. Žádný lepek, žádné koření, žádná laktóza. Příliš mnoho požadavků? Tentokrát ne!

"Nevýhoda" tohohle jídla je snad jen ta, že mi těžko uvěříš, že může chutnat dobře. Tak ještě nabídnu jeden argument. Nemám moc ráda brambory, zejména vařené. A základem jsou vařené brambory. Nevím, jak je to možné, ale takto připravené je miluju.

Základ pro 2-3 porce:

• asi 6 středně velkých brambor
• 4 cibule
• řepkový/olivový olej
• sůl

Volitelné:

• 4-5 zelených paprik
• a/nebo 1/2 dýně hokkaido
• a/nebo batáty, květák, cuketa, mrkev...dle fantazie a stavu ledničky
• mořská řasa na sushi (není podmínkou)

/BL/ = bezlepkový

Tentokrát jsem zvolila brambory a hokkaido, minule to bylo samotné hokkaido, jindy zas brambory a zelené papriky. Uvidíš, že stačí pouze dvě ingredience (s cibulí tři) a chuť bude více než překvapivá, ale pokud preferuješ pestrost, klidně přidej ode všeho trochu.

1. Všechno nakrájej na malé kostičky (brambory i se slupkou, musí být proto dobře očištěné; pokud použiješ dýni, tak tu raději bez slupky).

2. Do většího hrnce dej pár lžic oleje, sůl přiměřeně k množství, všechny ingredience a vodu, aby byl obsah hrnce tak ze 2/3 ponořený.

3. Vař částečně přiklopené 20-30 minut, dokud se nevypaří téměř všechna voda. Lze podávat s mořskou řasou.

V jídle mi nechybí žádné koření ani dochucovací prostředky, což je v mém případě dost podezřelé. Pokud vynecháš brambory a základem bude hokkaido nebo batáty, jako přílohu připrav jasmínovou rýži - tahle kombinace chutná taky skvěle a o zdravotní prospěšnosti nemluvě.

Poselství zahřívacího co-dům-dalu z jednoho hrnce: DOVOLÍM SI BÝT TÍM, KÝM  UVNITŘ SEBE JSEM

V každém okamžiku se přijímám se vším, co ke mně patří. Váží si sebe sama a jsem v klidu, proto jsem v každé situaci autentický/á. Být autentický/á neznamená, že v chaosu podlehnu svým zraněným myšlenkám, ale naopak to, že jsem si plně vědom/a své vnitřní bytosti - tzn. místa, kde "bydlí Já". Je to místo, kde se cítím být doma, a kde přebývá bytost, která nese mé současné jméno. Protože ať z tohoto místo udělám jakýkoliv krok, bude vždy správný a v pořádku.

Moje cesta blíž K SOBĚ

O sebelásce už toho bylo napsáno a řečeno tolik a na tolika místech… A to je dobře. Snad každý chápe, jak moc je důležitá. Nechci se proto pouštět do obecných klišé a neuchopitelných abstrakcí, vždyť teorii známe. Ale přesto cítím, že mám v tomhle ohledu co předat. Neříkám, že jsem cestu k sebelásce definitivně našla. To v žádném případě. Ale přesto si myslím, že je za mnou kus práce, a o ty nejdůležitější poznatky se s Tebou chci podělit.

1. Každý člověk je stejně hodnotný… včetně mě.

Velkou část mého života mi byla společnicí paní Nervóza. Byla jsem v nervu ze všeho… z nových situací, z prověrek ve škole, z návštěv, ze setkání s přáteli…. Časem se člověk jaksi „otrká“, získá nadhled, takže jsem se naučila fungovat tak, aby mi Nervóza nebyla překážkou. Ale pořád tam někde byla. Schovaná. A já až příliš dlouho nevěděla proč. Co je se mnou „špatně“? Co mě odlišuje od těch, kteří jsou prostě v pohodě? Teprve nedávno jsem našla odpověď. Úplně jednoduše, pomocí vnitřního dialogu. Nechala jsem svou bytost rozdělit na dotazujícího a dotazovaného a prostě se začala ptát. Nepotřebovala jsem k tomu žádnou meditaci, žádnou hypnózu, žádné regrese. Stačí upřímnost.

Proč jsem nervózní?

Protože se bojím, že selžu.

Proč se bojíš selhat?

Ostatní by mohli „prokouknout“, že nejsem dost dobrá.

Proč ti tak záleží na tom, co si ostatní myslí?

Protože na tom, co si myslí ostatní, stavím svou hodnotu.

Proč stavíš hodnotu na tom, co si myslí ostatní?

Protože nevěřím, že jsem hodnotný člověk.

A JSME U TOHO.

Hodnocení druhých = má hodnota? A moje existence jé méně hodnotná a "správná", než existence někoho jiného?

Úplně jsem se zděsila. CO JE TO PROBOHA ZA BLÁBOL??? A já TOMUHLE celý život věřím? 

Jak může na svět přijít jedinečná duše, která však „obhájí“ svou hodnotu existovat, jen pokud bude „zhodnocena a shledána vyhovující“ hodnotovými soudy ostatních lidí? Které jsou mimochodem tak nevyzpytatelné? Co takový orel, kterého nikdy nikdo nehodnotí, co takové moře, Slunce, Země? Měsíc byl shledán nevyhovujícím, svítí příliš často v úplňku! Odsuďte ho! Vítr se pozdává nevhodný, zbavte se jej. A hovno se jeví být moc smrduté, mělo by se zpacifikovat!

Musím se smát.  Jak jsem to mohla myslet vážně?

Svou existenci nemusím ospravedlňovat. Jsem taková, jaká jsem, protože jsem to prostě já. Pro někoho divná, pro někoho nesnesitelná, pro někoho docela v pohodě – ono je to vlastně Jedno. Až mne děsí, jak moc pro mě je takové zjištění osvobozující. Proč jsem se to nenaučila už ve škole? Nebo spíš… proč jsem se ve škole naučila pravý opak? 

Takže? Nepopírám v sobě sebe. Nechodím tam, kam se mi prostě jít nechce (i když mi třeba rozum/ego říká, že bych měla, abych se někomu zavděčila). Netrávím čas s lidmi, se kterými se mi prostě nechce být (i když by z toho mohly plynout výhody). V očích někoho jiného tím možná ztrácím cosi jako „hodnotu“, pro mě je ale nejvyšší hodnotou být věrná sama sobě a svým potřebám. Vždyť koho jiného bych si v první řadě měla vážit, než sebe? Na koho jiného bych se měla spolehnout, než na sebe?

2. Přijetí celé své bytosti… bez výhrad.

Radostná. Úzkostná. Vyrovnaná. Náladová. Klidná. Vzteklá. Neutrální. Pěkně nasraná. Ano, tohle všechno jsem já a ještě mnohem víc. Jako ta mořská hladina, která je jednou průhledná a hladká jako zrcadlo, jindy temná a zlostná. Když je taková příroda… Proč bych taková nemohla být i já? Co by sakra mělo být divného na tom, že člověk se občas (často…) vychýlí ze svého středu, když po každém létě přijde podzim, po každém dni noc a po prosluněném odpoledni bouřka? To je to za trend být stále děsně happy a odsuzovat se za emoce nebo vlastnosti, které neupřednostňuji? A co když úzkost mám proto, abych poznala jistotu, vztek proto, abych poznala klid, a „pěkné nasrání“ proto, abych zjistila, co vlastně chci?

Já se beru. Beru, když něčemu nerozumím. Když tápu, když něco nechci, ačkoliv mi rozum a moje omezené soudy říkají, že bych to chtít měla. Protože vím s naprostou jistotou, že životu prostě nikdy úplně porozumět nemůžu a jediné, co je pro mě v danou chvíli pravdivé, je můj vlastní pocit. A že je to tu vlastně celé jenom hra na hrdiny a poražené, kteří se neustále střídají ve svých rolích. Jednou se zdá být život kamarád, podruhé bych po něm hodila kamenem. Protože právě když mám pocit, že už vím, že už jsem TO našla, zase je všechno jinak. Kdo pak má život brát vážně, když se okolnosti ustavičně mění?

Světe, tady mě máš. Ačkoliv se neustále měním, nebudu se „napravovat“. Stejně jako strom, který roste z malého semínka. Prostě roste a je to přirozené; neptá se hajného, jak by měl správně růst, jestli neroste moc málo nebo moc rychle, jestli nepotřebuje nějaké výživové nebo zkrášlující doplňky, aby do lesa lépe zapadl, zdalipak není nějaký pokřivený nebo nepřekáží. Strom prostě je a basta.

3. Tak, jak jsem sem přišla, odtud taky odejdu.

Ani nevím, kdo mne sem zval. Nepamatuji si to. Moje vyšší Já to zcela jistě ví, ale já nedám ruku do ohně za to, že jsem se na Zemi ocitnout opravdu chtěla. Ale jsem tady. Jsem tady sama za sebe. Čtenáři, vezmu Tě na malý výlet… Neboj, nebude to strašidelné. Možná jenom trochu. Tak začněme. Představ si sám sebe v daleké budoucnosti, je Ti nějakých 94 let. Ležíš v posteli, navzdory mírné bolesti a únavě se cítíš celkem fajn… ale víš, že zítra tu být už nemusíš. Cítíš, že se to blíží. Nemáš už mnoho žijících vrstevníků, vlastně skoro žádné. Ani mnoho věcí, které by Ti dělaly radost. Každý den už je stejný, jako ten předchozí. Obracíš se ve vzpomínkách ke své cestě životem… a vzpomínáš PRÁVĚ NA TOHLE OBDOBÍ. Jsi na sebe hrdý/hrdá? Cítíš, že v tuhle krásnou dobu, kdy jsi měl(a) pohyblivé tělo a svěží mysl, jsi dělal(a) opravdu to, co jsi chtěl(a)?  S odstupem mnoha let si již nebojíš sam(a) sobě přiznat, co bylo tvou radostí, nejhlubší touhou. Co to je? Už víš? Tak se zvedni a koukej to uskutečnit, dokud máš zdravé ruce a nohy!

Život je sbírání zkušeností (nejlépe radostných), ale jedinou konstantou zůstává, že tak, jak jsme přišli – prostí a bezbranní – taky odejdeme. A bylo by velmi smutné, kdybych si za těch padesát, šedesát let řekla – bohužel, žila jsem život někoho jiného. Žila jsem tak, jak mi řekla společnost, ale cítila to jinak. Poslechla jsem svůj strach. Držela se zkrátka. Držela se raději stranou. Odpírala si potěšení. Odpírala si rozvoj svých talentů. Ne! Tohle prostě nechci!

A tak jsem zase zpátky – sama u sebe… Dělám to, co mi činí radost, při čem je mi dobře na duši. Dělám to třeba právě teď – píšu. Protože to miluju. Dám si k tomu sklenku vína, protože to miluju. Plánuji na léto cestování, protože to miluju. Vím, že strávím hodně času v moři, protože to miluju. A nepřemýšlím, jestli bych radši neměla to či ono. Protože je to prostě tak, jak to je. Tečka.

Zvažuji, zda otevřít otázku sobectví v sebelásce. K tématu bezvýhradně patří. Je sebeláska sobecká, nebo není?  Jaké má sebeláska důsledky? Znamená to, že když upřednostněním sebe, tak dostatečně nemiluji druhé? To by bylo na delší povídání a další článek…který bude brzy na světě :-) Jak jsi na tom Ty, čtenáři? Stavíš sebe sama/samu na první místo? A osvědčilo se Ti to v životě? Myslím, že tuším Tvou odpověď...

Přeji Ti pokoj v duši, slunce na nebi a sebelásku v srdci <3

Elza

Božský amarant

S amarantem jsem se poprvé setkala v jakési zdravé sušence z dm drogerie. Kdovíjak mě neoslovil, ba přímo zklamal. Podivná pachuť, zvláštně křupající malé kuličky... Znovu jsem mu dala šanci před několika lety, kdy se o něm tolik básnilo. "Všichni jezte amarant! Budete zdraví odshora až dolů! Překyselení? Amarant! Chmury? Amarant! Tvůrčí krize? Amarant je krása, amarant je světlo, amarant je odpověď!" Vzpomínáte? Ne? Dobře, trochu přeháním...

Vzala jsem ho tedy na milost a zkusila jej připravit jako přílohu ke slaným jídlům. Když jsem pak při obědě smutně hleděla na odpudivě vypadající a ještě hůř zavánějící hmotu plesknutou vedle kuřecího plátku, seznala jsem, že "se to asi nejí samotný, ale musí se to smíchat s rýží nebo tak něco". Zbytek jsem posléze nacpala do těsta na muffiny, kam chuťově sedl více. Až na to, že jeho drobná zrníčka, která se spekla na povrchu, pak praskala mezi zuby jako písek... A o to fakt nestojíš. Jenže ani tam naše společná karma neskončila. Čekala nás ještě velká budoucnost, o které jsem tehdy neměla ani tušení.

S přechodem na převážně rostlinnou stravu jsem se začala zajímat o to, z čeho načerpám hodnotnou rostlinnou bílkovinu. Kamarád, který je odborníkem skrz výživu a přípravu snadných jídel, mě upozornil, že jeden z nejbohatších zdrojů je právě amarant. A že je prý úplně nejlepší jako kaše na sladko. "Poznáš-li tajemství správné přípravy, jakmile ho ochutnáš, nedáš na něj už nikdá dopustit," pravil. Co Ti budu povídat, milý čtenáři; byla jsem skeptická a především jsem svou amarantovou epizodu považovala za ukončenou. Když jsem ale jednoho dne měla možnost ochutnat mimořádně lahodný amarantový výtvor, o kterém se mi vskutku ani nesnilo, nestačila jsem se divit a rozhodla se, že pravdu o amarantu budu hlásat dál do světa. Staň se i Ty poslem Pravdy. Poslem Amarantu. Poslem Všehomíra. Amen.

Ale dost spiritistického okénka, pusťme se do praxe!

Základ pro 1 velkou nebo 2 menší porce:

• 100 g amarantu (několikrát řádně propláchnout!)
• 3 lžíce sušeného rýžového nápoje (ideálně Top Natur)
• 2 lžíce instantních rýžových vloček

Příměsi:

• cca 40 g sušeného ovoce (nebo více) dle chuti a možností, doporučuji něco kyselého; já použila sušené plody aronie z Lidlu, která chutná skvěle (lze nahradit rozinkami, sušenou moruší, sušenými brusinkami...)

nebo

• 2-3 ks kiwi (pouze pokud jsi zvyklý/á kaši konzumovat čerstvým ovocem a nemáš problémy s trávením)

Stěžejní počin číslo jedna: AMARANT NĚKOLIKRÁT PROPLÁCHNI! Protože to, co Ti na něm, milý čtenáři, možná nechutnalo, byly právě chemikálie v něm obsažené! Nevěříš? Přivoň si k amarantu před několikanásobným propláchnutím a po něm a přesvědčíš se sám. Ideálně poprvé ve studené vodě, pak spař horkou vodou, A znovu ve studené. Já vím, je to vopruz, ale výsledek za to rozhodně stojí... Kromě toho je to celkem dobrá meditace - dívat se na představení tisíce malých kuliček tančících ve vodě a reagujících na každý pohyb vařečky.
#presentmoment #buďbuddha #užjsemasiblázen

Pokud netoleruješ ani jedinou stopu pesticidu, amarant po propláchnutí ještě nechej 6-8 hodin namočený (ideálně přes noc), naposledy slij vodu a čichovým testem se přesvědči, že vůně je příjemná. Přidej rýžové vločky, sušený rýžový nápoj, cca 300 ml vody (dávám od oka a nemám moc dobrý odhad - zkrátka tolik, aby se amarant ve vodě uvařil, nepřipaloval se a nemusel/a jsi vodu na konci slévat). Nechej asi 20 minut vařit - ke konci varu, jak bude kaše houstnout, míchej stále, podobně jako když vaříš krupičnou kaši. Úplně nakonec přidej sušené/čerstvé ovoce a je to.

Poselství amarantové kaše: TVÁ ENERGIE SE VRACÍ, AŤ JE VLOŽENA KAMKOLIV
Děláš to, co máš rád/a? Jaký je Tvůj převládající pocit, který cítíš v průběhu všedního dne? Je to radost, klid a nadšení? Nebo starost, pasivita a nuda? Vkládáš/li do každého dne jen života polovinu sebe, pouze ta polovina se Ti vrací - budeš mít pocit, že Tvá energie jede na půl plynu. Že Ti někdo energii odsává. Dáváš-li do toho, co děláš, 100 % sebe, všechno do sebe najednou začne zapadat, okolnosti začnou hrát ve Tvůj prospěch. Ty budeš jen pozorovat, jak Tvůj život vzkvétá a všechno jde hladce. Je to o sebedůvěře! Zvládneš to!

Já a mých prvních šest rostlinných týdnů

Tak je tady. Dlouho připravovaný článek, mnohokrát přepisovaný. Cítím, že až teď, po týdnu, je právě takový, jaký má být. Co po změně stravy cítím? Je "řád" trvale udržitelný? Mám chuť na maso, sýry? Co se děje emočně? Změna - disciplína - smysly - citlivost - vědomí - čištění. To jsou má stěžejní témata posledních týdnů. Někdy je to hezké a snadné, jindy trochu těžší... 

1. Změna

Vegetariánské sklony mám už asi pět let a poslední dobou jsem začala pozorovat, že mě maso tak zvláštně "zatěžuje". Když jsem si dala po promoci steak, moc dlouho ve mně nezůstal; masové nedělní obědy mě odrovnaly na celé dopoledne, z vepřového jsem cítívala močovinu, domácí králičí se mi vyloženě příčilo. Nejvíce mi vadilo červené maso, o něco méně kuřecí a ještě méně ryby. Říkala jsem si - sakra, tak proč to jíš, když ti to nedělá dobře? Jenom proto, že ti to někdo dá, že je to zrovna na stole nebo že je to pro tebe snazší? Ale to by bylo jiné téma. Chci říct, že už předtím, než jsem se vědomě rozhodla k rostlinné stravě, jsem jedla maso zhruba jednou za týden, a i tak mi nedělalo dobře.

Na co jsem ale zvyklá byla a co se objevovalo v mém jídelníčku takřka denně, byly SÝRY. Parmazán. Maasdamer. Gouda. Sýry holanského typu z Madety. Na chleba, na těstoviny, na rizoto, k vínu, k čaji, smažené, pečené, grilované, jen tak. Ve velkém. Kdo mě vskutku znal a chtěl mi udělat radost, místo pralinek mi koupil flákotu parmazánu. No, a co teď? Bez sýrů... Byla jsem na sebe zvědavá. Když jsem pak u prezidentských debat chroupala pečenou mrkev bez roztékajícího se sýra, trochu se mi zastesklo... a od té doby ještě několikrát. Chci se dostat do rozpoložení, kdy nemám pocit, že bych měla něco "vydržet", něco si odříkat. Kdy všechno půjde jaksi hladce, přirozeně. Kdy nebudu mít pocit, že se nějak překonávám...  A když procházím městem, kde to na každém rohu voní gyrosem a rozpečenou pizzou, trochu dost se překonávám :-). Co se bude dít, až v nějaké restauraci objevím jako jediné bezmasé jídlo smažák, vpravdě nevím. Neručím za sebe.

2. Disciplína

Problém s přechodem na rostlinnou stravu jako takovým jsem neměla a až na dvě výjimky mi myšlenka veganství ve vědomí setrvala. Jednou mi kolegyně mi nabídla na ochutnání kus goudy a já se "rozvzpomněla", až když jsem ten kousek držela v ruce (ano, snědla jsem ho) a podruhé jsem si na nádraží zakoupila kelímkové cappucino. To zní celkem nevinně, jenže párkrát jsem se rozhodla odklonit od svého záměru vědomě.

Jak už je možné odtušit, jsem velký milovník pizzy. Pizza je jídlo, které bych si dala v den smrti mojí a je pro mne takřka posvátná. Když jsem přemýšlela, co mi bude v rostlinné stravě nejvíce chybět, jako první mne napadly sýry, pak dlouho nic, snad možná kuřecí vývar a tak dvakrát do měsíce kuřecí maso... Na narozeninovou oslavu mojí mamky jsme objednávali pizzu a neodmítla jsem. Běžně bych si dala sýrovou, ale tentokrát jsem zvolila alespoň variantu vegetariánskou, což znamenalo méně sýra a více zeleniny. Podruhé jsem si v čínské restauraci domluvila jejich klasickou pikantní polévku bez masa. Přestože se mě obsluha ptala, zda mi nevadí, že tam bude vajíčko, jsem to už nechtěla komplikovat. Vajíčka jsou speciální případ, o tomhle tématu se rozepíšu v jiném článku. No, a do třetice jsem si prostě koupila makový koláč. Dokonce dvakrát. A nestálo mi to za to, nebylo mi po něm dobře. Jestli je to tím, že jsem si už odvykla na laktózu a kasein, nebo mi vadil ten mák, nevím.

3. Smysly

Tím, jak neplácám všude sýry, mnohem intenzivněji vnímám chuť samotného jídla a snáze poznám, zda mi některá složka nesedí. Při přípravě si dávám více záležet, aby mi výsledek chuťově vyhovoval (popravdě - dříve jsem kydla sýr na kdejaké sypké jídlo nebo na těstoviny s červenou omáčkou a královský oběd byl na světě). Nutí mě to experimentovat. Zkoušet. Rozvíjet se. Hledat alternativy. A v neposledním řadě být pánem svých chutí. Když jsem ve vegan brněnském fastfoodu Forky´s poprvé ochutnala veganskou goudu, byla jsem mile překvapena, že sýrové chuti se nadobro vzdávat rozhodně nemusím.

Kromě toho se učím vařit i jíst pomalu, vědomě. Netlačit na pilu. Když mi něco "nevoní", prostě to nejíst. Produkty v obchodě se snažím vybírat intuitivně. V tomto ohledu jsem se dříve řídila převážně rozumem (a pak mi bylo špatně a nevěděla jsem proč). Když mě nějaký produkt láká, koupím si ho; když mám chuť na nějaké jídlo, uvařím si ho. A jestli mám chuť na maso? Lhala bych, kdybych řekla, že ne, ale lákavé je pro mě pouze to kuřecí. Těžko říci, zda chuť časem vymizí. Kdoví, jestli se časem transformuji na svátečního masozřavce (to by mohlo obnášet například kousek kuřete jednou za čtrnáct dní), ale zatím takový plán nemám.

4. Citlivost

A teď jde do tuhého. Problém? Možná. Citlivá jsem byla vždy; už při malém stresu jsem byla zaplavená adrenalinem, měla jsem poruchy spánku, tvář posypanou akné, problémy s trávením. Výkyvy energie, výkyvy nálad... Dostávala jsem se až příliš často z rovnováhy, což jsem automaticky vnímala jako špatné. Místo abych se podívala, co se děje uvnitř, odsoudila jsem takový stav jako "nevyhovující" a dostávala se do sebedestruktivní spirály. Byl to věčný kolotoč: probuď se stimulující látkou, abys vydržela dělat, co tě nebaví; choď pozdě spát, protože dříve z toho vypětí stejně neusneš. Hlavně všechno stihnout, udělat, vydržet - a utéct před sebou. Radost a volnost nikde.

Tenhle bod se přímo neváže k rostlinné stravě, ačkoli s ní jde ruku v ruce. Soucit, ale především k sobě! Opravdu potřebuji kofein, adrenalin, "povinnosti" a vnější pobídky, abych jakž takž na Zemi fungovala? Proč jsem často unavená a proč přesto v noci nespím, proč mám nemocnou kůži? Člověk je tak žalostně zvyklý dělat věci, které ho nebaví a ve kterých nevidí smysl. A tak se utlumuje a utlumuje, potlačuje své pravé Já, až z toho onemocní... Jenže KDO nebo CO je vlastně to pravé Já?

5. Vědomí

To je právě ta klíčová otázka - dokážu své "pravé Já" začlenit do svého lidského vědomí?  Poznat, co "pravé Já" dělá? Jaké má potřeby, k čemu mě volá? Jak se vlastně projevuje - a mluví vůbec stejným jazykem? (Neúnavný oponent v mé hlavě právě utrousil, že není důvod k tomu, abych měla znát své "pravé Já", které stejně nejspíš žije někde v bezčasí, a ať si dál žiju svůj lidský život tak, jak mě to naučili ti přede mnou. JENŽE to jsem dělala doposud a pak jsem se cítila špatně, ačkoliv z rozumového pohledu bylo vše v pořádku.) A jaký má vlastně život smysl, když dělám něco jen ze setrvačnosti, povinnosti nebo proto, "že se to tak má", ale necítím při tom radost nebo alespoň klid?

Čím dál tím snáze odhazuji řadu společenských masek a nálepek. "Ta, co se snaží", "ta, co vždy vyhoví", "ta, co neselže", "ta, co je vždy veselá", "ta, co na sobě pracuje"... Protože ty nálepky jsem si stejně lepila na čelo já sama. Už je mi to jedno. Prioritou se pro mě stal pocit vlastní pohody. Nebo lépe - pocit, že jsem v každém okamžiku absolutně v souladu sama se sebou a jsem v tom transparentní. Nesměju se, když to tak necítím, i když vím, že s úsměvem jde všechno lépe; netvářím se, že všechno zařídím, když předem vím, že se mi do toho nebude chtít. Dovolím si selhat, dovolím si odmítnout.

6. Čištění

Jsou přirozené a patří k pobytu na Zemi. Máme jich všichni dost a všechny jsou toxické. Odpadky... Ať už ty fyzické (takové ty malé "skládky" v domácnosti"), tělesné (všichni víme, jak z těla odchází nezužitkované látky...), mentální (otravující myšlenky), emoční (automaticky se vynořující například vzteky nebo úzkosti, které nemáme tak úplně pod kontrolou). Lze vůbec bez nich nebýt? Nelze, ale my lidé máme takovou specialitu...VYŽÍVAT SE V NICH. Jednou jsem četla v knížce od Louise Hay, že když chceme vařit oběd, přece se nepřehrabujeme v koši a nehledáme zbytky... Jenže přesně tohle každý denně dělá se svou myslí! Až příliš často se zabýváme oslabujícími, toxickými myšlenkami, a to zcela vědomě. Možná proto, že je to snadné? Že je to "zadarmo" a relativně snadné (i když odporné), jako ty odpadky? Jsme opravdu takoví chudáci (nebo tak líní...), že si nejsme schopni dojít na nějaké lepší místo pro lepší myšlenky? Cenou je vůle a snaha...

Aktuálně mám ekzém. A vím proč. Ano, mám škarohlídské sklony. Vím, že jsem mnohdy a příliš velký pesimista. Dokonce úzkostný pesimista, a to je teprve kombinace. A pak se divím, že mentální toxiny se mi zhmotňují do fyzických toxinů, kterých se mé tělo není schopno zbavovat, proto mi občas přijde dělat společnost parazit, proto toxiny odcházejí přes kůži... To je mňamka, co? Ačkoliv vím, jak funguje zákon přitažlivosti, jak si sami tvoříme svou realitu, praxe je mi mnohdy až příliš obtížná. A víte, co si myslím? "Odlehčila" jsem práci imunitnímu systému tím, že jsem vyřadila mléčné výrobky a mnohé alergeny, tělo vycítilo svou příležitost a dalo se do čištění starších mikrobiálních ložisek. Nějak cítím, že tento ekzém souvisí s ledvinami a všechno, co v nich bylo za můj život uložené a latentní, teď odchází se svým posledním výkřikem... Sbohem, traumata, sbohem, ekzéme! Posloužil jsi a dosloužil jsi :-).

Máš podobnou zkušenost? Rozhodl(a) jsi se už pro změnu myšlení, což s sebou přineslo prapodivné jevy? Jak jsi to ustál(a)? Můžeš a nemusíš se se mnou podělit o svou zkušenost, každopádně gratuluji, že jsi to přelouskal(a) až do konce a přeji, ať se Ti dnes přihodí něco velice hezkého.

Požehnání všem! <3

Elza