Jedna podzimní chřipka a pět benefitů k tomu

Ne, teď se mi to nehodí. Jako že vážně ne. Chci fungovat. Jenže tělo si myslí něco jiného. Myslí si to už asi týden, ale já na něj kašlu, pomáhám si kofeinem a večer taky trochu vínem, chodím do práce a po večerech píšu, vždyť to je přece taky relax, ne? V noci ale několik dní za sebou špatně spím, cítím se zahlcená vnějšími podměty, chci toho stihnout tolik a ono to jde nějak těžko… na kurzu angličtiny mi už regulérně padá hlava a cítím, že jsem to přepískla.

Když mi bylo jasné, že viróze se pro tentokrát už nevyhnu, začala jsem se vztekat. Už jsem se totiž naučila nepotlačovat emoce. Všechno musí ven, jinak z toho budou zase …další ne-moce J. Proč proboha zrovna teď, když začíná krásné babí léto, když jsem chtěla poslední salvu teplých dní využít k běhání, když potřebuji s čistou myslí psát, když jsem začala chodit na kurzy angličtiny a tance, a to mám hned na druhé hodině chybět? To ta blbá viróza nemohla počkat, až nebudu mít krom práce nic na práci? (Ehm, to by se možná nedočka.)

Balanc mezi aktivitou a odpočinkem musí být. Ale taky máte pořád po ruce diář a blok na poznámky? :-)

Po dvou dnech pokusů o popření a zapojení se do „normálního života“, kdy mě dorazily dvě hodiny v divadle – paradoxně Jarda Dušek, kterého jsem si prostě nemohla nechat ujít, jsem všechna další chci-musím-potřebuji s chycenými dutinami vzdala, padla do postele a pustila to všechno k vodě. Ať si to dělá, co chce (hlavně ego, které má všechny ty tužby a potřeby...hlavně potřebu mít vše pod kontrolou).

Tak já se odebírám do své osobní chýše. Kdy se vrátím – nevím, nic po mně nechtějte, ať mi klidně uteče zlatý prase na stříbrným podnose a nazdar. A brzy jsem zjistila, že to není špatný. Že to vůbec není špatný.

Tady je mých pět benefitů, které ke mně přišly jako dárek, když jsem se přestala snažit přetvořit realitu a přijala, co je. 5 důvodů a 5 darů, které jsem obdržela s jednou chřipkou.  A nechala se vést k tomu, co jsem hluboko v sobě už nutně potřebovala.  

1. Příběhy. Konečně jsem totiž dočetla knížky, na které se už hezky dlouho prášilo, články, které jsem dlouho odkládala, a plánuji se ještě vrhnout na pár filmů, které jsem si nestihla přes léto pustit. Bez výčitek relaxovat a ponořit se do cizích příběhů je luxus, který si možná nedopřávám tak často, jak bych potřebovala…a dělám zatracenou chybu! Odvrátit pozornost od svého osobního příběhu je totiž děsně léčivý. Já se ani nedivím lidem, kteří se denně dívají na televizi. Jasně, že okolí protěžuje jaksi ušlechtilejší zájmy, jako je čtení, tvoření, úklid a tak dále, ale občas se zavrtat do deky a pustit si (třeba i prostoduchý) seriál vůbec není špatný. Vůbec. Zkuste to třeba dnes večer a uvidíte, jaký uvolnění vám to přinese.

2. Zklidnění. Další krok k přijetí úzkosti, „že něco propásnu“. A to je pro mě sakra těžký. Dobře si pamatuji, jak jsem bývala rozhozená, když jsem měla chybět na kroužkách nebo na výuce na základní škole. Bylo to docela často – jak by ne, podvědomě jsem tam vůbec nechtěla být. Sice jsem byla ráda, že jsem doma a mám svobodu, ale přesto jsem byla ve stresu, že mi uteče nějaká důležitá informace, že si nestačím doplnit látku, že se bude učitelka špatně koukat, až jí zase ponesu omluvenku….prostě uzlíček nervů.

Každý jsme nějakým podivným způsobem naučeni na to, že svět venku nad námi vládne, sebe stavíme až na druhé, nebo dokonce třetí, páté místo. Že první jsou povinnosti, řád, disciplína a pak až někde naše pocity…a zdraví. Teď už si to nemyslím. Díkybohu.

3. Prostor k tomu, poslouchat své tělo. Když jsem nemocná, vytříbí se mi smysly (nebo možná vytříbené jsou pořád, ale protože je hlava v útlumu, lépe je vnímám). Jím jen to, na co mám chuť, a jen tehdy, když mám chuť. Podvědomě vyhledávám a správně se trefuji do toho, co mi udělá dobře. Když se mi chce spát, tak spím, i když je třeba poledne, a když se mi chce bdít, tak bdím, i když je třeba pět ráno. A uvědomuji si, jak moc jde pevná osmihodinová pracovní doba proti přírodě, jak moc nás ten režim svazuje. „Poslouchat své tělo“ je totiž v dnešní době šíleně omílané klišé, ale jak to může provést normální zaměstnaný člověk, který má po práci ještě další aktivity?

4. Čas k tomu, poslouchat své myšlenky. Nebo ještě lépe, ten hlas za nimi. Opět mám možnost, podobně jako když jsem pár dní mimo své obvyklé prostředí, zhodnotit své snažení z nadhledu. Jestli moje energie plyne na správné místo, nebo jestli jí třeba malinko neplýtvám.

Jestli by nebylo od věci ten tok trochu usměrnit, víc energie si uchovat a dávat do toho, v čem jí bude dobře.

Jsem spokojená s tím, co dělám, kam směřuji? Jaký v tom vidím smysl? Stačí mi jen plout na těch vlnách a nechat se unášet? Nebo mám nějakou vizi, kterou bych chtěla naplnit? Co můžu změnit a co můžu udělat pro to, aby se ta vize uskutečnila? A budu pak šťastnější? Takové myšlenky zákonitě přicházejí, když jsem pár dní v klidu. A jsou užitečné, moc užitečné.

5. Poznání důvodu. …protože od předchozího bodu už zbývá jen krůček do tajemného světa podvědomí, kde mi dochází, proč jsem vlastně ulehla. Že to sice nemuselo být, ale je to správné. Očistné. Že ta rýma jsou možná vnitřní slzy, že něco držím a nechci pustit, možná z toho, že končí léto a že se bojím změny. Že se mi nechce do podzimu a už vůbec ne do zimy, že jsem možná trochu pohodlná pustit pár takzvaných „jistot“ a pracovat na tom, abych se věnovala smysluplným věcem. A jenom těm. Protože jak jinak vést smysluplný život, že?

Určitě to není pozvání, aby chodila častěji, to vůbec ne. Já už budu svědomitější, slibuju. Budu víc odpočívat a míň se bát změn.

Přeji vám všem silnou imunitu a podpořte ji třeba kouzelnou třapatkou nachovou (echinaceou), a odpočívejte ještě dřív, než vás k tomu tělo donutí. Sice s každou ne-mocí dostanete benefity :-) ale ty přece můžete čerpat i bez ní, jsou zdarma! Jen se trochu zklidnit a vytvořit si prostor pro sebe, ve kterém se cítíte dobře a slyšíte jasně ten hlas, který v tom všem spěchu není slyšet.

Tak tvořte, protože tohle tvoření sice není na první pohled vidět, ale je to možná vůbec nejdůležitější tvoření ze všech.

S úctou

Elza