Poslední týdny byly barevné, prozářené sluncem a nesly se
ve velmi tvůrčím duchu. Měla jsem pocit, že konečně nastupuji na cestu, která
na mě čekala a která je ušitá přesně pro mě na míru. Že všechny mé předchozí
zkušenosti vedly k tomu, abych realizovala přesně tohle, přesně tady a
přesně v tuto dobu. Jak dokonalé! Nepociťovala jsem únavu a otupělost z rutinního režimu, mé působení v projektu
mě nabíjelo a já konečně měla vizi, které jsem věřila a která ze mě dokázala
dostat to nejlepší, čeho jsem v danou chvíli byla schopna. Nejvíc mě
bavilo vidět první výsledky společné práce v týmu a malé pokroky, jak se projekt vyvíjí. I když
jsem se bála, že něco pokazím a spoustu věcí jsem neznala, věděla jsem, že to
musí dopadnou dobře. Jenže.
Zčistajasna se na obloze objevil mrak. A nebyl to jen tak
ledajaký mrak, přirovnala bych to ke Znamení zla, které za sebou nechával Ten, jehož nesmíme vyslovit v Harry Potterovi. No dobře, trochu přeháním; až takový hard core to nebyl... Ale nemělo to k němu daleko :-). Nebudu popisovat, co přesně se stalo, ale dopadlo to tak, že moje vize byla po psychickém střetu
rozbita na atomy a přišla jsem o velkou část svobody stran koordinace a spoluvytváření projektu. Vše se rozpadlo na malé kousky, a tyto kousky se nyní začínají přeskupovat do nových, mně neznámých tvarů. Nevím, co bude. Nevím, jestli
budu pokračovat v započatém, a pokud ano, jakou roli zaujmu. A jestli
vůbec role pro mě stále existuje.
Jisté je jen to, že 28. února jdu do práce na úřadě
naposledy. Jestli pak budu působit v dotyčném projektu, v jiném projektu
nebo budu dělat něco úplně jiného, netuším. Nejsem typ člověka, který by se
vydal do podnikání po hlavě a sám. Ale už vůbec nejsem typ člověka, který by v pětadvaceti
zasedl teplé místo na úřadě nebo jinde, bezmyšlenkovitě následoval cizí
systém a v něm přečkal až do důchodu. Ale o tom jsem psát nechtěla.
Když je realita postavená způsobem, který je s vědomou částí vás v souladu,
je snadné uvěřit tomu, že všechno je tak, jak má být. Ale pak se stane něco, co
celou situaci obrátí naruby (možná dokonce zničí) a co vás totálně rozloží – celou vaši bytost. Jste
najednou v meziprostoru, kde se už nemáte čeho chytit, a jste tam sami. Žádná cedule, která
by vás navedla aspoň o píď dál. Nic. Všechno hmotné se vypaří v aerosol a
vy vůbec netušíte, proč se vám to děje. Proč se to zase děje. Proč, když jste
si našli konečně vizi a hlavně misi, kterou radostně následujete v domnění,
že následujete svou duši, jste zase v p*deli a jen těžko lovíte někde ve
velkých hlubinách uvnitř sebe víru, že i tohle je k něčemu dobré. Jenom to ze
současného pohledu ještě nevidíte.
Místo, odkud už není kam dál jít, a kde není co ztratit, už trochu znám. Dívala
jsem se na temnou noční oblohu, hvězdy byly kdesi za těžkými, sněhovými mraky a
říkala jsem si, jak moc bych chtěla Domů. Tohle prohlášení pro někoho bude
možná silný kafe, ale když už píšu, tak upřímně a autenticky. Bez pozlátka.
Říkala jsem si – co mám tady na Zemi dál dělat? Myslela jsem, že jsem se
konečně po mnoha a mnoha letech přešlapů dotkla svého poslání. Ani tentokrát to není ono? Proč tu jsem? Bože, jestli tam jsi, co ode mě chceš? Anebo snad mě vážně chceš mít v systému jako otroka, pěkně srovnaného do
lati, a držet hubu a krok? Směs agrese, vzteku a lítosti byla věru mocná.
Takový stav smrti ega jsem ale nezažila poprvé, už jsem párkrát „umřela“ uvnitř
své osobnosti. A potom? Jde se dál, zase jinak a trochu od znova. Kam? Kdo ví.
Protože jedná možnost, kterou v tu chvíli máte, je tím vším projít. V klidu a pokud možno vědomě.
Nehodnotit to. Nebránit se tomu. Přijmout změnu se vším všudy. Čím víc
se bráníte, tím víc ta šílenost sílí. Čím víc řešíte, proč se to stalo, tím víc
se ztrácíte. A úplně nejhorší je upadnout do sebelítosti. V obtížné situaci (a když mám dost odvahy), se ptám – co je pro mě teď nejtěžší udělat? Co můžu udělat jinak, než jak mi
radí zraněné ego? Protože ego nikdy nikoho k Pravdě nepřivedlo. A pak to
udělám. Většinou je to celková změna postoje, odosobnění, propuštění pout, ve kterých se zmítám zcela dobrovolně. Dobrovolně! Zajímavé zjištění... Vážně je to tak jednoduché? A najednou je mi lehčeji a lehčeji,
že se skoro vznáším, protože jsem ze sebe setřásla zátěže zloby a výčitek, ať
už byly směřovány kamkoliv. A pak jdu dál. Letím. Vzápětí si všimnu, že pod sebou
už nemám zničené opevnění rozbombardovaného hradu, ale krásnou krajinu.
Tolik z mého světa, který se nyní od základů přeskupuje. Jsem zvědavá, jaký bude ten nový obraz... Ten nový Celek, který do sebe jistě zapadne v pravý čas. Protože nyní vnímám intenzivněji než kdy dříve, že všechno je jedno, protože je to Jedno. Možná jste zažili něco podobného.
Pokud ano, zkuste mi o tom napsat. Jaké skryté poklady změna nakonec přinesla? Protože všechno negativní nakonec plodí pozitivní. Tomu věřím i v těch nejtěžších
časech!
