Je sychravo a pod mrakem, takže ukázkově líné počasí, ve kterém by
člověk nejraději zalezl s čajem a knížkou pod teplou deku (a po pár stránkách usnul). Potlačuji v sobě únavu, podzim ráda nemám; líbí se mi ale každé možné vykročení ze všednodenní rutiny, a to se děje právě dnes. Přes týden jsem
v práci, která mne šťastnou rozhodně nečiní, o víkendu se z toho
vzpamatovávám a tak nějak se ploužím z jednoho dne do druhého, měsíce ubíhají a zároveň se vlečou… /A kam vlastně?/ Jenže teď je sobota, já procházím Prahou, všímám si
prázdné výlohy a napůl pohroužena v myšlenkách letmo pohlédnu skrz sklo. Místnost je čerstvě po malování,
prostor stále ještě zeje prázdnotou – ale takovou tou slibnou, svěží a vzletnou
prázdnotou… Uvnitř jakási dívka fotí zrcadlovkou cosi narafičeného na stolku,
který je uvnitř zatím jediným nábytkem. Je to okamžik, zdánlivě velmi
nevýznamný, docela obyčejný, a přesto mám takový zvláštní pocit, který neumím pojmenovat. Jako kdyby něco
viselo ve vzduchu a bylo na spadnutí… Co to ale je?
Bleskne mi hlavou – to bych taky chtěla! Chtěla bych
činnost, která mě i o víkendu dostane z domu, a kterou nebudu vnímat jako
práci, ale jako zábavný projekt – činnost, při které neměřím „jak dlouho ještě
musím“, ale „jak dlouho ještě chci – mohu“. Projekt, který realizuji
v takovém nějakém prostůrku, který si upravím podle svého, kde budu
prodávat produkty, které budu fotit a prezentovat s podobným nadšením,
jako právě teď ta holka za sklem – zrovna urovnává kompozici, dává si záležet. Ale
jaké produkty? A jak k tomu vlastně přijdu, vždyť jsem pořád ještě „jen“ poloviční
úřednice, která v podstatě krom pár svých zájmů nemá do čeho píchnout, a
jediné podnikatelské nápady, které dosud vymyslela, trpěly absencí alespoň
jednoho ze čtyř „P“, tedy předpokladů a podmínek podnikání, bez kterých do toho nejdu. Buď chyběl parťák,
potenciál produktu, prostor nebo peníze. Tak tu představu zase pustím, a říkám
si – třeba jednou. Třeba si přes zimu konečně udělám ten masérský kurz a budu provozovat léčebnou akupresuru. O to je teď přece děsný zájem, ne? Nebo si otevřu okénko s občerstvením, o kterém jsem
snila na základní škole. Zdravé svačiny, to zní fakt dobře, a k tomu smoothie bar, smoothie jsou přece dost v kurzu... A nebo se alespoň poohlédnu po
nějaké práci, která by mě víc bavila, protože do podnikání sama nejdu, to ne, asi mi není souzeno, nebo mi není souzeno teď.
Obchod, který jsem si už dlouho přála mít; představa to ale byla zcela nezformovaná. Nevěděla jsem s čím, nevěděla jsem kde (a ani proč). Pamatuji si, jak
jsem si před několika lety při četbě seberozvojové knihy (tehdy jsem jich četla desítky) ledabyle napsala seznam profesí, které
by mě bavily a kterým bych se jednou chtěla věnovat. Jak by asi tak mohla
vypadat má vysněná práce? Pro jistotou jsem zadala více variant… Chtěla jsem
psát od časopisu a brzy se stalo, že jsem přispívala už na škole do třech (fajn do té doby,
než zjistíte, že vás vlastně nikdo pořádně neplatí, strávíte nad tím hromadu času a časem ztratíte i svobodu slova). Chtěla jsem cvičit jógu, což se mi taky
záhy splnilo – absolvovala jsem velmi snadno kurz a zkusila si, jaké to
je, být lektorem (a prozatím mi to stačilo). Chtěla jsem vydat knihu – tehdy mi
bylo jedno, jakou – a tu jsem shodou náhod skutečně vydala (i když ne zcela podle mých
představ). A konečně… chtěla jsem prodávat v obchůdku se zajímavými
produkty :-). Ano, toto doslova jsem tam měla napsané.
Důkaz toho, že Vesmír nám dá přesně to, co chceme – a čím konkrétnější
budeme v zadání, tím víc nám bude objednávka doručena na míru!
Těším se. Na to, až budu chodit do práce na devátou a
zavírat v pět, jako všichni obchodníci v historickém centru. Těším
se, až naše náměstí začnou rozehřívat dubnové paprsky a já budu mít otevřená
okna dokořán a puštěné rádio. Až mě budou navštěvovat kolegyně z bývalé práce a kamarádi a známí a já jim uvařím „pravé obchůdkové espresso“ (takže obyčejnou žbrundu z obyčejného
minikávovaru Dolce Gusto), zatímco si budou prohlížet náš sortiment. Na to, až od
zákazníků na vlastní oči uvidím zpětnou vazbu. Až budu obšírně vykládat o
výrobcích a možnostech, jak lze produkt upravit na míru, všechno máme, co nemáme, objednáme, stačí si vybrat. Až
budu vyjednávat větší zakázky a spravovat e-shop. Na to, až nebudu mít za celý
den čas zastavit se, ale stejně tak na to, až se mi to povede a já
budu po chvílích psát na instagram a na blog své další a další ezoušoviny. Mno,
a v neposlední řadě na to, až otočím na dveřích dřevěnou cedulku na OBĚDOVÁ
PAUZA a budu se v nějakých hezkých šatech procházet po městě, nebo si
zajdu na své obligátní sýrové kostky se špenátem do indické. Vítejte v mém ideálním světě!
Ale neboj, čtenáři, nejsem až takový idealista, jakým se
zdám. Zůstávám nohama pevně na zemi a nemaluji si svou budoucnost obchodníka jen
ve světlých barvách a prozářenou sluncem, to mi věř. Pokud totiž bude chladné
jaro, na nějaké šaty mohu zapomenout; pravděpodobnějším se zdá, že budu chodit ve
svetru, manžestrákách a fuseklích (a možná i přesto klepat kosu). Takže díky
mé dispoziční náchylnosti k chladnutí končetin mě patrně nová profese
vycvičí k důkladnému osvojení si Win-Hofovy metody (kdo nezdá, jde o
metodu, jak zůstat v „teple“, i když jste naloženi do ledové kádě). Dům je to totiž chladný a vlhký, a v místnosti
zděné kamenem jsou jen staré akumulačky. A
kromě toho, ty šaty bych si stejně brzy zamatlala lepidlem, protože to vypadá, že ve volných
chvílích budu místo psaní lepit dřevěné sovy a kompletovat další výrobky. Tím ale výčet ne zcela ideálního obrázku nekončí. Nezastavujeme, pokračujeme dál...
V rámci dílen budu s capartama sedět u stolu a
dívat se, jak lepí – samozřejmě většinou blbě, vždycky dají strašně moc
lepidla, takže musím vše rozebrat, vyčistit od tý bílý srajdy (herkulesu) a lepit
znova. Asi budu potřebovat pořádnou zástěru… Taky začínám trénovat matematiku,
protože od dětství trpím „syndromem zablokovaného mozku“, což se projevuje tak,
že pokaždé, když mám něco rychle z hlavy spočítat, z mých (jinak docela čilých) závitů se
stane tabula rasa (oba semestry z matematiky jsem sice zvládla nejhůř za
dva, ale tam jsme měli na test hodinu a půl a k tomu kalkulačku). Se svým sklonem k úzkosti
mě bude nejspíš strašit ve snech, jestli někdo něco neukradl, jestli jsem dobře
vrátila peníze a jestli jsem neošidila sebe nebo zákazníka (mimochodem, co je menší
zlo?), jestli je kasa na svém místě, jestli jsem nezapomněla zamknout obchod a jestli jsem někoho příliš neodbyla. A co když bude chodit lidí moc, anebo naopak
nepřijde nikdo? Co když budou chodit opruzovat divnolidi, anebo mi do obchodu
nalezou cikáňata, zamíří na mě pistolkou na gumičky a budou chtít půjčit, nebo dokonce
vydat prachy? A proboha, co když se stane oboje najednou, co potom?
Stát se může kde co a má fantazie nezná mezí. Už teď vím, že
chvílemi se vše bude zdát lehké a prozářené sluncem a já si budu připadat jako
superhrdina. A stejně tak jsem si jista, že stejnou měrou přijdou okamžiky, kdy
bych nejradši přehodila ceduli na TRVALE ZAVŘENO, zalezla pod pult, zhulákala se čajem
magorákem z vedlejší čajovny a už nikdy neotevřela. Protože tak je to
vždycky a já si moc dobře uvědomuji, že i vysněná práce s sebou nese výzvy a zkoušky, jako život sám. A
na to se vlastně těším nejvíc. Protože bez nich by tu byla nuda, ne? :-)
No comments:
Post a Comment