Monday, August 26, 2019

Italský coffee-post: Ráno v římské kavárně

V minulém článku jsem slíbila, že vás vezmu s sebou na letní procházku Římem. Taková procházka si ale žádá vydatnou snídani! Než zamíříme k nejznámějším pamětihodnostem a než nasbíráme krásných 20 km starobylými ulicemi, podíváme se, jak snídají Římané, a vypijeme si jedno pravé italské espresso. Které je ale o dost jiné, než to „české italské“…


Probouzíme se s holkama v našem bytečku už kolem sedmé, otevírám okno do vnitrobloku – stačí jen jeden nádech a je mi jasné, že před námi je další tropický den! Volba „co na sebe“ je jasná – šaty, sandále a s sebou do tašky pití. To rozhodně nepodceňovat! Snídani plánujeme venku, přesto ale neodolám a před odchodem si uvařím jedno miniespresso z kapslového kávovaru, který máme k dispozici, a můžeme vyrazit.


Ta rána jsou prostě nejlepší. Nový den, stále ještě docela svěží vzduch (a neochozené nohy). Vybíráme vhodnou kavárnu při cestě do centra a vyhraje to hned jedna z prvních – Pasticceria Tavola Calda. Když jsme ale uvnitř, říkám si – co je to za divný systém? A nevypadá to tu zrovna jako ve středomořských pekárnách, které moc dobře znám z Řecka. U dveří se nachází cosi jako stánek s trafikou – cigarety, noviny a velká kasa, vpředu pult se sladkým i slaným pečivem, celá levá část prostoru vypadá jako honosná cukrárna v rakouském stylu a konečně vpravo se nachází několikametrový bar, za kterým svižně pobíhá asi šest baristů. Oblečeni jsou ve stejném úboru se zástěrou a jakousi nóbl čapkou, a obsluhují luxusní espressovače z nerezu. Co to ty holky vybraly – říkám si. To je asi nějaká velmi speciální kavárna v zahraničním stylu. Později ale zjišťujeme, že takto osobitě vypadá téměř každá římská kavárna a rozdíly jsou jen nepatrné. Stejně osobitý je i styl (samo)obsluhy...


Klasická italská kavárna, kam chodí zaneprázdnění Římané cestou do práce na snídani, se totiž skládá ze tří oddělení. Zatímco u nás v Čechách vám barista připraví kafe, nandá na talířek croissant a u stejného člověka platíte, tady je to jinak. Na všechno jsou zde "specialisti".


Tým baristů nedělá nic jiného, než že přijímá objednávky na kafe, připravuje kafe a podává ho pultík. Tým pekařů přijímá objednávky na croissanty a sandwiche, servíruje je na talířek a rovněž podává na svůj oddělený pult (zde se roznášení nevede). A konečně člověk za kasou, který nedělá nic jiného, než že kasíruje za položky, které mu nadiktujete. Účtenka je tady jen symbol, na tu se nikdo nedívá. (Takže jestliže byste si objednali například dvě cappuccina a zaplatili jen jedno nebo žádné, nikdo by to nepoznal.) Většina Římanů si objednává to nejmenší espresso za pouhé 1 euro, croissant rovněž za (necelé) 1 euro a obojí zkonzumují rovnou u pultíku baristů.




Já si objednávám totéž – místňáci mají určitě vytříbený vkus – a usadíme se venku, protože díkybohu nechvátáme do žádné kanceláře. Croissanty (klasické, bez náplně) jsou o dost jiné, než jaké znám z našich pekáren; k listovému těstu mají hodně daleko a jsou více sladké, než jsem zvyklá. Hodnotím je průměrně, na snídani jsou ale asi nejlepší (a nejlevnější) volbou v Římě; jeden za 0,5 nebo 1 euro, a zaplácnou vás na docela dlouhou dobu.


A italské kafe? Tak to je kapitola sama pro sebe. To, co jsem si představovala pod pojmem „italské epsresso“, jsem celých pět dní v Římě neviděla. Stran terminologie: pokud si objednáte normální kafe – „normal coffee“, které pije většina Italů ráno a kdykoli během dne, přinesou vám hrníček „picollo“ (tedy ten nejmenší, jaký si vůbec dovedete představit). Ovšem pozor. On není plný, dokonce ani z poloviny.  Je plný jen z jedné třetiny! To je kolik mililitrů? Pět?! To je vpravdě homeopatická dávka…


Nejdřív jsem se podivila, jestli jim náhodou nedošla voda, a potutelně jsem nahlížela do sousedních šálků, které na tom ale byly podobně. Nechápala jsem, co to má znamenat. Chuť byla velmi intenzivní, rozhodla jsem se zjemnit ji cukrem (svým zásadám navzdory). Očekávala jsem kofeinovou invazi, která se ale nekonala. Nejintenzivnější totiž byla vůně a chuť, žádný „nakopávací efekt“ jsem nezaznamenala (ani když jsem si během dopoledne po cestě dopřála další dva mikrošálky). Espresso je tedy na můj vkus hodně malé, ale na to si časem zvyknu (a po návratu mi každé malé české espresso bude připadat jako cisterna. Vážně, nepřeháním!)


Výjimku představují zejména starší dámy u sousedních stolů, které popíjejí klasické cappuccino. Jak se později kdesi dočtu, cappuccino (klasických 150 ml) si dopřávají Italové jako první ranní nápoj, a těch „minikafí“ na chuť vypijí během dne opravdu požehnaně.  Na tento systém s holkama ochotně najedeme, a při každé příležitosti si zakoupíme malé espresso za 1 euro (nebo dokonce jen za 0,50) skoro kdekoli v centru města.


Taky zjišťujeme, že takový multifunkční podnik se s večerem promění v bar-hospůdku, a ráno je z něj zase pekárna. Jak důmyslné! Zatímco snídáme, zaujme nás ještě jedna pozoruhodnost. U rohového vstupu stojí černoch, který zdraví kolemjdoucí. Ne každého, vybírá asi tak každého třetího. Buď jen pozdraví, nebo se zeptá „how are you?“, kolemjdoucí s ním většinou prohodí pár slov a pokračuje v cestě. „Asi místní blázen“, pomyslím si. Když odnáším špinavé talířky a on mne taky pozdraví, jen se ušklíbnu.


Následujícího rána druhého dne opět navštívíme podobný "multi-coffee-podnik", a hle – podobný „zdravič“! Zase jiný černoch, který stepuje před kavárnou a nikoho z místních jeho přítomnost zjevně neznepokojuje. Že by si kavárna platila „profesionálního zdraviče“? Nebo je to snad nějaký hlídač, který dohlíží na všeobecný pořádek? Těžko říct – jestli jste informovanější, než já, určitě mi to napište do komentářů J.


Nuže, naučili jsme se, jak se chovat v italské pekárně (tuto dovednost ještě v následujících dnech ještě mnohokrát oceníme). Už brzy zamíříme nejen k nejznámějším pamětihodnostem, ale také do tajuplné čtvrti Trestavere, kam jen málokterý turista zabloudí.

Zatím se loučím, vidíme se u dalšího článku J.

Friday, August 23, 2019

Řím, den první

Řím je „moje“ město. Nevím, proč tomu tak je, ale okouzlilo mě už před lety, kdy jsem jej navštívila poprvé. Vzpomínky se slévají do jednoho velkolepého dojmu, kdy procházíte kouzelnými uličkami s malými obchůdky a pekárnami, kde to voní čerstvým pečivem a kávou a připadáte si jako v nějaké malé přímořské vesničce. A z ničeho nic se před vámi vynoří známý monument, který vám připomene, že jste přece ve městě, do kterého prý vedou všechny cesty. V Římě!


Tentokrát jsme opět sázely na individuální cestování, které (podobně jako při loňské cestě do Londýna) zahrnovalo tři důležité kroky: zajistit si letenky (RyanAir), ubytování (AirBnB) a pojištění, případně parkování u letiště. Letenky jsme kupovaly asi čtyři měsíce předem, ubytování o dost později (protože to se sežene prakticky vždycky, na rozdíl od letenek). Jelo nás pět holek, zajišťovaly jsme si proto větší „byt“ se dvěma ložnicemi, kuchyní a dvěma koupelnami.


Nadešel den odjezdu, pátek pět hodin ráno. Naštěstí jsme měly v partě šikovnou řidičku, která vzala své auto. To jsme zanechaly na GoParking (asi nejlepší možnost parkování poblíž letiště). Když nás svozné auto vysadilo u Terminálu 2, myšlenky na všednodenní život každé z nás byly pryč; čeká nás pětidenní dobrodružství! Zavazadla jsme měly pouze „palubní“, odbavení nás proto minulo a mohly jsme postupovat rovnou ke kontrole. Teď už se jen navonět v parfumerii, koupit si kafe z automatu (moje letištní rituály)… a můžeme vyrazit! Praha se s námi loučila deštěm, Římské sluníčko zatím v nedohlednu…


Let do Rome Ciampino trval asi hodinu a půl. Přímo v letištní hale jsme si zakoupily lístky na autobus, který nás přiblíží do centra. Počasí bylo tropické, brzy jsem se v dlouhých kalhotách a tričku začala pařit. Cesta trvala asi 45 minut. Konečně jsme vystoupily poblíž našeho ubytování ve čtvrti Aurelio sousedící s Vatikánem, z Vatikánského náměstí to bylo necelé dva kilometry. Jednalo se o klidnou část, která nedisponuje mnoha hotely a kde bydlí spíše Římané. Našimi „domácími“ byl příjemný pár, asi čtyřicátníci – ona Italka, on Němec. Z bytu jsme byly nadšené; zářil čistotou, světlý a prostorný. Domácí nás provedli bytem s obsáhlým výkladem, co vše máme zdarma k dispozici (krom ručníků, mýdel apod. to totiž byla například i lahev prossecca, kapsle do kávovaru nebo podrobné mapy s vyznačenými tipy), a nešetřili ani praktickými doporučeními, kam se podívat, jak se tam dostat, kde se dobře najíst. A že kdybychom cokoli potřebovaly – radu nebo pomoc, máme se na ně určitě obrátit. Pokud se chystáte do Říma ve větší skupině (4 nebo 5 osob), toto ubytování jednoznačně doporučuji: TADY




Uff, únava po cestě byla docela znát. Vybalily jsme si věci, daly si sprchu (hurá, dvě koupelny!) a vyrazily. Asi po patnácti minutách chůze se před námi konečně vynořila špice jedné z římských dominant... Která to asi bude? :-)


Cestou k Vatikánu jsme se zastavily jedné z mých oblíbených částí – v ulici Via delle Fornaci jen pár kroků od náměstí svatého Petra, kde je několik příjemných pizzerií. V jedné z nich jsme se usadily, objednaly něco na zub – co jiného, než pizzu, a pravé italské presso piccolo.




Krátký odpočinek nám velmi prospěl a únava byla najednou pryč. A když jsem po letech spatřila Vatikán? Jako kdyby uběhl jen nepatrný okamžik, co jsem zde byla naposledy. Když jsem vykročila skrz monumentální sloupy, které se nachází po obvodu náměstí, jako kdybych se ocitla ve zcela jiném světě. Nebe bylo najedou modřejší, lidí kolem méně, vzduch čistší… Čím to je? Opravdu nevím. Ale až tam příště budete, všímejte si, co cítíte…







Holky „historičky“ se odpojily podívat se do Vatikánských muzeí, a zůstaly jsme tři, které už muzea a Sixtinskou kapli v minulosti navštívily. Do muzeí je potřeba zajistit si lístek předem, a až se budu chystat do Říma příště, určitě už muzea nevynechám; například sbírky starověkého Egypta bych s odstupem času moc ráda viděla. Místo zkulturnění ducha jsme se ale tentokrát rozhodly udělat si podvečerní procházku k Andělskému hradu a dál k náměstí Piazza Navona. Okolí Andělského hradu u řeky Tibery je kouzelné…







Přešly jsme most a zapadly do stínů starých domů s dechberoucí atmosférou. Pokud půjdete od Andělskému hradu k Pantheonu nebo k Fontáně di Trevi, určitě si najděte cestu přes nenápadnou uličku Via dei Coronari. Opět jako kdybych nebyla v Římě, ale v nějakém malém přímořském městečku, například v Kerkyře (která je, ač na řeckém území, silně ovlivněna italskou architekturou). Stačí jen vnímavá procházka, aby se člověk dostal takřka do jiných dob… Nebo světů? Život zde plyne úplně jinak, nesvázán balastem spěchu, shodu, ctižádosti. Jako kdybyste se vrátili snad ne o padesát, ale o sto, dvě stě let zpátky.




V takových uličkách se nachází všechno, na co jen pomyslíte. Vše se tu asi zhmotňuje rychlostí myšlenky. Pomyslely jsme na to, že by nebylo na škodu dát si něco malého k snědku, a hle – před námi se vynořil malý krámek s občerstvením – domácí těstoviny desetkrát jinak! V tomto ohledu je Řím nepřekonatelný – najíte se za dostupnou cenu i v samotném centru.


Pokračovaly jsme dál k Piazza Navona, kde se nachází monumentální fontána „Čtyři živly“ a jeden z mnoha egyptských obelisků. Tam jsme si "musely" dát zmrzlinu na osvěžení, protože síly opět začaly docházet... Jaký rozdíl od brzkého studeného rána v Praze a pozdního horkého odpoledne v rozpálených ulicích Říma!




Slunce už prosvítalo daleko za domy, zamířily jsme se zpátky přes řeku Tiberu a k Vatikánu, kde jsme se potkaly s holkama. Už zbývalo jen koupit něco dobrého k pití na krátké večerní posezení před ulehnutím ke spánku. (Jedna dobrá rada pro všechny: lahev dobrého vína se dá v Itálii zakoupit už od dvou eur, jak jsme později zjistily v mnoha marketech.)




Uff, tak to byl hodně dlouhý a náročný den! Každá jsme si dala sotva skleničku a chyběl už jen krůček k nerušenému spánku. V bytě byla naštěstí klimatizace, tu jsme velmi ocenily. V příštím díle vás pozvu na italskou snídani, poprocházíme se Římem a taky nás čeká výlet z k moři! Těšíte se? Já moc. Jestli chcete, napište mi do komentářů, jak se vám článek líbil. Tak ahoj a brzy tady :-)