TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (1/3)

Cestovat mě prostě baví a asi mi dáte za pravdu, že když vyrazíte s těmi správnými lidmi a v té správné náladě, je skoro jedno, kam jedete a líbí se vám všude. Věřím, že na odreagování se stačí popojet pár kilometrů a objevit neznámá místa, byť ve známé krajině. Ale proč zrovna Ústecký kraj, 320 km vzdálený od naší domoviny?

Někdy v zimě jsem v dokumentu o českých pozoruhodnostech viděla krásné záběry z Národního parku České Švýcarsko. Skalní útvary, zalesněné kopce, monumentální Pravčická brána... Říkala jsem si – tak tohle je opravdu v Čechách, a já tam (taky) ještě nebyla? O něco později jsme s kamarádkou plánovaly zahraniční cestu, a když nevyšla, přemýšlely jsme, kam vyrazit aspoň na našem území. Na Moravu je lepší jet až na podzim, v Praze jsme byly, a co takhle nějaký přírodní park? Vzpomněla jsem si na České Švýcarsko a bylo rozhodnuto.

Vybraly jsme ubytování v Hostelu Děčín na dvě noci kvůli snadné dostupnosti do Hřenska (vstupní brány do NP) a do Drážďan. Na booking jsem rezervovala pobyt asi šest týdnů před cestou za 370 Kč/osobu za noc, což byla jedna z nejlevnějších nabídek. S ubytováním jsme byly nadmíru spokojeny. Kuchyň a sociální zařízení jsme sice sdílely se dvěma dalšími pokoji, ale to nám nevadilo. Všude čisto, teplo, fungující zařízení a víc člověk pro přenocování nepotřebuje. Ale zpět k samotné cestě.

Vyrazily jsme vlakem v sobotu brzy ráno. Opravdu jsem se těšila, až za sebou nechám všechny „povinnosti“ a vyčistím si hlavu. Myslím, že aby si člověk odpočinul a získal potřebný nadhled, musí aspoň na krátký čas opustit své známé prostředí včetně nocování, nemám pravdu? A i když se mi mnohdy nechce kvůli vlastním myšlenkovým omezením co všechno „musím“ a co když třeba nevyjde počasí, nové zážitky mimo všední rutinu bych za nic nevyměnila.

Cestovní nálada dorazila krátce po nasednutí do vlaku a hlavně pak ve Veselí nad Lužnicí, kde jsem se shledala s kamarádkou a odkud jsme cestovaly společně. Celou cestu do Prahy jsme se obstojně zabavily studováním map a plánováním programu a trasy. Před polednem jsme vystoupily v Praze, kde jsme původně jen chtěly přestoupit na vlak do Děčína, ale nakonec se rozhodly, že se v Praze chvíli zdržíme a pojedeme vlakem EuroCity o dvě hodiny později. Což se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí; stihly jsme totiž vynikající zmrzlinu Světozor ve Františkánské zahradě, návštěvu oblíbeného LUSHe (a nákup oblíbené vlasové masky…) a hlavně Delmart blízko hlavního nádraží, kde jsem byla poprvé a jsem víc než nadšená.

Delmart je obchod s kvalitními potravinami z celého světa a zároveň bistro, kde si navolíte základ salátu a šest položek z široké nabídky čerstvých ingrediencí (luštěniny, zelenina, ořechy, sýry apod.), velká porce za 120 Kč. Jako že hooodně velká. Jako základ jsem vybrala ledový salát a rukolu, jako doplňky cizrnu, sušená rajčata, chilli papričky, olivy, kapii, žampiony a ostrou zálivku. Ve velké míse (asi tak pětinásobek běžné porce salátu v restauraci) vše nadrobno nasekali takovým tím speciálním nožem, takže objem se zmenšil tak, aby se salát aspoň vešel na talíř (v našem případě do mega velké plastové dózy). Řeknu vám, že z cesty z Prahy do Ústí jsme toho moc neměly. Dávaly jsme pozor jen zpočátku, když železnice vedla z Prahy podél Vltavy a prohlížely jsme krásné scenérie jejího břehu – cyklostezku, chatové a rekreační oblasti, údolí a skály. Krásný kraj. Jenže pak nás zaujal ten salát a tak trochu jsme zapomněly na všechno ostatní. Ani jsme nezaznamenaly, že jedeme přes Mělník, kde se Vltava vlévá do Labe, a další pozoruhodnosti, protože jsme celou cestu nekoukaly až na vzácné výjimky z okna, ale do salátu. Úplně nás dostal – každé sousto plné chuti. Při příští návštěvě Prahy Delmart rozhodně nesmíte vynechat!

Když jsme se konečně v Ústí vzpamatovaly a zjistily, že do Děčína zbývá 15 minut, nemohly jsme si na poslední chvíli nechat ujít nic jiného než jídelní vůz a po tom gastrozážitku si vychutnat dobré pivo, i kdyby mělo stát stovku. Těch 15 minut bylo neopakovatelných. V jídelním vozu jsem nikdy nebyla, cítily jsme se tam jako v letadle. Překvapilo mě, že mezi třemi hlavními jídly, které nabízeli, byl luštěninový karbanátek se zeleninou a bramborovou kaší. Tleskám. Rychle jsme dopily pivo, zaplatily 68 korun (dohromady!!!), utíkaly přes celý vůz pro batohy a vystoupily v Děčíně. Takže? Cesta z Prahy do Ústí trvá jeden salát z Delmartu, a z Ústí do Děčína jen jedno pivo!

Bylo něco po druhé hodině odpolední. První bytosti, které jsme na nádraží zahlédly, byly tmavé pleti. Prošly jsme poměrně zaostalou nádražní budovou, a mírně vpravo spatřili náš milý Hostel Děčín, kde jsme si vyzvedli klíče a složily věci na pokoji. Neotálely jsme dlouho a vyrazily za dobrodružstvím. Směřovaly jsme podél Labe k centru města, ale po cestě se vyškrábaly na krásnou takzvanou Pastýřskou vyhlídku na skále, na které stál bývalý zámeček, dnes občerstvení, a která, jak jsme poznali, byla oblíbeným místem všech horolezců. Na samotném vrcholku jsme si daly studené pivo a teplé lívance a kochaly se nádherným výhledem na celé město pod námi. Zpozorovaly jsme další vyhlídku na protější kopci v podobě rozmazané tečky (jsem trochu krátkozraká) a říkaly si, zdalipak k ní dospějeme ještě dnes.

Už takhle zdálky nám bylo jasné, že se jedná o město plné kontrastů. Honosné vilky na pravém břehu Labe, zanedbané paneláky na pravém břehu, které jakoby nedopatřením vyčuhovaly mezi zelení a starší zástavbou. Sešly jsme dolů kolem jedné z těch nádherných vil, přešly železniční koleje a most přes Labe, prohlédly si výletní loď s opalovací plochou a minigolfem (co kdyby to byla ta, kterou zítra poplujeme…) a pokračovaly na Děčínský zámek.

Prohlídky jsme už prošvihly, prohlédly jsme si zámek alespoň zvenku, zámecké nádvoří a růžovou zahradu, odkud jsme měly také výhled na historickou část města.

I když se to z fotek nezdá, foukal studený vítr; pocitová teplota mohla být kolem třinácti stupňů, začínala mi být docela zima a den se chýlil k večeru. Modlila jsem se, aby se moc neochlazovalo, protože nás ještě čekal výstup na další vyhlídku zvanou Kvádrberk nad městem, vzdálenou asi 5 km od místa, kde jsme se právě nacházeli, a od hostelu jsme byly taky celkem daleko. Prošly jsme přes centrum a průměrně ošklivé náměstí, na kterém se „vyjímalo“ několik paneláků (vpravdě jsem paneláky na náměstí města s více než 20 000 obyvateli neviděla). Opustily jsme město a absolvovaly poměrně intenzivní výstup. K mé velké radosti dokonale ustal vítr, cestou jsme obdivovaly tajuplný parčík.

Ale co nás čekalo nahoře, to teprve stálo zato. Vyhlídka Kvádrberk je ještě výš položená, než ta předchozí, a dívaly jsme se, kde jsme byly před pár hodinami, a také na celý Děčín, zalesněné kopce, kde se listnaté stromy jakoby náhodou mísí s jehličnatými. Slunce se sklánělo k obzoru a bylo tam krásně. Fotily jsme, pozorovaly jsme, jen tak jsme rozjímaly. A když to slunce vskutku vypadalo, že opravdu zapadne a (nebude nám přeci jen tak pózovat do nekonečna), vydaly jsme se na cestu zpět.

Ani mi to tak nepřipadalo, ale už jsme měly nějakých 25 000 kroků za sebou. Při cestě na ubytování jsme si daly výbornou polévku a pizzu napůl v restauraci Paroloď, která se nacházela v krásných prostorách bývalého hospodářského stavení u řeky Labe a která byla jedna z mála, kde „pozdě“ večer (ve 21.00h…) v Děčíně vařili (z několika restaurací jsme byly vyhoštěny, protože kuchař/a již šel/šla domů). Na hostelu jsme zjistily, že našimi přímými sousedy je ruská rodinka, která se vrátila z výletů stejně pozdě, jako my. Nestihly jsme takřka nic než zalehnout do postele a těšit se, co přinese další den, na který jsme měly v plánu cestovat lodí do Hřenska a pěšky k Pravčické bráně a dál Českým Švýcarskem.

Ale aby toho nebylo mnoho najednou, milý čtenáři, a abychom se vzájemně nenudili, navrhuji dát si malou pauzu a pokračovat za pár dní. Souhlasíš? A nezapomeň si o víkendu udělat výlet... Protože KAŽDÝ výlet se počítá!

Klid mysli a pokoj v <3 přeje

Elza