Londýn 2/3: Z Hyde Parku přes Mayfair do Soho a trochu dál

Brzy ráno nás vzbudilo šramocení dočasné spolubydlící, která za doprovodu mocného šustění sáčků zdlouhavě balila svůj ohromný kufr. Když se za ní konečně zaklaply dveře, začaly jsme se chaoticky připravovat na dlouhý den.

1. díl ZDE

Pěticentimetrová mezírka ve dveřích na balkón bohužel nestačila osvěžit vzduch v maličkém pokoji obývaném čtyřmi cestovatelkami, takže první, po čem jsem ráno zatoužila, bylo ucítit čerstvý závan sychravého Londýnského vzduchu. Jenže co sakra na sebe? Předpovědi sice tvrdily, že po dobu celého našeho pobytu budou v Británii tropy, ale říkala jsem si – hele, jedeš do Anglie, tam je přece kosa i v létě a pršet bude minimálně pětkrát za den. Neměla jsem proto s sebou jediné sandály ani šaty, vlastně jsem celé balení pojala dost minimalisticky… Natáhla jsem na sebe tedy ¾ džíny, botasky, tričko a nejradši bych si vzala ještě pláštěnku (což jsem si ale naštěstí rozmyslela). Když jsme opustily to zatuchlé doupě, mohlo se mi nechat o sychravém vzduchu jen zdát… počasí asi takové, jako v srpnu v Řecku. Bez nadsázky.

Jak osvěžující ale bylo vidět okolí za denního světla! Pro Anglii nezvykle světlé domy odrážely sluneční paprsky a ulice vypadala ještě o mnoho vznešenější než v šeru noci. Stačilo jen dát se doprava, projít k Bayswater Road, přejít silnici a už jsme v Hyde Parku, nebo přesněji v Kensington Gardens (Kensington Gardens tvoří s Hyde Park jeden celek, odděluje je ale zhruba v polovině jedno jezero se dvěma názvy: The Long Water a The Serpentine). Za živým plotem nás čekal zcela jiný svět.

 

Čas na tai-chi. V neděli klidně v devět.

Tatam byl ruch frekventované Bayswaterské třídy, tatam ukázněná šeď městské bytové zástavby, v neděli ráno ještě zcela prázdné. V Hyde Parku plno lidí a každý měl plné ruce práce. O sportovcích provozujících jogging se snad ani nemusím zmiňovat, jejich hojný výskyt v londýnských parcích je zcela typický. Překvapil mě spíš hlouček Japonců cvičících tai-chi (ale nějak pozdě, měla jsem představu, že Japonci cvičí tai-chi zásadně při východu slunce). Zajímavá byla také speciální prašná cesta pro koně. Někdo se už jal piknikovat, snad snídaně v trávě? Park je tak ohromný (představovala jsem si ho mnohem menší, na délku má necelé čtyři kilometry!), že navzdory jeho oblibě a počtu sportovců jste neměli pocit stísněnosti, ba naopak bylo možné intenzivně vnímat okolní přírodu. Tráva byla na mnoha místech zcela suchá, ale nějak mi nešlo do hlavy, že by sucha zastihly i Británii…

Útulná kavárna s krásným výhledem na kraji Hyde Parku. Zvažovaly jsme snídani, odradily nás (mě...) ale celkem vysoké ceny a málo vegan options. Ani v zapadlých uličkách to ale nebylo o mnoho lepší; za méně než za 9 liber (i s kávou) se nasnídáte jen málokde. Ranní pohodové posezení za to ale stojí, zbytek dne už jde hravě zvládnout se sendviči.

Prošly jsme po North Walk (ano, v Hyde parku jsou ulice)… k „bráně“ mezi oběma parky v podobě cípu jezera The Long Water s fontánami. U mramorového oblouku Marble Arch jsme zamířily kam jinam než na Oxford Street, která odděluje Londýnskou čtvrť Mayfair a Soho na jižní straně od Marylebone na severní straně a která je, myslím, krom nákupních možností jedna z „urban must see“. Měly jsme velké štěstí, protože v neděli ráno byla jinak nejrušnější nákupní třída v celém Londýně téměř prázdná – obchody totiž otevíraly až v poledne.

Z Hyde Parku zpátky do města

Oxford street je nákupní třídou, dopravní tepnou a ulicí obchodů a fast foodů. Nezdržujte se v ní déle než hodinu, jinak zešílíte.

Blížila se desátá a my stále neposnídaly…  Ale na snídaňový tip jsem měla v rukávu jeden triumf. Stačilo sejít z Oxford Street na jih a ocitly jsme se v Mayfair, údajně nejelegantnější a nejdražší rezidenční oblasti v Londýně. Prý se tam nacházejí nejlepší hotely a obchodní domy. Ale hlavně také kavárna, o které jsem už několik let doslova snila – jednou se mi o její návštěvě vážně zdál sen. Jde o Deliciously Ella! Bistro, které nedávno založila úžasná bloggerka a autorka několika knih o zdravém životním stylu Ella Woodward, a kde je VŠECHNO jídlo i pití vegan, ale zároveň velmi vydatné, bohaté a chutné.  Ella dokonce vyrábí vlastní müsli, tyčinky a další pochutiny…no prostě něco pro mě. Bez nadsázky, na tenhle den jsem dlouho čekala, a teď je tady.

A je to tady!  Tenhle obrázek jsem znala několik let jen z instagramu a říkala jsem si, zdali se tam někdy podívám. 

Pohled z kavárny. Člověk by nevěřil, že se nachází jen pár desítek kroků od rušné Oxford Street. 

Bistro najdete na Weighhouse street, ale návštěva čtvrti Mayfair je sama o sobě zážitkem a zajímavým protikladem k sousední Soho. Když jsme se náhle vynořily u kavárny a poprvé jsem na vlastní oči spatřila nápis „Deliciously Ella“, byla jsem celkem nervózní. Říkala jsem si – co když tam potkám Ellu? Bez nadsázky je pro mě celebritou, řadu let ji sleduji na instagramu a obdivuji její chutné výtvory a to, jak se dokázala postavit na nohy z příšerné nemoci a našla nový smysl života…a životního stylu, ke kterémuž úspěšně inspiruje ostatní. Představovala jsem si, že bistro se nachází na nějakém rušném místě, já ale v okolí nezahlédla skoro ani živáčka.

Malé a stylové - typické pro Británii. V jednu chvíli bylo v kavárně zcela prázdno a já mohla bez obav šmejdit a fotit. 

Můžete si nechat namíchat vlastní variace, já vsadila na klasiku.

Vegan porridge, arašídové máslo, banán, javorový sirup. A k tomu flat white s mandlovým mlékem. Jsem v sedmém nebi.

Interiér v podobném stylu, jako jsem čekala, ale jaksi menší. Měla jsem obavu, že se budu cítit trochu nepatřičně a že kavárna bude stejně tak noblesní jako čtvrť Mayfair a vlastně i jako Ella a celá Anglie, ale opak byl pravdou – cítila jsem se ještě víc „domáčtěji“ než v kdejaké kavárně v mém městě. Snídaňových možností opravdu hodně, ale nejvíc jsem se těšila na klasickou porridge (kterou jsem si vysnila z fotek na instagramu) a na cappucino z mandlového mléka. Usadily jsme se k masivnímu dřevěnému stolu a já byla celá pryč. Najednou na mne dopadlo to všechno – že jsem v Londýně, že jsem se před chvílí procházela po Hyde Parku a že jsem teď v Deliciously Ella. Ano, tohle mi stačí ke štěstí… Kafe i kaše na jedničku; zdržely jsme se tak dlouho, abych stihla prozkoumat, že bistro má ještě velice stylové „podzemí“ s krásnými dekoracemi. (Jak jsem později zjistila, téměř každá londýnská kavárna sice na první pohled působí dost stísněně, ale disponuje tímto „podzemím“, kde je místa dost.)

V Anglii vrství. Nejen oblečení, protože se každou chvíli mění počasí, ale i patra obytných domů a kaváren. Původně asi sklep bez oken, nyní patro č. -1 v Deliciously Ella.

Všechno hezké jednou končí, ale další hezké pokračuje; po dobré hodince sezení jsme se vydaly vstříc novému dobrodružství. Vymotaly jsme se z Mayfair, přešly Regent Street, která odděluje západní Maifair od jižního Soho a nestačila jsem se divit té proměně. Z noblesního Maifair jako kdybychom spadly do undergroundu všech národů, stavů i hodnot...ale hodně barevného undergroundu! Takové malé, samostatné a od Londýna oddělené centrum zábavy, kultury, neřesti, intelektuálů a bohémů, rozmanitých chutí a vůní, bohatství i chudoby….prostě všeho dohromady.

Dopoledne byly ulice v Soho prázdné.

...a zabloudil sem i cyklista.

V některých zákoutích by se člověk skoro bál, jiné ulice hned v sousedství pulzovaly životem.

Člověk by nevěřil, že ještě v 16. století zde byly pastviny a později královský park, ve kterém se pořádaly hony; název Soho je odvozen od loveckého pozdravu. Později se pozemky rozprodaly bohatým vlastníkům a byly zastavěny, ti se ale v této čtvrti dlouhodobě nezabydleli na rozdíl od chudých přistěhovalců. Později se Soho měnilo v kulturní mišmaš a zároveň v místo prostopášných zábav s bohatou divadelní a hudební scénou. Už tam stál základ toho, čím je Soho dnes.

Soho je plné stylových kaváren s venkovním posezením.

Přechod ze Soho do čtvrti Covent Garden je znát. Umělecká scéna Palace Theatre ale neomylně spadá stále k Soho.

Vyhlášený pub The Cambridge hned naproti Palace Theatre.

China Town je klasika – čtvrť obývaná čínskými přistěhovalci (nicméně čínské lví zdobení a další kýče jsou údajně už jen dekorací pro turisty), ale některé části Soho jsem už vůbec neměla kam zařadit. Ocitám se v ráji kultury nebo v ráji mafiánů, obchodníků nebo překupníků, v ráji laciné zábavy nebo umělecké špičky? Prostě přesycená VŠEHOCHUŤ, jinak Soho neumím popsat. A víte, že se v Soho nachází ulice knih (a pořádně velká!), kde jsou jen knihkupectví a antikvariáty? Já to bohužel nevěděla, ale pro příště bude mou první zastávkou.

Čínská čtvrť v její klasické podobě

Londýnské tropické počasí sílilo a mně docela ubývalo sil. Pařila jsem se v těch ¾ kalhotách a botaskách a říkala si, proč se proboha vždycky obleču opačně. Asi si budu muset koupit zítra v Primarku nějaké sandály… Daly jsme si oběd v mexickém fastfoodu, kde mě nejprve odradil nápis „take meat or go vegetarian“, což jsem chápala jako ironickou urážku, ale pak jsem pochopila, že naopak vycházejí vstříc všem vegetariánům i veganům. Po vydatném obědě jsme se blížily ke Covent Garden, kde se dříve konaly pravidelné trhy s ovocem a zeleninou, dnes už jde spíš ale pouze o povinnou zastávku pro turisty – soudě podle množství lidu.

Předvečerní šum ve čtvrti Covent Garden. The White Lion je další vyhlášený pub.

Covent Garden

Divadelní představení v Covent Garden pro turisty. Trh už není autentický, ale proč ne.

Jen jsme se porozhlédly bez záměru cokoli nakupovat a raději pokračovaly dál na Trafalgar Square. Ani tam jsme se ale dlouho nezdržely (nás asi na takové ty „normální“ památky moc neužije a taky jsem Trafalgar viděla už dvakrát). Pokračovaly jsme přes Charing Cross k Westminsteru. Cestou jsme si v kiosku si koupily kafe a ovoce, bylo kolem páté hodiny, a ačkoliv už zataženo, vedro dosáhlo svého vrcholu.

Trafalgar Sqare. Bylo neskutečné horko.

Westminster. Proč kandelábr svítí, to vskutku netuším.

Mnohem radši ale fotím obyčejné baráky, které mne něčím zaujmou - jako třeba tenhle. Místo pořízení: Soho :D

Zakotvily jsme ve Victoria Tower Gardens za parlamentem a sesunuly se na lavičku s výhledem na Temži a já měla pocit, že mě odtud asi budou muset odnést, ani to kafe už mě nezachrání (a to je co říct). Docela dlouho jsme jen tak seděly a povídaly si, když tu nás vyrušil pán sedící na druhém konci lavičky, který zatím vypadal, že je plně pohroužen do čtení novin a vyptával se, jakým jazykem to mluvíme. Když jsme mu prozradily tu záhadu, hnedka si vybavil Kunderu – no to musel být nějaký intelektuál, protože co jsem tak slyšela, mnoho Angličanů má problém rozlišit Česko od Polska.

Pokračovaly jsme podél St. James´s parku, ráje kachen, k Buckinghamskému paláci, kde jsme se také spíš ledabyle porozhlédly. Jak už jste asi poznali, nic proti ničemu, ale já na tyle paláce a sídla představených moc nejsem. Kromě toho už byl večer a nás čekala ještě spousta povinností, které za nás nikdo nedělá, například nákup v supermarketu a následný piknik v Hyde Parku…  #jsemrealista Vyhledaly jsme si proto nejbližší tesco, nakoupily pár sendvičů a víno a opět vpluly do Hyde Parku, kde jsme v klidu povečeřely a poté se vydaly podél jezera The Serpentine zpět k nocležišti.

Nejen Hyde Park a další velké parky slouží k odpočinku, protože lehnout si na trávník není tabu ani na menší zelené ploše uprostřed města.

Ze St. James´s parku byl vidět cíp Westminsteru i London Eye, které se nachází až na protější straně Temže

St. James´s Park Lake, jezírko oblíbené zejména z řad vodní drůbeže

Buckinghamský palác rozděluje St. James´s Park a Green Park

Večerní pohled na The Serpentine

Hyde Park neznamená jen kratičké trávníky, ale i docela divoký porost

V „naší“ čtvrti jsme se z důvodu absence klasických pubů zastavily v jakémsi mládežnickém hotelu s restaurací na jedno Guinness a zmožené únavou vyhodnocovaly dnešní den. V nohách dobrých 20 km a kupa zážitků a vjemů k tomu. Na recepci jsme se daly do řeči s Josém, který vyzvídal, jestli se zajímáme o Pána Prstenů (jak by ne) a následně nás informoval o zítřejší akci, na které se můžeme osobně setkat s Gandalfem Šedým! Jednalo se o jakýsi vědomostní kvíz pořádaný tímto hercem v nějakém fajnovém pubu a na důkaz nám ukazoval společné fotografie (přiznám se bez mučení, že jsem si ho nejdříve spletla s Brumbálem z Harryho Pottera…když já Harryho prostě radši!). Tak napůl jsme přislíbily účast a domluvili se, že si ještě dáme vědět. K velké úlevně jsme kolem půlnoci objevily náš pokoj prázdný (avšak stále stejně zapařený), byl čas jít spát a sbírat síly na zítřejší výšlap k dalekému City of London a Bermondsey na jižní straně Temže (zhruba dvojnásobná štreka, kterou jsme zdolaly dnes…).

Setkaly jsme se nakonec s Gandalfem, co nás zaujalo v Tate Modern a kdo jsou „londýnští mravenečci“? Pokračování brzy…

Londýn 1/3: Are you ready for the London station?

„Hele, a víš, že můžeš letět do Londýna za 250 Kč? S nízkonákladovkou to není vůbec problém,“

„Jako fakt? A to myslíš někde potají na kufrech v prostoru pro zavazadla, nebo normálně s palubním lístkem?“

Přátelé, věřte nebo ne – já taky nevěřila – můžete. S palubním lístkem. Stačí, když vám tolik nezáleží na tom, kdy poletíte a necháte si dost času na sledování cen. Nám na termínu záleželo a dost času jsme si taky nenechaly, takže když jsme s J. a T. koncem května hleděly do přeplněného diáře, neměly jsme moc na výběr. Původně to vypadalo, že poletíme poslední víkend v červenci a za letenky tam a zpět zaplatíme po pětistovce, čímž se dostaneme na pouhých 1 000 Kč za obě cesty. Jenže já měla na ten víkend naplánovanou návštěvu výstavy historických traktorů u kamaráda Z., kterou jsem nechtěla oželet. Zbývala poslední možnost, a to předposlední víkend v červenci. Cesta tam stále pětistovka, zpátky už bohužel za 1 500 Kč. Nevadí, i tak zůstáváme na nízkých nákladech, ale pro příště se určitě vyplatí včas a důkladně plánovat. (Letenky jsme kupovaly přes Ryanair. Jak se tak dívám na aktuální nabídky, koupit letenku za 250 Kč vůbec není vyloučeno, ale nejreálnější je "chytit" každou cestu za 500 Kč, jak se to málem povedlo i nám. Letů do Londýna je v porovnání s jinými destinacemi opravdu hodně. Jedinou nevýhodou vidím v tom, že se lítá buď brzy ráno, nebo až k večeru, jako jsme letěly my.)

Jedna z nejkrásnějších památek v Londýně. Ve slunečním světle vypadal Tower Bridge lépe, než jsem si pamatovala.

„Horší“ to bylo ale s ubytováním. Nechaly jsme to dost dlouho plavat, vždyť „času je přeci dost“ a „na booking určitě něco najdeme“ (a dokonce „i kdyby to mělo být až na místě“). Když jsem se konečně odhodlala k lustraci nabídek, byla jsem velmi optimistická zejména co se týče vzdálenosti od centra. 7 km? Výborně, aspoň se projdeme! 9 km? Bezva, dojedeme doubledeckrem! 12 km? Ale tam přece taky jezdí metro, ne? Holky byly jiného názoru, ke kterému jsem se nakonec přiklonila i já – totiž raději si připlatit, strpět případné spolubydlící a být blízko centra, než v samostatném levném bytečku kdesi na předměstí. Nakonec jsme vybraly Astor Victoria Hostel v Londýnské čtvrti Bayswater jen malý kousek od Hyde Parku. Čtyřlůžkový pokoj, ale „to snad nějak přežijeme…“; tři noci vyšly každou na 2 500 Kč (na předměstí by to bylo zhruba o tisícovku méně).

Další symbol. Tím si odbudeme místní všeobecně přijímané pozoruhodnosti a pak v příštím článku už budu vkládat jen parky, budovy, kafíčka a tak, jo?

Zabalila jsem si svůj batůžek a byla hodně zvědavá, jak na mne Londýn zapůsobí tentokrát. Mlhavě si vybavuji ještě ze střední groteskní maraton „chyť si svého průvodce“, kdy jsme v pláštěnce a s deštníkem pobíhali po šedivém městě a marně se snažili držet tempo s hyperaktivním bláznem, který se nás pokoušel zabít Londýnským pamětihodnostmi. Skoro se mu to v mém případě povedlo. Druhá návštěva už byla o něco příjemnější, ale pouze jednodenní při cestě do Skotska. Z té si pamatuji pouze focení lvů na Trafalgar Square a jedení zkažené svačiny u Buckinghamského paláce. Takže milý Londýne, budeš mít hodně práce s napravením své reputace, pomyslela jsem si a zapla poslední zip svého batohu, který vypadal, že každou chvíli rupne.

Pozoruhodné na nízkonákladových letech je to, že když se odbavíte přes internet, což lze provést dva dny předem, stačí, když se na letiště dostavíte s hodinovým předstihem. Sobotní podvečer na brněnském letišti byl fajn do té doby, než jsme zjistily, že letadlo bude mít hodinové zpoždění. Měly jsme zakoupený autobusový transfer z Londýnského Stansted Airport v konkrétní čas. Ten lze sice „odložit“ o jednu hodinu, ale ne déle. Doufaly jsme, že zpoždění nebude větší….jenže bylo. Po „nalodění“ cestujících letadlo ještě docela dlouho bezdůvodně stálo a samostatná kapitola byla výdej zavazadel… Mně, jakožto batůžkářce zavazadlo nevzali a nesla jsem si batoh i kabelku na palubu, jenže holkám odebrali při nástupu do letadla jejich miniaturní kufříky (na rozměry se nehledí, rozlišuje se snad pouze kufr/batoh), které se po přistání zdráhali vyskladnit. Nejspíš bylo moc příletů a po hodině jsme vpravdě netušily nejen, jestli kufry ještě někdy uvidíme, ale taky jak a jestli se ještě dnes dostaneme na hostel (bylo už kolem deváté večerní místního času). Po hodině a půl čekání se konečně na pásu objevily oba kufry a vydaly jsme se hledat zastávku autobusové společnosti, která v pravidelných intervalech z letiště jezdí do různých částí Londýna. Jen co jsme opustily klimatizovanou budovu letiště a vkročily do tmy, nadechly jsme se teplého vzduchu se vzdáleným závanem moře a nemohly uvěřit tomu, že jsme skutečně zastihly britské ostrovy v jejich tropické podobě. Ale zatím nebyl čas na rozjímání, je potřeba najít „náš“ autobus. (Doporučuji si předem zjistit, kde přesně! se vaše zastávka nachází, ať splašeně neběháte kolem budovy letiště jako my, abyste pak zjistili, že musíte sjet eskalátory do oddělení vjezdů pro hromadnou dopravu.)

Na Londýnském Stansted Airport bylo přeplněno. Vydání zavazadel trvalo hodinu a půl...

Na místě bylo už přistaveno několik autobusů a jeden měl zrovna odjíždět do Paddingtonu, nicméně černoch zodpovědný za kontrolu a skenování elektronických lístků byl neoblomný. „Máte víc než hodinu zpoždění, musíte si koupit nové lístky,“ – zahřímal a nám nic jiného nezbylo. Ještě dodal, že když si je koupíme přes internet tak jako ty předchozí, bude to levnější než u něj. Jenže prohlížeč v mobilu nám ukazoval, že v daném autobuse v daný čas není místo, takže autobus mezitím frnknul, a ten další byl také údajně obsazený! Lístek jsme si tedy stejně musely zakoupit u černocha za mnohem dražší peníz, než který jsme zaplatily z domova, ale s drobnými vadami na kráse se na cestách zkrátka musí počítat. Autobus samozřejmě plný nebyl a dodnes nevíme, kde se stala chyba.

Kolem půl jedenácté jsme se konečně s ohromnou úlevou usadily do poloprázdného autobusu. Sice mě přemáhala únava, jenže okolí začalo být čím dál tím více zajímavé. Když jsme projížděly obytnou čtvrtí kolem cihlových, úzkých a zároveň vysokých řadových domků se špičatými stříškami a roztomilými okénky, představit si Harryho se sovou Hedviku v přístěnku pod schody v jednom z nich nebylo vůbec těžké. Mimochodem – Rowlingová je geniální, nemyslíte? Jak jsme se blížily dál do nitra Londýna, zpozorovala jsem spoustu párů vracejících se ze sobotního "eating out", kina nebo divadla. Důstojní pánové v klobouku, dámy ve večerních šatech. Zatím to vypadá jako ta bájná Anglie z knížek, tak uvidíme, co bude dál…

"Naše" ulice za denního světla (ušmudlaná příjezdová fotka za tmy sice lépe dokresluje atmosféru, ale je tak nekvalitní, že se ji sem neodvažuji dát). Nejsou ty domky kouzelné?

Autobus nás vysadil poblíž Paddingtonského nádraží na Bishop´s Bridge, odkud jsme to měly asi patnáct minut pěšky na ubytování. Procházely jsme prázdnými ulicemi další kouzelné obytné čtvrti, ticho narušovaly jen naše kroky, hučení koleček cestovních kufrů a sem tam cvrček z jedné z mála přídomovních zahrad, kterou jsme míjely. „Naše“ čtvrť a zejména ulice Queensborough Terrace byla mimořádná neobvyklou architektonickou promyšleností a symetrií. Dlouhá řada domů po obou stranách, vchodové dveře s majestátními sloupy. Někde uprostřed se nacházel náš hostel, který zvenčí vypadal velmi honosně. Už na recepci jsme ale zjistily, že skutečnost je trochu jiná a dle ledabylého interiéru usoudily, že jsme se nejspíš ocitly v doupěti mladých alternativních (rádoby) intelektuálů, dokonce snad hipsterů. (Mimochodem, víte, že na některých ubytovacích zařízeních se můžete ubytovat, pouze pokud vám je míň než 30 let?!) Na recepci seděl sympaťák, který se představil jako José z Mexika. Zaplatily jsme každá platební kartou (přestože se na booking zadávají údaje o platební kartě, tak pokud částku nestrhne samotný hotel, platí se většinou až na místě) a dostaly klíče od skrovného pokoje se dvěma palandami na železné konstrukci. Na pokoji nás k naší velké úlevě čekala zjevně bezproblémová spolubydlící, Číňanka z New Jersey, která se sama vydala do Evropy, ale zítra se už vrací domů a brzy ráno odjíždí. Ach jo.

Recepce hostelu Astor Victoria. Na nástěnce měli sbírku bankovek, přímo uprostřed se vyjímala česká stovka :-).

Až na to, že si nebylo kam vyskladnit věci (věčný problém batůžkářů, kteří by si těch pár švestek nejraději vybalili, pokud chtějí předejít nezměrnému osobnímu chaosu a za pár dní v batohu nacházet zatuchlé ponožky, plesnivou svačinu a podobná překvapení), podlaha vypadala mírně nehygienicky (nemám přezůvky) a balkónové dveře nešly kvůli řetěžu otevřít víc než na 5 cm škvíru (byla horká letní noc, takže na pokoji dusno jako v opičárně), jsme si vybraly ubytování dobré. Kolem dvanácté jsme se konečně uložily ke spánku a snad to bylo horkem, snad cestovní horečkou, k velkému údivu mě před usnutím začaly strašit londýnské památky, které mě před deseti lety málem stály život. Westminster…big ben…westminster…abbey…london eye…abbey…tower…westminster…big ben….abbey…eye…big abbey…. Všechny se střídaly jako všichni svatí na Orloji a dokonce se různě proplétaly dohromady, až mne to dočista zmátlo a já začala pochybovat, jestli zítra rozpoznám alespoň Big Ben. Zdálo se to nekonečné, a pak jsem konečně upadla do hlubokého spánku.

Kafe bylo příští ráno nutností, spolu s plánováním trasy. Na papírové mapy nedám dopustit a tahle tentokrát dostala hodně zabrat...

Čím mě učaroval Hyde Park, kde mají nejlepší kafe a jaká londýnská čtvrť mě nejvíce okouzlila? 

Druhá část článku plná fotek již brzy!