Monday, August 6, 2018

Londýn 2/3: Z Hyde Parku přes Mayfair do Soho a trochu dál

Brzy ráno nás vzbudilo šramocení dočasné spolubydlící, která za doprovodu mocného šustění sáčků zdlouhavě balila svůj ohromný kufr. Když se za ní konečně zaklaply dveře, začaly jsme se chaoticky připravovat na dlouhý den.



1. díl ZDE

Pěticentimetrová mezírka ve dveřích na balkón bohužel nestačila osvěžit vzduch v maličkém pokoji obývaném čtyřmi cestovatelkami, takže první, po čem jsem ráno zatoužila, bylo ucítit čerstvý závan sychravého Londýnského vzduchu. Jenže co sakra na sebe? Předpovědi sice tvrdily, že po dobu celého našeho pobytu budou v Británii tropy, ale říkala jsem si – hele, jedeš do Anglie, tam je přece kosa i v létě a pršet bude minimálně pětkrát za den. Neměla jsem proto s sebou jediné sandály ani šaty, vlastně jsem celé balení pojala dost minimalisticky… Natáhla jsem na sebe tedy ¾ džíny, botasky, tričko a nejradši bych si vzala ještě pláštěnku (což jsem si ale naštěstí rozmyslela). Když jsme opustily to zatuchlé doupě, mohlo se mi nechat o sychravém vzduchu jen zdát… počasí asi takové, jako v srpnu v Řecku. Bez nadsázky.

Jak osvěžující ale bylo vidět okolí za denního světla! Pro Anglii nezvykle světlé domy odrážely sluneční paprsky a ulice vypadala ještě o mnoho vznešenější než v šeru noci. Stačilo jen dát se doprava, projít k Bayswater Road, přejít silnici a už jsme v Hyde Parku, nebo přesněji v Kensington Gardens (Kensington Gardens tvoří s Hyde Park jeden celek, odděluje je ale zhruba v polovině jedno jezero se dvěma názvy: The Long Water a The Serpentine). Za živým plotem nás čekal zcela jiný svět.

 
Čas na tai-chi. V neděli klidně v devět.
Tatam byl ruch frekventované Bayswaterské třídy, tatam ukázněná šeď městské bytové zástavby, v neděli ráno ještě zcela prázdné. V Hyde Parku plno lidí a každý měl plné ruce práce. O sportovcích provozujících jogging se snad ani nemusím zmiňovat, jejich hojný výskyt v londýnských parcích je zcela typický. Překvapil mě spíš hlouček Japonců cvičících tai-chi (ale nějak pozdě, měla jsem představu, že Japonci cvičí tai-chi zásadně při východu slunce). Zajímavá byla také speciální prašná cesta pro koně. Někdo se už jal piknikovat, snad snídaně v trávě? Park je tak ohromný (představovala jsem si ho mnohem menší, na délku má necelé čtyři kilometry!), že navzdory jeho oblibě a počtu sportovců jste neměli pocit stísněnosti, ba naopak bylo možné intenzivně vnímat okolní přírodu. Tráva byla na mnoha místech zcela suchá, ale nějak mi nešlo do hlavy, že by sucha zastihly i Británii…

Útulná kavárna s krásným výhledem na kraji Hyde Parku. Zvažovaly jsme snídani, odradily nás (mě...) ale celkem vysoké ceny a málo vegan options. Ani v zapadlých uličkách to ale nebylo o mnoho lepší; za méně než za 9 liber (i s kávou) se nasnídáte jen málokde. Ranní pohodové posezení za to ale stojí, zbytek dne už jde hravě zvládnout se sendviči.

Prošly jsme po North Walk (ano, v Hyde parku jsou ulice)… k „bráně“ mezi oběma parky v podobě cípu jezera The Long Water s fontánami. U mramorového oblouku Marble Arch jsme zamířily kam jinam než na Oxford Street, která odděluje Londýnskou čtvrť Mayfair a Soho na jižní straně od Marylebone na severní straně a která je, myslím, krom nákupních možností jedna z „urban must see“. Měly jsme velké štěstí, protože v neděli ráno byla jinak nejrušnější nákupní třída v celém Londýně téměř prázdná – obchody totiž otevíraly až v poledne.

Z Hyde Parku zpátky do města
Oxford street je nákupní třídou, dopravní tepnou a ulicí obchodů a fast foodů. Nezdržujte se v ní déle než hodinu, jinak zešílíte.
Blížila se desátá a my stále neposnídaly…  Ale na snídaňový tip jsem měla v rukávu jeden triumf. Stačilo sejít z Oxford Street na jih a ocitly jsme se v Mayfair, údajně nejelegantnější a nejdražší rezidenční oblasti v Londýně. Prý se tam nacházejí nejlepší hotely a obchodní domy. Ale hlavně také kavárna, o které jsem už několik let doslova snila – jednou se mi o její návštěvě vážně zdál sen. Jde o Deliciously Ella! Bistro, které nedávno založila úžasná bloggerka a autorka několika knih o zdravém životním stylu Ella Woodward, a kde je VŠECHNO jídlo i pití vegan, ale zároveň velmi vydatné, bohaté a chutné.  Ella dokonce vyrábí vlastní müsli, tyčinky a další pochutiny…no prostě něco pro mě. Bez nadsázky, na tenhle den jsem dlouho čekala, a teď je tady.

A je to tady!  Tenhle obrázek jsem znala několik let jen z instagramu a říkala jsem si, zdali se tam někdy podívám. 
Pohled z kavárny. Člověk by nevěřil, že se nachází jen pár desítek kroků od rušné Oxford Street. 
Bistro najdete na Weighhouse street, ale návštěva čtvrti Mayfair je sama o sobě zážitkem a zajímavým protikladem k sousední Soho. Když jsme se náhle vynořily u kavárny a poprvé jsem na vlastní oči spatřila nápis „Deliciously Ella“, byla jsem celkem nervózní. Říkala jsem si – co když tam potkám Ellu? Bez nadsázky je pro mě celebritou, řadu let ji sleduji na instagramu a obdivuji její chutné výtvory a to, jak se dokázala postavit na nohy z příšerné nemoci a našla nový smysl života…a životního stylu, ke kterémuž úspěšně inspiruje ostatní. Představovala jsem si, že bistro se nachází na nějakém rušném místě, já ale v okolí nezahlédla skoro ani živáčka.

Malé a stylové - typické pro Británii. V jednu chvíli bylo v kavárně zcela prázdno a já mohla bez obav šmejdit a fotit. 
Můžete si nechat namíchat vlastní variace, já vsadila na klasiku.
Vegan porridge, arašídové máslo, banán, javorový sirup. A k tomu flat white s mandlovým mlékem. Jsem v sedmém nebi.
Interiér v podobném stylu, jako jsem čekala, ale jaksi menší. Měla jsem obavu, že se budu cítit trochu nepatřičně a že kavárna bude stejně tak noblesní jako čtvrť Mayfair a vlastně i jako Ella a celá Anglie, ale opak byl pravdou – cítila jsem se ještě víc „domáčtěji“ než v kdejaké kavárně v mém městě. Snídaňových možností opravdu hodně, ale nejvíc jsem se těšila na klasickou porridge (kterou jsem si vysnila z fotek na instagramu) a na cappucino z mandlového mléka. Usadily jsme se k masivnímu dřevěnému stolu a já byla celá pryč. Najednou na mne dopadlo to všechno – že jsem v Londýně, že jsem se před chvílí procházela po Hyde Parku a že jsem teď v Deliciously Ella. Ano, tohle mi stačí ke štěstí… Kafe i kaše na jedničku; zdržely jsme se tak dlouho, abych stihla prozkoumat, že bistro má ještě velice stylové „podzemí“ s krásnými dekoracemi. (Jak jsem později zjistila, téměř každá londýnská kavárna sice na první pohled působí dost stísněně, ale disponuje tímto „podzemím“, kde je místa dost.)

V Anglii vrství. Nejen oblečení, protože se každou chvíli mění počasí, ale i patra obytných domů a kaváren. Původně asi sklep bez oken, nyní patro č. -1 v Deliciously Ella.
Všechno hezké jednou končí, ale další hezké pokračuje; po dobré hodince sezení jsme se vydaly vstříc novému dobrodružství. Vymotaly jsme se z Mayfair, přešly Regent Street, která odděluje západní Maifair od jižního Soho a nestačila jsem se divit té proměně. Z noblesního Maifair jako kdybychom spadly do undergroundu všech národů, stavů i hodnot...ale hodně barevného undergroundu! Takové malé, samostatné a od Londýna oddělené centrum zábavy, kultury, neřesti, intelektuálů a bohémů, rozmanitých chutí a vůní, bohatství i chudoby….prostě všeho dohromady.

Dopoledne byly ulice v Soho prázdné.

...a zabloudil sem i cyklista.

V některých zákoutích by se člověk skoro bál, jiné ulice hned v sousedství pulzovaly životem.


Člověk by nevěřil, že ještě v 16. století zde byly pastviny a později královský park, ve kterém se pořádaly hony; název Soho je odvozen od loveckého pozdravu. Později se pozemky rozprodaly bohatým vlastníkům a byly zastavěny, ti se ale v této čtvrti dlouhodobě nezabydleli na rozdíl od chudých přistěhovalců. Později se Soho měnilo v kulturní mišmaš a zároveň v místo prostopášných zábav s bohatou divadelní a hudební scénou. Už tam stál základ toho, čím je Soho dnes.


Soho je plné stylových kaváren s venkovním posezením.
Přechod ze Soho do čtvrti Covent Garden je znát. Umělecká scéna Palace Theatre ale neomylně spadá stále k Soho.

Vyhlášený pub The Cambridge hned naproti Palace Theatre.
China Town je klasika – čtvrť obývaná čínskými přistěhovalci (nicméně čínské lví zdobení a další kýče jsou údajně už jen dekorací pro turisty), ale některé části Soho jsem už vůbec neměla kam zařadit. Ocitám se v ráji kultury nebo v ráji mafiánů, obchodníků nebo překupníků, v ráji laciné zábavy nebo umělecké špičky? Prostě přesycená VŠEHOCHUŤ, jinak Soho neumím popsat. A víte, že se v Soho nachází ulice knih (a pořádně velká!), kde jsou jen knihkupectví a antikvariáty? Já to bohužel nevěděla, ale pro příště bude mou první zastávkou.

Čínská čtvrť v její klasické podobě

Londýnské tropické počasí sílilo a mně docela ubývalo sil. Pařila jsem se v těch ¾ kalhotách a botaskách a říkala si, proč se proboha vždycky obleču opačně. Asi si budu muset koupit zítra v Primarku nějaké sandály… Daly jsme si oběd v mexickém fastfoodu, kde mě nejprve odradil nápis „take meat or go vegetarian“, což jsem chápala jako ironickou urážku, ale pak jsem pochopila, že naopak vycházejí vstříc všem vegetariánům i veganům. Po vydatném obědě jsme se blížily ke Covent Garden, kde se dříve konaly pravidelné trhy s ovocem a zeleninou, dnes už jde spíš ale pouze o povinnou zastávku pro turisty – soudě podle množství lidu.

Předvečerní šum ve čtvrti Covent Garden. The White Lion je další vyhlášený pub.
Covent Garden

Divadelní představení v Covent Garden pro turisty. Trh už není autentický, ale proč ne.
Jen jsme se porozhlédly bez záměru cokoli nakupovat a raději pokračovaly dál na Trafalgar Square. Ani tam jsme se ale dlouho nezdržely (nás asi na takové ty „normální“ památky moc neužije a taky jsem Trafalgar viděla už dvakrát). Pokračovaly jsme přes Charing CrossWestminsteru. Cestou jsme si v kiosku si koupily kafe a ovoce, bylo kolem páté hodiny, a ačkoliv už zataženo, vedro dosáhlo svého vrcholu.

Trafalgar Sqare. Bylo neskutečné horko.
Westminster. Proč kandelábr svítí, to vskutku netuším.
Mnohem radši ale fotím obyčejné baráky, které mne něčím zaujmou - jako třeba tenhle. Místo pořízení: Soho :D
Zakotvily jsme ve Victoria Tower Gardens za parlamentem a sesunuly se na lavičku s výhledem na Temži a já měla pocit, že mě odtud asi budou muset odnést, ani to kafe už mě nezachrání (a to je co říct). Docela dlouho jsme jen tak seděly a povídaly si, když tu nás vyrušil pán sedící na druhém konci lavičky, který zatím vypadal, že je plně pohroužen do čtení novin a vyptával se, jakým jazykem to mluvíme. Když jsme mu prozradily tu záhadu, hnedka si vybavil Kunderu – no to musel být nějaký intelektuál, protože co jsem tak slyšela, mnoho Angličanů má problém rozlišit Česko od Polska.


Pokračovaly jsme podél St. James´s parku, ráje kachen, k Buckinghamskému paláci, kde jsme se také spíš ledabyle porozhlédly. Jak už jste asi poznali, nic proti ničemu, ale já na tyle paláce a sídla představených moc nejsem. Kromě toho už byl večer a nás čekala ještě spousta povinností, které za nás nikdo nedělá, například nákup v supermarketu a následný piknik v Hyde Parku…  #jsemrealista Vyhledaly jsme si proto nejbližší tesco, nakoupily pár sendvičů a víno a opět vpluly do Hyde Parku, kde jsme v klidu povečeřely a poté se vydaly podél jezera The Serpentine zpět k nocležišti.

Nejen Hyde Park a další velké parky slouží k odpočinku, protože lehnout si na trávník není tabu ani na menší zelené ploše uprostřed města.
Ze St. James´s parku byl vidět cíp Westminsteru i London Eye, které se nachází až na protější straně Temže
St. James´s Park Lake, jezírko oblíbené zejména z řad vodní drůbeže

Buckinghamský palác rozděluje St. James´s Park a Green Park
Večerní pohled na The Serpentine
Hyde Park neznamená jen kratičké trávníky, ale i docela divoký porost
V „naší“ čtvrti jsme se z důvodu absence klasických pubů zastavily v jakémsi mládežnickém hotelu s restaurací na jedno Guinness a zmožené únavou vyhodnocovaly dnešní den. V nohách dobrých 20 km a kupa zážitků a vjemů k tomu. Na recepci jsme se daly do řeči s Josém, který vyzvídal, jestli se zajímáme o Pána Prstenů (jak by ne) a následně nás informoval o zítřejší akci, na které se můžeme osobně setkat s Gandalfem Šedým! Jednalo se o jakýsi vědomostní kvíz pořádaný tímto hercem v nějakém fajnovém pubu a na důkaz nám ukazoval společné fotografie (přiznám se bez mučení, že jsem si ho nejdříve spletla s Brumbálem z Harryho Pottera…když já Harryho prostě radši!). Tak napůl jsme přislíbily účast a domluvili se, že si ještě dáme vědět. K velké úlevně jsme kolem půlnoci objevily náš pokoj prázdný (avšak stále stejně zapařený), byl čas jít spát a sbírat síly na zítřejší výšlap k dalekému City of London a Bermondsey na jižní straně Temže (zhruba dvojnásobná štreka, kterou jsme zdolaly dnes…).


Setkaly jsme se nakonec s Gandalfem, co nás zaujalo v Tate Modern a kdo jsou „londýnští mravenečci“? Pokračování brzy…

No comments:

Post a Comment