Můj nový život bez TO DO listu

Dřív jsem měla diář plný harmonogramů a odškrtávacích položek. Byla jsem na takový systém zvyklá z vysoké, kdy jsem si plánovala učení na zkoušky, abych bez pevně stanoveného řádu a systému neztratila přehled. Navíc při splnění se dostavil dobrý pocit, že zvládám své povinnosti. V opačném případě jsem jednotlivé položky přesouvala na další a další dny, a to už tak skvělý pocit nebyl. To se stávalo častěji…

Podobný systém jsem přenesla i do (nezáživné) práce a brzy jsem si začala psát sama pro sebe poznámky a vzkazy, protože jsem už nebyla schopna udržet přirozenou pozornost. „Udělej toho.“ „Toto dej tam“. „Vyřiď tohle.“ „Toto založ.“ Každá listina a každý šanon musel být náležitě označen, jinak by zahučel v černé díře nikdy nevyřízených věcí. A tehdy se nedostavil pocit uspokojení ani po odškrtnutí – byla jsem v nikdy nekončícím běhu – nebo přesněji ploužení se, které nevede nikam…

Byla jsem unavená, jen jsem se na ty své tudů listy podívala. Moje hlava natolik odmítala jednotlivé činnosti, že si je ani nechtěla pamatovat. Takže všechno z hlavy ven a jen ať se to pěkně zautomatizuje, abych mohla být co nejvíc duchem jinde. No jo, ale k čemu to je?

Pokud se v tom poznáváte, možná je na čase změnit práci, anebo přístup k ní. Já musela odejít, abych znovuobjevila svou svobodu a radost ze smysluplné činnosti.

Vnímám to tak, že cokoli, na čem se člověk spolupodílí a do čeho vkládá energii, ožívá, tudíž je živou entitou. Například firma, ve které člověk pracuje, je jako živá bytost tvořená energetickými vklady všech, kteří se na jejím chodu podílejí. Pokud se od činnosti odpojíte a jedete jen jako stroj, nelze očekávat, že se vám energie bude vracet zpátky, nebo že s vámi tato „entita“ začne komunikovat, co právě ke svému zdravému chodu potřebuje. Proč? Protože je mrtvá. Může jít i o dílčí práci, oddělený projekt, zájmové tvoření anebo údržbu domu, zahrady…

Někomu to může připadat už moc duch-hovní, ale firma/projekt/tvoření je jako živá rostlina, nebo přesněji – jako celý ekosystém, který zcela nepodléhá vlivu naší mysli a to-do listům, nýbrž svým vlastním potřebám. Když to přeženu, tak můžete bezduše zalévat, aniž byste si všimli, že v noci pršelo, a pak se budete divit, proč se ekosystému nedaří.

Budete vytrhávat plevel, který sám o sobě až tak škodlivý není, protože jste si to někde přečetli, naplánovali a MYSLÍTE si, že je to prospěšné, ale už nevidíte, že plodivou rostlinu v noci okusují zajíci...

Zatímco když byste odvrátili zrak od to-do listu, zklidnili se vnímali, co se doopravdy děje, tak nejspíš přijdou dny, kdy budete dělat opatření, která vás ani nenapadla, ale na kterých bude záviset přežití vaší firmy, a pak taky dny, kdy nemusíte dělat vůbec nic, protože symbolicky „v noci pršelo“ a systém si pojede v klidu a bez vás a bez potřeby vnějšího zásahu, který by systém poškodil.

Nic proti diářům, ty jsou super. Baví mě si do nich vpisovat poznámky, nákupní seznamy, nápady a termíny. Nikdo by se ale neměl stát otrokem svého diáře, ba naopak je důležité dát sobě i činnosti, které se věnujete, svobodu vlastního vývoje. A potom zjistíte, že se věc vyvíjí lépe, efektivněji a dokonce rychleji, než kdybyste byli svázáni nemilosrdnými políčky pro odškrtnutí. A navrch vás to bude mnohem víc bavit!

V praxi mi to funguje tak, že dle priorit zohledňuji věci, které jsou v souladu s cílem práce/projektu a o kterých se domnívám, že je potřeba je udělat. Už si ale nestanovím, že činnost 1 a 2 splním dnes, činnost 3 a 4 zítra a tak dál. A hlavně nelpím na tom, že to tak být musí. Ono se bez toho plánu zcela přirozenou cestou většinou stane, že dnes udělám činnost 1, 2 a 3, zítra vyvstane nová věc k řešení a pozítří se zjistí, že činnosti 4 a 5 ani nebyly potřeba, místo toho je ale potřeba věnovat pozornost činnosti 6.

Jedině pokud nelpím na rigidním plánu, jsem otevřená neustálé improvizaci a zároveň důvěřuji procesu, za pár dní si všimnu, o kolik moc rostliny povyrostly a že energie nikde neunikala.

Protože jedině když se podaří docílit vzájemné synergie mezi prací a jejím tvůrcem, kdy vnímám potřeby projektu a zároveň své vlastní potřeby a současné vnitřní ladění (které se neustále mění), docílím nejlepšího možného efektu.

Bez plánů, bez schémat, tady a teď…. A nejlíp!

Pád do nicoty

Možná jste četli můj předchozí článek o tom, co se nyní děje, který byl velmi pozitivní a plný entuziasmu. A možná někoho překvapí, že teď je vše jinak, mnoho záměrů bylo zničeno a projekt se bude ubírat jiným směrem. Nové směry jsou mi zatím neznámé...

Poslední týdny byly barevné, prozářené sluncem a nesly se ve velmi tvůrčím duchu. Měla jsem pocit, že konečně nastupuji na cestu, která na mě čekala a která je ušitá přesně pro mě na míru. Že všechny mé předchozí zkušenosti vedly k tomu, abych realizovala přesně tohle, přesně tady a přesně v tuto dobu. Jak dokonalé! Nepociťovala jsem únavu a otupělost z rutinního režimu, mé působení v projektu mě nabíjelo a já konečně měla vizi, které jsem věřila a která ze mě dokázala dostat to nejlepší, čeho jsem v danou chvíli byla schopna. Nejvíc mě bavilo vidět první výsledky společné práce v týmu a malé pokroky, jak se projekt vyvíjí. I když jsem se bála, že něco pokazím a spoustu věcí jsem neznala, věděla jsem, že to musí dopadnou dobře. Jenže.

Zčistajasna se na obloze objevil mrak. A nebyl to jen tak ledajaký mrak, přirovnala bych to ke Znamení zla, které za sebou nechával Ten, jehož nesmíme vyslovit v Harry Potterovi. No dobře, trochu přeháním; až takový hard core to nebyl... Ale nemělo to k němu daleko :-). Nebudu popisovat, co přesně se stalo, ale dopadlo to tak, že moje vize byla po psychickém střetu rozbita na atomy a přišla jsem o velkou část svobody stran koordinace a spoluvytváření projektu. Vše se rozpadlo na malé kousky, a tyto kousky se nyní začínají přeskupovat do nových, mně neznámých tvarů. Nevím, co bude. Nevím, jestli budu pokračovat v započatém, a pokud ano, jakou roli zaujmu. A jestli vůbec role pro mě stále existuje.

Jisté je jen to, že 28. února jdu do práce na úřadě naposledy. Jestli pak budu působit v dotyčném projektu, v jiném projektu nebo budu dělat něco úplně jiného, netuším. Nejsem typ člověka, který by se vydal do podnikání po hlavě a sám. Ale už vůbec nejsem typ člověka, který by v pětadvaceti zasedl teplé místo na úřadě nebo jinde, bezmyšlenkovitě následoval cizí systém a v něm přečkal až do důchodu. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Když je realita postavená způsobem, který je s vědomou částí vás v souladu, je snadné uvěřit tomu, že všechno je tak, jak má být. Ale pak se stane něco, co celou situaci obrátí naruby (možná dokonce zničí) a co vás totálně rozloží – celou vaši bytost. Jste najednou v meziprostoru, kde se už nemáte čeho chytit, a jste tam sami. Žádná cedule, která by vás navedla aspoň o píď dál. Nic. Všechno hmotné se vypaří v aerosol a vy vůbec netušíte, proč se vám to děje. Proč se to zase děje. Proč, když jste si našli konečně vizi a hlavně misi, kterou radostně následujete v domnění, že následujete svou duši, jste zase v p*deli a jen těžko lovíte někde ve velkých hlubinách uvnitř sebe víru, že i tohle je k něčemu dobré. Jenom to ze současného pohledu ještě nevidíte.

Místo, odkud už není kam dál jít, a kde není co ztratit, už trochu znám. Dívala jsem se na temnou noční oblohu, hvězdy byly kdesi za těžkými, sněhovými mraky a říkala jsem si, jak moc bych chtěla Domů. Tohle prohlášení pro někoho bude možná silný kafe, ale když už píšu, tak upřímně a autenticky. Bez pozlátka. Říkala jsem si – co mám tady na Zemi dál dělat? Myslela jsem, že jsem se konečně po mnoha a mnoha letech přešlapů dotkla svého poslání. Ani tentokrát to není ono? Proč tu jsem? Bože, jestli tam jsi, co ode mě chceš? Anebo snad mě vážně chceš mít v systému jako otroka, pěkně srovnaného do lati, a držet hubu a krok? Směs agrese, vzteku a lítosti byla věru mocná. Takový stav smrti ega jsem ale nezažila poprvé, už jsem párkrát „umřela“ uvnitř své osobnosti. A potom? Jde se dál, zase jinak a trochu od znova. Kam? Kdo ví.

Protože jedná možnost, kterou v tu chvíli máte, je tím vším projít. V klidu a pokud možno vědomě.

Nehodnotit to. Nebránit se tomu. Přijmout změnu se vším všudy. Čím víc se bráníte, tím víc ta šílenost sílí. Čím víc řešíte, proč se to stalo, tím víc se ztrácíte. A úplně nejhorší je upadnout do sebelítosti. V obtížné situaci (a když mám dost odvahy), se ptám – co je pro mě teď nejtěžší udělat? Co můžu udělat jinak, než jak mi radí zraněné ego? Protože ego nikdy nikoho k Pravdě nepřivedlo. A pak to udělám. Většinou je to celková změna postoje, odosobnění, propuštění pout, ve kterých se zmítám zcela dobrovolně. Dobrovolně! Zajímavé zjištění... Vážně je to tak jednoduché? A najednou je mi lehčeji a lehčeji, že se skoro vznáším, protože jsem ze sebe setřásla zátěže zloby a výčitek, ať už byly směřovány kamkoliv. A pak jdu dál. Letím. Vzápětí si všimnu, že pod sebou už nemám zničené opevnění rozbombardovaného hradu, ale krásnou krajinu.

Tolik z mého světa, který se nyní od základů přeskupuje. Jsem zvědavá, jaký bude ten nový obraz... Ten nový Celek, který do sebe jistě zapadne v pravý čas. Protože nyní vnímám intenzivněji než kdy dříve, že všechno je jedno, protože je to Jedno. Možná jste zažili něco podobného. Pokud ano, zkuste mi o tom napsat. Jaké skryté poklady změna nakonec přinesla? Protože všechno negativní nakonec plodí pozitivní. Tomu věřím i v těch nejtěžších časech!

Neuvěřitelné se stává skutkem. Budu otevírat obchod!

Je sychravo a pod mrakem, takže ukázkově líné počasí, ve kterém by člověk nejraději zalezl s čajem a knížkou pod teplou deku (a po pár stránkách usnul). Potlačuji v sobě únavu, podzim ráda nemám; líbí se mi ale každé možné vykročení ze všednodenní rutiny, a to se děje právě dnes. Přes týden jsem v práci, která mne šťastnou rozhodně nečiní, o víkendu se z toho vzpamatovávám a tak nějak se ploužím z jednoho dne do druhého, měsíce ubíhají a zároveň se vlečou… /A kam vlastně?/ Jenže teď je sobota, já procházím Prahou, všímám si prázdné výlohy a napůl pohroužena v myšlenkách letmo pohlédnu skrz sklo. Místnost je čerstvě po malování, prostor stále ještě zeje prázdnotou – ale takovou tou slibnou, svěží a vzletnou prázdnotou… Uvnitř jakási dívka fotí zrcadlovkou cosi narafičeného na stolku, který je uvnitř zatím jediným nábytkem. Je to okamžik, zdánlivě velmi nevýznamný, docela obyčejný, a přesto mám takový zvláštní pocit, který neumím pojmenovat. Jako kdyby něco viselo ve vzduchu a bylo na spadnutí… Co to ale je?

Bleskne mi hlavou – to bych taky chtěla! Chtěla bych činnost, která mě i o víkendu dostane z domu, a kterou nebudu vnímat jako práci, ale jako zábavný projekt – činnost, při které neměřím „jak dlouho ještě musím“, ale „jak dlouho ještě chci – mohu“. Projekt, který realizuji v takovém nějakém prostůrku, který si upravím podle svého, kde budu prodávat produkty, které budu fotit a prezentovat s podobným nadšením, jako právě teď ta holka za sklem – zrovna urovnává kompozici, dává si záležet. Ale jaké produkty? A jak k tomu vlastně přijdu, vždyť jsem pořád ještě „jen“ poloviční úřednice, která v podstatě krom pár svých zájmů nemá do čeho píchnout, a jediné podnikatelské nápady, které dosud vymyslela, trpěly absencí alespoň jednoho ze čtyř „P“, tedy předpokladů a podmínek podnikání, bez kterých do toho nejdu. Buď chyběl parťák, potenciál produktu, prostor nebo peníze. Tak tu představu zase pustím, a říkám si – třeba jednou. Třeba si přes zimu konečně udělám ten masérský kurz a budu provozovat léčebnou akupresuru. O to je teď přece děsný zájem, ne? Nebo si otevřu okénko s občerstvením, o kterém jsem snila na základní škole. Zdravé svačiny, to zní fakt dobře, a k tomu smoothie bar, smoothie jsou přece dost v kurzu... A nebo se alespoň poohlédnu po nějaké práci, která by mě víc bavila, protože do podnikání sama nejdu, to ne, asi mi není souzeno, nebo mi není souzeno teď.

O pouhé dva měsíce později. Je sobota dopoledne, jsem ve vlastnoručně vymalovaném prostoru, mám v ruce zrcadlovku a fotím, aby snímek vypadal co nejlépe – a nejlépe zatím rozhodně nevypadá, ještě je na podlaze příliš mnoho šmouh a cákanců po tom malování. Už se těším, až je vytřu a nanosím sem nábytek, zatím je tu jen obyčejný stolík. Zdi jsou šedé, nábytek plánuji červený; to bude parádní kontrast, který mi září před očima už teď v živých barvách. Místnost voní tou čistotou a vzletnou prázdnotou, která nabádá k nápadům a tvoření, a už promýšlím, jak nafotím produkty, které budu prodávat, a které vyrobil můj parťák… Sen? Nikoliv. A právě v tom okamžiku mi to docvakne. Tehdy v té Praze, jako kdybych viděla sebe samu, a v tu chvíli nechápu, jak je to možné. Co všechno se za ty dva měsíce stalo a kam mě Vesmír doslova hodil, protože tohle bych v životě nevymyslela. A do toho mám všechny čtyři „P“. Ale o tom, jak fungují „náhody“, a že si musím dávat sakra pozor na to, co si přeji… O tom jindy. Budu otevírat obchod! :-)

Obchod, který jsem si už dlouho přála mít; představa to ale byla zcela nezformovaná. Nevěděla jsem s čím, nevěděla jsem kde (a ani proč). Pamatuji si, jak jsem si před několika lety při četbě seberozvojové knihy (tehdy jsem jich četla desítky) ledabyle napsala seznam profesí, které by mě bavily a kterým bych se jednou chtěla věnovat. Jak by asi tak mohla vypadat má vysněná práce? Pro jistotou jsem zadala více variant… Chtěla jsem psát od časopisu a brzy se stalo, že jsem přispívala už na škole do třech (fajn do té doby, než zjistíte, že vás vlastně nikdo pořádně neplatí, strávíte nad tím hromadu času a časem ztratíte i svobodu slova). Chtěla jsem cvičit jógu, což se mi taky záhy splnilo – absolvovala jsem velmi snadno kurz a zkusila si, jaké to je, být lektorem (a prozatím mi to stačilo). Chtěla jsem vydat knihu – tehdy mi bylo jedno, jakou – a tu jsem shodou náhod skutečně vydala (i když ne zcela podle mých představ). A konečně… chtěla jsem prodávat v obchůdku se zajímavými produkty :-). Ano, toto doslova jsem tam měla napsané. Důkaz toho, že Vesmír nám dá přesně to, co chceme – a čím konkrétnější budeme v zadání, tím víc nám bude objednávka doručena na míru!

Těším se. Na to, až budu chodit do práce na devátou a zavírat v pět, jako všichni obchodníci v historickém centru. Těším se, až naše náměstí začnou rozehřívat dubnové paprsky a já budu mít otevřená okna dokořán a puštěné rádio. Až mě budou navštěvovat kolegyně z bývalé práce a kamarádi a známí a já jim uvařím „pravé obchůdkové espresso“ (takže obyčejnou žbrundu z obyčejného minikávovaru Dolce Gusto), zatímco si budou prohlížet náš sortiment. Na to, až od zákazníků na vlastní oči uvidím zpětnou vazbu. Až budu obšírně vykládat o výrobcích a možnostech, jak lze produkt upravit na míru, všechno máme, co nemáme, objednáme, stačí si vybrat. Až budu vyjednávat větší zakázky a spravovat e-shop. Na to, až nebudu mít za celý den čas zastavit se, ale stejně tak na to, až se mi to povede a já budu po chvílích psát na instagram a na blog své další a další ezoušoviny. Mno, a v neposlední řadě na to, až otočím na dveřích dřevěnou cedulku na OBĚDOVÁ PAUZA a budu se v nějakých hezkých šatech procházet po městě, nebo si zajdu na své obligátní sýrové kostky se špenátem do indické. Vítejte v mém ideálním světě!

Ale neboj, čtenáři, nejsem až takový idealista, jakým se zdám. Zůstávám nohama pevně na zemi a nemaluji si svou budoucnost obchodníka jen ve světlých barvách a prozářenou sluncem, to mi věř. Pokud totiž bude chladné jaro, na nějaké šaty mohu zapomenout; pravděpodobnějším se zdá, že budu chodit ve svetru, manžestrákách a fuseklích (a možná i přesto klepat kosu). Takže díky mé dispoziční náchylnosti k chladnutí končetin mě patrně nová profese vycvičí k důkladnému osvojení si Win-Hofovy metody (kdo nezdá, jde o metodu, jak zůstat v „teple“, i když jste naloženi do ledové kádě). Dům je to totiž chladný a vlhký, a v místnosti zděné kamenem jsou jen staré akumulačky. A kromě toho, ty šaty bych si stejně brzy zamatlala lepidlem, protože to vypadá, že ve volných chvílích budu místo psaní lepit dřevěné sovy a kompletovat další výrobky. Tím ale výčet ne zcela ideálního obrázku nekončí. Nezastavujeme, pokračujeme dál...

V rámci dílen budu s capartama sedět u stolu a dívat se, jak lepí – samozřejmě většinou blbě, vždycky dají strašně moc lepidla, takže musím vše rozebrat, vyčistit od tý bílý srajdy (herkulesu) a lepit znova. Asi budu potřebovat pořádnou zástěru… Taky začínám trénovat matematiku, protože od dětství trpím „syndromem zablokovaného mozku“, což se projevuje tak, že pokaždé, když mám něco rychle z hlavy spočítat, z mých (jinak docela čilých) závitů se stane tabula rasa (oba semestry z matematiky jsem sice zvládla nejhůř za dva, ale tam jsme měli na test hodinu a půl a k tomu kalkulačku). Se svým sklonem k úzkosti mě bude nejspíš strašit ve snech, jestli někdo něco neukradl, jestli jsem dobře vrátila peníze a jestli jsem neošidila sebe nebo zákazníka (mimochodem, co je menší zlo?), jestli je kasa na svém místě, jestli jsem nezapomněla zamknout obchod a jestli jsem někoho příliš neodbyla. A co když bude chodit lidí moc, anebo naopak nepřijde nikdo? Co když budou chodit opruzovat divnolidi, anebo mi do obchodu nalezou cikáňata, zamíří na mě pistolkou na gumičky a budou chtít půjčit, nebo dokonce vydat prachy? A proboha, co když se stane oboje najednou, co potom?

Stát se může kde co a má fantazie nezná mezí. Už teď vím, že chvílemi se vše bude zdát lehké a prozářené sluncem a já si budu připadat jako superhrdina. A stejně tak jsem si jista, že stejnou měrou přijdou okamžiky, kdy bych nejradši přehodila ceduli na TRVALE ZAVŘENO, zalezla pod pult, zhulákala se čajem magorákem z vedlejší čajovny a už nikdy neotevřela. Protože tak je to vždycky a já si moc dobře uvědomuji, že i vysněná práce s sebou nese výzvy a zkoušky, jako život sám. A na to se vlastně těším nejvíc. Protože bez nich by tu byla nuda, ne? :-)

Vzestup od lidské mysli k té božské

Všímám si, že každý je tak trochu obětí sebe sama, neboli svých vlastních konstruktů mysli. Které přijal docela nevědomě, které vstřebával postupným procesem socializace a začlenění se, vlivem zkušeností a prožitků již od prvních minut „ocitnutí se“ na Zemi… Zásadní vliv má doba a místo narození. Co je nyní žádoucí, bylo kdysi nepřípustné a naopak, záleží na letopočtu a souřadnicích, a tahle dvojka je „bohem“, který určuje, co je ještě oukej a co už ne. A kromě toho, co bytost, to zcela jiné prožitky a jiné vnímání v daném čase a místě, tedy další level žebříčku hodnot a škály přijatelnosti…

A v tom spočívá ta světská hra!

Že „pravd“ je tolik, kolik je lidí, a zároveň jsou i tyto osobní „pravdy“ v neustálém procesu vývoje. Stejně jako se mění příroda přímo před očima, měníme se i my. Neustále něco vzniká, pohybuje se v cyklech a zaniká, a zároveň nic, vůbec nic na světě není stejné, jako to předchozí...

Zjištění, že jsme tak trochu lapeni v pavučině lží, pro mě bylo docela přelomové. Že „pravda“, kterou jsem přijímala jako danou, není žádnou univerzální pravdou, ale jen modifikací různých modifikací… A že obracet se do vnějšího světa, když si potřebuji něco urovnat, zodpovědět své otázky nebo se jen ujistit, mě hodí ještě do temnějších zákoutí lidské existence a jejích slepých uliček. Nepomohou ani konstrukty a dedukce mé vlastní lidské mysli, která je ve své podstatě velmi omezená, v pavučině též chycená. Ano, umí svazovat, hodnotit a škatulkovat, to jí jde dobře, a taky dost často spolupracuje se strachem; jejich společným pohonem je potřeba jistoty. A není to hřejivá jistota – je to taková pseudojistota, která bere křídla, hravost a radost.

VYSTOUPIT NAD SVOU MYSL – obrátit vnitřní uspořádání vzhůru nohama, nahlédnout na sebe z ptačí perspektivy a prokouknout, že je to všechno jen hra... Záhy se objeví dětské oči a zbývá už jen krůček od propuštění dlouhá léta střádaných přesvědčení a ukotvených, automatických návyků, jejichž původ je pochybný. Není to lehké, ale je to jediná cesta, jak z té pavučiny ven.

Je toho do nás vkládáno tolik! Neustále absorbujeme, jak vypadá úspěch (představa o úspěchu se s dobou mění), jak vypadá ideální žena nebo muž (to se mění jakbysmet), ideální fungování rodiny (které známe zejména filmů a reklamy) nebo dokonalá práce (o tom ví nejvíc zaměstnavatelé, kteří nás různými způsoby manipulace za účelem zotročení masírují už na školách), jak vypadá zdravé jídlo a jak to nezdravé (to neví nikdo, proto každý výživový specialista hlásá něco jiného), zkrátka co bychom měli dělat, abychom byli zdraví, šťastní a úspěšní… Jenže mě mnoho těch „ideálních“ obrazů dusí. Z „ideální“ práce jsem musela zmizet, než mne udusila úplně :-), takzvaně „zdravé“ jídlo, které doporučují lifestylové magazíny, mi vyloženě škodí, a takhle bych mohla pokračovat dál... 

A nejhorší je, že v tom všem blázinci jsme si zapomněli hrát, radostně tvořit, zkoumat a objevovat svou vlastní Pravdu.

Potvrzuje se mi v realitě, že okolnosti, které v danou chvíli svou konvenční myslí vnímám jako nežádoucí, se později prokáží jako to nejlepší, co mne mohlo potkat. Zdá se, že Vesmír (Božství, Příroda, Proud života…), ve kterém existuji – kterým ve skutečnosti jsem – je chytřejší než já a moc dobře ví, co tady mám vykonat, prožít, naplnit…. A to se stane a vše do sebe snadno zapadne, pokud tomu nebráním…

A náhle jste v rovinách, kde jisté věci nelze vymyslet, objevují se nečekaná řešení a překvapivé nápady. Ve chvílích rozhodování si vlezete „k sobě domů“, tedy do svého nitra, protože odpovědi tam jsou a vy se můžete kdykoli uchýlit do náruče dokonalého bezpečí, které vám vnější svět – vnější mysli – nemohou nabídnout. Plujete s proudem, tvoříte si přítomnost a reagujete na to, co je, s klidem velmi neochvějným a osvobozující důvěrou…. Že i chvíle vypjaté mají svůj smysl a svůj dar, který brzy poznáte. A pak následuje další stupeň, další výzva, která vás tahá za rukáv a posouvá zase o kousek výš... Ano, bohužel nebo bohudík, stále ještě jsme na Zemi, kde nic není trvalé. Ani poznání ne, protože i ono funguje jen na určité úrovni. Jakmile pokročíte na další, opět nevíte nic a začínáte stavět od začátku :-). Nyní už ale na stabilním základu předchozí line, silnější a bohatší.

Mnoho sil v postupu směrem k nitru vlastnímu a pravdě vlastní, jež osvobozuje a léčí, přeji sobě i Tobě, čtenáři, neboť jedno jsme.

Rok 2018 – no co to sakra je?

Když se dívám na předchozích devět měsíců a na to, co jsem prožívala já a lidi blízcí i vzdálení, rok 2018 nenechal na nikom nit suchou. Nejen že vzaly za své všechny iluze. Ta osmička na konci tahala z každého slabá místa, hlavně ohledně řádu – tedy systému ve hmotě. Osmička nás letos nenechala jen tak se bimbat životem, hovět si na svém pohodlném obláčku iluzí. A ti, kdo na tom obláčku byť jednou nohou byli, hupsli dolů na zem, někdy celkem tvrdě, a museli řešit. To, co dlouho odkládali. Do čeho se nechtělo. Co jim nejde. Samozřejmě, včetně mě.

Přišla obtížná konfrontace se slabou částí sebe samého, která doposud hrála na pozadí a se kterou šlo dost dobře dlouhá léta fungovat. Až do teď, ovšem.

Energie roku 2018 mě dostihla někdy v březnu, kdy jsem v podniku, kde vypomáhám, začala vypracovávat žádost o dotaci. Šlo o hodně obsáhlou projektovou dokumentaci, kterou jsem nikdy předtím nedělala. Vypadalo to, že s mnoha úkony nám pomůže jedna nejmenovaná podpůrná organizace. Po společném jednání na začátku roku vypadala celá záležitost růžově, pak se ale ukázalo, že pravda je trochu jinde, že společnost si především hájila své prospěchy na úkor klientů a že jsem se nechala oklamat. Nejen jednáním dotyčné organizace, ale i se ukonejšit tím svým „to dopadne, vždyť se to tak teď jeví, a co na tam vlastně může být obtížného?“

To jsem ještě nevěděla, že rok 2018 neodpustí byť jen nepatrné pochybení, že zamává s naší ledabylostí a že „dělat z komára velblouda“ tentokrát neplatí. Letos ne.

Později ze ukázalo, že ze dvou papírů je najednou celý stoh listin, že vůbec nemám tucha, jak se vypisuje veřejné výběrová řízení, že se to všechno musí dělat podle přísných pravidel v „příručce“, která má hustě popsaných 250 stránek textem, kterému není rozumět, a že nakonec budu muset pátrat ve vyhlášce, které už vůbec nikdo nerozumí. Potřebovala jsem víc než kdy jindy, aby mi někdo řekl – najdeš to tady, napiš tam to a to, pošli to tam a tam, protože mě tyhle zbytečné administrativní věci příšerně otravujou. V minulosti, když jsem bojovala s větrnými mlýny třeba na škole, se totiž vždycky někdo takový objevil. Osmička nás ale doslova nechá vymáchat si v tom čumák. A to pořádně.

I když jsem se tak snažila a myslela si, že „tohle už konečně musí být dobře“, nebylo. Neodpustilo mi to ani jedno zapomenuté slůvko. Ani jednu nezjištěnou informaci. Frustrovaná jsem pak bezmocně bušila pěstí do stolu, nekomunikovala se mnou už ani ta tiskárna, všechno se zdálo strašně marné – jako kdybych se snažila dostat skrz betonovou stěnu malým kladívkem. Prostě to nešlo.

V tomhle duchu se neslo celé jaro. Žádost byla sice nakonec v pořádku, což nás stálo nesmírné úsilí, ale i tak projekt nebyl podpořen, čímž firma zbytečně přišla o část kapitálu. Červen a červenec mi dal trochu oddychu, ale v srpnu (zase osmička…) to začalo jako kdyby nanovo. V mé druhé práci. Najednou ze spisů začaly vyplouvat všechny starší chyby, na které už dávno sedl prach a které – doufala jsem – se už v prach obrátily, jako kdyby k nim někdo přiložil magnet. Všechno, co jsem nechala plavat. Na co jsem zapomněla. Co jsem udělala blbě. Smršť šklebících se kancelářských strašáků, která se smrskla do několika dní hrůzy. A pak taky přišla jedna fatální chyba z nepozornosti, jejíž důsledky jsem pak žehlila jen hodně těžko a říkala si, jak strašně marná úřednice jsem. Tehdy jsem byla jen krůček od toho zvednout se a utéct někam hodně, hodně daleko. Vloudil se mi totiž zase po pár měsících zdánlivého klidu ten hnusnej pocit, že nic neudělám dobře, že kdybych seděla s rukama založenýma, bylo by to mnohem lepší. Ale nebylo. Bylo by to horší, protože letos by mi to nikdo neodpustil.

Tyhle „libůstky“ jsem ale nepozorovala jen u sebe. V domě mých rodičů se dlouhé týdny budovala plynová přípojka a plynový kotel, což obnášelo byrokracii obludných rozměrů a frustrující běhání po úřadech, které vypadalo, že nemá konce – hlavně pro mamku, která úřady a všechno kolem nich nesnáší, takže to pro ni byla lekce na míru šitá. Několik mých přátel řešilo záležitosti s financemi a kapitálem, zejména nákup nebo prodej nemovitostí. Všechno najednou bylo dražší a míň výhodné, než mělo původně být, a aby toho nebylo málo, v procesu převodů zároveň docházelo k překvapivému poznání dosud skrytých vlastností některých zúčastněných osob – hlavně přetvářky a hamižnosti.

Navrch jako kdyby nějaký šotek řádil víc než kdy jindy, ztrácel a schovával věci, v pořádku dělal chaos, rozbíjel elektronické přístroje, vnukával lidem, aby zapomínali na důležité termíny a hesla a přístupové kódy, z kterých aby jeden v dnešní digitální době zešílel.

Nepřehlédnutelné pro mě bylo i to, že se letos řeší víc než kdy jindy upřímnost a že společenským maskám praskají gumičky. Lidi kolem mi zrcadlili mou vlastní nepřímost v interakci s druhými, a s přístupem „slibem neurazíš“, což byla moje Achillova pata, jsem i já letos tvrdě narazila. A hlavně se poučila, že bez jasného „ne“ to v životě nepůjde, i za tu cenu, že se někteří lidé fakt urazí, že si to možná vyloží jako odmítnutí, jako mou laxnost nebo podivínství, když jde třeba o společenská setkání. Jenže lidi, kteří opravdu v našich životech mají být, ty naše „divnůstky“ pochopí a ti, kteří nepochopí, tam nemají co dělat. Taky jsem na vlastní kůži zjistila, jak důležité je na rovinu říct, že jsme něco pos*ali, přijmout zodpovědnost a nevymlouvat se. Ani sám před sebou.

Když jsem se koncem září vracela z Thassosu, myslela jsem si, že všechny strasti roku 2018 jsou definitivně za námi a že podzim se začínající zimou nám dá trochu toho oddychu, kdy jemně vplujeme do vlídného roku 2019. Poté, co jsem se nechal ukolíbat tou sladkou představou, jsem ale zjistila, že jsem přišla o všechny fotky focené na zrcadlovku, takže o ty největší skvosty, o kterých jsem se domnívala, že to jsou možná nejlepší kousky, které jsem kdy vyfotila! Tamní příroda byla tak nádherná. O pár dní později jsem dostala virózu, které se ne a ne zbavit a zajímavé bylo také pozorovat dění kolem, protože v obci, kam jezdím na chalupu, se začaly čeřit dlouho stojaté vody, obyvatelstvo se rozdělilo na dva tábory a ostře se propíraly spekulativní kauzy jako ve vysoké politice, že se mi až tajil dech.

Vím, jsou to pořád věci relativně malých rozměrů a jinde na světě se dějí opravdové katastrofy. Ale jisté je, že rok 2018 nás na té naší pohodlné úrovni v houpacím křesle nenechal a každý se musel utkat s tou částí sebe sama, která potřebovala posílit a uzdravit.

Přeji si, abychom se z energie magické osmičky co nejvíce vytěžili, protože rozhodně má co nabídnout. A protože proto se to vlastně děje – abychom vyrostli, posunuli se dál, byli samostatnější, odolnější vůči poryvům vnějšího světa a věřili si. A něco mi říká, že rok 2019 bude jízda, teď už ale ne na horské dráze, ale taková ta příjemná, vyhlídková, jako v Alpách na lanovce :-). Že by odměna za vykonané zásluhy?

Co vy a rok 2018, vnímali jste také podobné energie jako já, nebo úplně jiné? A pocítili jste posun mílovými kroky ohledně osobního rozvoje a sebepoznání, i když to třeba nebylo příjemné? Přeji vám všem hodně sil do posledních měsíců a buďte opatrní ve svých rozhodnutích a taky na to, co si přejete…mohlo by se vám to splnit :-).

Elza

Jedna podzimní chřipka a pět benefitů k tomu

Ne, teď se mi to nehodí. Jako že vážně ne. Chci fungovat. Jenže tělo si myslí něco jiného. Myslí si to už asi týden, ale já na něj kašlu, pomáhám si kofeinem a večer taky trochu vínem, chodím do práce a po večerech píšu, vždyť to je přece taky relax, ne? V noci ale několik dní za sebou špatně spím, cítím se zahlcená vnějšími podměty, chci toho stihnout tolik a ono to jde nějak těžko… na kurzu angličtiny mi už regulérně padá hlava a cítím, že jsem to přepískla.

Když mi bylo jasné, že viróze se pro tentokrát už nevyhnu, začala jsem se vztekat. Už jsem se totiž naučila nepotlačovat emoce. Všechno musí ven, jinak z toho budou zase …další ne-moce J. Proč proboha zrovna teď, když začíná krásné babí léto, když jsem chtěla poslední salvu teplých dní využít k běhání, když potřebuji s čistou myslí psát, když jsem začala chodit na kurzy angličtiny a tance, a to mám hned na druhé hodině chybět? To ta blbá viróza nemohla počkat, až nebudu mít krom práce nic na práci? (Ehm, to by se možná nedočka.)

Balanc mezi aktivitou a odpočinkem musí být. Ale taky máte pořád po ruce diář a blok na poznámky? :-)

Po dvou dnech pokusů o popření a zapojení se do „normálního života“, kdy mě dorazily dvě hodiny v divadle – paradoxně Jarda Dušek, kterého jsem si prostě nemohla nechat ujít, jsem všechna další chci-musím-potřebuji s chycenými dutinami vzdala, padla do postele a pustila to všechno k vodě. Ať si to dělá, co chce (hlavně ego, které má všechny ty tužby a potřeby...hlavně potřebu mít vše pod kontrolou).

Tak já se odebírám do své osobní chýše. Kdy se vrátím – nevím, nic po mně nechtějte, ať mi klidně uteče zlatý prase na stříbrným podnose a nazdar. A brzy jsem zjistila, že to není špatný. Že to vůbec není špatný.

Tady je mých pět benefitů, které ke mně přišly jako dárek, když jsem se přestala snažit přetvořit realitu a přijala, co je. 5 důvodů a 5 darů, které jsem obdržela s jednou chřipkou.  A nechala se vést k tomu, co jsem hluboko v sobě už nutně potřebovala.  

1. Příběhy. Konečně jsem totiž dočetla knížky, na které se už hezky dlouho prášilo, články, které jsem dlouho odkládala, a plánuji se ještě vrhnout na pár filmů, které jsem si nestihla přes léto pustit. Bez výčitek relaxovat a ponořit se do cizích příběhů je luxus, který si možná nedopřávám tak často, jak bych potřebovala…a dělám zatracenou chybu! Odvrátit pozornost od svého osobního příběhu je totiž děsně léčivý. Já se ani nedivím lidem, kteří se denně dívají na televizi. Jasně, že okolí protěžuje jaksi ušlechtilejší zájmy, jako je čtení, tvoření, úklid a tak dále, ale občas se zavrtat do deky a pustit si (třeba i prostoduchý) seriál vůbec není špatný. Vůbec. Zkuste to třeba dnes večer a uvidíte, jaký uvolnění vám to přinese.

2. Zklidnění. Další krok k přijetí úzkosti, „že něco propásnu“. A to je pro mě sakra těžký. Dobře si pamatuji, jak jsem bývala rozhozená, když jsem měla chybět na kroužkách nebo na výuce na základní škole. Bylo to docela často – jak by ne, podvědomě jsem tam vůbec nechtěla být. Sice jsem byla ráda, že jsem doma a mám svobodu, ale přesto jsem byla ve stresu, že mi uteče nějaká důležitá informace, že si nestačím doplnit látku, že se bude učitelka špatně koukat, až jí zase ponesu omluvenku….prostě uzlíček nervů.

Každý jsme nějakým podivným způsobem naučeni na to, že svět venku nad námi vládne, sebe stavíme až na druhé, nebo dokonce třetí, páté místo. Že první jsou povinnosti, řád, disciplína a pak až někde naše pocity…a zdraví. Teď už si to nemyslím. Díkybohu.

3. Prostor k tomu, poslouchat své tělo. Když jsem nemocná, vytříbí se mi smysly (nebo možná vytříbené jsou pořád, ale protože je hlava v útlumu, lépe je vnímám). Jím jen to, na co mám chuť, a jen tehdy, když mám chuť. Podvědomě vyhledávám a správně se trefuji do toho, co mi udělá dobře. Když se mi chce spát, tak spím, i když je třeba poledne, a když se mi chce bdít, tak bdím, i když je třeba pět ráno. A uvědomuji si, jak moc jde pevná osmihodinová pracovní doba proti přírodě, jak moc nás ten režim svazuje. „Poslouchat své tělo“ je totiž v dnešní době šíleně omílané klišé, ale jak to může provést normální zaměstnaný člověk, který má po práci ještě další aktivity?

4. Čas k tomu, poslouchat své myšlenky. Nebo ještě lépe, ten hlas za nimi. Opět mám možnost, podobně jako když jsem pár dní mimo své obvyklé prostředí, zhodnotit své snažení z nadhledu. Jestli moje energie plyne na správné místo, nebo jestli jí třeba malinko neplýtvám.

Jestli by nebylo od věci ten tok trochu usměrnit, víc energie si uchovat a dávat do toho, v čem jí bude dobře.

Jsem spokojená s tím, co dělám, kam směřuji? Jaký v tom vidím smysl? Stačí mi jen plout na těch vlnách a nechat se unášet? Nebo mám nějakou vizi, kterou bych chtěla naplnit? Co můžu změnit a co můžu udělat pro to, aby se ta vize uskutečnila? A budu pak šťastnější? Takové myšlenky zákonitě přicházejí, když jsem pár dní v klidu. A jsou užitečné, moc užitečné.

5. Poznání důvodu. …protože od předchozího bodu už zbývá jen krůček do tajemného světa podvědomí, kde mi dochází, proč jsem vlastně ulehla. Že to sice nemuselo být, ale je to správné. Očistné. Že ta rýma jsou možná vnitřní slzy, že něco držím a nechci pustit, možná z toho, že končí léto a že se bojím změny. Že se mi nechce do podzimu a už vůbec ne do zimy, že jsem možná trochu pohodlná pustit pár takzvaných „jistot“ a pracovat na tom, abych se věnovala smysluplným věcem. A jenom těm. Protože jak jinak vést smysluplný život, že?

Určitě to není pozvání, aby chodila častěji, to vůbec ne. Já už budu svědomitější, slibuju. Budu víc odpočívat a míň se bát změn.

Přeji vám všem silnou imunitu a podpořte ji třeba kouzelnou třapatkou nachovou (echinaceou), a odpočívejte ještě dřív, než vás k tomu tělo donutí. Sice s každou ne-mocí dostanete benefity :-) ale ty přece můžete čerpat i bez ní, jsou zdarma! Jen se trochu zklidnit a vytvořit si prostor pro sebe, ve kterém se cítíte dobře a slyšíte jasně ten hlas, který v tom všem spěchu není slyšet.

Tak tvořte, protože tohle tvoření sice není na první pohled vidět, ale je to možná vůbec nejdůležitější tvoření ze všech.

S úctou

Elza

Šetrné (ne)veganství – má to smysl, nebo ne?

Nejsem extrémista. To říkám rovnou. Možná, že je to škoda (a možná ne). Vím ale, že čím víc si něco odpírám, tím víc po tom toužím, i když samotný výsledek za moc nestojí. Tlak vždy vyvolá protitlak. Jenže co veganství?

Zkusila jsem být ultimátní. Nedala jsem si pečivo, když v něm bylo trochu mléka, ba ani kousek sýra, i když jsem na něj měla chuť. U mnoha lidí tohle nastavení není dlouhodobě udržitelné, a já se k nim prozatím řadím. Nekompromisní dogma totiž svádí k vrácení se do starých kolejí. Proč si kupovat náhražky bez živin sýra s kokosovým tukem, kde není ani gram bílkoviny, když si můžu dát ten normální? Proč si přidávat do jídel pochybnou sójovou a rýžovou bílkovinu, která mi v izolované formě nepřipadá moc přirozená? A využije mé tělo vůbec rostlinné proteiny? Ano, i takové myšlenky mě napadaly…. A stále napadají.

I když mě soucitné stravování baví a je jednodušší, než jsem si myslela, rozhodla jsem se, že nepůjdu proti sobě a budu respektovat své potřeby. Důvod je jednoduchý - předejít vnitřnímu konfliktu a možná úplnému vzdání se celé myšlenky rostlinné stravy. Když jsem pocítila, že mě tohle dogma svazuje, dala jsem volný průchod všemu, co přijde (i kdybych měla k večeři sníst řízek). Ano, vím, že lidské tělo je nastaveno na rostlinnou stravu a mělo by se s ní vypořádat. Věřím ale, že každý jednotlivec je individuální vesmír se specifickými potřebami podle vrozených dispozic, psychiky a zdravotního stavu a pokud někdo bude jíst sóju, na kterou není geneticky „nastaven“, ublíží si.

Jenže když se podívám na maso nebo masný výrobek, mám i pocit, jako kdybych byla na jiné vibrační vlně, než mrtvé tělo zvířete z velkochovu, takže chuť přejde už v zárodku. Maso proto stále nejím a nevadí mi to - mnohem větší chuťový požitek mám stejně ze smažených hub, z avotoastu nebo tempehu. No, a sýr... Sýr si občas dám. Většinou ale ne ve všední den, spíš je to pro mě takový„svátek“. Vím, že by mě za to určité extrémistické skupiny možná ukamenovali a nemůžu se proto řadit mezi 100% vegany, ale…

Já se ale nechci řadit nikam. A také jsem se naučila nechtít všechno hned, být trpělivá sama se sebou, ocenit se za malé kroky. Protože už to, že nejím maso a mléčné výrobky, které tvořily velkou část mého jídelníčku, a sýr si nedám každý den jako dřív, ale jednu za čas, udělá ve výsledku a z dlouhodobého hlediska strašně moc.

Připadá mi totiž, že mnoho lidí rostlinné snahy příliš brzy vzdá právě proto, že je pro ně takový směr příliš striktní. Jenže malé kroky dělají velké změny, a i kdyby se každý masožravec vzdal jedné porce masa týdně, výrazně klesne celková spotřeba. Problémem dnešní doby je totiž nestřídmost. Výživoví poradci hlásají, že bohatě dostačující je jíst 2-3 porce masa týdně, tak proč to tolika z nás nestačí a například ve školních jídelnách je maso na talíři téměř denně? Mimochodem, většina našich předků jedla maso jen ve svátcích a i mléčných produktů bylo pomálu. Neplýtvalo se, jídlo se ctilo jako prostředek k přežití. Domácí chovy byly přirozeně šetrné, zvířata byla chována s mnohem větší úctou k jejich životu (a smrti), než je tomu dnes.

Věřím, že i ta nejmenší snaha má smysl. I to, když se párkrát za léto nakonec rozhodneš tu kotletu nebo buřta nekoupit a místo toho dáš na gril hermelín… nebo dokonce luštěninový burger. Ale i ten hermelín se počítá!

Hluboce také oceňuji snahu kupovat živočišné produkty z organického zemědělství nebo alespoň z farem, které znáte, například v podnikové prodejně nebo přes „prodej ze dvora“. V mnoha případech jsou podmínky zvířat neporovnatelné s konvenčním přístupem, a tam se vyplatí podpořit samotou farmu.

Rituální pěchování kravských rohů, které budou zakopány na poli; i tímto způsobem se připravují prostředky pro podpoření úrodnosti půdy. Neví se, ale funguje to. Zdroj: Bemagro.cz

Když už jsem se rozhodla příležitostně sýry jíst, budu investovat do těch, které byly vyrobeny citlivě a s úctou ke zvířeti. Mám ohromné štěstí, že takový statek osobně znám. Naprosto mě uchvátil systém biodynamického zemědělství, který úžasně funguje v jihočeské farmě Bemagro - biodynamický statek. Nejen že jejich produkty jsou chuťově prostě dokonalé, ale na jejich farmě máte pocit, že jste se ocitli ve zvířecím ráji, který jako kdyby ani nebyl na našem území, ale ve švýcarských alpách. Zvířata jsou spokojená, čistá, jsou krmena přirozenou potravou vyprodukovanou v ekologickém systému přímo na farmě, dýchají čerstvý vzduch, mají volný prostor k pohybu a k projevům svého přirozeného chování. Je s nimi zacházeno s citem. Zní to jako pohádka, že? Pokud máš možnost, přijeď se podívat (na farmě jsou návštěvy a exkurze velmi vítány), nakoupit v jejich obchůdku (v nabídce je i široký výběr bio zeleniny, bylin i obilovin) nebo si objednat něco z e-shopu. Farma také dodává do řady kamenných obchodů v Praze, Českých Budějovicích a několika dalších měst, zkontroluj si dostupnost v seznamu prodejen.

Podnik splňuje všechny principy welfare a ekologického zemědělství, ale nejen ty – je jakýmsi soběstačným a samoobnovoujícím se organismem, do kterého nevstupují vnější činitelé v podobě syntetických hnojiv, léčiv, pesticidů, herbicidů a dalších preparátů.

Příprava biopreparátů. Poznáte, co to je? :-) Zdroj: Bemagro.cz 

Je to nevíře, ale při přípravě půdy, ošetření proti plevelům, setí, sklízení a zacházení se zvířaty a s produkty je zohledňována fáze měsíce (!!!) a astrologické vlivy. Vlastní hnojiva jsou vyráběna pomocí dávných rituálů, zvířata jsou léčena homeopatiky. No vážně, taky mi to vyrazilo dech. Homeopatiky!!! A jestli Tě teď napadlo, že to celé provozují šarlatánští čarodějové? Omyl, jsou to pragmatičtí zemědělští inženýři a přírodovědci, kteří se rozhodli vyzkoušet, zda lze hospodařit jinak, šetrněji, inspirovali se v Německu a brzy se začali těšit nevídaným úspěchům. Jestli Tě tohle téma zajímá podobně jako mě, koukni na krátký dokument o Biodynamickém zemědělství.

Lidi, když to ještě nejde, nebuďme extrémní, ale nevzdávejme to a dělejme malé kroky k lepšímu světu pro všechny bytosti. Věřím totiž, že za pár let bude biodynamické zemědělství a rostlinná strava úplně normální a další generace se bude divit, čím jsme se to tehdy živili a zda jsme byli slepí k těm všem chemikáliím a k utrpení, které velkochovy zvířatům způsobují.

POSELSTVÍ (NE) VEGANSTVÍ: Věř pocitům svého těla. Tělo Ti řekne, jestli je pro něj přirozené jíst maso, nebo ne – musíš se ale umět zastavit a citlivě vnímat, abys jeho poselství zachytil/a. Je jedení masa zvyk, nebo potřeba? Odpověď znáš, ať už je kladná, nebo záporná. Obojí může být v pořádku.

Moje cesta blíž K SOBĚ

O sebelásce už toho bylo napsáno a řečeno tolik a na tolika místech… A to je dobře. Snad každý chápe, jak moc je důležitá. Nechci se proto pouštět do obecných klišé a neuchopitelných abstrakcí, vždyť teorii známe. Ale přesto cítím, že mám v tomhle ohledu co předat. Neříkám, že jsem cestu k sebelásce definitivně našla. To v žádném případě. Ale přesto si myslím, že je za mnou kus práce, a o ty nejdůležitější poznatky se s Tebou chci podělit.

1. Každý člověk je stejně hodnotný… včetně mě.

Velkou část mého života mi byla společnicí paní Nervóza. Byla jsem v nervu ze všeho… z nových situací, z prověrek ve škole, z návštěv, ze setkání s přáteli…. Časem se člověk jaksi „otrká“, získá nadhled, takže jsem se naučila fungovat tak, aby mi Nervóza nebyla překážkou. Ale pořád tam někde byla. Schovaná. A já až příliš dlouho nevěděla proč. Co je se mnou „špatně“? Co mě odlišuje od těch, kteří jsou prostě v pohodě? Teprve nedávno jsem našla odpověď. Úplně jednoduše, pomocí vnitřního dialogu. Nechala jsem svou bytost rozdělit na dotazujícího a dotazovaného a prostě se začala ptát. Nepotřebovala jsem k tomu žádnou meditaci, žádnou hypnózu, žádné regrese. Stačí upřímnost.

Proč jsem nervózní?

Protože se bojím, že selžu.

Proč se bojíš selhat?

Ostatní by mohli „prokouknout“, že nejsem dost dobrá.

Proč ti tak záleží na tom, co si ostatní myslí?

Protože na tom, co si myslí ostatní, stavím svou hodnotu.

Proč stavíš hodnotu na tom, co si myslí ostatní?

Protože nevěřím, že jsem hodnotný člověk.

A JSME U TOHO.

Hodnocení druhých = má hodnota? A moje existence jé méně hodnotná a "správná", než existence někoho jiného?

Úplně jsem se zděsila. CO JE TO PROBOHA ZA BLÁBOL??? A já TOMUHLE celý život věřím? 

Jak může na svět přijít jedinečná duše, která však „obhájí“ svou hodnotu existovat, jen pokud bude „zhodnocena a shledána vyhovující“ hodnotovými soudy ostatních lidí? Které jsou mimochodem tak nevyzpytatelné? Co takový orel, kterého nikdy nikdo nehodnotí, co takové moře, Slunce, Země? Měsíc byl shledán nevyhovujícím, svítí příliš často v úplňku! Odsuďte ho! Vítr se pozdává nevhodný, zbavte se jej. A hovno se jeví být moc smrduté, mělo by se zpacifikovat!

Musím se smát.  Jak jsem to mohla myslet vážně?

Svou existenci nemusím ospravedlňovat. Jsem taková, jaká jsem, protože jsem to prostě já. Pro někoho divná, pro někoho nesnesitelná, pro někoho docela v pohodě – ono je to vlastně Jedno. Až mne děsí, jak moc pro mě je takové zjištění osvobozující. Proč jsem se to nenaučila už ve škole? Nebo spíš… proč jsem se ve škole naučila pravý opak? 

Takže? Nepopírám v sobě sebe. Nechodím tam, kam se mi prostě jít nechce (i když mi třeba rozum/ego říká, že bych měla, abych se někomu zavděčila). Netrávím čas s lidmi, se kterými se mi prostě nechce být (i když by z toho mohly plynout výhody). V očích někoho jiného tím možná ztrácím cosi jako „hodnotu“, pro mě je ale nejvyšší hodnotou být věrná sama sobě a svým potřebám. Vždyť koho jiného bych si v první řadě měla vážit, než sebe? Na koho jiného bych se měla spolehnout, než na sebe?

2. Přijetí celé své bytosti… bez výhrad.

Radostná. Úzkostná. Vyrovnaná. Náladová. Klidná. Vzteklá. Neutrální. Pěkně nasraná. Ano, tohle všechno jsem já a ještě mnohem víc. Jako ta mořská hladina, která je jednou průhledná a hladká jako zrcadlo, jindy temná a zlostná. Když je taková příroda… Proč bych taková nemohla být i já? Co by sakra mělo být divného na tom, že člověk se občas (často…) vychýlí ze svého středu, když po každém létě přijde podzim, po každém dni noc a po prosluněném odpoledni bouřka? To je to za trend být stále děsně happy a odsuzovat se za emoce nebo vlastnosti, které neupřednostňuji? A co když úzkost mám proto, abych poznala jistotu, vztek proto, abych poznala klid, a „pěkné nasrání“ proto, abych zjistila, co vlastně chci?

Já se beru. Beru, když něčemu nerozumím. Když tápu, když něco nechci, ačkoliv mi rozum a moje omezené soudy říkají, že bych to chtít měla. Protože vím s naprostou jistotou, že životu prostě nikdy úplně porozumět nemůžu a jediné, co je pro mě v danou chvíli pravdivé, je můj vlastní pocit. A že je to tu vlastně celé jenom hra na hrdiny a poražené, kteří se neustále střídají ve svých rolích. Jednou se zdá být život kamarád, podruhé bych po něm hodila kamenem. Protože právě když mám pocit, že už vím, že už jsem TO našla, zase je všechno jinak. Kdo pak má život brát vážně, když se okolnosti ustavičně mění?

Světe, tady mě máš. Ačkoliv se neustále měním, nebudu se „napravovat“. Stejně jako strom, který roste z malého semínka. Prostě roste a je to přirozené; neptá se hajného, jak by měl správně růst, jestli neroste moc málo nebo moc rychle, jestli nepotřebuje nějaké výživové nebo zkrášlující doplňky, aby do lesa lépe zapadl, zdalipak není nějaký pokřivený nebo nepřekáží. Strom prostě je a basta.

3. Tak, jak jsem sem přišla, odtud taky odejdu.

Ani nevím, kdo mne sem zval. Nepamatuji si to. Moje vyšší Já to zcela jistě ví, ale já nedám ruku do ohně za to, že jsem se na Zemi ocitnout opravdu chtěla. Ale jsem tady. Jsem tady sama za sebe. Čtenáři, vezmu Tě na malý výlet… Neboj, nebude to strašidelné. Možná jenom trochu. Tak začněme. Představ si sám sebe v daleké budoucnosti, je Ti nějakých 94 let. Ležíš v posteli, navzdory mírné bolesti a únavě se cítíš celkem fajn… ale víš, že zítra tu být už nemusíš. Cítíš, že se to blíží. Nemáš už mnoho žijících vrstevníků, vlastně skoro žádné. Ani mnoho věcí, které by Ti dělaly radost. Každý den už je stejný, jako ten předchozí. Obracíš se ve vzpomínkách ke své cestě životem… a vzpomínáš PRÁVĚ NA TOHLE OBDOBÍ. Jsi na sebe hrdý/hrdá? Cítíš, že v tuhle krásnou dobu, kdy jsi měl(a) pohyblivé tělo a svěží mysl, jsi dělal(a) opravdu to, co jsi chtěl(a)?  S odstupem mnoha let si již nebojíš sam(a) sobě přiznat, co bylo tvou radostí, nejhlubší touhou. Co to je? Už víš? Tak se zvedni a koukej to uskutečnit, dokud máš zdravé ruce a nohy!

Život je sbírání zkušeností (nejlépe radostných), ale jedinou konstantou zůstává, že tak, jak jsme přišli – prostí a bezbranní – taky odejdeme. A bylo by velmi smutné, kdybych si za těch padesát, šedesát let řekla – bohužel, žila jsem život někoho jiného. Žila jsem tak, jak mi řekla společnost, ale cítila to jinak. Poslechla jsem svůj strach. Držela se zkrátka. Držela se raději stranou. Odpírala si potěšení. Odpírala si rozvoj svých talentů. Ne! Tohle prostě nechci!

A tak jsem zase zpátky – sama u sebe… Dělám to, co mi činí radost, při čem je mi dobře na duši. Dělám to třeba právě teď – píšu. Protože to miluju. Dám si k tomu sklenku vína, protože to miluju. Plánuji na léto cestování, protože to miluju. Vím, že strávím hodně času v moři, protože to miluju. A nepřemýšlím, jestli bych radši neměla to či ono. Protože je to prostě tak, jak to je. Tečka.

Zvažuji, zda otevřít otázku sobectví v sebelásce. K tématu bezvýhradně patří. Je sebeláska sobecká, nebo není?  Jaké má sebeláska důsledky? Znamená to, že když upřednostněním sebe, tak dostatečně nemiluji druhé? To by bylo na delší povídání a další článek…který bude brzy na světě :-) Jak jsi na tom Ty, čtenáři? Stavíš sebe sama/samu na první místo? A osvědčilo se Ti to v životě? Myslím, že tuším Tvou odpověď...

Přeji Ti pokoj v duši, slunce na nebi a sebelásku v srdci <3

Elza

Já a mých prvních šest rostlinných týdnů

Tak je tady. Dlouho připravovaný článek, mnohokrát přepisovaný. Cítím, že až teď, po týdnu, je právě takový, jaký má být. Co po změně stravy cítím? Je "řád" trvale udržitelný? Mám chuť na maso, sýry? Co se děje emočně? Změna - disciplína - smysly - citlivost - vědomí - čištění. To jsou má stěžejní témata posledních týdnů. Někdy je to hezké a snadné, jindy trochu těžší... 

1. Změna

Vegetariánské sklony mám už asi pět let a poslední dobou jsem začala pozorovat, že mě maso tak zvláštně "zatěžuje". Když jsem si dala po promoci steak, moc dlouho ve mně nezůstal; masové nedělní obědy mě odrovnaly na celé dopoledne, z vepřového jsem cítívala močovinu, domácí králičí se mi vyloženě příčilo. Nejvíce mi vadilo červené maso, o něco méně kuřecí a ještě méně ryby. Říkala jsem si - sakra, tak proč to jíš, když ti to nedělá dobře? Jenom proto, že ti to někdo dá, že je to zrovna na stole nebo že je to pro tebe snazší? Ale to by bylo jiné téma. Chci říct, že už předtím, než jsem se vědomě rozhodla k rostlinné stravě, jsem jedla maso zhruba jednou za týden, a i tak mi nedělalo dobře.

Na co jsem ale zvyklá byla a co se objevovalo v mém jídelníčku takřka denně, byly SÝRY. Parmazán. Maasdamer. Gouda. Sýry holanského typu z Madety. Na chleba, na těstoviny, na rizoto, k vínu, k čaji, smažené, pečené, grilované, jen tak. Ve velkém. Kdo mě vskutku znal a chtěl mi udělat radost, místo pralinek mi koupil flákotu parmazánu. No, a co teď? Bez sýrů... Byla jsem na sebe zvědavá. Když jsem pak u prezidentských debat chroupala pečenou mrkev bez roztékajícího se sýra, trochu se mi zastesklo... a od té doby ještě několikrát. Chci se dostat do rozpoložení, kdy nemám pocit, že bych měla něco "vydržet", něco si odříkat. Kdy všechno půjde jaksi hladce, přirozeně. Kdy nebudu mít pocit, že se nějak překonávám...  A když procházím městem, kde to na každém rohu voní gyrosem a rozpečenou pizzou, trochu dost se překonávám :-). Co se bude dít, až v nějaké restauraci objevím jako jediné bezmasé jídlo smažák, vpravdě nevím. Neručím za sebe.

2. Disciplína

Problém s přechodem na rostlinnou stravu jako takovým jsem neměla a až na dvě výjimky mi myšlenka veganství ve vědomí setrvala. Jednou mi kolegyně mi nabídla na ochutnání kus goudy a já se "rozvzpomněla", až když jsem ten kousek držela v ruce (ano, snědla jsem ho) a podruhé jsem si na nádraží zakoupila kelímkové cappucino. To zní celkem nevinně, jenže párkrát jsem se rozhodla odklonit od svého záměru vědomě.

Jak už je možné odtušit, jsem velký milovník pizzy. Pizza je jídlo, které bych si dala v den smrti mojí a je pro mne takřka posvátná. Když jsem přemýšlela, co mi bude v rostlinné stravě nejvíce chybět, jako první mne napadly sýry, pak dlouho nic, snad možná kuřecí vývar a tak dvakrát do měsíce kuřecí maso... Na narozeninovou oslavu mojí mamky jsme objednávali pizzu a neodmítla jsem. Běžně bych si dala sýrovou, ale tentokrát jsem zvolila alespoň variantu vegetariánskou, což znamenalo méně sýra a více zeleniny. Podruhé jsem si v čínské restauraci domluvila jejich klasickou pikantní polévku bez masa. Přestože se mě obsluha ptala, zda mi nevadí, že tam bude vajíčko, jsem to už nechtěla komplikovat. Vajíčka jsou speciální případ, o tomhle tématu se rozepíšu v jiném článku. No, a do třetice jsem si prostě koupila makový koláč. Dokonce dvakrát. A nestálo mi to za to, nebylo mi po něm dobře. Jestli je to tím, že jsem si už odvykla na laktózu a kasein, nebo mi vadil ten mák, nevím.

3. Smysly

Tím, jak neplácám všude sýry, mnohem intenzivněji vnímám chuť samotného jídla a snáze poznám, zda mi některá složka nesedí. Při přípravě si dávám více záležet, aby mi výsledek chuťově vyhovoval (popravdě - dříve jsem kydla sýr na kdejaké sypké jídlo nebo na těstoviny s červenou omáčkou a královský oběd byl na světě). Nutí mě to experimentovat. Zkoušet. Rozvíjet se. Hledat alternativy. A v neposledním řadě být pánem svých chutí. Když jsem ve vegan brněnském fastfoodu Forky´s poprvé ochutnala veganskou goudu, byla jsem mile překvapena, že sýrové chuti se nadobro vzdávat rozhodně nemusím.

Kromě toho se učím vařit i jíst pomalu, vědomě. Netlačit na pilu. Když mi něco "nevoní", prostě to nejíst. Produkty v obchodě se snažím vybírat intuitivně. V tomto ohledu jsem se dříve řídila převážně rozumem (a pak mi bylo špatně a nevěděla jsem proč). Když mě nějaký produkt láká, koupím si ho; když mám chuť na nějaké jídlo, uvařím si ho. A jestli mám chuť na maso? Lhala bych, kdybych řekla, že ne, ale lákavé je pro mě pouze to kuřecí. Těžko říci, zda chuť časem vymizí. Kdoví, jestli se časem transformuji na svátečního masozřavce (to by mohlo obnášet například kousek kuřete jednou za čtrnáct dní), ale zatím takový plán nemám.

4. Citlivost

A teď jde do tuhého. Problém? Možná. Citlivá jsem byla vždy; už při malém stresu jsem byla zaplavená adrenalinem, měla jsem poruchy spánku, tvář posypanou akné, problémy s trávením. Výkyvy energie, výkyvy nálad... Dostávala jsem se až příliš často z rovnováhy, což jsem automaticky vnímala jako špatné. Místo abych se podívala, co se děje uvnitř, odsoudila jsem takový stav jako "nevyhovující" a dostávala se do sebedestruktivní spirály. Byl to věčný kolotoč: probuď se stimulující látkou, abys vydržela dělat, co tě nebaví; choď pozdě spát, protože dříve z toho vypětí stejně neusneš. Hlavně všechno stihnout, udělat, vydržet - a utéct před sebou. Radost a volnost nikde.

Tenhle bod se přímo neváže k rostlinné stravě, ačkoli s ní jde ruku v ruce. Soucit, ale především k sobě! Opravdu potřebuji kofein, adrenalin, "povinnosti" a vnější pobídky, abych jakž takž na Zemi fungovala? Proč jsem často unavená a proč přesto v noci nespím, proč mám nemocnou kůži? Člověk je tak žalostně zvyklý dělat věci, které ho nebaví a ve kterých nevidí smysl. A tak se utlumuje a utlumuje, potlačuje své pravé Já, až z toho onemocní... Jenže KDO nebo CO je vlastně to pravé Já?

5. Vědomí

To je právě ta klíčová otázka - dokážu své "pravé Já" začlenit do svého lidského vědomí?  Poznat, co "pravé Já" dělá? Jaké má potřeby, k čemu mě volá? Jak se vlastně projevuje - a mluví vůbec stejným jazykem? (Neúnavný oponent v mé hlavě právě utrousil, že není důvod k tomu, abych měla znát své "pravé Já", které stejně nejspíš žije někde v bezčasí, a ať si dál žiju svůj lidský život tak, jak mě to naučili ti přede mnou. JENŽE to jsem dělala doposud a pak jsem se cítila špatně, ačkoliv z rozumového pohledu bylo vše v pořádku.) A jaký má vlastně život smysl, když dělám něco jen ze setrvačnosti, povinnosti nebo proto, "že se to tak má", ale necítím při tom radost nebo alespoň klid?

Čím dál tím snáze odhazuji řadu společenských masek a nálepek. "Ta, co se snaží", "ta, co vždy vyhoví", "ta, co neselže", "ta, co je vždy veselá", "ta, co na sobě pracuje"... Protože ty nálepky jsem si stejně lepila na čelo já sama. Už je mi to jedno. Prioritou se pro mě stal pocit vlastní pohody. Nebo lépe - pocit, že jsem v každém okamžiku absolutně v souladu sama se sebou a jsem v tom transparentní. Nesměju se, když to tak necítím, i když vím, že s úsměvem jde všechno lépe; netvářím se, že všechno zařídím, když předem vím, že se mi do toho nebude chtít. Dovolím si selhat, dovolím si odmítnout.

6. Čištění

Jsou přirozené a patří k pobytu na Zemi. Máme jich všichni dost a všechny jsou toxické. Odpadky... Ať už ty fyzické (takové ty malé "skládky" v domácnosti"), tělesné (všichni víme, jak z těla odchází nezužitkované látky...), mentální (otravující myšlenky), emoční (automaticky se vynořující například vzteky nebo úzkosti, které nemáme tak úplně pod kontrolou). Lze vůbec bez nich nebýt? Nelze, ale my lidé máme takovou specialitu...VYŽÍVAT SE V NICH. Jednou jsem četla v knížce od Louise Hay, že když chceme vařit oběd, přece se nepřehrabujeme v koši a nehledáme zbytky... Jenže přesně tohle každý denně dělá se svou myslí! Až příliš často se zabýváme oslabujícími, toxickými myšlenkami, a to zcela vědomě. Možná proto, že je to snadné? Že je to "zadarmo" a relativně snadné (i když odporné), jako ty odpadky? Jsme opravdu takoví chudáci (nebo tak líní...), že si nejsme schopni dojít na nějaké lepší místo pro lepší myšlenky? Cenou je vůle a snaha...

Aktuálně mám ekzém. A vím proč. Ano, mám škarohlídské sklony. Vím, že jsem mnohdy a příliš velký pesimista. Dokonce úzkostný pesimista, a to je teprve kombinace. A pak se divím, že mentální toxiny se mi zhmotňují do fyzických toxinů, kterých se mé tělo není schopno zbavovat, proto mi občas přijde dělat společnost parazit, proto toxiny odcházejí přes kůži... To je mňamka, co? Ačkoliv vím, jak funguje zákon přitažlivosti, jak si sami tvoříme svou realitu, praxe je mi mnohdy až příliš obtížná. A víte, co si myslím? "Odlehčila" jsem práci imunitnímu systému tím, že jsem vyřadila mléčné výrobky a mnohé alergeny, tělo vycítilo svou příležitost a dalo se do čištění starších mikrobiálních ložisek. Nějak cítím, že tento ekzém souvisí s ledvinami a všechno, co v nich bylo za můj život uložené a latentní, teď odchází se svým posledním výkřikem... Sbohem, traumata, sbohem, ekzéme! Posloužil jsi a dosloužil jsi :-).

Máš podobnou zkušenost? Rozhodl(a) jsi se už pro změnu myšlení, což s sebou přineslo prapodivné jevy? Jak jsi to ustál(a)? Můžeš a nemusíš se se mnou podělit o svou zkušenost, každopádně gratuluji, že jsi to přelouskal(a) až do konce a přeji, ať se Ti dnes přihodí něco velice hezkého.

Požehnání všem! <3

Elza