TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (2/3)

1. díl článku o příjezdu do Děčína ZDE

Ranní pohled na Pastýřskou vyhlídku, ze které jsme předchozího večera měly celé děčínsko jako na dlani

Probudily jsme se po klidné noci v hostelu Děčín něco po sedmé hodině, na kuchyňce posnídaly zbytek pizzy ze včerejší večeře v restauraci a banana bread ještě z domova, zkontrolovaly počasí – ač bylo jasno, tak zatím dost chladno – a vyrazily stihnout loď. Ano, LOĎ! Miluju vodu a lodní dopravu, a doplout někam po řece místo autobusem? Rozhodně ano! Zaklaply jsme za sebou dveře hostelu, vzduch byl krásně svěží, město se teprve probouzelo, sluneční paprsky rozehřívaly chladné ulice a zcela jistě jsme nebyli jediní výletníci, jejichž cílem dnes bylo Hřensko a hlavně Pravčická brána. Míjely jsme kvetoucí stromy, ptáci zpívali jako o život a já se vskutku těšila, co zajímavého dnešní den přinese.

Překvapilo nás, že u lodního „nástupiště“ už čekal početný hlouček lidí. Půl deváté, loď už byla přistavená, čekalo se na povel kapitána. Jak jsme záhy zjistily, většina lidí měla zakoupený výlet z Děčína do Drážďan a zpět, což obnášelo čtyřhodinovou cestu tam, čtyřhodinový rozchod a pětihodinovou (?) cestu zpátky. My měly proplout Labským kaňonem a vystoupit už po hodině plavby v Hřensku. Kouzlo lodních dlouhých plaveb jsme ale brzy odhalily.

Na lodi dostatek místa k sezení v zastřešené i otevřené části, odevšud příjemný výhled. Brzy přišla obsluha nabídnout něco k jídlu a k pití, překvapily nás lidové ceny. Daly jsme si výborné kafe, i když mnoho účastníků volilo rovnou pivo nebo něco ostřejšího a záhy začalo na palubě vonět smažené a grilované jídlo (vegan friendy tedy rozhodně nebylo…). Někdo hodoval, někdo se jen tak díval do krajiny, někdo nenápadně popíjel svůj nápoj a pokradmu pozoroval ostatní pasažéry (jako já, věčný pozorovatel). Naše hodinka do Hřenska utekla jako nic. Doslova. A bohužel. Až jsem trochu záviděla těm, co plují až do těch Drážďan.

Plavba Labským kaňonem měla své kouzlo

Nás ale čekala celodenní túra Českým Švýcarskem. A sotva jsme se vylodily, nestačily jsme zírat. Takhle jsem si Hřensko vpravdě nepředstavovala. Myslela jsem, že se bude jednat o menší vesničku se starousedlíky, jedním penzionem, hospodou, improvizovaným infocentrem a jedním obchodem, opak byl ale pravdou. Chalupu aby člověk pohledal, všude se tyčily majestátné hotely (naštěstí v saském stylu). To by bylo fajn, jenže ten saský styl doslova hyzdily desítky vietnamských obchodů a stánků všude podél cesty, jakési „hlavní třídy“. Oblečení, falšované značky, boty, všechno. V dobře vybaveném infocentru s ohromnou mapou Národního parku jsme se poradily ohledně plánu dnešní cesty a stanovily si zhruba 15 km okruh Pravčická Brána – Mezní Louka – zpátky podél řeky Kamenice do Hřenska. Zbývalo už jen koupit svačinu (v neděli v Děčíně ráno nebyl otevřený žádný blízký obchod), takže smíšené zboží nebo spíš taková „večerka“, vegan možnosti takřka žádné, všude zaprášené paštiky a konzervy. K naší radosti měli čerstvé pečivo, tak jsme vzaly několik rohlíků s plátkovým sýrem, pití a vyrazilo se.

Nebylo těžké najít cestu, zkrátka jsme směřovaly „tam, kam všichni“ po značené cestě a nebylo nás málo (před námi dokonce skupinka Japonců…). Šly jsme kus po cestě podél docela frekventované silnice, a když jsme viděly, že o kousek dál jde zabočit vlevo a dál po lesní cestě, chtěly jsme si cestu trochu zkrátit přes zarostlou zahradu u rozbořeného domu, což se ukázalo jako ne příliš dobrý nápad. Ačkoliv jsem šla Janče doslova v patách, najednou jako kdyby mi někdo podrazil nohy a já sebou švihla do trávy. Nechápu, o co jsem zakopla, nikde žádná větev, žádný kámen, jako kdyby tam byla nějaká neviditelná struna. Chvíli jsem jenom zůstala sedět a držela si ruku, bolelo to jako čert – hlavou mi projel katastrofický scénář, že za měsíc pojedu do Řecka se sádrou na ruce – a modlila se, aby se to obešlo bez následků. Asi jenom naraženina, takže dobrý, a když přešla prvotní bolest, radši jsme rychle zmizely z prokleté zahrady a pokračovaly dál po normální cestě. Asi ne náhodou jsem nosila posledních několik týdnů na pravém zápěstí náramek z magnezitu, který údajně posiluje kosti… Díky Bohu.

Poté, co jsme odbočily do lesa a začaly stoupat do prudšího kopce (cha, to jsem ještě netušila, co nás čeká později), poprvé mne napadla obava, zda vytyčenou trasu zvládneme a zda jsme to trochu nepřepískly s bagáží. Asi po půl hodině jsem ale jako kdyby „vplula“ na vlnu chůze, na nějakou námahu zapomněla a začala se vézt, ačkoli cesta k Pravčické bráně vede prakticky stále do kopce. Kromě toho jsme si pořád povídaly a cesta ubíhala jako voda. Několikrát jsme odbočily od „hlavního proudu“ dalších turistů k průběžným menším výhledům, pískovcovým útvarům a dokonce pravěké Jeskyni Českých bratří, ale to nejlepší mělo teprve nastat.

Po necelých dvou hodinách chůze začala šňůra lidí podezřele houstnout a my poprvé zahlédly výletní zámeček Sokolí hnízdo, zatím ještě z podhledu. Dál jsme stoupaly po dřevěné konstrukci a pomalu se nám začaly otevírat nádherné výhledy na lesnatou oblast národního parku České Švýcarsko. Jen těch lidí, kdyby bylo o něco méně… Chtěly jsme projít přes restaurační zařízení dál na „skalní plácek“, jenže nás zastavil turniket, nebo přesněji fronta lidí před ním. Takže jestli chceme na vyhlídku, musíme platit vstup! Asi na údržbu místních skal…  Zaplacením jsme se dostaly do „areálu“ Pravčické brány, kde to dost lidí zakempilo a svačilo – jak by taky ne, byl čas oběda. Ačkoliv se na místě prodávalo jakési občerstvení a pivo, vzpomněly jsme si na rohlíky se sýrem a řeknu vám, lepší rohlík se sýrem než tenhle jsem dlouho nejedla.

Restaurace Sokolí hnízdo

Přesunuly jsme se na vyvýšenou skalní vyhlídku, odkud se otevřel panoramatický pohled na Labské pískovce na českém i německém území. Něco takového jsem v životě neviděla a nemohly jsme uvěřit, že něco tak monumentálního v Čechách je. Focení nás zaměstnalo na docela dlouhou dobu, až jsme dokonce vychytaly příležitost vyfotit si obzor i s vyhlídkou (téměř) bez lidí. Bylo něco po poledni, slunce pálilo jako na horách. Na to, že nás čeká ještě pořádný hike a máme za sebou asi čtvrtinu cesty jsme se na místě docela zdržely, přesto jsme si v Sokolím hnízdě pro ucelený zážitek objednaly pivo a palačinky a vyrazily na další zátah.

Pokračovaly jsme po úzkých stezkách více či méně zpevněných, na mnoha místech proložených dřevěnými schůdky, minuly Křídelní stěnu a takzvaným Kozím hřbetem došly do osady jménem Mezní louka. Už bylo kolem páté hodiny a my se chtěly dostat až do Mezné, vzdálené nejméně 5 km a vrátit se včas do Hřenska podél řeky Kamenice. Ze všeho nejdřív jsme si ale daly rychlé pivo v místním občerstvovacím zařízení (kde jsme se mimoděk dozvěděly, že všichni pracovníci v pohostinství dnes dostali abnormální záhul prvním letošním návalem turistů, který byl prý dnes větší než v sezóně) a pak zamířily do Informačního centra. „Tak vy se chcete ještě dneska dostat pěšky, do Hřenska, jo?“ – podotkla paní spíš pobaveně než s obdivem a vysvětlila nám, že do Mezné bychom sice došly a do Hřenska (možná) ještě taky, ale pro zvládnutí dané turistické cesty potřebujeme dva převozy přes řeku Kamenici a poslední „spoj“ jede v šest. Smířily jsme se s novou situací a rozhodly se pro náhradní program, a to dojít ke „skalnímu městečku“ Šaunštejn a odtud do Vysoké Lípy, ze které můžeme jet autobusem v osm dokonce až do Děčína.

Jedenáct kilometrů náročným terénem za námi, dalších devět před námi a přitom den už se chýlil k večeru. Vyrazily jsme přes místní kemp, docela nás zaujalo nově vybudované ubytovací zařízení a bungalovy (tip pro příště) a začalo stoupání do dalšího prudkého kopce. Nikde už ani živáčka. Po chvíli nám začalo být divné, že se ubíráme podezřelým směrem, načež jsme zjistily, že jsme asi před deseti minutami zapomněly odbočit. Zašly jsme si na pěkný kopeček… Napodruhé jsme to trefily správně, znovu se škrábaly na jiný kopec (na který dokonce byly vybudované jakési lesní schody) a pokračovaly po hřebenu pohoří, minuly vrch Větrovec, až k Malé Pravčické bráně, o které jsem ani nevěděla, že existuje.

Zajímavé ubytovací zařízení v Mezní louce. Možná příště?

Cestou jsme ještě v rychlosti prohlédly jedno vyhlídkové místo, blížila se sedmá hodina, slunce už bylo jen kousek nad horizontem a my chtěly stihnout západ na Šauštejně…a hlavně ten autobus. Přidaly jsme do kroku, jenže cesta začala být méně a méně schůdná. Klopýtly jsme po hřebeni nějakého kopce, cesta se ztrácela až nakonec nebyla vůbec cestou, přelézaly a podlézaly jsme popadané stromy a kličkovaly mezi větvemi. Na mapě jsme zjistily, že směr máme sice dobrý, ale místo údolím jdeme po vrcholku kopce. Už nebyl čas se vracet, tak jsme s vypětím všech sil prostě sjely z toho vršku do údolí doslova po p*deli, aspoň co můžu mluvit za sebe. Moje hadrové tenisky od vietnamců držely statečně… Konečně jsme dospěly k Šauštejnu, první žebřík po skále dobrý, ale na druhý už jsem si netroufla – mám fobii z vysokých žebříků… Poslední dnešní výhled už jsem si odpustila a čekala uvnitř skalní soutěsky na Janču, která se nenechala odradit. Vypadalo to tam tajemně až ďábelsky, energie místa byla zvláštní – jak by taky ne, vždyť tu dříve přebývali loupežníci.

Poslední štace splněna a vypadalo to, že autobus hravě stíháme, vyrazily jsme už jen loudavým krokem do Vysoké Lípy. Když jsme opustily les, slunko zrovna zapadalo a louky byly zalité jeho zářivě teplými paprsky, vše vypadalo najednou tak růžově a optimisticky – i když jsme se nakonec odklonily od původního plánu a dvakrát došly trochu jinam, než bylo v úmyslu, což jen umocnilo výsledný zážitek. Pivo bakalář v místním hostinci chutnalo jako boží požehnání, záhy nás naložil autobus a my se vezly vesničkami a přírodou, na kterou už padala tma, do Děčína. Cestou na hostel jsme se ještě vydatně prošly městem, abychom našly restauraci, kde si dáme něco malého na zub, ale z většiny nás vypoklonkovali, že už nevaří (bylo devět), takže celkový počet nachozených kilometrů se ještě navýšil :-). Poslední záchranou se stalo rychlé občerstvení – dönner kebab, který nám na požádání připravili „jen“ se zeleninou a sýrem a byl naprosto delikátní. Veganství se mi v Děčíně moc nedařilo, vegetariánství je ale možné úplně kdekoliv.

Autobusová zastávka v cíli naší cesty ve Vysoké Lípě, odkud jsme se dostaly zpátky do Děčína

Na našem milém hostelu jsme se kupodivu ani nezmohly na postování fotek na instagram, jak jsme byly unavené, tak jsme si jen v rychlosti připravily věci na ranní odjezd (a já zjistila, že mé boty příšerně smrdí…) a doufaly, že osmihodinová regenerace bude stačit na zítřejší celodenní výlet do Drážďan…

Dnešní trasa: Hřensko, Pravčická brána, Malá Pravčická brána, Šaunštejn, Vysoká Lípa