Já a mých prvních šest rostlinných týdnů

Tak je tady. Dlouho připravovaný článek, mnohokrát přepisovaný. Cítím, že až teď, po týdnu, je právě takový, jaký má být. Co po změně stravy cítím? Je "řád" trvale udržitelný? Mám chuť na maso, sýry? Co se děje emočně? Změna - disciplína - smysly - citlivost - vědomí - čištění. To jsou má stěžejní témata posledních týdnů. Někdy je to hezké a snadné, jindy trochu těžší... 

1. Změna

Vegetariánské sklony mám už asi pět let a poslední dobou jsem začala pozorovat, že mě maso tak zvláštně "zatěžuje". Když jsem si dala po promoci steak, moc dlouho ve mně nezůstal; masové nedělní obědy mě odrovnaly na celé dopoledne, z vepřového jsem cítívala močovinu, domácí králičí se mi vyloženě příčilo. Nejvíce mi vadilo červené maso, o něco méně kuřecí a ještě méně ryby. Říkala jsem si - sakra, tak proč to jíš, když ti to nedělá dobře? Jenom proto, že ti to někdo dá, že je to zrovna na stole nebo že je to pro tebe snazší? Ale to by bylo jiné téma. Chci říct, že už předtím, než jsem se vědomě rozhodla k rostlinné stravě, jsem jedla maso zhruba jednou za týden, a i tak mi nedělalo dobře.

Na co jsem ale zvyklá byla a co se objevovalo v mém jídelníčku takřka denně, byly SÝRY. Parmazán. Maasdamer. Gouda. Sýry holanského typu z Madety. Na chleba, na těstoviny, na rizoto, k vínu, k čaji, smažené, pečené, grilované, jen tak. Ve velkém. Kdo mě vskutku znal a chtěl mi udělat radost, místo pralinek mi koupil flákotu parmazánu. No, a co teď? Bez sýrů... Byla jsem na sebe zvědavá. Když jsem pak u prezidentských debat chroupala pečenou mrkev bez roztékajícího se sýra, trochu se mi zastesklo... a od té doby ještě několikrát. Chci se dostat do rozpoložení, kdy nemám pocit, že bych měla něco "vydržet", něco si odříkat. Kdy všechno půjde jaksi hladce, přirozeně. Kdy nebudu mít pocit, že se nějak překonávám...  A když procházím městem, kde to na každém rohu voní gyrosem a rozpečenou pizzou, trochu dost se překonávám :-). Co se bude dít, až v nějaké restauraci objevím jako jediné bezmasé jídlo smažák, vpravdě nevím. Neručím za sebe.

2. Disciplína

Problém s přechodem na rostlinnou stravu jako takovým jsem neměla a až na dvě výjimky mi myšlenka veganství ve vědomí setrvala. Jednou mi kolegyně mi nabídla na ochutnání kus goudy a já se "rozvzpomněla", až když jsem ten kousek držela v ruce (ano, snědla jsem ho) a podruhé jsem si na nádraží zakoupila kelímkové cappucino. To zní celkem nevinně, jenže párkrát jsem se rozhodla odklonit od svého záměru vědomě.

Jak už je možné odtušit, jsem velký milovník pizzy. Pizza je jídlo, které bych si dala v den smrti mojí a je pro mne takřka posvátná. Když jsem přemýšlela, co mi bude v rostlinné stravě nejvíce chybět, jako první mne napadly sýry, pak dlouho nic, snad možná kuřecí vývar a tak dvakrát do měsíce kuřecí maso... Na narozeninovou oslavu mojí mamky jsme objednávali pizzu a neodmítla jsem. Běžně bych si dala sýrovou, ale tentokrát jsem zvolila alespoň variantu vegetariánskou, což znamenalo méně sýra a více zeleniny. Podruhé jsem si v čínské restauraci domluvila jejich klasickou pikantní polévku bez masa. Přestože se mě obsluha ptala, zda mi nevadí, že tam bude vajíčko, jsem to už nechtěla komplikovat. Vajíčka jsou speciální případ, o tomhle tématu se rozepíšu v jiném článku. No, a do třetice jsem si prostě koupila makový koláč. Dokonce dvakrát. A nestálo mi to za to, nebylo mi po něm dobře. Jestli je to tím, že jsem si už odvykla na laktózu a kasein, nebo mi vadil ten mák, nevím.

3. Smysly

Tím, jak neplácám všude sýry, mnohem intenzivněji vnímám chuť samotného jídla a snáze poznám, zda mi některá složka nesedí. Při přípravě si dávám více záležet, aby mi výsledek chuťově vyhovoval (popravdě - dříve jsem kydla sýr na kdejaké sypké jídlo nebo na těstoviny s červenou omáčkou a královský oběd byl na světě). Nutí mě to experimentovat. Zkoušet. Rozvíjet se. Hledat alternativy. A v neposledním řadě být pánem svých chutí. Když jsem ve vegan brněnském fastfoodu Forky´s poprvé ochutnala veganskou goudu, byla jsem mile překvapena, že sýrové chuti se nadobro vzdávat rozhodně nemusím.

Kromě toho se učím vařit i jíst pomalu, vědomě. Netlačit na pilu. Když mi něco "nevoní", prostě to nejíst. Produkty v obchodě se snažím vybírat intuitivně. V tomto ohledu jsem se dříve řídila převážně rozumem (a pak mi bylo špatně a nevěděla jsem proč). Když mě nějaký produkt láká, koupím si ho; když mám chuť na nějaké jídlo, uvařím si ho. A jestli mám chuť na maso? Lhala bych, kdybych řekla, že ne, ale lákavé je pro mě pouze to kuřecí. Těžko říci, zda chuť časem vymizí. Kdoví, jestli se časem transformuji na svátečního masozřavce (to by mohlo obnášet například kousek kuřete jednou za čtrnáct dní), ale zatím takový plán nemám.

4. Citlivost

A teď jde do tuhého. Problém? Možná. Citlivá jsem byla vždy; už při malém stresu jsem byla zaplavená adrenalinem, měla jsem poruchy spánku, tvář posypanou akné, problémy s trávením. Výkyvy energie, výkyvy nálad... Dostávala jsem se až příliš často z rovnováhy, což jsem automaticky vnímala jako špatné. Místo abych se podívala, co se děje uvnitř, odsoudila jsem takový stav jako "nevyhovující" a dostávala se do sebedestruktivní spirály. Byl to věčný kolotoč: probuď se stimulující látkou, abys vydržela dělat, co tě nebaví; choď pozdě spát, protože dříve z toho vypětí stejně neusneš. Hlavně všechno stihnout, udělat, vydržet - a utéct před sebou. Radost a volnost nikde.

Tenhle bod se přímo neváže k rostlinné stravě, ačkoli s ní jde ruku v ruce. Soucit, ale především k sobě! Opravdu potřebuji kofein, adrenalin, "povinnosti" a vnější pobídky, abych jakž takž na Zemi fungovala? Proč jsem často unavená a proč přesto v noci nespím, proč mám nemocnou kůži? Člověk je tak žalostně zvyklý dělat věci, které ho nebaví a ve kterých nevidí smysl. A tak se utlumuje a utlumuje, potlačuje své pravé Já, až z toho onemocní... Jenže KDO nebo CO je vlastně to pravé Já?

5. Vědomí

To je právě ta klíčová otázka - dokážu své "pravé Já" začlenit do svého lidského vědomí?  Poznat, co "pravé Já" dělá? Jaké má potřeby, k čemu mě volá? Jak se vlastně projevuje - a mluví vůbec stejným jazykem? (Neúnavný oponent v mé hlavě právě utrousil, že není důvod k tomu, abych měla znát své "pravé Já", které stejně nejspíš žije někde v bezčasí, a ať si dál žiju svůj lidský život tak, jak mě to naučili ti přede mnou. JENŽE to jsem dělala doposud a pak jsem se cítila špatně, ačkoliv z rozumového pohledu bylo vše v pořádku.) A jaký má vlastně život smysl, když dělám něco jen ze setrvačnosti, povinnosti nebo proto, "že se to tak má", ale necítím při tom radost nebo alespoň klid?

Čím dál tím snáze odhazuji řadu společenských masek a nálepek. "Ta, co se snaží", "ta, co vždy vyhoví", "ta, co neselže", "ta, co je vždy veselá", "ta, co na sobě pracuje"... Protože ty nálepky jsem si stejně lepila na čelo já sama. Už je mi to jedno. Prioritou se pro mě stal pocit vlastní pohody. Nebo lépe - pocit, že jsem v každém okamžiku absolutně v souladu sama se sebou a jsem v tom transparentní. Nesměju se, když to tak necítím, i když vím, že s úsměvem jde všechno lépe; netvářím se, že všechno zařídím, když předem vím, že se mi do toho nebude chtít. Dovolím si selhat, dovolím si odmítnout.

6. Čištění

Jsou přirozené a patří k pobytu na Zemi. Máme jich všichni dost a všechny jsou toxické. Odpadky... Ať už ty fyzické (takové ty malé "skládky" v domácnosti"), tělesné (všichni víme, jak z těla odchází nezužitkované látky...), mentální (otravující myšlenky), emoční (automaticky se vynořující například vzteky nebo úzkosti, které nemáme tak úplně pod kontrolou). Lze vůbec bez nich nebýt? Nelze, ale my lidé máme takovou specialitu...VYŽÍVAT SE V NICH. Jednou jsem četla v knížce od Louise Hay, že když chceme vařit oběd, přece se nepřehrabujeme v koši a nehledáme zbytky... Jenže přesně tohle každý denně dělá se svou myslí! Až příliš často se zabýváme oslabujícími, toxickými myšlenkami, a to zcela vědomě. Možná proto, že je to snadné? Že je to "zadarmo" a relativně snadné (i když odporné), jako ty odpadky? Jsme opravdu takoví chudáci (nebo tak líní...), že si nejsme schopni dojít na nějaké lepší místo pro lepší myšlenky? Cenou je vůle a snaha...

Aktuálně mám ekzém. A vím proč. Ano, mám škarohlídské sklony. Vím, že jsem mnohdy a příliš velký pesimista. Dokonce úzkostný pesimista, a to je teprve kombinace. A pak se divím, že mentální toxiny se mi zhmotňují do fyzických toxinů, kterých se mé tělo není schopno zbavovat, proto mi občas přijde dělat společnost parazit, proto toxiny odcházejí přes kůži... To je mňamka, co? Ačkoliv vím, jak funguje zákon přitažlivosti, jak si sami tvoříme svou realitu, praxe je mi mnohdy až příliš obtížná. A víte, co si myslím? "Odlehčila" jsem práci imunitnímu systému tím, že jsem vyřadila mléčné výrobky a mnohé alergeny, tělo vycítilo svou příležitost a dalo se do čištění starších mikrobiálních ložisek. Nějak cítím, že tento ekzém souvisí s ledvinami a všechno, co v nich bylo za můj život uložené a latentní, teď odchází se svým posledním výkřikem... Sbohem, traumata, sbohem, ekzéme! Posloužil jsi a dosloužil jsi :-).

Máš podobnou zkušenost? Rozhodl(a) jsi se už pro změnu myšlení, což s sebou přineslo prapodivné jevy? Jak jsi to ustál(a)? Můžeš a nemusíš se se mnou podělit o svou zkušenost, každopádně gratuluji, že jsi to přelouskal(a) až do konce a přeji, ať se Ti dnes přihodí něco velice hezkého.

Požehnání všem! <3

Elza