Tuesday, December 4, 2018

Blava&Buda trip (1/2): Na skok v Bratislavě

Páni, už to bude skoro půl roku, co jsem poprvé navštívila Bratislavu a Budapešť v rámci jedné cesty plné protichůdných dojmů. Připadá mi, jako by to vylo včera, kdy mi vyrazily dech postkomunistické relikvie v jednom městě a vkusně vznešená noblesa architektury ve městě druhém, ve kterém se mísí středoevropské a balkánské vlivy v podmanivý koktejl estetického, uměleckého a kulturního dojmu.



V každém městě jsem se zdržela jen přibližně 20 hodin i s noclehem a přesto mám pocit, že i tak krátký čas stačil na to, abych navnímala atmosféru a ducha místa, takzvané genius loci. Už teď vím, že do Budapešti se brzy vrátím…. A do Bratislavy vlastně klidně taky. Vraťte se se mnou v duchu do těchto osobitých končin zpět, zvu vás na malou fotoprocházku mého červencového tripu. Začínají prázdniny, teplota osciluje kolem třicítky, vlaky a autobusy jsou přeplněné k prasknutí a letní voňavé večery vybízí k procházkám nasvíceným městem, ze kterého sálá teplo po horkém dni…








Do Bratislavy je to fakt kousek a je s podivem, že mě ještě nenapadlo udělat si malý day-off kdykoli během roku. Jednodenní výlet nemusí být problém pro moraváky, když cesta z Brna vlakem i autobusem trvá jen hodinku a půl! Já to štěstí nemám, takže tři hodiny vlakem trvala cesta z mého jihočeského městečka do Brna, kde jsem přesedla na Eurocity Metropolitan, který mířil do Budapešti (tam jste z Brna za necelé 4 hodiny, což je taky super). Plně klimatizované vlaky v létě jsou ale strašná věc; venku bylo ten den asi 35 stupňů a uvnitř o patnáct méně s nemožností otevřít okno. Byla jsem docela ráda, když jsem konečně vystupovala na bratislavském nádraží, které je legračně malinkaté a jaksi staromódní…ehm, to jsem ještě nevěděla, co mne čeká dál :-).

První kroky průzkumu města vedly přes Prezidentskou zahradu
Ubytovaní jsme byli v hostelu Freddie next to Mercury, umístěném jen kousek od hlavního nádraží směrem k centru (zásadní věc, pokud v dané destinaci zůstáváte jen na jednu nebo dvě noci). Hostel mne navzdory rozporuplným dojmům z interiéru recepce mile překvapil čistotou i komfortem – pokoj prostorný, světlý, velká čistá koupelna…na jedno nocování možná až moc velký luxus a cena za osobu vyšla na necelých 400 Kč. Na místě jsem se rozhodli dokoupit si snídani za 120 Kč na druhý den, vyskladnili jsme věci na pokoj a zamířili poznat město.

Cestou do centra města jsme míjeli plejádu sídel rozmanitých honosných institutů. Ministerstvo financí, Úřad vlády SR, Prezidentský palác… Jedna politická velkolepost vedle druhé. Koutkem oka jsem zahlédla věhlasné Náměstí svobody s jakousi podivuhodnou dominantou uprostřed, zamířili jsme ale raději přes Presidentskou zahradu k Hodžovu námestie a pokračovali podél rušné Staroměstské třídy směrem k Župnému námestie.


Tam už se na horizontu zjevil Bratislavský hrad, špička Michalské brány a hlavně jsem si poprvé začala všímat jisté malebnosti města, která byla markantní i v Kapucínské ulici. Minuli jsme kostel svatého Štefana a odbočili z Kapucínské do pletence kouzelných uliček, které jako kdyby vypadly z nějakého malého jihočeského města, chvílemi jsem si připadala spíš jako ve Slavonicích nebo Třeboni. Že jsem v Bratislavě, jsem si opět uvědomila až u Michalské brány, kde se, zdá se, soustřeďuje veškerý prodejný turismus – taková esence pražského pozlátka v jednom jediném místě.

Z Kapucínské ulice už bylo vidět na Bratislavský hrad

Z Kapucínské jsme odbočili do uliček starého města


Opravdu rušno bylo jen v Michalské ulici

Michalská ulice a brána

Michalskou ulicí plnou restaurací a obchůdků se suvenýry jsme se dostali k Hlavnému námestie, které mne překvapilo svou „velikostí“ a architekturou Staré radnice, jejíž věžička mi pro určitou exotičnost připomínala blízký východ a Persii, jen ta kulatá střecha chyběla… Ale architektuře já houby rozumím, takže pardón, to byl spíš myšlenkový úlet. Místo dumání nad původem staveb jsem si raději koupila zmrzlinu (bylo šílené dusno a vedro) a pokračovali jsme dál k řece Dunaj, po Rázusově nábrežie přes Most SNP ke známé UFO vyhlídce. Krátce jsme se osvěžili na „pláž pod UFOm“, kam jsem se sesunula do vachrlatého lehátka a přemýšlela, jestli dnes budu schopna dojít těch zhruba 6 km zpátky, protože vzduch už by se dal snad krájet a blížící se bouřka mne vždy trochu destabilizuje.
Hlavné námestie
Nechali jsme se vyvézt na UFO, což byl ten nejlepší nápad. S dechberoucím výhledem se únava vypařila tatam. Na otevřené střeše jsem fotila hrůzostrašné útvary černočerných mraků, které se nebezpečně přibližovaly, až těžký, nedýchatelný vzduch konečně protnuly provazy deště a já měla co dělat, abych rychle schovala foťák a sebe, seběhla schody a ukořistila volné místo v UFO kavárně. Kafe ani nebylo tak drahý a výhled byl famózní i přes to sklo, které smáčely kapky vody.
Sice se tvářím hrdinně, ale už jsem docela dost unavená...cca 30 min před bouřkou

Už se to blíží...3...2...1...

Opravdu stylová restaurace s unikátním výhledem





Asi po půl hodince déšť přestal, vzduch se pročistil a my mohli vyrazit dál anebo vlastně zpátky do centra, kde jsme měli v plánu povečeřet a pak se vydat na Bratislavský hrad. Takže zpátky na severní stranu Dunaje a tentokrát přes Hviezdoslavovo námestie, což je celkem stylová gastro promenáda s fontánami a vzrostlými stromy. Chtě nechtě jsme se opět vynořili v Michalské ulici, a protože začalo znovu pršet, zapadli jsme bez většího rozmyslu do jedné z restaurací a trefili se dobře, jídlo bylo výborné.
Když déšť opět ustal, vyrazili jsme s cílem vyšlápnout ještě za světla na bratislavský hrad. Centrum města mě nepřestalo překvapovat svými kontrasty. Opuštěný dům na spadnutí, luxusní vinotéka, putyka čtvrté cenové, stylový hotel pro zahraniční klientelu, spravený kostel, opodál halda suti…to vše a ještě mnohem víc se s jakousi samozřejmostí zjevuje a různě střídá jako kulisy na jevišti starého města, které po setmění vypadá místy jako Stínadla z Rychlých Šípů.

Jen pár kroků od náměstí...proč tolik zanedbaných budov s samotném centru?


Kontrasty na každém kroku
Z Michalské jsme prošli tajemnými uličkami na Rudyanovo náměstí, kde mne krom jižanského koloritu zaujalo staré, neudržované stavení, netradičně esteticky „renovované“ vsazením barevných obrazů do okenních rámů. Jak málo stačí, aby se z barabizny stal umělecky zajímavý skvost, kterému ani opadaná omítka na kráse neubírá… V dómu svatého Martina, se zrovna konal festival pěveckých sborů, byly dveře dokořán otevřené, vloudili jsme se tedy dovnitř a prohlédli si interiér s hudebním doprovodem.
Netradiční sreet art na Rudyanově náměstí
Venku už se šeřilo, Bratislavský hrad ale nebyl daleko. Vyškrábat se nahoru jsem stihla tak akorát – možná v posledních pěti minutách, kdy šla jakž takž vyfotit večerní scéna bez stativu… Výhled byl moc krásný – ostatně jaký výhled krásný není? – a krom něj se mi do paměti vryla partička Japonců, kteří byli výhledem ještě unešenější než já a náramně se bavili.
Výhled z hradeb Bratislavského hradu. Vidíte to UFO na druhé straně Dunaje? Tak tam jsme byli před chvílí...
Na hotel jsme se vraceli opět starým městem, ve kterém snad nelze zabloudit… Zvažovali jsme, že si sedneme ještě někam na pivo, ale nakonec jsme si koupili ve večerce jedno plechovkové a dobře jsme udělali, protože cestu na hotel jsme nemohli najít ani jednu putyku, což jsem nechápala; velká obytná čtvrť poblíž centra a ani jedna reštaurácia ani vináreň? Ako je to možno? V jedenáct jsem už usínala na hotelu, kde jsem se vyspala takřka stejně tak dobře jako doma. Aby ne, po horkém, dlouhém dni a tolika kilometrech v nohách.
Ráno nás čekaly hotelové, teda vlastně hostelové raňajky, které byly samoobslužně k mání v přízemí ve společné kuchyňce, ve které vládla atmosféra asi jako na studentské koleji. Každý si vzal z kredence své nádobí a po snídani je po sobě zase umyl a uklidil. Ačkoli bylo z čeho vybírat, ráno mi ke štěstí stačí jen čerstvé křupavé pečivo s máslem a plátkovým sýrem.




Po snídani jsme zabalili bagáž a zamířili k Náměstí Slobody. Sice jsme ráno chtěli stihnout ještě Slavín, ale to už bylo přeci jen trochu z ruky a cestou jsme se ještě zdrželi na jakýchsi farmářských trzích. Minuli jsme několik hezkých kaváren, které byly včera večer asi neviditelné. Kafe jsme si nakonec dali přímo na tom velmi osobitém náměstí, kterému vévodila ohromná nefunkční „Fontána Družba“, a tam už vskutku zůstal rozum stát. Nic podobného jsem v životě neviděla a asi už neuvidím, pokud nezavítám do Ruska… Kafe jsme si vypili s výhledem na tento monument, v pozadí Letný Arcibiskupský Palác, atmoféra…
Postkomunistické monumenty mne velmi uchvátily

Na tuto "pamětihodnost" na Náměstí Slobody asi jen tak nezapomenu; doufám, že mi ji do další návštěvy nerozeberou...
Pomalu nadcházel čas odjezdu, tedy přesunu na další štaci. Bratislava se zcela vymkla mým jakkoli obrazným představám, které jsem měla, ještě když jsem včera vystupovala z vlaku. Nemyslím si, že je to ošklivé město. Je to ale město osobité, jehož kouzlo není vidět na první pohled, musíte si k němu nalézt cestu…a hlavně neporovnávat. A jestli bych se do Blavy vrátila? Časem určitě ano, opět na den nebo na víkend, protože si myslím, že i kratší čas na poznání tohoto města stačí.

Ve druhém díle článku se podíváme do města zcela odlišného ve všech směrech. A stejně jako v Bratislavě, i v hlavním městě Maďarska jsem strávila prohlídkou města jen pár hodin. Co myslíte – vystačila jsem si i v Budapešti s tak útlým časovým fondem? Tuším, že odhadujete správně…. :-)

Loučím se a těším se na vás u dalšího postu, oslavujte adventní čas klidem a pohodou...a třeba i plánováním cest na rok 2019. Protože znáte to, diář snese všechno!

Elza

No comments:

Post a Comment