Nepředstavovat si znamená být volný

Jsou jen dva druhy bolesti, které vymýšlí EGO:

1) Něco se nepovede tak, jak bych si představovala.

2) Někdo se nechová tak, jak bych si představovala.

Řešení je nasnadě, a to NEPŘEDSTAVOVAT SI NIC.

Ani to dobré a už vůbec ne to špatné. Protože to, co si představuji, tu není - je to iluze, klam, odklon od reality.

Když si nic nepředstavuji, mohu plout z jednoho přítomného okamžiku do druhého s plným vědomím TEĎ a nevídanou jednoduchostí a elegancí.
Zvířata (i lidi) to vycítí, protože najednou přestanu vysílat konfliktní energie.

(Doopravdy plout, doopravdy být celou svou bytostí teď....jen si to zkus, příštích pár okamžiků vnímat jen to, co právě JE, ne co bylo před dvěma minutami a co bude za dalších pět. A uvidíš sám/sama, co to s Tebou udělá. Je to táák osvobozující!)

Nepředstavovat si ale neznamená nemyslet - naopak. Protože mysl není rušena, pracuje v celém svém rozsahu lépe, než kdy předtím, protože já jsem ta, která rozhoduje, kam budu její energii směřovat - nerozhodují už bezděčné představy, které ani nevím, kde se vzaly a které mě vyrušují.

Nepředstavovat si znamená nechránit v sobě jedinou myšlenku, jak by se někdo měl/mohl chovat. Jak by mě někdo měl/mohl ocenit. Jaká bych měla být já, abych byla přijata. Nedržet v sobě ani myšlenku vlastní výjimečnosti. A nelpět na svých úspěších, ať už jde o fór, který se mi právě povedl, vítězství ve hře nebo vydělaný obnos peněz... Protože jednou se něco podaří a podruhé to zase pokazím. Jednou zazářím jak hvězda na obloze a podruhé předvedu dokonalé fiasko. Klasika, ne? :-) 

S tím, jak mizí pošetilé ego, mizí i spousta, spousta, spousta bolesti. Může zmizet dokonce i všechna bolest. Mizí i překážky a bariéry, které mi brání být tím, kým doopravdy jsem. Všechno je najednou o mnoho snazší, protože mysl nemusí křečovitě držet všechny její ohraničené šablony o tom, co a jak by být mělo nebo muselo a z čeho saje ego svou ne-mocnou sílu.

NEPŘEDSTAVOVAT SI. PLOUT. 

TEĎ!

Rok 2018 – no co to sakra je?

Když se dívám na předchozích devět měsíců a na to, co jsem prožívala já a lidi blízcí i vzdálení, rok 2018 nenechal na nikom nit suchou. Nejen že vzaly za své všechny iluze. Ta osmička na konci tahala z každého slabá místa, hlavně ohledně řádu – tedy systému ve hmotě. Osmička nás letos nenechala jen tak se bimbat životem, hovět si na svém pohodlném obláčku iluzí. A ti, kdo na tom obláčku byť jednou nohou byli, hupsli dolů na zem, někdy celkem tvrdě, a museli řešit. To, co dlouho odkládali. Do čeho se nechtělo. Co jim nejde. Samozřejmě, včetně mě.

Přišla obtížná konfrontace se slabou částí sebe samého, která doposud hrála na pozadí a se kterou šlo dost dobře dlouhá léta fungovat. Až do teď, ovšem.

Energie roku 2018 mě dostihla někdy v březnu, kdy jsem v podniku, kde vypomáhám, začala vypracovávat žádost o dotaci. Šlo o hodně obsáhlou projektovou dokumentaci, kterou jsem nikdy předtím nedělala. Vypadalo to, že s mnoha úkony nám pomůže jedna nejmenovaná podpůrná organizace. Po společném jednání na začátku roku vypadala celá záležitost růžově, pak se ale ukázalo, že pravda je trochu jinde, že společnost si především hájila své prospěchy na úkor klientů a že jsem se nechala oklamat. Nejen jednáním dotyčné organizace, ale i se ukonejšit tím svým „to dopadne, vždyť se to tak teď jeví, a co na tam vlastně může být obtížného?“

To jsem ještě nevěděla, že rok 2018 neodpustí byť jen nepatrné pochybení, že zamává s naší ledabylostí a že „dělat z komára velblouda“ tentokrát neplatí. Letos ne.

Později ze ukázalo, že ze dvou papírů je najednou celý stoh listin, že vůbec nemám tucha, jak se vypisuje veřejné výběrová řízení, že se to všechno musí dělat podle přísných pravidel v „příručce“, která má hustě popsaných 250 stránek textem, kterému není rozumět, a že nakonec budu muset pátrat ve vyhlášce, které už vůbec nikdo nerozumí. Potřebovala jsem víc než kdy jindy, aby mi někdo řekl – najdeš to tady, napiš tam to a to, pošli to tam a tam, protože mě tyhle zbytečné administrativní věci příšerně otravujou. V minulosti, když jsem bojovala s větrnými mlýny třeba na škole, se totiž vždycky někdo takový objevil. Osmička nás ale doslova nechá vymáchat si v tom čumák. A to pořádně.

I když jsem se tak snažila a myslela si, že „tohle už konečně musí být dobře“, nebylo. Neodpustilo mi to ani jedno zapomenuté slůvko. Ani jednu nezjištěnou informaci. Frustrovaná jsem pak bezmocně bušila pěstí do stolu, nekomunikovala se mnou už ani ta tiskárna, všechno se zdálo strašně marné – jako kdybych se snažila dostat skrz betonovou stěnu malým kladívkem. Prostě to nešlo.

V tomhle duchu se neslo celé jaro. Žádost byla sice nakonec v pořádku, což nás stálo nesmírné úsilí, ale i tak projekt nebyl podpořen, čímž firma zbytečně přišla o část kapitálu. Červen a červenec mi dal trochu oddychu, ale v srpnu (zase osmička…) to začalo jako kdyby nanovo. V mé druhé práci. Najednou ze spisů začaly vyplouvat všechny starší chyby, na které už dávno sedl prach a které – doufala jsem – se už v prach obrátily, jako kdyby k nim někdo přiložil magnet. Všechno, co jsem nechala plavat. Na co jsem zapomněla. Co jsem udělala blbě. Smršť šklebících se kancelářských strašáků, která se smrskla do několika dní hrůzy. A pak taky přišla jedna fatální chyba z nepozornosti, jejíž důsledky jsem pak žehlila jen hodně těžko a říkala si, jak strašně marná úřednice jsem. Tehdy jsem byla jen krůček od toho zvednout se a utéct někam hodně, hodně daleko. Vloudil se mi totiž zase po pár měsících zdánlivého klidu ten hnusnej pocit, že nic neudělám dobře, že kdybych seděla s rukama založenýma, bylo by to mnohem lepší. Ale nebylo. Bylo by to horší, protože letos by mi to nikdo neodpustil.

Tyhle „libůstky“ jsem ale nepozorovala jen u sebe. V domě mých rodičů se dlouhé týdny budovala plynová přípojka a plynový kotel, což obnášelo byrokracii obludných rozměrů a frustrující běhání po úřadech, které vypadalo, že nemá konce – hlavně pro mamku, která úřady a všechno kolem nich nesnáší, takže to pro ni byla lekce na míru šitá. Několik mých přátel řešilo záležitosti s financemi a kapitálem, zejména nákup nebo prodej nemovitostí. Všechno najednou bylo dražší a míň výhodné, než mělo původně být, a aby toho nebylo málo, v procesu převodů zároveň docházelo k překvapivému poznání dosud skrytých vlastností některých zúčastněných osob – hlavně přetvářky a hamižnosti.

Navrch jako kdyby nějaký šotek řádil víc než kdy jindy, ztrácel a schovával věci, v pořádku dělal chaos, rozbíjel elektronické přístroje, vnukával lidem, aby zapomínali na důležité termíny a hesla a přístupové kódy, z kterých aby jeden v dnešní digitální době zešílel.

Nepřehlédnutelné pro mě bylo i to, že se letos řeší víc než kdy jindy upřímnost a že společenským maskám praskají gumičky. Lidi kolem mi zrcadlili mou vlastní nepřímost v interakci s druhými, a s přístupem „slibem neurazíš“, což byla moje Achillova pata, jsem i já letos tvrdě narazila. A hlavně se poučila, že bez jasného „ne“ to v životě nepůjde, i za tu cenu, že se někteří lidé fakt urazí, že si to možná vyloží jako odmítnutí, jako mou laxnost nebo podivínství, když jde třeba o společenská setkání. Jenže lidi, kteří opravdu v našich životech mají být, ty naše „divnůstky“ pochopí a ti, kteří nepochopí, tam nemají co dělat. Taky jsem na vlastní kůži zjistila, jak důležité je na rovinu říct, že jsme něco pos*ali, přijmout zodpovědnost a nevymlouvat se. Ani sám před sebou.

Když jsem se koncem září vracela z Thassosu, myslela jsem si, že všechny strasti roku 2018 jsou definitivně za námi a že podzim se začínající zimou nám dá trochu toho oddychu, kdy jemně vplujeme do vlídného roku 2019. Poté, co jsem se nechal ukolíbat tou sladkou představou, jsem ale zjistila, že jsem přišla o všechny fotky focené na zrcadlovku, takže o ty největší skvosty, o kterých jsem se domnívala, že to jsou možná nejlepší kousky, které jsem kdy vyfotila! Tamní příroda byla tak nádherná. O pár dní později jsem dostala virózu, které se ne a ne zbavit a zajímavé bylo také pozorovat dění kolem, protože v obci, kam jezdím na chalupu, se začaly čeřit dlouho stojaté vody, obyvatelstvo se rozdělilo na dva tábory a ostře se propíraly spekulativní kauzy jako ve vysoké politice, že se mi až tajil dech.

Vím, jsou to pořád věci relativně malých rozměrů a jinde na světě se dějí opravdové katastrofy. Ale jisté je, že rok 2018 nás na té naší pohodlné úrovni v houpacím křesle nenechal a každý se musel utkat s tou částí sebe sama, která potřebovala posílit a uzdravit.

Přeji si, abychom se z energie magické osmičky co nejvíce vytěžili, protože rozhodně má co nabídnout. A protože proto se to vlastně děje – abychom vyrostli, posunuli se dál, byli samostatnější, odolnější vůči poryvům vnějšího světa a věřili si. A něco mi říká, že rok 2019 bude jízda, teď už ale ne na horské dráze, ale taková ta příjemná, vyhlídková, jako v Alpách na lanovce :-). Že by odměna za vykonané zásluhy?

Co vy a rok 2018, vnímali jste také podobné energie jako já, nebo úplně jiné? A pocítili jste posun mílovými kroky ohledně osobního rozvoje a sebepoznání, i když to třeba nebylo příjemné? Přeji vám všem hodně sil do posledních měsíců a buďte opatrní ve svých rozhodnutích a taky na to, co si přejete…mohlo by se vám to splnit :-).

Elza

Jedna podzimní chřipka a pět benefitů k tomu

Ne, teď se mi to nehodí. Jako že vážně ne. Chci fungovat. Jenže tělo si myslí něco jiného. Myslí si to už asi týden, ale já na něj kašlu, pomáhám si kofeinem a večer taky trochu vínem, chodím do práce a po večerech píšu, vždyť to je přece taky relax, ne? V noci ale několik dní za sebou špatně spím, cítím se zahlcená vnějšími podměty, chci toho stihnout tolik a ono to jde nějak těžko… na kurzu angličtiny mi už regulérně padá hlava a cítím, že jsem to přepískla.

Když mi bylo jasné, že viróze se pro tentokrát už nevyhnu, začala jsem se vztekat. Už jsem se totiž naučila nepotlačovat emoce. Všechno musí ven, jinak z toho budou zase …další ne-moce J. Proč proboha zrovna teď, když začíná krásné babí léto, když jsem chtěla poslední salvu teplých dní využít k běhání, když potřebuji s čistou myslí psát, když jsem začala chodit na kurzy angličtiny a tance, a to mám hned na druhé hodině chybět? To ta blbá viróza nemohla počkat, až nebudu mít krom práce nic na práci? (Ehm, to by se možná nedočka.)

Balanc mezi aktivitou a odpočinkem musí být. Ale taky máte pořád po ruce diář a blok na poznámky? :-)

Po dvou dnech pokusů o popření a zapojení se do „normálního života“, kdy mě dorazily dvě hodiny v divadle – paradoxně Jarda Dušek, kterého jsem si prostě nemohla nechat ujít, jsem všechna další chci-musím-potřebuji s chycenými dutinami vzdala, padla do postele a pustila to všechno k vodě. Ať si to dělá, co chce (hlavně ego, které má všechny ty tužby a potřeby...hlavně potřebu mít vše pod kontrolou).

Tak já se odebírám do své osobní chýše. Kdy se vrátím – nevím, nic po mně nechtějte, ať mi klidně uteče zlatý prase na stříbrným podnose a nazdar. A brzy jsem zjistila, že to není špatný. Že to vůbec není špatný.

Tady je mých pět benefitů, které ke mně přišly jako dárek, když jsem se přestala snažit přetvořit realitu a přijala, co je. 5 důvodů a 5 darů, které jsem obdržela s jednou chřipkou.  A nechala se vést k tomu, co jsem hluboko v sobě už nutně potřebovala.  

1. Příběhy. Konečně jsem totiž dočetla knížky, na které se už hezky dlouho prášilo, články, které jsem dlouho odkládala, a plánuji se ještě vrhnout na pár filmů, které jsem si nestihla přes léto pustit. Bez výčitek relaxovat a ponořit se do cizích příběhů je luxus, který si možná nedopřávám tak často, jak bych potřebovala…a dělám zatracenou chybu! Odvrátit pozornost od svého osobního příběhu je totiž děsně léčivý. Já se ani nedivím lidem, kteří se denně dívají na televizi. Jasně, že okolí protěžuje jaksi ušlechtilejší zájmy, jako je čtení, tvoření, úklid a tak dále, ale občas se zavrtat do deky a pustit si (třeba i prostoduchý) seriál vůbec není špatný. Vůbec. Zkuste to třeba dnes večer a uvidíte, jaký uvolnění vám to přinese.

2. Zklidnění. Další krok k přijetí úzkosti, „že něco propásnu“. A to je pro mě sakra těžký. Dobře si pamatuji, jak jsem bývala rozhozená, když jsem měla chybět na kroužkách nebo na výuce na základní škole. Bylo to docela často – jak by ne, podvědomě jsem tam vůbec nechtěla být. Sice jsem byla ráda, že jsem doma a mám svobodu, ale přesto jsem byla ve stresu, že mi uteče nějaká důležitá informace, že si nestačím doplnit látku, že se bude učitelka špatně koukat, až jí zase ponesu omluvenku….prostě uzlíček nervů.

Každý jsme nějakým podivným způsobem naučeni na to, že svět venku nad námi vládne, sebe stavíme až na druhé, nebo dokonce třetí, páté místo. Že první jsou povinnosti, řád, disciplína a pak až někde naše pocity…a zdraví. Teď už si to nemyslím. Díkybohu.

3. Prostor k tomu, poslouchat své tělo. Když jsem nemocná, vytříbí se mi smysly (nebo možná vytříbené jsou pořád, ale protože je hlava v útlumu, lépe je vnímám). Jím jen to, na co mám chuť, a jen tehdy, když mám chuť. Podvědomě vyhledávám a správně se trefuji do toho, co mi udělá dobře. Když se mi chce spát, tak spím, i když je třeba poledne, a když se mi chce bdít, tak bdím, i když je třeba pět ráno. A uvědomuji si, jak moc jde pevná osmihodinová pracovní doba proti přírodě, jak moc nás ten režim svazuje. „Poslouchat své tělo“ je totiž v dnešní době šíleně omílané klišé, ale jak to může provést normální zaměstnaný člověk, který má po práci ještě další aktivity?

4. Čas k tomu, poslouchat své myšlenky. Nebo ještě lépe, ten hlas za nimi. Opět mám možnost, podobně jako když jsem pár dní mimo své obvyklé prostředí, zhodnotit své snažení z nadhledu. Jestli moje energie plyne na správné místo, nebo jestli jí třeba malinko neplýtvám.

Jestli by nebylo od věci ten tok trochu usměrnit, víc energie si uchovat a dávat do toho, v čem jí bude dobře.

Jsem spokojená s tím, co dělám, kam směřuji? Jaký v tom vidím smysl? Stačí mi jen plout na těch vlnách a nechat se unášet? Nebo mám nějakou vizi, kterou bych chtěla naplnit? Co můžu změnit a co můžu udělat pro to, aby se ta vize uskutečnila? A budu pak šťastnější? Takové myšlenky zákonitě přicházejí, když jsem pár dní v klidu. A jsou užitečné, moc užitečné.

5. Poznání důvodu. …protože od předchozího bodu už zbývá jen krůček do tajemného světa podvědomí, kde mi dochází, proč jsem vlastně ulehla. Že to sice nemuselo být, ale je to správné. Očistné. Že ta rýma jsou možná vnitřní slzy, že něco držím a nechci pustit, možná z toho, že končí léto a že se bojím změny. Že se mi nechce do podzimu a už vůbec ne do zimy, že jsem možná trochu pohodlná pustit pár takzvaných „jistot“ a pracovat na tom, abych se věnovala smysluplným věcem. A jenom těm. Protože jak jinak vést smysluplný život, že?

Určitě to není pozvání, aby chodila častěji, to vůbec ne. Já už budu svědomitější, slibuju. Budu víc odpočívat a míň se bát změn.

Přeji vám všem silnou imunitu a podpořte ji třeba kouzelnou třapatkou nachovou (echinaceou), a odpočívejte ještě dřív, než vás k tomu tělo donutí. Sice s každou ne-mocí dostanete benefity :-) ale ty přece můžete čerpat i bez ní, jsou zdarma! Jen se trochu zklidnit a vytvořit si prostor pro sebe, ve kterém se cítíte dobře a slyšíte jasně ten hlas, který v tom všem spěchu není slyšet.

Tak tvořte, protože tohle tvoření sice není na první pohled vidět, ale je to možná vůbec nejdůležitější tvoření ze všech.

S úctou

Elza