Rok 2018 – no co to sakra je?

Když se dívám na předchozích devět měsíců a na to, co jsem prožívala já a lidi blízcí i vzdálení, rok 2018 nenechal na nikom nit suchou. Nejen že vzaly za své všechny iluze. Ta osmička na konci tahala z každého slabá místa, hlavně ohledně řádu – tedy systému ve hmotě. Osmička nás letos nenechala jen tak se bimbat životem, hovět si na svém pohodlném obláčku iluzí. A ti, kdo na tom obláčku byť jednou nohou byli, hupsli dolů na zem, někdy celkem tvrdě, a museli řešit. To, co dlouho odkládali. Do čeho se nechtělo. Co jim nejde. Samozřejmě, včetně mě.

Přišla obtížná konfrontace se slabou částí sebe samého, která doposud hrála na pozadí a se kterou šlo dost dobře dlouhá léta fungovat. Až do teď, ovšem.

Energie roku 2018 mě dostihla někdy v březnu, kdy jsem v podniku, kde vypomáhám, začala vypracovávat žádost o dotaci. Šlo o hodně obsáhlou projektovou dokumentaci, kterou jsem nikdy předtím nedělala. Vypadalo to, že s mnoha úkony nám pomůže jedna nejmenovaná podpůrná organizace. Po společném jednání na začátku roku vypadala celá záležitost růžově, pak se ale ukázalo, že pravda je trochu jinde, že společnost si především hájila své prospěchy na úkor klientů a že jsem se nechala oklamat. Nejen jednáním dotyčné organizace, ale i se ukonejšit tím svým „to dopadne, vždyť se to tak teď jeví, a co na tam vlastně může být obtížného?“

To jsem ještě nevěděla, že rok 2018 neodpustí byť jen nepatrné pochybení, že zamává s naší ledabylostí a že „dělat z komára velblouda“ tentokrát neplatí. Letos ne.

Později ze ukázalo, že ze dvou papírů je najednou celý stoh listin, že vůbec nemám tucha, jak se vypisuje veřejné výběrová řízení, že se to všechno musí dělat podle přísných pravidel v „příručce“, která má hustě popsaných 250 stránek textem, kterému není rozumět, a že nakonec budu muset pátrat ve vyhlášce, které už vůbec nikdo nerozumí. Potřebovala jsem víc než kdy jindy, aby mi někdo řekl – najdeš to tady, napiš tam to a to, pošli to tam a tam, protože mě tyhle zbytečné administrativní věci příšerně otravujou. V minulosti, když jsem bojovala s větrnými mlýny třeba na škole, se totiž vždycky někdo takový objevil. Osmička nás ale doslova nechá vymáchat si v tom čumák. A to pořádně.

I když jsem se tak snažila a myslela si, že „tohle už konečně musí být dobře“, nebylo. Neodpustilo mi to ani jedno zapomenuté slůvko. Ani jednu nezjištěnou informaci. Frustrovaná jsem pak bezmocně bušila pěstí do stolu, nekomunikovala se mnou už ani ta tiskárna, všechno se zdálo strašně marné – jako kdybych se snažila dostat skrz betonovou stěnu malým kladívkem. Prostě to nešlo.

V tomhle duchu se neslo celé jaro. Žádost byla sice nakonec v pořádku, což nás stálo nesmírné úsilí, ale i tak projekt nebyl podpořen, čímž firma zbytečně přišla o část kapitálu. Červen a červenec mi dal trochu oddychu, ale v srpnu (zase osmička…) to začalo jako kdyby nanovo. V mé druhé práci. Najednou ze spisů začaly vyplouvat všechny starší chyby, na které už dávno sedl prach a které – doufala jsem – se už v prach obrátily, jako kdyby k nim někdo přiložil magnet. Všechno, co jsem nechala plavat. Na co jsem zapomněla. Co jsem udělala blbě. Smršť šklebících se kancelářských strašáků, která se smrskla do několika dní hrůzy. A pak taky přišla jedna fatální chyba z nepozornosti, jejíž důsledky jsem pak žehlila jen hodně těžko a říkala si, jak strašně marná úřednice jsem. Tehdy jsem byla jen krůček od toho zvednout se a utéct někam hodně, hodně daleko. Vloudil se mi totiž zase po pár měsících zdánlivého klidu ten hnusnej pocit, že nic neudělám dobře, že kdybych seděla s rukama založenýma, bylo by to mnohem lepší. Ale nebylo. Bylo by to horší, protože letos by mi to nikdo neodpustil.

Tyhle „libůstky“ jsem ale nepozorovala jen u sebe. V domě mých rodičů se dlouhé týdny budovala plynová přípojka a plynový kotel, což obnášelo byrokracii obludných rozměrů a frustrující běhání po úřadech, které vypadalo, že nemá konce – hlavně pro mamku, která úřady a všechno kolem nich nesnáší, takže to pro ni byla lekce na míru šitá. Několik mých přátel řešilo záležitosti s financemi a kapitálem, zejména nákup nebo prodej nemovitostí. Všechno najednou bylo dražší a míň výhodné, než mělo původně být, a aby toho nebylo málo, v procesu převodů zároveň docházelo k překvapivému poznání dosud skrytých vlastností některých zúčastněných osob – hlavně přetvářky a hamižnosti.

Navrch jako kdyby nějaký šotek řádil víc než kdy jindy, ztrácel a schovával věci, v pořádku dělal chaos, rozbíjel elektronické přístroje, vnukával lidem, aby zapomínali na důležité termíny a hesla a přístupové kódy, z kterých aby jeden v dnešní digitální době zešílel.

Nepřehlédnutelné pro mě bylo i to, že se letos řeší víc než kdy jindy upřímnost a že společenským maskám praskají gumičky. Lidi kolem mi zrcadlili mou vlastní nepřímost v interakci s druhými, a s přístupem „slibem neurazíš“, což byla moje Achillova pata, jsem i já letos tvrdě narazila. A hlavně se poučila, že bez jasného „ne“ to v životě nepůjde, i za tu cenu, že se někteří lidé fakt urazí, že si to možná vyloží jako odmítnutí, jako mou laxnost nebo podivínství, když jde třeba o společenská setkání. Jenže lidi, kteří opravdu v našich životech mají být, ty naše „divnůstky“ pochopí a ti, kteří nepochopí, tam nemají co dělat. Taky jsem na vlastní kůži zjistila, jak důležité je na rovinu říct, že jsme něco pos*ali, přijmout zodpovědnost a nevymlouvat se. Ani sám před sebou.

Když jsem se koncem září vracela z Thassosu, myslela jsem si, že všechny strasti roku 2018 jsou definitivně za námi a že podzim se začínající zimou nám dá trochu toho oddychu, kdy jemně vplujeme do vlídného roku 2019. Poté, co jsem se nechal ukolíbat tou sladkou představou, jsem ale zjistila, že jsem přišla o všechny fotky focené na zrcadlovku, takže o ty největší skvosty, o kterých jsem se domnívala, že to jsou možná nejlepší kousky, které jsem kdy vyfotila! Tamní příroda byla tak nádherná. O pár dní později jsem dostala virózu, které se ne a ne zbavit a zajímavé bylo také pozorovat dění kolem, protože v obci, kam jezdím na chalupu, se začaly čeřit dlouho stojaté vody, obyvatelstvo se rozdělilo na dva tábory a ostře se propíraly spekulativní kauzy jako ve vysoké politice, že se mi až tajil dech.

Vím, jsou to pořád věci relativně malých rozměrů a jinde na světě se dějí opravdové katastrofy. Ale jisté je, že rok 2018 nás na té naší pohodlné úrovni v houpacím křesle nenechal a každý se musel utkat s tou částí sebe sama, která potřebovala posílit a uzdravit.

Přeji si, abychom se z energie magické osmičky co nejvíce vytěžili, protože rozhodně má co nabídnout. A protože proto se to vlastně děje – abychom vyrostli, posunuli se dál, byli samostatnější, odolnější vůči poryvům vnějšího světa a věřili si. A něco mi říká, že rok 2019 bude jízda, teď už ale ne na horské dráze, ale taková ta příjemná, vyhlídková, jako v Alpách na lanovce :-). Že by odměna za vykonané zásluhy?

Co vy a rok 2018, vnímali jste také podobné energie jako já, nebo úplně jiné? A pocítili jste posun mílovými kroky ohledně osobního rozvoje a sebepoznání, i když to třeba nebylo příjemné? Přeji vám všem hodně sil do posledních měsíců a buďte opatrní ve svých rozhodnutích a taky na to, co si přejete…mohlo by se vám to splnit :-).

Elza