1. Každý člověk je stejně hodnotný… včetně mě.
Velkou část mého života mi byla společnicí paní Nervóza.
Byla jsem v nervu ze všeho… z nových situací, z prověrek ve
škole, z návštěv, ze setkání s přáteli…. Časem se člověk jaksi
„otrká“, získá nadhled, takže jsem se naučila fungovat tak, aby mi Nervóza
nebyla překážkou. Ale pořád tam někde byla. Schovaná. A já až příliš dlouho nevěděla
proč. Co je se mnou „špatně“? Co mě odlišuje od těch, kteří jsou prostě v pohodě?
Teprve nedávno jsem našla odpověď. Úplně jednoduše, pomocí vnitřního dialogu. Nechala jsem svou bytost rozdělit na dotazujícího a dotazovaného a prostě se
začala ptát. Nepotřebovala jsem k tomu žádnou meditaci, žádnou hypnózu,
žádné regrese. Stačí upřímnost.
Proč jsem nervózní?
Protože se bojím, že selžu.
Proč se bojíš selhat?
Ostatní by mohli „prokouknout“, že nejsem dost dobrá.
Proč ti tak záleží na tom, co si ostatní myslí?
Protože na tom, co si myslí ostatní, stavím svou hodnotu.
Proč stavíš hodnotu na tom, co si myslí ostatní?
Protože nevěřím, že jsem hodnotný člověk.
A JSME U TOHO.
Hodnocení druhých = má hodnota? A moje existence jé méně hodnotná a "správná", než existence někoho jiného?
Úplně jsem se zděsila. CO JE TO PROBOHA ZA BLÁBOL??? A já TOMUHLE celý život věřím?
Jak může na svět přijít
jedinečná duše, která však „obhájí“ svou hodnotu existovat, jen pokud bude
„zhodnocena a shledána vyhovující“ hodnotovými soudy ostatních lidí? Které jsou
mimochodem tak nevyzpytatelné? Co takový orel, kterého nikdy nikdo nehodnotí,
co takové moře, Slunce, Země? Měsíc byl shledán nevyhovujícím, svítí příliš
často v úplňku! Odsuďte ho! Vítr se pozdává nevhodný, zbavte se jej. A
hovno se jeví být moc smrduté, mělo by se zpacifikovat!
Musím se smát. Jak
jsem to mohla myslet vážně?
Svou existenci nemusím
ospravedlňovat. Jsem taková, jaká
jsem, protože jsem to prostě já. Pro někoho divná, pro někoho
nesnesitelná, pro někoho docela v pohodě – ono je to vlastně Jedno. Až
mne děsí, jak moc pro mě je takové zjištění osvobozující. Proč jsem se to nenaučila
už ve škole? Nebo spíš… proč jsem se ve škole naučila pravý opak?
Takže? Nepopírám
v sobě sebe. Nechodím tam,
kam se mi prostě jít nechce (i když mi třeba rozum/ego říká, že bych měla,
abych se někomu zavděčila). Netrávím čas s lidmi, se kterými se mi prostě
nechce být (i když by z toho mohly plynout výhody). V očích někoho jiného tím možná ztrácím
cosi jako „hodnotu“, pro mě je ale nejvyšší hodnotou být věrná sama sobě a
svým potřebám. Vždyť koho jiného bych si v první řadě měla vážit, než sebe? Na koho jiného bych se měla spolehnout, než na sebe?
2. Přijetí celé své bytosti… bez výhrad.
Radostná. Úzkostná. Vyrovnaná. Náladová. Klidná. Vzteklá.
Neutrální. Pěkně nasraná. Ano, tohle všechno jsem já a ještě mnohem víc. Jako
ta mořská hladina, která je jednou průhledná a hladká jako zrcadlo, jindy temná
a zlostná. Když je taková příroda… Proč bych taková nemohla být i já? Co by
sakra mělo být divného na tom, že člověk se občas (často…) vychýlí ze svého
středu, když po každém létě přijde podzim, po každém dni noc a po prosluněném odpoledni bouřka? To je to za trend být stále děsně happy a odsuzovat se za emoce
nebo vlastnosti, které neupřednostňuji? A co když úzkost mám proto, abych
poznala jistotu, vztek proto, abych poznala klid, a „pěkné nasrání“ proto,
abych zjistila, co vlastně chci?
Já se beru. Beru, když něčemu nerozumím. Když tápu, když něco
nechci, ačkoliv mi rozum a moje omezené soudy říkají, že bych to chtít měla.
Protože vím s naprostou jistotou, že životu prostě nikdy úplně porozumět
nemůžu a jediné, co je pro mě v danou chvíli pravdivé, je můj vlastní
pocit. A že je to tu vlastně celé jenom hra na hrdiny a poražené, kteří se neustále
střídají ve svých rolích. Jednou se zdá být život kamarád, podruhé bych po něm
hodila kamenem. Protože právě když mám pocit, že už vím, že už jsem TO našla,
zase je všechno jinak. Kdo pak má život brát vážně, když se okolnosti ustavičně
mění?
Světe, tady mě máš. Ačkoliv se neustále měním, nebudu se
„napravovat“. Stejně jako strom, který roste z malého semínka. Prostě
roste a je to přirozené; neptá se hajného, jak by měl správně růst, jestli
neroste moc málo nebo moc rychle, jestli nepotřebuje nějaké výživové nebo zkrášlující
doplňky, aby do lesa lépe zapadl, zdalipak není nějaký pokřivený nebo
nepřekáží. Strom prostě je a basta.
3. Tak, jak jsem sem přišla, odtud taky odejdu.
Ani nevím, kdo mne sem zval. Nepamatuji si to. Moje vyšší Já
to zcela jistě ví, ale já nedám ruku do ohně za to, že jsem se na Zemi ocitnout
opravdu chtěla. Ale jsem tady. Jsem tady sama za sebe. Čtenáři, vezmu Tě na malý
výlet… Neboj, nebude to strašidelné. Možná jenom trochu. Tak začněme. Představ
si sám sebe v daleké budoucnosti, je Ti nějakých 94 let. Ležíš
v posteli, navzdory mírné bolesti a únavě se cítíš celkem fajn… ale víš,
že zítra tu být už nemusíš. Cítíš, že se to blíží. Nemáš už mnoho žijících
vrstevníků, vlastně skoro žádné. Ani mnoho věcí, které by Ti dělaly radost.
Každý den už je stejný, jako ten předchozí. Obracíš se ve vzpomínkách ke své cestě životem… a vzpomínáš PRÁVĚ NA TOHLE OBDOBÍ. Jsi na sebe hrdý/hrdá? Cítíš, že
v tuhle krásnou dobu, kdy jsi měl(a) pohyblivé tělo a svěží mysl, jsi
dělal(a) opravdu to, co jsi chtěl(a)?
S odstupem mnoha let si již nebojíš sam(a) sobě přiznat, co bylo
tvou radostí, nejhlubší touhou. Co to je? Už víš? Tak se zvedni a koukej to uskutečnit, dokud máš zdravé ruce a nohy!
Život je sbírání zkušeností (nejlépe radostných), ale jedinou konstantou zůstává, že tak, jak jsme přišli – prostí a bezbranní – taky
odejdeme. A bylo by velmi smutné, kdybych si za těch padesát, šedesát let řekla
– bohužel, žila jsem život někoho jiného. Žila jsem tak, jak mi řekla společnost,
ale cítila to jinak. Poslechla jsem svůj strach. Držela se zkrátka. Držela se
raději stranou. Odpírala si potěšení. Odpírala si rozvoj svých talentů. Ne!
Tohle prostě nechci!
A tak jsem zase zpátky – sama u sebe… Dělám to, co mi činí
radost, při čem je mi dobře na duši. Dělám to třeba právě teď – píšu. Protože
to miluju. Dám si k tomu sklenku vína, protože to miluju. Plánuji na léto cestování,
protože to miluju. Vím, že strávím hodně času v moři, protože to miluju. A nepřemýšlím, jestli bych radši neměla to či ono. Protože
je to prostě tak, jak to je. Tečka.
Zvažuji, zda otevřít otázku sobectví v sebelásce. K tématu bezvýhradně patří. Je
sebeláska sobecká, nebo není? Jaké má
sebeláska důsledky? Znamená to, že když upřednostněním sebe, tak dostatečně nemiluji druhé? To by bylo na delší povídání a další článek…který bude brzy na světě :-) Jak jsi na tom Ty, čtenáři? Stavíš sebe sama/samu na první místo? A osvědčilo se Ti to v životě? Myslím, že tuším Tvou odpověď...
Přeji Ti pokoj v duši, slunce na nebi a sebelásku v srdci <3
Elza
No comments:
Post a Comment