Tuesday, March 6, 2018

Moje cesta blíž K SOBĚ

O sebelásce už toho bylo napsáno a řečeno tolik a na tolika místech… A to je dobře. Snad každý chápe, jak moc je důležitá. Nechci se proto pouštět do obecných klišé a neuchopitelných abstrakcí, vždyť teorii známe. Ale přesto cítím, že mám v tomhle ohledu co předat. Neříkám, že jsem cestu k sebelásce definitivně našla. To v žádném případě. Ale přesto si myslím, že je za mnou kus práce, a o ty nejdůležitější poznatky se s Tebou chci podělit.

1. Každý člověk je stejně hodnotný… včetně mě.


Velkou část mého života mi byla společnicí paní Nervóza. Byla jsem v nervu ze všeho… z nových situací, z prověrek ve škole, z návštěv, ze setkání s přáteli…. Časem se člověk jaksi „otrká“, získá nadhled, takže jsem se naučila fungovat tak, aby mi Nervóza nebyla překážkou. Ale pořád tam někde byla. Schovaná. A já až příliš dlouho nevěděla proč. Co je se mnou „špatně“? Co mě odlišuje od těch, kteří jsou prostě v pohodě? Teprve nedávno jsem našla odpověď. Úplně jednoduše, pomocí vnitřního dialogu. Nechala jsem svou bytost rozdělit na dotazujícího a dotazovaného a prostě se začala ptát. Nepotřebovala jsem k tomu žádnou meditaci, žádnou hypnózu, žádné regrese. Stačí upřímnost.

Proč jsem nervózní?
Protože se bojím, že selžu.
Proč se bojíš selhat?
Ostatní by mohli „prokouknout“, že nejsem dost dobrá.
Proč ti tak záleží na tom, co si ostatní myslí?
Protože na tom, co si myslí ostatní, stavím svou hodnotu.
Proč stavíš hodnotu na tom, co si myslí ostatní?
Protože nevěřím, že jsem hodnotný člověk.

A JSME U TOHO.
Hodnocení druhých = má hodnota? A moje existence jé méně hodnotná a "správná", než existence někoho jiného?
Úplně jsem se zděsila. CO JE TO PROBOHA ZA BLÁBOL??? A já TOMUHLE celý život věřím? 

Jak může na svět přijít jedinečná duše, která však „obhájí“ svou hodnotu existovat, jen pokud bude „zhodnocena a shledána vyhovující“ hodnotovými soudy ostatních lidí? Které jsou mimochodem tak nevyzpytatelné? Co takový orel, kterého nikdy nikdo nehodnotí, co takové moře, Slunce, Země? Měsíc byl shledán nevyhovujícím, svítí příliš často v úplňku! Odsuďte ho! Vítr se pozdává nevhodný, zbavte se jej. A hovno se jeví být moc smrduté, mělo by se zpacifikovat!
Musím se smát.  Jak jsem to mohla myslet vážně?

Svou existenci nemusím ospravedlňovat. Jsem taková, jaká jsem, protože jsem to prostě já. Pro někoho divná, pro někoho nesnesitelná, pro někoho docela v pohodě – ono je to vlastně Jedno. Až mne děsí, jak moc pro mě je takové zjištění osvobozující. Proč jsem se to nenaučila už ve škole? Nebo spíš… proč jsem se ve škole naučila pravý opak? 

Takže? Nepopírám v sobě sebe. Nechodím tam, kam se mi prostě jít nechce (i když mi třeba rozum/ego říká, že bych měla, abych se někomu zavděčila). Netrávím čas s lidmi, se kterými se mi prostě nechce být (i když by z toho mohly plynout výhody). V očích někoho jiného tím možná ztrácím cosi jako „hodnotu“, pro mě je ale nejvyšší hodnotou být věrná sama sobě a svým potřebám. Vždyť koho jiného bych si v první řadě měla vážit, než sebe? Na koho jiného bych se měla spolehnout, než na sebe?

2. Přijetí celé své bytosti… bez výhrad.


Radostná. Úzkostná. Vyrovnaná. Náladová. Klidná. Vzteklá. Neutrální. Pěkně nasraná. Ano, tohle všechno jsem já a ještě mnohem víc. Jako ta mořská hladina, která je jednou průhledná a hladká jako zrcadlo, jindy temná a zlostná. Když je taková příroda… Proč bych taková nemohla být i já? Co by sakra mělo být divného na tom, že člověk se občas (často…) vychýlí ze svého středu, když po každém létě přijde podzim, po každém dni noc a po prosluněném odpoledni bouřka? To je to za trend být stále děsně happy a odsuzovat se za emoce nebo vlastnosti, které neupřednostňuji? A co když úzkost mám proto, abych poznala jistotu, vztek proto, abych poznala klid, a „pěkné nasrání“ proto, abych zjistila, co vlastně chci?

Já se beru. Beru, když něčemu nerozumím. Když tápu, když něco nechci, ačkoliv mi rozum a moje omezené soudy říkají, že bych to chtít měla. Protože vím s naprostou jistotou, že životu prostě nikdy úplně porozumět nemůžu a jediné, co je pro mě v danou chvíli pravdivé, je můj vlastní pocit. A že je to tu vlastně celé jenom hra na hrdiny a poražené, kteří se neustále střídají ve svých rolích. Jednou se zdá být život kamarád, podruhé bych po něm hodila kamenem. Protože právě když mám pocit, že už vím, že už jsem TO našla, zase je všechno jinak. Kdo pak má život brát vážně, když se okolnosti ustavičně mění?

Světe, tady mě máš. Ačkoliv se neustále měním, nebudu se „napravovat“. Stejně jako strom, který roste z malého semínka. Prostě roste a je to přirozené; neptá se hajného, jak by měl správně růst, jestli neroste moc málo nebo moc rychle, jestli nepotřebuje nějaké výživové nebo zkrášlující doplňky, aby do lesa lépe zapadl, zdalipak není nějaký pokřivený nebo nepřekáží. Strom prostě je a basta.

3. Tak, jak jsem sem přišla, odtud taky odejdu.


Ani nevím, kdo mne sem zval. Nepamatuji si to. Moje vyšší Já to zcela jistě ví, ale já nedám ruku do ohně za to, že jsem se na Zemi ocitnout opravdu chtěla. Ale jsem tady. Jsem tady sama za sebe. Čtenáři, vezmu Tě na malý výlet… Neboj, nebude to strašidelné. Možná jenom trochu. Tak začněme. Představ si sám sebe v daleké budoucnosti, je Ti nějakých 94 let. Ležíš v posteli, navzdory mírné bolesti a únavě se cítíš celkem fajn… ale víš, že zítra tu být už nemusíš. Cítíš, že se to blíží. Nemáš už mnoho žijících vrstevníků, vlastně skoro žádné. Ani mnoho věcí, které by Ti dělaly radost. Každý den už je stejný, jako ten předchozí. Obracíš se ve vzpomínkách ke své cestě životem… a vzpomínáš PRÁVĚ NA TOHLE OBDOBÍ. Jsi na sebe hrdý/hrdá? Cítíš, že v tuhle krásnou dobu, kdy jsi měl(a) pohyblivé tělo a svěží mysl, jsi dělal(a) opravdu to, co jsi chtěl(a)?  S odstupem mnoha let si již nebojíš sam(a) sobě přiznat, co bylo tvou radostí, nejhlubší touhou. Co to je? Už víš? Tak se zvedni a koukej to uskutečnit, dokud máš zdravé ruce a nohy!

Život je sbírání zkušeností (nejlépe radostných), ale jedinou konstantou zůstává, že tak, jak jsme přišli – prostí a bezbranní – taky odejdeme. A bylo by velmi smutné, kdybych si za těch padesát, šedesát let řekla – bohužel, žila jsem život někoho jiného. Žila jsem tak, jak mi řekla společnost, ale cítila to jinak. Poslechla jsem svůj strach. Držela se zkrátka. Držela se raději stranou. Odpírala si potěšení. Odpírala si rozvoj svých talentů. Ne! Tohle prostě nechci!
A tak jsem zase zpátky – sama u sebe… Dělám to, co mi činí radost, při čem je mi dobře na duši. Dělám to třeba právě teď – píšu. Protože to miluju. Dám si k tomu sklenku vína, protože to miluju. Plánuji na léto cestování, protože to miluju. Vím, že strávím hodně času v moři, protože to miluju. A nepřemýšlím, jestli bych radši neměla to či ono. Protože je to prostě tak, jak to je. Tečka.


Zvažuji, zda otevřít otázku sobectví v sebelásce. K tématu bezvýhradně patří. Je sebeláska sobecká, nebo není?  Jaké má sebeláska důsledky? Znamená to, že když upřednostněním sebe, tak dostatečně nemiluji druhé? To by bylo na delší povídání a další článek…který bude brzy na světě :-) Jak jsi na tom Ty, čtenáři? Stavíš sebe sama/samu na první místo? A osvědčilo se Ti to v životě? Myslím, že tuším Tvou odpověď...

Přeji Ti pokoj v duši, slunce na nebi a sebelásku v srdci <3

Elza

No comments:

Post a Comment