28 hodin v Praze aneb Najdi avotoast! /1. díl/

Změna prostředí, nová energie, zážitky, vnímání tady a teď, příjemná únava… Výlet mě vždycky povznese. Na poslední březnový víkend před Velikonocemi jsme s kamarádkou naplánovaly krátkou návštěvu Prahy. Prostě malý výlet s malým batůžkem, bez stresu, jen tak na pohodu. A taky bez metra, bez tramvaje – kam to půjde, pokud možno pěšky.

Před cestou jsem dala dohromady předběžný „wish list“ míst, kam bych se ráda podívala:

1. Vniroblock, protože mě děsně zajímalo, proč je to zbořeniště bývalé fabriky tak populární.
2. Coffee Room, protože tam prý dostanete nejlepší avotoast v Praze.
3. CafeFIN, protože je prostě děsně cool.
4. LUSH, protože si chci přivonět k té nádehře.
5. Náplavka, která mě láká z fotek z instagramu.
6. Pastva, protože je to prý nejlepší vegan restaurace na světě.
7. Národní galerie, protože jsem tam už děsně dlouho nebyla.
8. Grébovka, protože #příroda a protože bude po cestě.

Jak to bylo doopravdy?

1. Holešovice: Bistro Lovely Day

Nevystoupily jsme na Hlavním nádraží, ale až na tom Holešovickém, kde jsme měly domluvený nocleh. První štace po tom, co jsme si složily věci u sestřenice, se nacházela doslova za rohem. Naše hostitelka nás zavedla do nově otevřeného bistra Lovely Day. Ale to není na seznamu!, chtělo se mi vzdorovat, jenže místo toho jsem jen zůstala zírat – tak roztomilý podnik na tak nenápadném místě by člověk nečekal. Interiér je opravdu maličký, ale napěchovaný k prasknutí různými dekoracemi, nábytkem a také lidmi.

Měla jsem chuť na teplé jídlo a informovala se u obsluhy na čistě rostlinné možnosti, co se týče hlavních jídel. Rozhodla jsem se tentokrát udělat výjimku ohledně mléčného produktu a objednala si mini burgery s červenou řepou a kozím sýrem. Vypadalo to úžasně a chutnalo ještě líp, ostrý jazyk kritika nevytýká absolutně nic. Takže čtenáři, pokud nejsi vegan nebo nejsi absolutní vegan a zabloudíš na výstaviště, Pražskou tržnici, do Vnitrobloku nebo jinam v Holešovicích a vyhládne Ti, tenhle podnik si určitě nenech ujít. Kafe jsem tam neměla, ale prý je také bezkonkurenční, vegan zákusky v nabídce byly a vypadaly lákavě. 10/10!

2. Holešovice: Pražská tržnice

Po skvělém obědě jsme vyrazily vstříc novým zážitkům a rozhodly se projít Pražskou tržnici. Zaujala nás architektura budov – původně průmyslové, nyní „obydlené“ trhovci rozmanitých kategorií – od vietnamců přes teta drogerii až po Alzu.

Víc nás ale zajímalo, kudy se nejlépe dostaneme na druhou stranu řeky Vltavy – na Karlín, přes Žižkov a dál do Vinohrad.

3. Žižkov: Vítkovská vyhlídka

Vymotaly jsme se z tržnice skrz docela nehezkou částí Prahy, přešly Hlávkův most a zamířily směrem k Vítkovskému vrchu, který jsme musely chtě nechtě překonat – ať už horem, nebo dolem.

Míjely jsme Karlínské náměstí a kostel sv. Cyrila a Metoděje, který mne uchvátil svou vkusnou velkolepostí  co se interiéru i exteriéru týče. Pernerovou ulicí jsme pokračovaly podél Vítkovského vrchu a hledaly způsob, jak se dostat za kopec, nebo ještě lépe na kopec, kde jsme tušily zajímavou vyhlídku. Když jsme pak narazily na věhlasný Žižkovský „neboj“ tunel, insta-focení jsem si prostě nemohla odpustit. Tunel byl překvapivě dlouhý a cítila jsem se v něm podobně, jak si představuji první zážitek duše po smrti, jenže bez euforických stavů. Podivná změna tlaku, pocit tíže v nohách, divně se rozléhající zvuky, matné světlo kdesi v dálce… 

Byla jsem docela ráda, když jsem opět splynula s denní bělostí (a bdělostí). Hned poté, co jsme opustily tunel, jsme se začaly škrábat na kopec, který jsme právě podlezly. Bylo fajn být zase mezi stromy a rašícím kvítím.

Nahoře na kopci se nám otevřel krásný výhled jak na místo, odkud jsme vzešly (rozuměj Holešovice), tak k dalším cílům za Žižkovskou televizní věží, která se měla stát orientačním bodem pro další cestu. Na vyhlídkách mám vždy pocit, že moje duše letí… máte to taky tak?

Kdyby bylo o pár stupňů více, sedly bychom si tam a hleděly do dálky, na město pod námi a každá starost by se zdála jen velmi malicherná. Jenže místo toho jsme už docela drkotaly zuby (byly jen pouhé 3 stupně) a těšily se někam do závětří. Ponořily jsme se proto opět do šedavých hlubin žižkovských ulic a minuly televizní věž.

 4. Vinohrady: Náměstí Jiřího z Poděbrad

Záhy jsme dorazily na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme zaznamenaly abnormálně vysoký výskyt všelijakých fajnových kaváren, bister a obchůdků s kvalitními potravinami;

obdivovaly jsme také vpravdě neobvyklý design kostela, vzrostlé stromy a rozlehlou zatravněnou plochu. Tak jestli někdy bydlet v Praze, tak rozhodně tady, říkala jsem si (a mít nějakých 15 000 Kč měsíčně nazbyt na nájem garsoniéry v jedno z úžasných bytových domů, dodal by kritik).  Místo by to bylo velmi příznivé, a to jsme jej viděly v pobledlých barvách zamračeného počasí. Rozhodovat se, do kterého podniku vkročit, bylo příliš těžké, tak jsme se držely pragmatického plánu dojít do nedalekého Coffee Roomu (kam mě bůhvíproč táhl šestý smysl s vidinou vydatného avotoastu).

Stylový design všeho – stylové prostředí, stylová hudba, styloví lidé, stylové jídlo, stylové kafe. A všechno pokud možno vegan. Takhle nějak jsem si představovala Coffee room. Když jsem otevřela dveře, vskutku hrála stylová hudba- dokonce moje oblíbená písnička, kterou mám pocitově spojenou právě s tím, jak jsem si představovala tohle místo!

Vinohrady: Coffee Room.

Takže to bychom měli. A co dál? Prostředí bomba. Právě tak malé a právě tak decentně hipsterské, jak jsem čekala. Avotoast byla jasná volba. Jaké překvapení, když mi bylo řečeno, že avotoast podávají jen při snídaních. Z vegan zákusků jsem si nějak nemohla vybrat. Plátek banana bread za 55 Kč jsem si objednala spíš z hladu a nedostatečného výběru než chuti, za malý kousek mi to připadalo prostě moc. Místo toho mi přinesli podstatně větší vegan punčák, který jsem hnedka vrátila, protože punčák opravdu není můj favorit. Banana bread chutnal stejně jako moje domácí muffiny #takžedobrý, v sójovém cappucinu docela velké bubliny a bylo studenější. Asi nejsilnější zážitek byla záchodová kultura.

Pobyla jsem na onom místě celkem dlouho a pořádně se rozhlédla, protože hipsterštější záchody jsem asi ještě neviděla; takhle nějak jsem si představovala pokojík puberťáka v roce 1968. Navzdory drobným nedostatkům co do občerstvení jsme v Coffee Roomu strávili celkem dlouhou dobu; prostředí nanejvýš činorodé, pročítaly jsme Prague Superguide, který ležel na stole, a plánovaly další štace. Příště si určitě nenechám ujít CafeFIN přímo na náměstí Jiřího z Poděbrad.

6. Vinohrady: Erhartova cukrárna

Janča měla chuť na něco sladkého a v Prague Superguide jsme našly tip na nedalekou Erhartovu cukránu, která má svou tradici již od roku 1937. Po krátkém bloudění jsme ji našly a vskutku, kdo má rád sladké, přijde si na své. Vegan options bohužel téměř žádné, ale pokud nejste vegani a chcete si dát luxusní dort z kvalitních ingrediencí, který není předražený, s Erhartovou cukrárnou určitě nešlápnete vedle. Janča si vybrala ořechovo-jablečno-meruňkovo-špaldovou dezert, který jsme si daly nakonec napůl, a byl boží.

 7. Nové město: Velikonoční trhy na Náměstí míru, Karlák, Tančící dům

Slunce už se sklánělo k obzoru a my pomalu začaly směřovat Vinohradskou směrem k centru města. Míjely jsme známý dům nábytku Strnad, který známe z dokumentárního seriálu paní Třeštíkové Manželské etudy;  i ten dřevěný věšák byl snad na stejném místě, jako v druhém díle, který se natáčel před 15 lety…  Prošly jsme skrz sady Svatopluka Čecha a dál pokračovaly dolů Slezskou třídou, až se pod námi otevřelo Mírové náměstí, kde se právě konaly Velikonoční trhy.

Krátce jsme nahlédly do kostela sv. Ludmily a přemýšlely, co si koupit na zahřátí, protože začalo docela přituhovat.

Pobavil nás velikonoční svařák, no neodolaly jsme a dobře jsme udělaly. V povznesené náladě jsme Ječnou ulicí a přes Karlovo náměstí takřka utíkaly k Vltavě, abychom stihly západ slunce, nebo alespoň soumrak. Když jsme doběhly k Tančícímu domu, bylo už pozdě, i tak na nás ale čekala krásná podívaná na rozsvícenou Prahu halící se do temnoty.

 8. Pastva

Den a 24 000 kroků městem bylo za námi a přišel čas na pozdní večeři. Ve 20.00 jsme měli sraz s naší hostitelkou ve veganské restauraci Pastva. Poté, co jsme přešly most a hledaly místo setkání, ocitly jsme se v docela nehezké části Prahy na Andělu. To se ale rozhodně nedá říct o restauraci samotné! Prostředí velmi příjemné, neformální. Ani moc hogo fogo, ani moc hispster, taková zlatá střední cesta vkusu. Bylo téměř plno. Jako start jsme si objednaly čaj z čerstvého zázvoru (toho tam bylo opravdu požehnaně, konvička tuším za 60 Kč) a batátové hranolky (60 Kč), jichž byla hora a které jsme si rozdělily napůl. Luxusní. Jako druhý a poslední chod jsem zvolila paštiku z kešu, piniových oříšků a žampionů s kváskovým chlebem, která byla v jídelníčku řazena mezi předkrmy (120 Kč).

Očekávala jsem nějakou normální pomazánku, která se tváří jako paštika, a která asi nebude kdovíco. Jenže skutečnost byla jiná – bylo to kdovíco, a jak! Porce mi připadala, jako kdyby ji připravil minimálně Pohlreich na gastro soutěži v nějakém pětihvězdičkovém hotelu. Velmi profesionální servírování, konzistence tuhá a vydatná, a na vrchu byl dokonce „rozsol“ á la pravá paštika. Vůbec to ale nechutnalo jako náhražka, ale kompletní jídlo dotažené do dokonalosti – zkrátka gastronomický zážitek 10/10 a byla tak chuťově výrazná, že větší porci bych rozhodně nesnědla. Jo, a podávaná byla s karamelizovanou cibulkou (kterou jsem jedla poprvé, boží!), salátem a opravdu vynikajícím čerstvým kváskovým chlebem. Takže jestli jste ještě v Pastvě nebyli, musíte to napravit! Věřím, že si přijdou na své i nevegani.

Cestou do nocležiště jsme už padaly únavou a k tomu trochu promrzly na kost při hledání zastávky tramvaje a pak (byly výluky). Jaká úleva, když jsme pak po celém dni v luftě dorazily do vytopeného bytu. Ještě jsme si povídaly, prohlížely fotky z přechozího dne a do postele se dostaly až něco (hodně…) po půlnci.

Aby toho nebylo najednou tolik a nebyl jsi, čtenáři, zahlcen, dej si teď ode mě pauzu. Nechci Tě otrávit. A navíc – povinnosti volají, co říkáš?

Avotoast jsme zatím nenašli, v příštím „díle“ pražského putování na nás možná jeden čeká! Kde nakonec a proč mne neuchvátil?  Dozvíš se již brzy! :-)

Elza