TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (1/3)

Cestovat mě prostě baví a asi mi dáte za pravdu, že když vyrazíte s těmi správnými lidmi a v té správné náladě, je skoro jedno, kam jedete a líbí se vám všude. Věřím, že na odreagování se stačí popojet pár kilometrů a objevit neznámá místa, byť ve známé krajině. Ale proč zrovna Ústecký kraj, 320 km vzdálený od naší domoviny?

Někdy v zimě jsem v dokumentu o českých pozoruhodnostech viděla krásné záběry z Národního parku České Švýcarsko. Skalní útvary, zalesněné kopce, monumentální Pravčická brána... Říkala jsem si – tak tohle je opravdu v Čechách, a já tam (taky) ještě nebyla? O něco později jsme s kamarádkou plánovaly zahraniční cestu, a když nevyšla, přemýšlely jsme, kam vyrazit aspoň na našem území. Na Moravu je lepší jet až na podzim, v Praze jsme byly, a co takhle nějaký přírodní park? Vzpomněla jsem si na České Švýcarsko a bylo rozhodnuto.

Vybraly jsme ubytování v Hostelu Děčín na dvě noci kvůli snadné dostupnosti do Hřenska (vstupní brány do NP) a do Drážďan. Na booking jsem rezervovala pobyt asi šest týdnů před cestou za 370 Kč/osobu za noc, což byla jedna z nejlevnějších nabídek. S ubytováním jsme byly nadmíru spokojeny. Kuchyň a sociální zařízení jsme sice sdílely se dvěma dalšími pokoji, ale to nám nevadilo. Všude čisto, teplo, fungující zařízení a víc člověk pro přenocování nepotřebuje. Ale zpět k samotné cestě.

Vyrazily jsme vlakem v sobotu brzy ráno. Opravdu jsem se těšila, až za sebou nechám všechny „povinnosti“ a vyčistím si hlavu. Myslím, že aby si člověk odpočinul a získal potřebný nadhled, musí aspoň na krátký čas opustit své známé prostředí včetně nocování, nemám pravdu? A i když se mi mnohdy nechce kvůli vlastním myšlenkovým omezením co všechno „musím“ a co když třeba nevyjde počasí, nové zážitky mimo všední rutinu bych za nic nevyměnila.

Cestovní nálada dorazila krátce po nasednutí do vlaku a hlavně pak ve Veselí nad Lužnicí, kde jsem se shledala s kamarádkou a odkud jsme cestovaly společně. Celou cestu do Prahy jsme se obstojně zabavily studováním map a plánováním programu a trasy. Před polednem jsme vystoupily v Praze, kde jsme původně jen chtěly přestoupit na vlak do Děčína, ale nakonec se rozhodly, že se v Praze chvíli zdržíme a pojedeme vlakem EuroCity o dvě hodiny později. Což se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí; stihly jsme totiž vynikající zmrzlinu Světozor ve Františkánské zahradě, návštěvu oblíbeného LUSHe (a nákup oblíbené vlasové masky…) a hlavně Delmart blízko hlavního nádraží, kde jsem byla poprvé a jsem víc než nadšená.

Delmart je obchod s kvalitními potravinami z celého světa a zároveň bistro, kde si navolíte základ salátu a šest položek z široké nabídky čerstvých ingrediencí (luštěniny, zelenina, ořechy, sýry apod.), velká porce za 120 Kč. Jako že hooodně velká. Jako základ jsem vybrala ledový salát a rukolu, jako doplňky cizrnu, sušená rajčata, chilli papričky, olivy, kapii, žampiony a ostrou zálivku. Ve velké míse (asi tak pětinásobek běžné porce salátu v restauraci) vše nadrobno nasekali takovým tím speciálním nožem, takže objem se zmenšil tak, aby se salát aspoň vešel na talíř (v našem případě do mega velké plastové dózy). Řeknu vám, že z cesty z Prahy do Ústí jsme toho moc neměly. Dávaly jsme pozor jen zpočátku, když železnice vedla z Prahy podél Vltavy a prohlížely jsme krásné scenérie jejího břehu – cyklostezku, chatové a rekreační oblasti, údolí a skály. Krásný kraj. Jenže pak nás zaujal ten salát a tak trochu jsme zapomněly na všechno ostatní. Ani jsme nezaznamenaly, že jedeme přes Mělník, kde se Vltava vlévá do Labe, a další pozoruhodnosti, protože jsme celou cestu nekoukaly až na vzácné výjimky z okna, ale do salátu. Úplně nás dostal – každé sousto plné chuti. Při příští návštěvě Prahy Delmart rozhodně nesmíte vynechat!

Když jsme se konečně v Ústí vzpamatovaly a zjistily, že do Děčína zbývá 15 minut, nemohly jsme si na poslední chvíli nechat ujít nic jiného než jídelní vůz a po tom gastrozážitku si vychutnat dobré pivo, i kdyby mělo stát stovku. Těch 15 minut bylo neopakovatelných. V jídelním vozu jsem nikdy nebyla, cítily jsme se tam jako v letadle. Překvapilo mě, že mezi třemi hlavními jídly, které nabízeli, byl luštěninový karbanátek se zeleninou a bramborovou kaší. Tleskám. Rychle jsme dopily pivo, zaplatily 68 korun (dohromady!!!), utíkaly přes celý vůz pro batohy a vystoupily v Děčíně. Takže? Cesta z Prahy do Ústí trvá jeden salát z Delmartu, a z Ústí do Děčína jen jedno pivo!

Bylo něco po druhé hodině odpolední. První bytosti, které jsme na nádraží zahlédly, byly tmavé pleti. Prošly jsme poměrně zaostalou nádražní budovou, a mírně vpravo spatřili náš milý Hostel Děčín, kde jsme si vyzvedli klíče a složily věci na pokoji. Neotálely jsme dlouho a vyrazily za dobrodružstvím. Směřovaly jsme podél Labe k centru města, ale po cestě se vyškrábaly na krásnou takzvanou Pastýřskou vyhlídku na skále, na které stál bývalý zámeček, dnes občerstvení, a která, jak jsme poznali, byla oblíbeným místem všech horolezců. Na samotném vrcholku jsme si daly studené pivo a teplé lívance a kochaly se nádherným výhledem na celé město pod námi. Zpozorovaly jsme další vyhlídku na protější kopci v podobě rozmazané tečky (jsem trochu krátkozraká) a říkaly si, zdalipak k ní dospějeme ještě dnes.

Už takhle zdálky nám bylo jasné, že se jedná o město plné kontrastů. Honosné vilky na pravém břehu Labe, zanedbané paneláky na pravém břehu, které jakoby nedopatřením vyčuhovaly mezi zelení a starší zástavbou. Sešly jsme dolů kolem jedné z těch nádherných vil, přešly železniční koleje a most přes Labe, prohlédly si výletní loď s opalovací plochou a minigolfem (co kdyby to byla ta, kterou zítra poplujeme…) a pokračovaly na Děčínský zámek.

Prohlídky jsme už prošvihly, prohlédly jsme si zámek alespoň zvenku, zámecké nádvoří a růžovou zahradu, odkud jsme měly také výhled na historickou část města.

I když se to z fotek nezdá, foukal studený vítr; pocitová teplota mohla být kolem třinácti stupňů, začínala mi být docela zima a den se chýlil k večeru. Modlila jsem se, aby se moc neochlazovalo, protože nás ještě čekal výstup na další vyhlídku zvanou Kvádrberk nad městem, vzdálenou asi 5 km od místa, kde jsme se právě nacházeli, a od hostelu jsme byly taky celkem daleko. Prošly jsme přes centrum a průměrně ošklivé náměstí, na kterém se „vyjímalo“ několik paneláků (vpravdě jsem paneláky na náměstí města s více než 20 000 obyvateli neviděla). Opustily jsme město a absolvovaly poměrně intenzivní výstup. K mé velké radosti dokonale ustal vítr, cestou jsme obdivovaly tajuplný parčík.

Ale co nás čekalo nahoře, to teprve stálo zato. Vyhlídka Kvádrberk je ještě výš položená, než ta předchozí, a dívaly jsme se, kde jsme byly před pár hodinami, a také na celý Děčín, zalesněné kopce, kde se listnaté stromy jakoby náhodou mísí s jehličnatými. Slunce se sklánělo k obzoru a bylo tam krásně. Fotily jsme, pozorovaly jsme, jen tak jsme rozjímaly. A když to slunce vskutku vypadalo, že opravdu zapadne a (nebude nám přeci jen tak pózovat do nekonečna), vydaly jsme se na cestu zpět.

Ani mi to tak nepřipadalo, ale už jsme měly nějakých 25 000 kroků za sebou. Při cestě na ubytování jsme si daly výbornou polévku a pizzu napůl v restauraci Paroloď, která se nacházela v krásných prostorách bývalého hospodářského stavení u řeky Labe a která byla jedna z mála, kde „pozdě“ večer (ve 21.00h…) v Děčíně vařili (z několika restaurací jsme byly vyhoštěny, protože kuchař/a již šel/šla domů). Na hostelu jsme zjistily, že našimi přímými sousedy je ruská rodinka, která se vrátila z výletů stejně pozdě, jako my. Nestihly jsme takřka nic než zalehnout do postele a těšit se, co přinese další den, na který jsme měly v plánu cestovat lodí do Hřenska a pěšky k Pravčické bráně a dál Českým Švýcarskem.

Ale aby toho nebylo mnoho najednou, milý čtenáři, a abychom se vzájemně nenudili, navrhuji dát si malou pauzu a pokračovat za pár dní. Souhlasíš? A nezapomeň si o víkendu udělat výlet... Protože KAŽDÝ výlet se počítá!

Klid mysli a pokoj v <3 přeje

Elza

Šetrné (ne)veganství – má to smysl, nebo ne?

Nejsem extrémista. To říkám rovnou. Možná, že je to škoda (a možná ne). Vím ale, že čím víc si něco odpírám, tím víc po tom toužím, i když samotný výsledek za moc nestojí. Tlak vždy vyvolá protitlak. Jenže co veganství?

Zkusila jsem být ultimátní. Nedala jsem si pečivo, když v něm bylo trochu mléka, ba ani kousek sýra, i když jsem na něj měla chuť. U mnoha lidí tohle nastavení není dlouhodobě udržitelné, a já se k nim prozatím řadím. Nekompromisní dogma totiž svádí k vrácení se do starých kolejí. Proč si kupovat náhražky bez živin sýra s kokosovým tukem, kde není ani gram bílkoviny, když si můžu dát ten normální? Proč si přidávat do jídel pochybnou sójovou a rýžovou bílkovinu, která mi v izolované formě nepřipadá moc přirozená? A využije mé tělo vůbec rostlinné proteiny? Ano, i takové myšlenky mě napadaly…. A stále napadají.

I když mě soucitné stravování baví a je jednodušší, než jsem si myslela, rozhodla jsem se, že nepůjdu proti sobě a budu respektovat své potřeby. Důvod je jednoduchý - předejít vnitřnímu konfliktu a možná úplnému vzdání se celé myšlenky rostlinné stravy. Když jsem pocítila, že mě tohle dogma svazuje, dala jsem volný průchod všemu, co přijde (i kdybych měla k večeři sníst řízek). Ano, vím, že lidské tělo je nastaveno na rostlinnou stravu a mělo by se s ní vypořádat. Věřím ale, že každý jednotlivec je individuální vesmír se specifickými potřebami podle vrozených dispozic, psychiky a zdravotního stavu a pokud někdo bude jíst sóju, na kterou není geneticky „nastaven“, ublíží si.

Jenže když se podívám na maso nebo masný výrobek, mám i pocit, jako kdybych byla na jiné vibrační vlně, než mrtvé tělo zvířete z velkochovu, takže chuť přejde už v zárodku. Maso proto stále nejím a nevadí mi to - mnohem větší chuťový požitek mám stejně ze smažených hub, z avotoastu nebo tempehu. No, a sýr... Sýr si občas dám. Většinou ale ne ve všední den, spíš je to pro mě takový„svátek“. Vím, že by mě za to určité extrémistické skupiny možná ukamenovali a nemůžu se proto řadit mezi 100% vegany, ale…

Já se ale nechci řadit nikam. A také jsem se naučila nechtít všechno hned, být trpělivá sama se sebou, ocenit se za malé kroky. Protože už to, že nejím maso a mléčné výrobky, které tvořily velkou část mého jídelníčku, a sýr si nedám každý den jako dřív, ale jednu za čas, udělá ve výsledku a z dlouhodobého hlediska strašně moc.

Připadá mi totiž, že mnoho lidí rostlinné snahy příliš brzy vzdá právě proto, že je pro ně takový směr příliš striktní. Jenže malé kroky dělají velké změny, a i kdyby se každý masožravec vzdal jedné porce masa týdně, výrazně klesne celková spotřeba. Problémem dnešní doby je totiž nestřídmost. Výživoví poradci hlásají, že bohatě dostačující je jíst 2-3 porce masa týdně, tak proč to tolika z nás nestačí a například ve školních jídelnách je maso na talíři téměř denně? Mimochodem, většina našich předků jedla maso jen ve svátcích a i mléčných produktů bylo pomálu. Neplýtvalo se, jídlo se ctilo jako prostředek k přežití. Domácí chovy byly přirozeně šetrné, zvířata byla chována s mnohem větší úctou k jejich životu (a smrti), než je tomu dnes.

Věřím, že i ta nejmenší snaha má smysl. I to, když se párkrát za léto nakonec rozhodneš tu kotletu nebo buřta nekoupit a místo toho dáš na gril hermelín… nebo dokonce luštěninový burger. Ale i ten hermelín se počítá!

Hluboce také oceňuji snahu kupovat živočišné produkty z organického zemědělství nebo alespoň z farem, které znáte, například v podnikové prodejně nebo přes „prodej ze dvora“. V mnoha případech jsou podmínky zvířat neporovnatelné s konvenčním přístupem, a tam se vyplatí podpořit samotou farmu.

Rituální pěchování kravských rohů, které budou zakopány na poli; i tímto způsobem se připravují prostředky pro podpoření úrodnosti půdy. Neví se, ale funguje to. Zdroj: Bemagro.cz

Když už jsem se rozhodla příležitostně sýry jíst, budu investovat do těch, které byly vyrobeny citlivě a s úctou ke zvířeti. Mám ohromné štěstí, že takový statek osobně znám. Naprosto mě uchvátil systém biodynamického zemědělství, který úžasně funguje v jihočeské farmě Bemagro - biodynamický statek. Nejen že jejich produkty jsou chuťově prostě dokonalé, ale na jejich farmě máte pocit, že jste se ocitli ve zvířecím ráji, který jako kdyby ani nebyl na našem území, ale ve švýcarských alpách. Zvířata jsou spokojená, čistá, jsou krmena přirozenou potravou vyprodukovanou v ekologickém systému přímo na farmě, dýchají čerstvý vzduch, mají volný prostor k pohybu a k projevům svého přirozeného chování. Je s nimi zacházeno s citem. Zní to jako pohádka, že? Pokud máš možnost, přijeď se podívat (na farmě jsou návštěvy a exkurze velmi vítány), nakoupit v jejich obchůdku (v nabídce je i široký výběr bio zeleniny, bylin i obilovin) nebo si objednat něco z e-shopu. Farma také dodává do řady kamenných obchodů v Praze, Českých Budějovicích a několika dalších měst, zkontroluj si dostupnost v seznamu prodejen.

Podnik splňuje všechny principy welfare a ekologického zemědělství, ale nejen ty – je jakýmsi soběstačným a samoobnovoujícím se organismem, do kterého nevstupují vnější činitelé v podobě syntetických hnojiv, léčiv, pesticidů, herbicidů a dalších preparátů.

Příprava biopreparátů. Poznáte, co to je? :-) Zdroj: Bemagro.cz 

Je to nevíře, ale při přípravě půdy, ošetření proti plevelům, setí, sklízení a zacházení se zvířaty a s produkty je zohledňována fáze měsíce (!!!) a astrologické vlivy. Vlastní hnojiva jsou vyráběna pomocí dávných rituálů, zvířata jsou léčena homeopatiky. No vážně, taky mi to vyrazilo dech. Homeopatiky!!! A jestli Tě teď napadlo, že to celé provozují šarlatánští čarodějové? Omyl, jsou to pragmatičtí zemědělští inženýři a přírodovědci, kteří se rozhodli vyzkoušet, zda lze hospodařit jinak, šetrněji, inspirovali se v Německu a brzy se začali těšit nevídaným úspěchům. Jestli Tě tohle téma zajímá podobně jako mě, koukni na krátký dokument o Biodynamickém zemědělství.

Lidi, když to ještě nejde, nebuďme extrémní, ale nevzdávejme to a dělejme malé kroky k lepšímu světu pro všechny bytosti. Věřím totiž, že za pár let bude biodynamické zemědělství a rostlinná strava úplně normální a další generace se bude divit, čím jsme se to tehdy živili a zda jsme byli slepí k těm všem chemikáliím a k utrpení, které velkochovy zvířatům způsobují.

POSELSTVÍ (NE) VEGANSTVÍ: Věř pocitům svého těla. Tělo Ti řekne, jestli je pro něj přirozené jíst maso, nebo ne – musíš se ale umět zastavit a citlivě vnímat, abys jeho poselství zachytil/a. Je jedení masa zvyk, nebo potřeba? Odpověď znáš, ať už je kladná, nebo záporná. Obojí může být v pořádku.

28 hodin v Praze aneb Najdi avotoast! /2. dí/

Ahoj, čtenáři! Jestli jsi nečetl předchozí díl, dovolím si Tě naň odkázat zde, abys nebyl ochuzen o souvislosti. Nuže tedy, četl-li jsi předchozí pražský a neodradila-li jsem Tě ještě svými rozprávkami, můžeme po delší odmlce pokračovat.

10. Vnitroblock

V noci jsem slyšela divné zvuky, jako kdyby v bytě nad námi někdo něco stěhoval po podlaze. Jenže nad námi už žádný byt nebyl… #možnástrašidlo Radši jsem to pustila z hlavy a těšila se, co přinese dnešní den a jestlipak si někde konečně dám ten avotoast. Sbalily jsme si všechny věci a zvažovaly, zda si je nechat na nádraží v úschovně. Jenže tím bychom ztratili čas, musely využít MHD a ještě platit poplatek; rozhodly jsme se proto, že těch pár švestek (batůžek a spacák) nám bude denními společníky a že to spolu nějak zvládneme.

Včerejší akční den a noční Věřte-nevěřte mě trochu vyčerpalo, těšila jsem se na pořádný hrnek cappuccina (s rostlinným, of course <3). Něco po deváté jsme zapluly do Vnitroblocku, který se nacházel jen jeden blok od našeho „bydliště“. O Vnitroblocku jste určitě slyšeli. Jestli ne, tak slyšeli, akorát o tom nevíte #neberměvážně. Vnitroblock – multižánrové centrum, které se tváří jako hipsterský underground. Kavárna, galerie, klub i obchod v jedné osobě, přesněji v jedné velké členité „místosti“ bývalé fabriky na místě, kde by to člověk nejméně čekal. Velký prostor, neomítnuté zdi, přiznané železné konstrukce, obnažené žárovky visící na kabelu, podlaha zalitá betonem, nábytek splašený za odvoz… Může být TOHLE útulné, stylové? Jinde možná ne, ale ve Vnitroblocku rozhodně ano.

Hned po vstupu na vás dýchne taková zvláštní, tvůrčí a inspirativní atmosféra. Kdybych se mohla teleportovat někam, kde bych měla psát tenhle článek, tak rozhodně tam. Bavilo by mě taky odtamtud, z nějakého zánovního a trochu zatuchlého křesílka, pozorovat dějství. A člověk se těm spisovatelům, kteří psali svá díla po kavárnách, vůbec nemůže divit… Jenže pouhé prostředí nás nenasytilo a zjišťovaly jsme, co k snědku je k mání. Záhy jsme zjistily, že bohužel téměř nic. Smutně jsme hleděly na za vitrínou vyložené a předražené raw i jiné dezerty, na které jsme ale vůbec neměly chuť. Dala jsem si aspoň to kafe a Janča čaj, abychom ještě nasály atmosféru a docenily nápad tvůrců. Vytvořit prostředí decentní renovací bývalé fabriky, kam lidi zajdou na kafe, na výstavu, do miniknihovny, na koncert, přednášku, vernisáž, výstavu, ale i do obchodu - to je, pane jo, záměr. Tleskám. A tleskají i druzí, soudě podle popularity a návštěvnosti.

11. Antonínovo pekařství

Už bylo hodně po desáté a my stále před snídaní, rozhodly jsme se proto zamířit do vyhlášeného Antonínova pekařství. Já spíš jako doprovod, protože je velmi tradiční a poctivé (super), ale není veganské (ach jo). Cestou jsme dost bloudily, než jsme se vymotaly z Holešovic směrem k Letné, kde se pobočka známého pekařství nachází. Když jsme se rozhodovaly, kterou cestou se vydat, intuitivně jsme zvolily tu „hlavně-proboha-pryč od hlavní silnice“. Posléze jsme vskutku nechápaly proč, protože nejen že jsme si dost zašly, ale procházely jsme opravdu nevzhlednou částí Prahy. Nebloudily jsme ale samy. Oslovila nás anglická rodinka a ptala se na cestu. Snad jsme dobře poradily, tak že by proto?

Konečně jsme se dotrmácely k pekařství; zákusků a pečiva bylo vskutku nepřeberné množství. Vegan krom chleba asi opravdu nic, dala jsem si bábovku a druhý kafe – takzvaného druháka, a Janča koláč a kakao. Užívaly jsme si poslední chvilky v teple a závětří, venku bylo opravdu nevlídno a čekal nás výstup na Letnou…

12. Letná

Poprvé v životě jsem stála před letenským zámečkem, a to 25.března se svařákem v ruce. Tohle místo jsem znala jen z knížky mé oblíbené spisovatelky a blogerky Pavly Smetanové, která sem ráda chodívala a stále chodívá na pivo. Foukal studený vítr, na který byl i zimní kabát krátký. Ani ten ale nevyrušil úchvatný výhled. U „kyvadla“ se fotí mnoho mladých cizinek a cizinců, nejspíš jižani, Italové, Španělé. A taky my. Mrazivý proudům navzdory fotíme „lítací“ snímky, připadám si jako ti cizinci, jsem návštěvníkem ve své zemi. Jen vyletět, vyletět z Letné a letět ještě výš… Mimochodem, máte lítací sny? Já ano a děkuji za ně Bohu, protože bez gravitace jsou všechny probrémy vyřešeny…

13. LUSH

Znovuzmrznutí č. 2 úspěšně splněno, a teď raději zase někam do tepla. Přeletěly jsme z Letné přes Čechův most a Pařížskou ulici dál směrem k tomu „pravému“ turistickému blázinci okolo Staroměstského náměstí. Opět trhy, blázinec. Janča měla v obchodě Desigual vyhlídnutou kabelku ve slevě, chtěly jsme se proto dostat na Václavák, kde se obchod nacházel. Vybraly jsme „kančí“ stezky, abychom tuto cestu nemusely absolvovat hlavním turistickým proudem. Kabelka zakoupena, úkol splněn, a teď honem do Palladia a hlavně LUSH, jediné české pobočky této netradiční kosmetiky, kam jsem se opravdu těšila. Neskutečná vůně mě ovanula už ve dveřích, a rozhodně to nebyla žádná chemka. Kosmetika LUSH je v zásadě přírodní, netestovaná na zvířatech, ručně vyráběná a dalo by se říci, že co kus, to originál. Kdysi, ještě než měl LUSH otevřenou pobočku u nás v ČR, jsem slýchala ódy pěnné na jejich voňavé masky na vlasy a pleť, proto jsem se dlouho nerozhodovala, co si odtud odnést.

Drahou kosmetiku si téměř nekupuji, tak jsou pro mě maska na vlasy a pleť – každá po 395 korunách, celkem raritou. Chtěla jsem ale investovat do vize, kterou podporuji (soudě podle toho, jak je prezentována), a navíc jsem chtěla otestovat, zdalipak se nejedná pouze o nafouklou bublinu a poctivou práci marketérů. Překvapila mě nabídka takzvaných čerstvých masek složených převážně z bylin, ovoce a dalších jedlých surovin, která se musí uchovávat v ledničce. Nepochybuji o její účinnosti, o tom žádná, ale tehdy v tom obchodě jsem si říkala, že takovou masku si přece sama vyrobím (no, zatím jsem si ji nevyrobila).

Primárně jsem sháněla něco na posílení vlasů a po konzultaci s obsluhou vybrala masku wen hua. Voněla zvláštně, jako nějaký kořeněný čínský čaj. A na pleť potom mátovou mask of magnaminty. Teď, zatímco píšu, mám oba produkty vyzkoušené, a nemůžu si vynachválit zejména masku na vlasy, kterou bych si určitě koupila znova. Masku jsem nechala na vlasech 3 hodiny a myslím, že to bylo akorát (20 minut podle návodu na obalu mi připadá málo). Po velmi dlouhé době mám vlasy lesklé, vyhlazené a zároveň vzdušné, velmi příjemné na dotek. Podobný efekt jako po práškové henně (i wen hua obsahuje hennu), jenže lépe regenerované. Co se týče masky, rozhodně mé mastné pleti neuškodila, v rámci možností povrch detoxikovala a vyhladila. Zázraky ohledně pleti nejsou v mém případě na pořadu dne (ani noci). Maska úkol splnila a pleť si stále dělá, co chce, takže vše při starém. Jestli jsi ještě nebyl(a) v LUSH, určitě se tam zastav, obsluha je velice ochotná, pomůže Ti najít řešení na míru a poskytne Ti tolik vzorků, kolik jen chceš.

14. Cacao

Čas jako kdyby nám začal protékat mezi prsty – blížila se půl čtvrtá odpolední, kdy jsme měly v plánu odjezd z Hlavního nádraží. Jenže před tím jsme ještě chtěly stihnout ten začarovaný avotoast! Z restaurací v Palladiu jsme si nevybraly a na poslední chvíli se rozhodly stihnout věhlasné Cacao. Prostor to byl nádherný, i když trochu studeně vyhlížející – vysoké klenuté stropy, velká okna, bohužel syntetické židle a malé kulaté stolečky. Objednala jsem grepový fresh (79 Kč) a konečně ten avotoast (tuším, že taky 79 Kč), Janča salát. Mno, tak drahý džus jsem měla naposledy v zahraniční měně, ale budiž – měla jsem na něj ohromnou chuť, tak mi za tu cenu stál. Avotoast jsem si představovala trochu jinak, alespoň trochu více poznamenaný avokádem a z nějakého více opravdového chleba.

Nuže, něco splněno, něco zůstane na příště. A tak to má být. Příště si určitě nenechám ujít CafeFIN, Náplavku, Národní galerii, Grébovku, bistro Mezi srnky... Pokud se ovšem opět neutvoří lepší plán za pochodu J. Cestujte, ať je to jakkoli na krátkou dobu a jakkoli blízko. I když vás to někdy nechá zmrzlé a vyčerpané...protože zážitky jsou nejvíc!

A kam chodíte v Praze rádi vy?

Elza