TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (3/3)

1. část článku z Děčína si můžeš přečíst ZDE, 2. část článku z NP České Švýcarsko ZDE a třetí část Tě právě čeká, milý čtenáři – skončili jsme usnutím na hostelu po 21 kilometrech přes hory a doly…

Na Hostel Děčín budeme mít jen ty nejlepší vzpomínky. Všude čisto, klid, nádraží hned naproti a co si člověk může víc přát?

Budíček kolem sedmé, nohy kupodivu po včerejším hiku Českým Švýcarskem neříkají nic (ani nemůžou!), rychle vyčistit zuby, dobalit poslední věci, nazout ty smradlavé boty a pospíchaly jsme na vlakové nádraží, které bylo naštěstí hned naproti našeho milého ubytování. Čeká nás poslední den výletu a krásných šest hodin v Drážďanech. Že je to málo? Vzhledem k tomu, že chceme stihnout i Primark, tak možná ano :-).

Ranní posezení na nádraží před příjezdem vlaku do Bad Schandau. Ano, u záchodků...a jak tam bylo krásně!

Měly jsme v plánu dostat se do Drážďan vlakem Eurocity a zamířily na přepážku mezistátních spojů. Paní se dost divila, proč chceme do Drážďan jet vlakem Eurocity, když je zbytečně drahý a můžeme se tam celkem pohodlně dostat polabským osobákem s přestupem v Bad Schandau, který jede asi za tři čtvrtě hodiny. Nevadí; sice si nedáme snídani ve fajnové kavárně v Drážďanech, ale v Děčíně na nádraží (Děčín a jeho nádraží je nám asi osudným). Zakoupily jsme si kafe a croissant v nádražní pekárně, posnídaly před budovou s výhledem na trať, vzpomínaly na první smíšené dojmy (nechápaly jsme, že to bylo teprve předevčírem) a libovaly si, jak se nám ten výlet do Děčína pěkně vydařil a že jsme si asi nemohly vybrat lépe. Sluníčko už začalo docela pálit, nastoupily jsme do vlaku a cestou obdivovaly krásnou přírodu a vesnice německého pohraničí v typické architektuře.

O cyklostezky podél řek již dnes není nouze. Kde ale všichni jsou?

Vlak jel pochopitelně podél Labe, takže výhledy byly opravdu krásné.

Přestup v Bad Schandau a řeknu vám, hezčí nádraží této velikosti jsem v životě neviděla. Na to, že se jednalo o nějakou horní-dolní, disponovalo nádhernou halou a velmi stylovou kavárnou, kterou bych si spíš představila v nějaké lepší pařížské čtvrti. Ale venku bylo opět krásně, měly jsme ještě chvilku čas do příjezdu dalšího vlaku, tak jsme se podívaly k Labi, nebo už vlastně k řece Elbe.

Po hodině a dvaceti minutách jízdy celkem jsme dorazily na nádraží v Drážďanech, kde na mne čekalo další překvapení. Nádražní hala hezčí než budova pražského letiště, na každém kroku bistro, francouzská bageterie, italská pekárna s česnekovými a cibulovými chleby a dokonce BIO SUPERMARKET! Chápete to? Bio market na nádraží… Já tedy ne.

Biomarkt Vorwerk Podemus im Hauptbahnhof

Přestože nás čekaly gastro možnosti v celých Drážďanech, neodolala jsem a koupila si kousek žampionovo-špenátové pizzy v Ditsch. A řeknu vám, z hlediska chuťových zážitků by mohl být tenhle první a zároveň poslední v tomto městě a byla bych spokojená. No nevypadá úžasně?

Procházely jsme směrem ke starému městu Innere Altstadt nákupní třídou Prager Strasse a Seestrasse. Při malé zastávce v kavárně Eisold jsme si vybraly jakousi akci presso + moučník asi za 2.50 s tím, že kafe vypiju já a štrůdl si dáme napůl. Jaké překvapení, když nám paní po chvíli k venkovnímu stolečku nese nejen kafe a moučník, ale kafe, velký kafe a moučník! Tak jsme protestovaly, že se asi spletla, jenže ona nám nějak nemohla věřit, kroutila hlavou, vrátila se zpátky do kavárny a po chvilce přišla znovu, že to kafe prostě musí být naše a že nám ho tedy dá. Takže už tehdy jsem věděla, že i kdybychom tu dnes už nic „velkého“ nezažily, tak když se řekne Drážďany, vybavím si tu bombastickou pizzu a zážitek v kavárně Eisold.

Cestou k městskému centru Innere Altstadt mne docela udivovala architektura budov. Po zážitku na nádraží bych čekala honosné, nově vystavěné prosklené budovy na jedné straně a starší zástavbu v secesním styl na straně druhé. Místo toho jsem se podivovala nad šedí totalitní účelové architektury 50. let… Ani jsem netušila, že i za hranicemi v tak velkém městě, jako jsou Drážďany, jsou stále ještě patrné východní vlivy. Když jsme ale opustily hlavní třídu a dostaly se do historického centra, začal se rýsovat docela jiný obrázek.

Částečně zakryté nádvoří Drážďanského zámku

Katedrála Hofkirche, největší chrámová stavba v Sasku

Frauenkirche na náměstí Neumarkt

Interiér kostela Frauenkirche

Prošly jsme náměstíčkem Altmarkt, na kterém se zrovna konaly trhy, nahlédly na nádvoří Drážďanského zámku,  pokračovaly kolem Katedrály Svaté Trojice (Hofkirche) a dál na náměstí Neumarkt k věhlasnému kostelu Frauenkirche. Stihly jsme si prohlédnout i palác Zwinger s jeho nádhernou zahradou a nakonec směřovaly kam jinam než k řece. K naší smůle podél Labe právě cosi spravovali ve velkém, což mne odradilo fotit jinak velmi krásný výhled.

Zwinger, údajně jedno z nejvýznamnějších stavebních děl z barokního období v Německu

Původně se prý mělo jednat o nádvoří velkolepého zámku, který ale nebyl nikdy postaven

Přešly jsme most Augustus Brücke, bylo něco po poledni, slunce pálilo v plné síle a svádělo ke krátkému odpočinku. Natáhly jsme se na trávník nedaleko řeky s výhledem na historické centrum a cyklostezku, sundaly ty smradlavé tenisky po včerejším výšlapu a užívaly si chvilku klidu a odpočinku. Napadlo nás, jak je to super cestovat podél řeky vlakem a lodí, a jaké to teprve musí být na kole, a že bychom se možná mohly někdy vypravit podél Labe opět z Prahy tentokrát třeba přes Ústí a prohlédnout si Tiské stěny, dál do Drážďan, do Berlína, Hamburku a nakonec do Kielu k moři, odkud je to už jen co by kamenem dohodil do Dánska... Střídaly bychom vlakovou a lodní dopravu a v každém městě bychom se zdržely den-dva. Nápad nás tak uchvátil, že jsme se jaly zjišťovat, kolik taková jízdenka do Kielu stojí…bohužel celkem dost. I přesto nás ale nadšení nepřešlo a myslím, že jednou takovou cestu absolvujeme.

Panorama Starého města z protilehlého břehu Labe, podél kterého vede cyklostezka

Po krátkém odpočinku jsme zamířily na vůbec nejkrásnější pěší třídu Hauptstrasse, kterou jsem zatím v Drážďanech viděla a kterou lemovaly nádherné vzrostlé stromy, dva pruhy trávníku a vodotrysky – připomínala mi ulice v Paříži. Koupily jsme si zmrzlinu a s lítostí zjistily, že jestli chceme stihnout ten Primark, na který jsme si nechaly něco přes hodinu, měly bychom si pospíšit…

Hauptstrasse může být navzdory svému názvu i místem klidu a odpočinku

Při odjezdu jsem si dala tu dobrotu ještě jednou.
Ehm...a vidíte ty tašky? Tak právě s těmi jsme si
střihly sprint po Praze!

Vracely jsme se pomalu zpátky a čekala nás klasická nákupní křeč ve stylu „rychle-si-stihni-koupit-ty-bavlněný-trička“. No co vám budu povídat, nebylo to jednoduché, a bohužel ani etické, většina produktů je šita v Bangladéši, pravděpodobně za malý zlomek i tak nízké ceny… Na nádraží jsme už musely hodně pospíchat, abychom stihly koupit ještě tamní dříve vyhlídnuté dobroty. Jenže to jsme netušily, že bude takový problém najít nástupiště autobusu RegioJet… Následovalo zmatené pobíhání po autobusovém nádraží ve stylu „ty jdi zleva a já půjdu zprava“ a hlavně mé mírně hysterické výkřiky, že jsou už skoro dvě minuty po odjezdu autobusu a že nám nezbude než vysolit poslední eura (které nemáme…) a ubytovat se v dalším hostelu (nebo přespat na nádraží). S velkým úsilím jsme nakonec zastávku našly (značení šlo snadno přehlédnout), kde naštěstí čekalo docela dost lidí, a brzy jsme se od neznámé spolucestovatelky dozvěděly, že tenhle spoj má pravidelně více než hodinové zpoždění a že máme být úplně v klidu. S velkou úlevou jsme složily bagáž na chodník (která obnášela dva batohy, menší tašku z italské pekárny a asi dvacet tašek z Primarku), sedly si (taky na chodník), povečeřely úžasné úlovky z nádraží a užívaly si toho, že jsme všechno takhle krásně stihly.




Čekaly jsme vskutku skoro hodinu, cesta do Prahy ubíhala jako nic, ale jak se blížila Praha, zjišťovaly jsme, že jaksi nestíháme poslední vlak do Jižních Čech… Vyklopili nás na Florenci, a teď jak – metrem, nebo utíkat pěšky s desítkou tašek? Zvolily jsme to druhé a řeknu vám, takový svalový zápřah jsem dlouho nezažila – myslela jsem, že a) vypustím duši a chcípnu tady na pražských ulicích, b) nechám vlak dobrovolně ujet. Cestou se mi mezi jednotlivými těžkopádnými odrazy od špinavého chodníku pozdávalo prodloužení výletu o jeden den jako nejrozumnější řešení. Nějaký hostel jistě seženeme, pár korun na pivo také zbyde a zítra si užijeme ještě celý den v Praze. Nezní to báječně a dobrodružně? Když se na obzoru objevilo Hlavní nádraží a vlak měl odjíždět za 4 minuty, s vidinou dnešního odjezdu jsem se definitivně rozloučila. Ale jak je to proslulé motto? Nikdy se nevzdávej…

Rozdělily jsme se strategicky – Janča dojde pro pivo, já koupím lístky (tiše jsem doufala, že koupí Plzeň). K přepážce na lístky jsem doběhla spíš z principu, přede mnou byl ještě ke všemu nějaký hrozný zdržovatel. Asi ale musel nastat jev zvaný časová smyčka, protože navzdory čekání a extrémně pomalému pracovníkovi za přepážkou se čas posunul asi jen o minutu. Vlak ale samozřejmě odjížděl z nejvzdálenějšího nástupiště… Takže poslední ukrutný sprint celým tunelem, kdy každá sekunda mohla rozhodnout, a na poslední chvíli jsme opravdu nastoupili do rychlíku. Totálně vyčerpané jsme se zhroutily do sedaček, a když Janča vytáhla dvě plechovky Plzně, měla jsem snad lepší pocit než po státnicích. Po náročném sprintu Florenc – Nádraží s 10 kg zátěží jsme si vychutnaly snad to nejlepší pivo, které jsem kdy pila, a mne začala přepadat nostalgická nálada, že výlet je nenávratně u konce. Řeknu vám, tohle jsem nečekala. Opravdu ne. Tolik zážitků za necelé tři dny? Je to vůbec možné? Odteď jsem přesvědčená, že každý odklon od původního plánu je vítán, každý výlet se počítá a možná právě ten nejkratší bude patřit mezi ty nezapomenutelné!

A kam se chystáte na víkendové letní výlety vy?

P.S.: Na závěr ještě přidám fotku z našeho pokoje v Hostelu Děčín. Pokud vám jde o dostupné, klidné a čisté místo k noclehu, cestujete vlakem a nepotřebujete nutně nějaký extra luxus, s tímto ubytováním rozhodně nešlápnete vedle. Doporučujeme!

Náš pokoj v Hostelu Děčín. Kuchyň a 2x soc.zařízení jsme sice sdílely se dvěma dalšími obsazenými pokoji, ale jelikož jsem "vychovaná" z kolejí, vůbec mi to nevadilo.

Nádraží je vskutku hned vpravo naproti, vlaky nás ale vůbec nerušily.