Neuvěřitelné se stává skutkem. Budu otevírat obchod!

Je sychravo a pod mrakem, takže ukázkově líné počasí, ve kterém by člověk nejraději zalezl s čajem a knížkou pod teplou deku (a po pár stránkách usnul). Potlačuji v sobě únavu, podzim ráda nemám; líbí se mi ale každé možné vykročení ze všednodenní rutiny, a to se děje právě dnes. Přes týden jsem v práci, která mne šťastnou rozhodně nečiní, o víkendu se z toho vzpamatovávám a tak nějak se ploužím z jednoho dne do druhého, měsíce ubíhají a zároveň se vlečou… /A kam vlastně?/ Jenže teď je sobota, já procházím Prahou, všímám si prázdné výlohy a napůl pohroužena v myšlenkách letmo pohlédnu skrz sklo. Místnost je čerstvě po malování, prostor stále ještě zeje prázdnotou – ale takovou tou slibnou, svěží a vzletnou prázdnotou… Uvnitř jakási dívka fotí zrcadlovkou cosi narafičeného na stolku, který je uvnitř zatím jediným nábytkem. Je to okamžik, zdánlivě velmi nevýznamný, docela obyčejný, a přesto mám takový zvláštní pocit, který neumím pojmenovat. Jako kdyby něco viselo ve vzduchu a bylo na spadnutí… Co to ale je?

Bleskne mi hlavou – to bych taky chtěla! Chtěla bych činnost, která mě i o víkendu dostane z domu, a kterou nebudu vnímat jako práci, ale jako zábavný projekt – činnost, při které neměřím „jak dlouho ještě musím“, ale „jak dlouho ještě chci – mohu“. Projekt, který realizuji v takovém nějakém prostůrku, který si upravím podle svého, kde budu prodávat produkty, které budu fotit a prezentovat s podobným nadšením, jako právě teď ta holka za sklem – zrovna urovnává kompozici, dává si záležet. Ale jaké produkty? A jak k tomu vlastně přijdu, vždyť jsem pořád ještě „jen“ poloviční úřednice, která v podstatě krom pár svých zájmů nemá do čeho píchnout, a jediné podnikatelské nápady, které dosud vymyslela, trpěly absencí alespoň jednoho ze čtyř „P“, tedy předpokladů a podmínek podnikání, bez kterých do toho nejdu. Buď chyběl parťák, potenciál produktu, prostor nebo peníze. Tak tu představu zase pustím, a říkám si – třeba jednou. Třeba si přes zimu konečně udělám ten masérský kurz a budu provozovat léčebnou akupresuru. O to je teď přece děsný zájem, ne? Nebo si otevřu okénko s občerstvením, o kterém jsem snila na základní škole. Zdravé svačiny, to zní fakt dobře, a k tomu smoothie bar, smoothie jsou přece dost v kurzu... A nebo se alespoň poohlédnu po nějaké práci, která by mě víc bavila, protože do podnikání sama nejdu, to ne, asi mi není souzeno, nebo mi není souzeno teď.

O pouhé dva měsíce později. Je sobota dopoledne, jsem ve vlastnoručně vymalovaném prostoru, mám v ruce zrcadlovku a fotím, aby snímek vypadal co nejlépe – a nejlépe zatím rozhodně nevypadá, ještě je na podlaze příliš mnoho šmouh a cákanců po tom malování. Už se těším, až je vytřu a nanosím sem nábytek, zatím je tu jen obyčejný stolík. Zdi jsou šedé, nábytek plánuji červený; to bude parádní kontrast, který mi září před očima už teď v živých barvách. Místnost voní tou čistotou a vzletnou prázdnotou, která nabádá k nápadům a tvoření, a už promýšlím, jak nafotím produkty, které budu prodávat, a které vyrobil můj parťák… Sen? Nikoliv. A právě v tom okamžiku mi to docvakne. Tehdy v té Praze, jako kdybych viděla sebe samu, a v tu chvíli nechápu, jak je to možné. Co všechno se za ty dva měsíce stalo a kam mě Vesmír doslova hodil, protože tohle bych v životě nevymyslela. A do toho mám všechny čtyři „P“. Ale o tom, jak fungují „náhody“, a že si musím dávat sakra pozor na to, co si přeji… O tom jindy. Budu otevírat obchod! :-)

Obchod, který jsem si už dlouho přála mít; představa to ale byla zcela nezformovaná. Nevěděla jsem s čím, nevěděla jsem kde (a ani proč). Pamatuji si, jak jsem si před několika lety při četbě seberozvojové knihy (tehdy jsem jich četla desítky) ledabyle napsala seznam profesí, které by mě bavily a kterým bych se jednou chtěla věnovat. Jak by asi tak mohla vypadat má vysněná práce? Pro jistotou jsem zadala více variant… Chtěla jsem psát od časopisu a brzy se stalo, že jsem přispívala už na škole do třech (fajn do té doby, než zjistíte, že vás vlastně nikdo pořádně neplatí, strávíte nad tím hromadu času a časem ztratíte i svobodu slova). Chtěla jsem cvičit jógu, což se mi taky záhy splnilo – absolvovala jsem velmi snadno kurz a zkusila si, jaké to je, být lektorem (a prozatím mi to stačilo). Chtěla jsem vydat knihu – tehdy mi bylo jedno, jakou – a tu jsem shodou náhod skutečně vydala (i když ne zcela podle mých představ). A konečně… chtěla jsem prodávat v obchůdku se zajímavými produkty :-). Ano, toto doslova jsem tam měla napsané. Důkaz toho, že Vesmír nám dá přesně to, co chceme – a čím konkrétnější budeme v zadání, tím víc nám bude objednávka doručena na míru!

Těším se. Na to, až budu chodit do práce na devátou a zavírat v pět, jako všichni obchodníci v historickém centru. Těším se, až naše náměstí začnou rozehřívat dubnové paprsky a já budu mít otevřená okna dokořán a puštěné rádio. Až mě budou navštěvovat kolegyně z bývalé práce a kamarádi a známí a já jim uvařím „pravé obchůdkové espresso“ (takže obyčejnou žbrundu z obyčejného minikávovaru Dolce Gusto), zatímco si budou prohlížet náš sortiment. Na to, až od zákazníků na vlastní oči uvidím zpětnou vazbu. Až budu obšírně vykládat o výrobcích a možnostech, jak lze produkt upravit na míru, všechno máme, co nemáme, objednáme, stačí si vybrat. Až budu vyjednávat větší zakázky a spravovat e-shop. Na to, až nebudu mít za celý den čas zastavit se, ale stejně tak na to, až se mi to povede a já budu po chvílích psát na instagram a na blog své další a další ezoušoviny. Mno, a v neposlední řadě na to, až otočím na dveřích dřevěnou cedulku na OBĚDOVÁ PAUZA a budu se v nějakých hezkých šatech procházet po městě, nebo si zajdu na své obligátní sýrové kostky se špenátem do indické. Vítejte v mém ideálním světě!

Ale neboj, čtenáři, nejsem až takový idealista, jakým se zdám. Zůstávám nohama pevně na zemi a nemaluji si svou budoucnost obchodníka jen ve světlých barvách a prozářenou sluncem, to mi věř. Pokud totiž bude chladné jaro, na nějaké šaty mohu zapomenout; pravděpodobnějším se zdá, že budu chodit ve svetru, manžestrákách a fuseklích (a možná i přesto klepat kosu). Takže díky mé dispoziční náchylnosti k chladnutí končetin mě patrně nová profese vycvičí k důkladnému osvojení si Win-Hofovy metody (kdo nezdá, jde o metodu, jak zůstat v „teple“, i když jste naloženi do ledové kádě). Dům je to totiž chladný a vlhký, a v místnosti zděné kamenem jsou jen staré akumulačky. A kromě toho, ty šaty bych si stejně brzy zamatlala lepidlem, protože to vypadá, že ve volných chvílích budu místo psaní lepit dřevěné sovy a kompletovat další výrobky. Tím ale výčet ne zcela ideálního obrázku nekončí. Nezastavujeme, pokračujeme dál...

V rámci dílen budu s capartama sedět u stolu a dívat se, jak lepí – samozřejmě většinou blbě, vždycky dají strašně moc lepidla, takže musím vše rozebrat, vyčistit od tý bílý srajdy (herkulesu) a lepit znova. Asi budu potřebovat pořádnou zástěru… Taky začínám trénovat matematiku, protože od dětství trpím „syndromem zablokovaného mozku“, což se projevuje tak, že pokaždé, když mám něco rychle z hlavy spočítat, z mých (jinak docela čilých) závitů se stane tabula rasa (oba semestry z matematiky jsem sice zvládla nejhůř za dva, ale tam jsme měli na test hodinu a půl a k tomu kalkulačku). Se svým sklonem k úzkosti mě bude nejspíš strašit ve snech, jestli někdo něco neukradl, jestli jsem dobře vrátila peníze a jestli jsem neošidila sebe nebo zákazníka (mimochodem, co je menší zlo?), jestli je kasa na svém místě, jestli jsem nezapomněla zamknout obchod a jestli jsem někoho příliš neodbyla. A co když bude chodit lidí moc, anebo naopak nepřijde nikdo? Co když budou chodit opruzovat divnolidi, anebo mi do obchodu nalezou cikáňata, zamíří na mě pistolkou na gumičky a budou chtít půjčit, nebo dokonce vydat prachy? A proboha, co když se stane oboje najednou, co potom?

Stát se může kde co a má fantazie nezná mezí. Už teď vím, že chvílemi se vše bude zdát lehké a prozářené sluncem a já si budu připadat jako superhrdina. A stejně tak jsem si jista, že stejnou měrou přijdou okamžiky, kdy bych nejradši přehodila ceduli na TRVALE ZAVŘENO, zalezla pod pult, zhulákala se čajem magorákem z vedlejší čajovny a už nikdy neotevřela. Protože tak je to vždycky a já si moc dobře uvědomuji, že i vysněná práce s sebou nese výzvy a zkoušky, jako život sám. A na to se vlastně těším nejvíc. Protože bez nich by tu byla nuda, ne? :-)

Vzestup od lidské mysli k té božské

Všímám si, že každý je tak trochu obětí sebe sama, neboli svých vlastních konstruktů mysli. Které přijal docela nevědomě, které vstřebával postupným procesem socializace a začlenění se, vlivem zkušeností a prožitků již od prvních minut „ocitnutí se“ na Zemi… Zásadní vliv má doba a místo narození. Co je nyní žádoucí, bylo kdysi nepřípustné a naopak, záleží na letopočtu a souřadnicích, a tahle dvojka je „bohem“, který určuje, co je ještě oukej a co už ne. A kromě toho, co bytost, to zcela jiné prožitky a jiné vnímání v daném čase a místě, tedy další level žebříčku hodnot a škály přijatelnosti…

A v tom spočívá ta světská hra!

Že „pravd“ je tolik, kolik je lidí, a zároveň jsou i tyto osobní „pravdy“ v neustálém procesu vývoje. Stejně jako se mění příroda přímo před očima, měníme se i my. Neustále něco vzniká, pohybuje se v cyklech a zaniká, a zároveň nic, vůbec nic na světě není stejné, jako to předchozí...

Zjištění, že jsme tak trochu lapeni v pavučině lží, pro mě bylo docela přelomové. Že „pravda“, kterou jsem přijímala jako danou, není žádnou univerzální pravdou, ale jen modifikací různých modifikací… A že obracet se do vnějšího světa, když si potřebuji něco urovnat, zodpovědět své otázky nebo se jen ujistit, mě hodí ještě do temnějších zákoutí lidské existence a jejích slepých uliček. Nepomohou ani konstrukty a dedukce mé vlastní lidské mysli, která je ve své podstatě velmi omezená, v pavučině též chycená. Ano, umí svazovat, hodnotit a škatulkovat, to jí jde dobře, a taky dost často spolupracuje se strachem; jejich společným pohonem je potřeba jistoty. A není to hřejivá jistota – je to taková pseudojistota, která bere křídla, hravost a radost.

VYSTOUPIT NAD SVOU MYSL – obrátit vnitřní uspořádání vzhůru nohama, nahlédnout na sebe z ptačí perspektivy a prokouknout, že je to všechno jen hra... Záhy se objeví dětské oči a zbývá už jen krůček od propuštění dlouhá léta střádaných přesvědčení a ukotvených, automatických návyků, jejichž původ je pochybný. Není to lehké, ale je to jediná cesta, jak z té pavučiny ven.

Je toho do nás vkládáno tolik! Neustále absorbujeme, jak vypadá úspěch (představa o úspěchu se s dobou mění), jak vypadá ideální žena nebo muž (to se mění jakbysmet), ideální fungování rodiny (které známe zejména filmů a reklamy) nebo dokonalá práce (o tom ví nejvíc zaměstnavatelé, kteří nás různými způsoby manipulace za účelem zotročení masírují už na školách), jak vypadá zdravé jídlo a jak to nezdravé (to neví nikdo, proto každý výživový specialista hlásá něco jiného), zkrátka co bychom měli dělat, abychom byli zdraví, šťastní a úspěšní… Jenže mě mnoho těch „ideálních“ obrazů dusí. Z „ideální“ práce jsem musela zmizet, než mne udusila úplně :-), takzvaně „zdravé“ jídlo, které doporučují lifestylové magazíny, mi vyloženě škodí, a takhle bych mohla pokračovat dál... 

A nejhorší je, že v tom všem blázinci jsme si zapomněli hrát, radostně tvořit, zkoumat a objevovat svou vlastní Pravdu.

Potvrzuje se mi v realitě, že okolnosti, které v danou chvíli svou konvenční myslí vnímám jako nežádoucí, se později prokáží jako to nejlepší, co mne mohlo potkat. Zdá se, že Vesmír (Božství, Příroda, Proud života…), ve kterém existuji – kterým ve skutečnosti jsem – je chytřejší než já a moc dobře ví, co tady mám vykonat, prožít, naplnit…. A to se stane a vše do sebe snadno zapadne, pokud tomu nebráním…

A náhle jste v rovinách, kde jisté věci nelze vymyslet, objevují se nečekaná řešení a překvapivé nápady. Ve chvílích rozhodování si vlezete „k sobě domů“, tedy do svého nitra, protože odpovědi tam jsou a vy se můžete kdykoli uchýlit do náruče dokonalého bezpečí, které vám vnější svět – vnější mysli – nemohou nabídnout. Plujete s proudem, tvoříte si přítomnost a reagujete na to, co je, s klidem velmi neochvějným a osvobozující důvěrou…. Že i chvíle vypjaté mají svůj smysl a svůj dar, který brzy poznáte. A pak následuje další stupeň, další výzva, která vás tahá za rukáv a posouvá zase o kousek výš... Ano, bohužel nebo bohudík, stále ještě jsme na Zemi, kde nic není trvalé. Ani poznání ne, protože i ono funguje jen na určité úrovni. Jakmile pokročíte na další, opět nevíte nic a začínáte stavět od začátku :-). Nyní už ale na stabilním základu předchozí line, silnější a bohatší.

Mnoho sil v postupu směrem k nitru vlastnímu a pravdě vlastní, jež osvobozuje a léčí, přeji sobě i Tobě, čtenáři, neboť jedno jsme.