Deštivá Šumava: Krátkodobý nekomfort posiluje!

Víkend jsem strávila na Šumavě ve Volarech. Pobyt jsme kupovaly už v únoru s tím, že v polovině května už budou určitě takřka tropy, jak tomu bylo loni. Předpovědi tentokrát ale nevěstily nic (turisticky) příznivého, čímž myslím celodenní déšť a chladno. Měla jsem docela obavu, co budeme ve Volarech dělat, když je tam jen jedno malé muzeum a nula otevřených kaváren?! Pátek, večer příjezdu, vypadal ještě celkem pozitivně, ale na druhý den mi Aladin hlásil téměř nepřetržitý déšť…

Ubytovaly jsme se v Penzionu Sněžná (odkaz zde) v malé světničce a vydaly se na večeři (polopenze byla v ceně 550 Kč/noc). Penzion nabízel vegetariánskou variantu, takže jsem dostala místo masa „maso“ sójové, a bylo moc dobré. Po jídle jsme vyrazily na krátkou procházku podívat se k Volarským menhirům, které se nachází za obcí asi kilometr od našeho ubytování. Cestou jsme obdivovaly alpskou architekturu místních staveb. Menhiry byly od dost menší, než jsme očekávaly – přesněji takové mikromenhiry 😊, ale byl odtud krásný výhled do okolí. Rozhodly jsme se pro menší okružní procházku dál polní cestou k Zeleným dvorům, na samotu k takzvané Meindlově pile, a pak zpátky do Volar. Už se stmívalo a ochlazovalo, návštěvu některého z místních hostinců jsme nakonec zamítly, daly si pivo z minibaru na penzionu a uložily se ke spánku.

Spací světnička v penzionu Sněžná v rustikálním stylu

Volarské menhiry jen kousek nad městečkem, byl odtud krásný výhled do krajiny

Ráno po vydatné snídani jsme (v dešti) vyrazily do muzea (kam jinam?), které se nacházelo v jednom z alpských domů. Expozice byla docela poutavá, obsahovala informace o Zlaté stezce, historické artefakty venkovského života a zejména informace o Pochodu smrti, který v roce 1945 končil ve Volarech.

Muzeum ve Volarech

Zdržely jsme se asi hodinu, ale stále byl před námi celý den. Zrovna pršet (kupodivu) přestalo – dle meteoradaru jen dočasně, přesto jsme se rozhodly, že ten plánovaný pochoďák riskneme stůj co stůj. Vyrazily jsme po zelené směrem k šest kilometrů vzdálené osadě Dobrá s tím, že když nás chytne lijavec, dopravíme se z Dobré autobusem (to jsme netušily, že odtud žádný nejezdí), nebo ze Soumarského mostu železnicí.

Jídelna, kam jsme chodily na snídaně a večeře. Jednoduchá kuchyně, ale moc dobrá!

Když jsme míjely značku informující o konci městské části Volary, pršelo a bylo věru nevlídno. Ovšem těmto vlivům nedbaje, vykročily jsme po turisticky značené trase po cyklostezce, která částí vedla podél silnice, ale brzy se u Brixových dvorů odklonila do volné přírody. U této zemědělské osady se rozpršelo tak, že jsme se na chvíli raději schovaly do přístřešku u chaty.

Déšť ustoupil, dokonce vykouklo na chvíli slunko, pokračovaly jsme tedy po cestě, která vedla do kopce a pak dlouho lesem. Poté, co jsme přešly železniční koleje a vynořily se z lesa, objevil se před očima zcela jiný svět – tvář divoké přírody, kterou zatím probádanou nemám. Mokřady a rašeliniště v okolí Teplé Vltavy opravdu stojí za vidění a my měly to štěstí, že jsme do tohoto krajinného rázu zavítaly nahodile a s jiným cílem. Deštivé počasí jen dokreslovalo celkovou atmosféru člověkem nedotčených pásem, všude ticho a klid. Moje nepromokavá bunda hrdinně odolávala vlhkosti a ačkoli by si člověk na výletě představil ideální počasí docela jinak, vůbec nic nám nechybělo.

Mokřad vedoucí k mostu přes Teplou Vltavu a dál k obci Dobrá

Z mostu nad Teplou Vltavou

Uprostřed rašeliniště jsem si symbolicky dala „matcha tea“, něco zeleného mezi zelení, a pokračovaly jsme dál k rašelinovému „jezírku“ už jen kousek pod osadou Dobrá, kde jsme se na chvíli zdržely a kde jako kdyby se čas zastavil někdy v pravěku. Absolutní ticho, bezvětří a tentokrát i bez deště, za mraky dokonce prosvítaly sluneční paprsky. Bunda mezitím uschla (umíte to dobře, NordBlanc..), dokonce se začalo oteplovat až k možnosti zbavení se některého ze svršků.

Rašeliniště asi půl kilometr pod rezervací Dobrá

Když jsme vcházely polní cestou do vesnické památkové rezervace Dobrá, kde se kromě krásných alpských domů měla nacházet hospoda, naděje na otevřený hostinec mi připadala velmi mizivá. Deset, možná patnáct roubených chalup lemující snad cyklostezku, nikde ani živáčka; tomu se říká Svatý klid… V dálce jsme spatřily skupinku cyklistů rojící se u jednoho z domů, hostinec byl k našemu překvapení otevřen.

Zastavení v hostinci "U Němečka", který poskytuje i ubytování

„Teď bude přeháňka, pak hodinu a půl bez deště a pak už bude jen pršet…pršet… a pršet,“ informuje chlapík u vedlejšího stolu svou skupinku, se kterým patrně spolupracuje meteoradar lépe než se mnou; dovedu se totiž podívat jen na pravděpodobný stav ob dvě hodiny, a co se děje mezi intervaly, mohu se jen domnívat… Pivo jsme už dopíjely v mírném stresu, rozhodly jsme se totiž namísto bližšího Soumarského mostu pokračovat dalších 7 km ke Stožecké kapli a dál do vzdálenější vesnice Stožec, ze které jsme plánovaly dostat se vlakem zpět do Volar.

Jeden z domů v Alpském stylu

Vyrazily jsme tedy podél dalších alpských domů v osadě Dobrá a dál do mírného kopce podél luk a následně lesem. Nepršelo a obloha byla čím dál jasnější. Asi po hodince jsme dorazily k odpočívadle pod stožeckou kaplí a stoupaly další kilometr do prudkého kopce, než jsme se konečně vynořily pod dřevěnou stavbou. Opět začalo mírně pršet, přesto mělo místo nádhernou atmosféru. Pod kaplí se nacházel léčivý pramen, ze kterého jsem se neváhala napít, a který jsem si nabrala s sebou do lahve.

Výstup ke Stožecké kapli

Zvažovaly jsme, že pokročíme dál na vyhlídku Stožecká skála, cesta byla ale uzavřená z důvodu hnízdění chráněných druhů ptactva. Pro klidné svědomí jsme si konečný bod program raději odpustily a po krátkém odpočinku pod přístřeškem zamířily do obce Stožec. Déšť postupně zesiloval, ale to už se na obzoru objevila sídla lidského obydlí. Když se za námi zavřeli dveře hostince (kde jsme si místo piva objednaly horký čaj), z oblohy se spustily provazy deště a takhle silně pršelo až do doby odjezdu vlaku zpět do Volar.

Do Volar jsme stihly přijet tak akorát na večeři, počasí už se nezlepšilo, a tak jsme večer strávily odpočinkem – četbou a oblíbeným „instagramováním“ na pokoji. Druhý den (v neděli) bylo ale už opravdu chladno, venkovní teplota klesla z jedenácti na pouhých pět a do toho se přidal vítr. Rozhodly jsme se tedy jet zpět se zastávkou v Č. Budějovicích.

Jestli se někdy znovu vypravím na Šumavu do okolí Volar? Rozhodně, protože tato oblast má hodně co nabídnout. V okolí jsme nestihli spoustu zajímavostí, například rozhlednu Soumarský most, výstup na Stožeckou skálu (která je uzavřena do konce června kvůli hnízdění), výlet vlakem na německou stranu do Haidmühle, Plešné jezero, Boubínský prales… Myslím, že Volary jsou dobrým zázemím pro návštěvu všech jmenovaných míst. A jak jsem se přesvědčila, výlet si lze užít, i když počasí nepřeje – o to intenzivnější je zážitek (a o to víc si člověk váží tepla a sucha). Základem je nepromokavá bunda (která zároveň rychle schne, vyplatí se zainvestovat), kalhoty nemusí být nutně nepromokavé, postačí rychleschnoucí a hlavně kvalitní obuv, ideálně nepromokavá nebo alespoň s obvodovým vystužením, protiskluzová podrážka. Pak vás nic nezastaví - ani trocha toho deště :-).

Co vy a Šumava? Máte ji prozkoumanou? Dejte mi vědět do komentářů nebo na instagramu, jak se vám článek líbil.

Elza