Londýn 3/3: Nejnaplněnější den

Další tropická noc vplula do začátku nového týdne, který pro nás mimořádně neznamenal rutinní cestu do práce, nýbrž ospalé probuzení do dusného pokoje typu „špeluňka II. kategorie“. Bylo kolem sedmé a slunce se ještě schovávalo za vysoké domy, které vrhaly dlouhé stíny, ačkoliv už bylo poměrně vysoko. Spěšná příprava a obligátní rozhodování – vzít si s sebou batůžek, nebo jenom kabelku, a do toho batůžku svetřík, nebo rovnou džínovou bundu?

 Měly jsme v plánu opět posnídat v kavárně. Tentokrát jsme nevybraly žádné konkrétní místo předem, ale spoléhaly na rychlé nalezení nějakého fajnového podniku. Vydaly jsme se stejným směrem jako včera a zatímco jsme procházely probouzejícím se Hyde Parkem, zadívala jsem se na svá chodidla obutá do bačkůrek, které jsem si zakoupila předchozí den v Primarku jako alternativu zapařených tenisek. Byly to lehké ťapky s měkkou podrážkou silnou zhruba 3mm, ve kterých jsem ten den měla urazit docela dlouhou vzdálenost (chcete-li to vědět přesně, tak 17 km a dalších 5 km v dalších, narychlo pořízených žabkách, jenže tehdy jsem to ještě nevěděla). Zauvažovala jsem, co mě vedlo k tomu, nechat doma staré dobré trackové sandály, ale raději jsem se pokusila myslet na něco jiného. Krom toho, hlad začal být ukrutný, takže jsem pozornost od svých nohou raději upřela jinam. (Nebuďte blbí jako já a na cesty po Evropě v létě volte sandály. I kdyby pršelo, rychle uschnou a hlavně se v nich nezapaříte.)

Ulice našeho ubytování. Ráno se na domech odrážely paprsky slunce skrz protější domy jako přes kaleidoskop.

První se nám nabízela kavárna na kraji Hyde Parku poblíž fontán v severní části The Long Water. V nabídce měli mírně předražené mandlové latte, a pár vegan možností a holky se těšily na full english breakfast, což je rozhodně „must eat“ pro nevegany. Já jakožto zastánce slaných jídel jsem na anglické snídani dřív hodně ujížděla, milovala jsem kombinaci fazolí, pečených rajčat a minipárečků. Kdyby někde byla vegan english breakfast, nelením… Jenže english breakfast tam byla za 7.50, porridge za 6 a já pořád nějak nemohla vymyslet, co bych si dala, snad možná croissant za 2, ale do toho se mi taky nějak nechtělo. Z kavárny byl sice nádherný výhled na park, ale já jsem věřila, že přece musí být poblíž levnější alternativa s více možnostmi, a tady bychom platily hlavně za ten výhled. Holky byly spíš opačného názoru, ale přesto jsme zapadly do postranních uliček, kde jsem tušila ty nejlepší kavárny (a i mapy.cz tvrdily, že tam kavárny jsou). Znovu jsme proto přešly Bayswater Road a přes Hyde Park Street zamířily na zajímavě vyhlížející Connaught Street, která jako kdyby vypadla ze San Francisca a která byla jednou z těch ulic, kam turista příliš často nezabloudí, ale kde lze vnímat normální pondělní ruch obyvatelů Paddingtonu, tedy jedné z lepších čtvrtí. První na ráně byla kavárna ve francouzském stylu, Le Pain Quotidien.

Connaught Street

V Londýně dostanete porridge na tisíc a jeden způsob

Ačkoliv jsme neměly výhled na park, venkovní posezení ve stínu vzrostlého stromu bylo příjemné. Ceny trochu nižší, než v Hyde Parku, ale rozhodně ne o moc. Všechny jsme si po dlouhých rozvahách objednaly různé varianty porridge a zdržely se celkem dlouho; krom vydatné snídaně jsme nasávaly atmosféru londýnské čtvrti v pondělí ráno a nad ohromnými hrnky silného, horkého cappucina plánovaly detaily dnešní trasy. 

Příjemné ranní posezení v kavárně Le Pain Quotidien

A trasa to byla věru odvážná. Nějak jsem si stále nedokázala představit, že bychom zvládly skoro dvojnásobnou vzdálenost, než včera. A do toho ty moje bačkůrky… Přesto jsme stanovily za cíl daleké City of London a následně Borough Market na jižní straně Temže. Nuže, vyrazily jsme.

Opět přes Oxford Street, kterou jsme tentokrát zastihly v její typické podobě a nemohly uvěřit, že předešlý den zde bylo tak liduprázdno. Neodpustily jsme si povinnou zastávkou v Primarku, kde jsem si zakoupila svetříky za 3 libry, který jsem si vyhlídla předešlý den. Když jsem čekala na holky venku před obchodem, připadala jsem si vskutku jako kdesi v New Yorku. Davy lidí různé národnosti, postavení a životního stylu – zahalené muslimky, které předbíhají telefonující podnikatelé v saku. Turisti v outdoorových sandálech, kteří mají Oxford street jen jako další „must see“. Vymódění adolescenti, kteří přijeli prostě jen nakupovat. Zubožení žebráci, tlusté děti, dámy s perfektním make-upem a drahými kabelkami na vysokých podpatcích, zkrátka všechny „druhy“ lidí na jednom místě.

Z Oxford jsme s úlevou zabočily do spletitých uliček Soho, kde jsme s vidinou koupě cizojazyčné literatury omylem zapadly do knihkupectví, které bylo specializované na komixy. Málem jsem si zakoupila ilustrované dílo od úžasného umělce Shauna Tana, čímž bych sice potěšila své vizuální smysly, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o styl „komix-pantomima“, tedy bez řečových bublin, o mnoho dál bych se neposunula a byla o 12 liber lehčí…

Čekala nás dlouhá cesta londýnskými ulicemi

Úzké uličky ve čtvrti Covent Garden

Pokračovaly jsme tedy dál dlouhou cestu přes Covent Garden. V jedné z těch miniaturních kavárniček jsem si objednala „cafe to go“, a když jsem si do přízemí odskočila na toaletu, opět mě překvapilo důvtipně řešené minusové patro – takového vkusného prostoru! Na východním konci třídy Strand u kostela St. Clement Danes, kde se také nachází několik památníků (jedním z nich je diskutovaná socha generála "Bombera-Harrise", který byl ve 2. světové válce zodpovědný za bombardování německých měst, například Drážďan), jsme krátce poseděly ve stínu jednoho z nich a vydaly se dál po Fleet Street.

Lidské kontrasty: svatostánek na straně jedné, bomber Harris na straně druhé.

Místo k odpočinku u St. Clement Danes

Minuly jsme honosný Royal Courts of Justice a po dalším kilometru jsme konečně dospěly k monumentální St. Paul´s Cathedral. Poblíž katedrály jsme to opět na chvíli „zakempily“ u travnaté plochy, kterou částečně zavlažovaly otočné vodní rozstřikovačky. Tam, kam nedosáhly krůpěje vody, odpočívali lidé, na piknikových dekách i jen tak, jedli své sendviče a pozorovali překvapivě poklidné okolí samého centra Londýna, centra City of London.

Royals Courts of Justice

St. Dunstan-in-the-West na tiskařské ulici Fleet Street, kde je k vidění mnoho původních žurnalistických sídel, například Daily Telegraph nebo Daily Express

Odpočinek uprostřed města

St. Paul´s Cathedral

Zvláštní ulicí Baynard Thames se schody a krásnými domy jsme prošly kolem od pohledu prestižní City of London School k Millenium Bridge, z kteréhož jsem v dálce na pravé straně tentokrát poprvé zahlédla věže Tower Bridge. Krom toho most skýtal pohled na šedomodré panorama mrakodrapů, nedaleko se tyčil takzvaný „Střep“, teprve nedávno vystavěný mrakodrap, který zde v době mé poslední návštěvy nestál. Jako kdyby chtěl svou ostrou špičkou opravdu propíchnout jeden z těch bílých obláčků, nebo číhal na některý, který o něj zavadí a roztrhá se na spoustu malých kousků…

Výhled z Millenium Bridge. Vidíte Tower Bridge?

Millenium Bridge s katedrálou sv. Pavla

Millenium Bridge vystavěný v roce 2000 nás zanesl přímo před Tate Modern, galerii moderního umění vybudovanou z bývalé fabriky. Mimochodem – víte, že v Londýně jsou vstupy do všech galerií i muzeí zdarma? Má to ohromnou výhodu – můžete jen nahlédnout a nemusí vám být líto žádné vstupenky – je úplně jedno, jestli jste v galerii pět minut nebo celé odpoledne a za den jich klidně můžete projít třeba deset (což ale není dobrý nápad – zvlášť pro mě; už ve druhé bych totiž zapomněla, co jsem viděla v té první). Nejprve jsme se nechaly vyvézt výtahem do nejvyššího patra, odkud byl (ačkoli za sklem) vskutku překrásný výhled na čtvrť City a její dominantu, katedrálu svatého Pavla.

Budova Tate Modern

Výhled z kavárny v nejvyšším patře galerie Tate Modern je nezapomenutelný

Dost letecky jsme prošly několik expozic. Moderní umění jako takové mne příliš neoslovuje, pokud ovšem originálně nepoukazuje na nešvary současné epochy nebo neparoduje aktuální mód lidských myslí (ve Vídni jsem nedávno viděla obsáhlou expozici zaměřenou na globální oteplování a dobu plastovou a byla jsem nadšená, no a takový Andy Warhol, podávající neobyčejně důvtipné zrcadlo 60. létům, je moje srdcová záležitost). V této expozici mne ale nezaujalo téměř nic, až na zavěšený ohromný kus asfaltu a imitace hoven, které tvořili jedno dílo, a notoricky známý obraz z 30. let., který se mi prostě nelíbí, čímž se řadím k táboru lidí, kteří jej za umění nepovažují, naopak mi zpracování připadá ostré a vizuálně rušivé. Chápu ale, že záměrem bylo vytvořit něco nového a průkopnického, něco otočeného „vzhůru nohama“, co půjde proti dosavadním proudům. Ale tohle? No, nevím nevím. Účel obraz asi splnil, ale z meditace nad tímto dílem by mě nejspíš jen rozbolela hlava.

Toliko k modernímu umění a už jsme uháněly dál, konečně na Borough Market! Blížila se pátá hodina, kdy většina obchodů na  Borough Marketu zavírá a jen taktak jsme stihly poslední otevřené stánky. V prvním z nich jsem si impulzivně zakoupila fresh za 2.50 a jala se rozhlížet po tom zvláštním místě.

Jednalo se zejména o kulinářské gastro obchůdky – zrající sýry z celého světa, ovoce, zelenina, čerstvé ryby, pečivo, káva, čaj, zákusky – prostě vše, na co jen si vaše chutě vzpomenou. Atmosféra místa mě zaujala – ač s ponurou kulisou, obživlé desítkami stylových stánků a obchůdků, provozovaných na první pohled nadšenci, kteří stoprocentně věří tomu, co prodávají. Žádný kýč, vše účelově zřízené, na mnoha místech nasvícené nejen světlomety, ale i roztomilými žlutými žárovičkami. Škoda, že jsme nepřišly krapet dříve, ale nevadí – o důvod víc vypravit se sem příště znova!

Ušmudlaný, tajemný, barevný a tolik anglický - takový je Borough Market.

Jako kdybychom se nemohly rozloučit s napůl ponurým, napůl živoucím Borough Marketem, seděly jsme ještě chvíli u jeho cihlové zdi na lavičce poblíž právě vyklizeného stánku a pozorovaly, jak prodávající pracně balí své zboží po celém dlouhém dni na nohou mezi tolika lidmi, turisty i místními, kteří mnoho hodin proudili kolem.

Okolí Borough Marketu bylo také stylové

Pokračovaly jsme podél jižní straně Temže na východ k Tower Bridge čtvrtí zvanou Bermondsey. Slunce už vrhalo dlouhé stíny v kontrastu se zlatými odlesky jeho paprsků, nebe zcela jasné. Míjely jsme London Bridge, po kterém kráčelo v zástupech stovky a stovky londýňanů, úředníků, kterým pro dnešek odzvonila pracovní doba a kteří právě opustili ty vysokopatrové budovy.

Úředníci spěchající po London Bridge na nedalekou vlakovou stanici

Zdálky vypadali jako stovky černobílých mravenečků, nesoucích na svých bedrech tíhu celého mraveniště. Konečně svoboda, konečně ven ze zajetí, tolik šlo vyčíst z jejich chůze a z jejich výrazu a také z toho, že řada z nich odbočovala rovnou k některé z hospůdek s venkovním posezením na břehu Temže, aby zachytili poslední zbytky slunečního světla, než je vlak odveze kamsi na předměstí do jejich domovů. Nechaly jsme se unášet proudem a zastavily se také v jedné z nich; byl to spíš kiosek, kde čepují pivo a kde nabízí posezení s výhledem na řeku a mrakodrapy, osmihodinová vězení, kde se místo pruhovaného pyžama nosí kravaty a kostýmky. Třetinka piva IPA chutnala na tomto místě s chutí okamžiku přímo božsky. Stále jsme měly na očích London Bridge, po kterém proudili další a další mravenečci, které chrlily ty mrakodrapy, jako kdyby byly bezedné.

Pohled na London Bridge z kiosku u řeky

...a pohled na administrativní budovy.

„Chrlení“ lidí prý trvá od pěti do sedmi. V tomto čase je také zaplněna většina putyk a turisti se mylně domnívají, že v dané hospodě už tento večer místo neseženou – ale ano, stačí vyčkat hodinku, kdy úředníci odjíždí do svých domovů. Potají se mi podařilo vyfotit některé z nich…

Mladým úředníkům skončila pracovní doba

A už jsme konečně zahlédly Tower Bridge, nádherně nasvícený večerním sluncem. Tahle památka mne uchvátila ze všech nejvíc; ve slunečním světle vypadá zcela jinak, než v oparu šedi a mlhy, jak jsem ji měla v paměti. Zastavily jsme se na chvíli na chvíli poblíž City Hall u venkovní divadelní scény The Scoop a užívaly si ten výhled. Novodobé mrakodrapy, výhled na majestátní Tower Bridge a středověké opevnění Tower i super moderní, nadčasové prosklené budovy - to vše skýtá pobřežní strana městské části Southwark.

Večer u Tower Bridge byl kouzelný

Moderní budovy v městské části Southwark

Jedna z nejnavštěvovanějších památek se přeci jen lépe vyjímala na modré obloze než v šedi deštivého počasí

O vyfocení s Tower Bridge jsme požádaly kluka, který se fotil na selfie tyč a kterého jsme proto odhadly jako dobrého fotografa, načež jsme se dozvěděly, že je z Argentiny a že cestuje sám stejně jako naše předchozí spolunocležnice z New Jersey, a Londýn je jedna z jeho Štací po Evropě. Přešly jsme přes věžový most, což bylo samo o sobě intenzivním zážitkem, zpět na severní stranu Temže a doslova se koupaly v paprscích večerního slunce, kterému jsme kráčely vstříc podél pravého břehu na západ.

Zlatá hodinka

Byl čas večeře a už nám docela vyhládlo, u Toweru jsme si koupily něco k snědku. Holky Fish and Chips ve vyhlášeném kiosku, já toast v Paulu – asi nejlepší, který jsem kdy jedla. Jídlo jsme si vychutnaly ze všech těch papírových krabiček vskutku stylově ve „street stylu“ na betonovém pangejtu, načež jsme si prohlížely naše unavené, zaprášené (a zespodu také příšerně špinavé) nohy. Blížila se osmá, slunko už se schovávalo kdesi za vysokými budovami, zlatých pruhů prosvítajících mezi domy ubývalo a Londýn se začal topit do vlahých stínů. A my ještě chtěly stihnout západ slunce z mostu! Kromě toho jsme byly snad 10 km od našeho ubytování…

Středověké opevnění Tower

Rozhodování bylo jasné – nadešel čas přezkoumat serióznost dosavadního hrdinství a svézt se aspoň kousek cesty na západ, přiblížit se podél Temže k nocležišti a z nějakého mostu vyfotit západ slunce (nebo alespoň stmívání). Našly jsme nejbližší zastávku a sedly na první dobluedecker směrem k Trafalgaru v domnění, že jízdenku si zakoupíme uvnitř. Řidič černý jako noc od nás hotovost nepřijal, prý musíme platit jízdné jedině kartou, ale částku jsme se nedozvěděly. S obavou jsme přiložily kartu k terminálu (ani tam se žádná částka nezobrazila), mně to píplo až na druhý pokus (a Terce to naopak nepíplo vůbec). Řidič v tom ale problém neviděl, pokusily jsme se tedy zapomenout na to, že jsme možná právě přišly o všechny prachy, vyškrábaly se do patra rozjíždějícího se červeného vozu a užívaly si jízdu, která nás snad nestála tolik, kolik každá z nás měla na svém účtu…

Večeře v decentním street stylu

Když jsme si u Trafalgaru kupovaly něco k snědku na večerní piknik v parku, u kasy bohužel Terku čekalo nemilé překvapení. Transakce za sendviče a plechovku piňa colady se nepovedla, protože prý „nemá dostatek hotovosti na účtu“. Krve by se v nás tehdy nedořezal. Ironií je, že ona měla na účtu peněz z nás tří nejvíc... Že by londýnské doubledeckery vydělávaly na naivitě a neinformovanosti cizinců nebo že by naše úspory zahučely na osobním účtu toho černocha, to se mi ale nezdálo. Vše prozatím uklidnil telefonát domů, aby se zjistilo, že peníze na účtu (zatím…) jsou. Já raději kontrolu svého bankovnictví odložila – zároveň bych se totiž dozvěděla, kolik jsem doposud utratila a nechtěla jsem si kazit poslední večer, na to bude čas zítra….už bohužel po cestě domů.

Z Trafalgaru jsme se rozeběhly k nejbližšímu Hungerford Bridge. Sluníčko už bylo dávno za obzorem, i tak po sobě ale stále ještě zanechávalo růžovofialovou stopu přecházející do temně modré – takovou tu, která jde vykouzlit jen na zcela jasné obloze. V dálce se tyčily mrakodrapy, které jsme si prohlížely zblízka, a taky katedrála svatého Pavla, u které jsme odpoledne odpočívaly. Letadla na obloze kreslila duhové čáry, bylo stále teplo jako u moře a bezvětří, vzduch nesl stopu slané vlhkosti. Červencový Londýn je fajn. Nechce se mi odtud.

Pokračovaly jsme po pobřežní pěší zóně The Queen´s Walk, která byla působivě nasvícená žlutými žárovkami, a míjely mnoho lidí, kteří jen tak korzovali podél řeky, nesli si svůj drink nebo zmrzlinu, kterou si zakoupili u jednoho z kisoků podél cesty a nikdo nikam nespěchal. Na chvíli jsme si sedly na kraj trávníku pod červeně zářící London Eye, které jsem viděla takhle zblízka asi poprvé, je to opravdu unikátní kolos.

Překvapilo mě také to, kolik lidí bere piknik ve městě opravdu vážně. Dvě ženy sedící nedaleko nás na menší zatravněné ploše pod stromem měly s sebou nejen piknikovou deku, drink a něco k snědku, ale rovnou i polštářky a čajové svíčky včetně skleněných svícnů! Když ale zohledním ceny jídel v místních restauracích a zejména nezměrný rozdíl v cenách za jídlo a pití v supermarketech, není se čemu divit. S takovým piknikem se dostanete tak na třetinu ceny, kterou byste dali za jídlo v restauraci a navíc máte krásný výhled na řeku, město, mrakodrapy nebo na co jen si vyberete. Nehledě na to, že počasí vhodné k piknikování není v Anglii úplnou samozřejmostí… (Ještě dodatek: jídlo – tedy suroviny, polotovary a sendviče v marketech jsou pro angličany velmi levné, poměrově mnohem levnější než jídlo pro nás v Česku – proto jsou pulty londýnských supermarketů plné polotovarů, hotových jídel v krabičce, vařeného kuskusu, vařené rýže apod.).

Monstrózní London Eye. Výhled musí být úchvatný.

Město už bylo pokryto dekou černé tmy, ve které ostře zářilo pouliční osvětlení a ospale prosvěcovala okna vysokých administrativních budov a mnohapatrových hotelů. Westminster Bridge nám nabídl poslední epesní výhled na noční scenérii s London Eye v hlavní roli na straně východní, Westminster Hall a Big Ben na straně západní. Pomalu nám začalo docházet, že kvíz v hospodě s Gandalfem Šedým patrně nestíháme, dali jsme to vědět zklamanému Josému a docela nás mrzelo, když jsme se dozvěděly, že dnes byl Gandalf na kvízu osobně. Tahle šance se asi jen tak nezopakuje a teď je pryč – jak těžký je život…

Big Ben byl bohužel tentokrát oděn do lešení

Poblíž Westminsteru jsme si ještě v marketu zakoupily víno a zamířily po podél St James´s Parku směrem k našemu ubytování, od něhož jsme stále byly dobrých 7 km daleko, vždyť jsme ještě neminuly ani Buckinghamský palác! Už byla pozdní hodina, docela nás bolely nohy z nevhodných bot (některé členky výpravy kriticky) a s obavou, že nás po cestě zavřou v některém z parků (velké londýnské parky se po desáté hodině zavírají, podobně jako u nás hřbitovy….) jsme se usadily na jedné z laviček na třídě Birdcage Walk se St. James´s parkem v zádech a dopravní tepnou v popředí, toho pozdního večera už ale zcela klidnou, a rozhodly se, že nejlepší bude, když si na chvíli odpočineme, vypijeme to víno a mezitím nás jistě napadne, co dělat dál (a třeba se mezitím ta sedmikilometrová vzdálenost zkrátí, že)? Říkaly jsme si, jak je to super, že jsme tak bohaté, že můžeme trávit víkend v Londýně, že je teď pondělní červencový večer a že můžeme sedět u královského parku, dýchat teplý letní vzduch, pít víno a jít, kam jen budeme chtít….pokud to ovšem zvládneme.

Bonus z Tower Bridge: asi dvě sekundy poté, co mi Terka řekla,
že mám něco na nose a nejspíš je to hovno. :-D

Víno jsme vypily, vzdálenost se nezkrátila, naopak bolest nohou z celodenního chození v nekvalitních botách po betonu se zvětšila, ale bylo nám veseleji a napadlo nás, proč se znovu nesvézt doubledeckerem, když už to máme tak dobře natrénované? (A pokud jsme přišly o všechny prachy, už nám víc strhnout stejně nemohou.) S pocitem vítězství a absolutní svobody jsme našly nejbližší zastávku. Autobus se podařilo chytit až na druhý pokus – až poté, co jsme zjistily, že v noci se musí na autobusy mávat, jinak nezastaví. Ve vrchním patře jsme si připadaly jako ve scéně filmu Harry Potter, co chvíli musely držet předního zábradlí stejně jako náš hrdina, tak prudké byly zatáčky.

Vystoupily jsme u Hyde Parku, prošly Bayswaterskými ulicemi na naše milé ubytování, kde nás čekalo nemilé překvapení v podobě nového spolubydlícího. Na povídání ale naštěstí díky pozdní hodině nebylo moc času a brzy jsme se uložily ke spánku. Naše poslední procházka Paddingtonem, návštěva pozoruhodného městečka úředníků, zhodnocení výletu a tipy, co jsme tentokrát nevěděly a pro příště vědět budeme – právě o tom bude další a poslední londýnské povídání. Já se s tím Londýnem ne a ne rozloučit, viďte? J

Užívejte dne!

Elza

Jak pracovat s fotkami a nezbláznit se z toho

Patřím k těm lidem, kteří si fotí všechno, co je zaujme, a to zejména na cestách a zvláštních příležitostech, ale i v běžném životě. K fotkám se pak často vracím a říkám si – hele, tohle jsem prožila přesně před rokem (je možné, že to tak utíká?), tady jsem byla loni na podzim, toto jsem prožila v zimě… Fotky ve mně vždy evokují nejen bezprostřední zážitky a pocity, ale i celkové osobní naladění v daném období. A to může být zajímavý retrospektivní výlet. Jak ale zacházet s fotkami, aby někam nezapadly, aby jich nebylo moc a aby byly snadno po ruce?

1. Pravidelně promazávejte. Zní to možná zvláštně jako první bod, ale pokud fotíte tak jako já pro jistotu jeden objekt třeba pětkrát s tím, aby se alespoň jeden snímek vyvedl, nejspíš mě pochopíte. Takže pokud se nechcete utopit v množství snímků, které vás už skrz jejich množství odradí od toho, abyste se jim dál věnovali, tak pokaždé, když si najdete chvilku a když se jich například po víkendu nakupí víc, PROMAZÁVEJTE. A buďte nemilosrdní. Určitě nepotřebujete mít snídani nafocenou dvacetkrát, nebo selfíčko desetkrát, stačí jeden-dva povedené snímky. Hodnoťte kompozici, barvy, ostrost a samozřejmě subjektivní vjemy.

2. Zakládejte si složky podle časového období. Pravidelně přetahuji do počítače vždy zásobu fotek z určitého časového období, a to alespoň jednou za půl roku (ideálně ale častěji). Složka, která bude obsahovat fotky od července do září, se pak může jmenovat 2018_7-9 a v jednotlivých složkách se budete snadno orientovat. V mobilu si nechávám fotky maximálně půl roku, abych ulevila paměti a měla dost prostoru pro nové.

3. Zakládejte si složky podle zvláštních příležitostí. Fotky z cest vždy „izoluji“ do zvláštní složky, protože se jedná o ty, ke kterým se nejčastěji vracím a dále s nimi pracuji. Také je řadím podle roku, takže např. „2018_7-Londýn“ znamená, že jsem byla v červenci v Londýně – pojedu tam přeci časem zas, tak ať se to neplete, že? Promazávání pro ně platí stejně tak. Až přijde návštěva a budete se chtít pochlubit fotkami z nedávného výletu, určitě je nechcete otrávit pěti sty nepovedenými snímky, které jsou stejně jeden jako druhý, ale raději padesátkou kvalitních snímků, na které můžete být hrdí. A promazávejte co nejdříve po návratu z cesty. Připomenete si tím krásné chvíle, a dokud je máte v živé paměti, lépe vyhodnotíte, které si chcete uchovat.

4. Nebojte se automatických oprav a dalších pomocníků. Pokud nejste žádní techničtí experti ani nevládnete photoshopem (ani já ne), s pár základními funkcemi, které jistě umí váš mobil i počítač, můžete kdejaký průměrný snímek vytáhnout na zdařilý skvost. Líbí se mi barevné, rozjasněné fotky se zvýrazněnými světlými odstíny, nejlépe v širokoúhlém formátu s ideální kompozicí. Fotky z cest, kterých je vždy poměrně dost a chci je mít vždy co nejdříve hotové, upravuji proto ve třech rychlých krocích:

A) Oříznutí, je-li potřeba, aby na fotce nebylo nic useknutého a rušivého nebo příliš zbytečného prostoru (například nebe nebo silnice) a to nejčastěji na širokoúhlý formát. Snažím se sice fotit tak, abych fotku už ořezávat nemusela, ale ne vždy to vyjde.

B) Vyrovnání horizontu, protože když moře padá k jedné straně, je to prostě průšvih. Stejně jako předchozí bod – je lepší fotit rovnou čistě, nicméně bez pomocných os na displeji/v hledáčku se strefíte jen těžko.

C) „Automatická oprava“. Ještě nikde jsem se nesetkala s lepšími výsledky automatických oprav než ve svém obyčejném, systémem přednastaveném programu Windows Photos na mém Windows 8 (ve Windows 10 je tahle funkce naprosto otřesná, fotky spíš hyzdí než vytáhne, tak pozor na to!). Jedním kliknutím dosáhnete hned několika kroků k lepšímu výsledku – potlačení stínů, vyšší ostrost a jas, zajímavější tón barev.

5. Instagram. Asi nejpoužívanější moderní aplikace skrz fotky, která už se přetvořila do regulérní sociální sítě. Instagram používám už řadu let a je zajímavé jednou za čas zalistovat o mnoho měsíců nebo dokonce let zpátky a vybavit si zaprášené vzpomínky. Baví mě manuální opravy, které instagram nabízí – pohrát si s jasem, barvou, strukturou. Nic se ale nemá přehánět a méně je v tomto případě více. Hlavní výhodou je, že z každého výletu postnu na instagram ty nejepší fotky – nebo se o to aspoň snažím. Což mě navede později k fotkám, které chci papírově zachovat, protože skvělou věcí je…

6. Fotokniha. Což je asi nejlepší způsob, jak zachovat ty nejlepší vzpomínky na celý život. Zajímavým zvykem může být pravidelná tvorba fotoknihy za konkrétní rok, nebo pokud máte hodně zážitků, třeba i půlrok. A pokud dodržíte předchozí body, tvorba fotoknihy pro vás bude hračka. Nejtěžším krokem je totiž důkladná a příprava fotek, tedy jejich roztřídění a úprava, aby se vám pak pod ruce nepletly fotky rozmazané, nepovedené a nic neříkající. Potom stačí vyčlenit si pár večerů, stáhnout program od vybrané firmy, ve kterém lze pracovat offline (hurá) a pustit se do práce.

Já tentokrát vybrala Saal Digital. Určitě se vyplatí používat jejich předvolené šablony (kde si samozřejmě volíte počet fotek a jejich rozmístění). Čistě manuální vkládání, kde máte naprostou svobodu co do formátu a polohy je sice také možné, ale může se stát, že to úplně nevychytáte s okraji (jako párkrát já…) a ty budou trochu seříznuté.  Kromě toho, předvolené šablony jsou vskutku vkusné a netradičním zpestřením může být i pozadí, zvolíte-li vhodnou strukturu a barvu, aby nepůsobilo rušivě, ale ladilo s fotkami. Stránky, kde jsem použila šablony a pozadí, se mi líbí víc než ty „obyčejné“ s bílým pozadím nebo zcela bez mezer. Prostor mezi jednotlivými fotkami určitě nechávejte, každá pak mnohem lépe vynikne!

Vybrala jsem A5 formát s obavou, že bude moc malý a na menších formátech toho moc vidět nebude. I tak mi to ale nedalo a vkládala jsem na dvoustranu i čtyři nebo pět fotografií – zejména ty, u kterých jsem si nebyla jista kvalitou. Část fotek byla totiž upravená instagramem a říkala jsem si, že raději nebudu riskovat zrnitost a zachovám menší formát. Jakým bylo pro mě překvapením, že nejenže formát nebyl tak malý, jak mi připadal, ale co víc – i větší rozměry fotek z instagramu vypadaly ostře a působivě (odzkoušeno na klasických 9x13). Fotky, které jsem fotila na zrcadlovku nebo na kvalitní foťák a chtěla jsem, aby vynikly (například výhledy, města, moře…), jsem vkládala na dvoustranu samostatně. Celkem mám ve fotoknize asi pět takto řešených dvoustran a vypadá to moc hezky – přesvědčte se ale, že fotka je opravdu ostrá a kvalitní s vysokým rozlišení, protože i A5 formát na dvoustraně odhalí každou nedokonalost.

Program Saal Digital také nabízí automatické vylepšení každé vložené fotky. Bála jsem se tuhle funkci použít, aby barvy nevypadaly nepřirozeně. Jenže spoustu fotek jsem nestihla předem připravit a některé mi připadaly mdlé. Riskla jsem to tedy a vybrala jsem nejméně invazivní automatickou opravu (program nabízí i různě barevné a umělecké filtry, ale od těch raději dál) a fotky se opravdu krásně rozsvítily – zároveň ale není poznat, že by byly cíleně upravované.

Příště bych volila stejný A5 formát. Sázím na to, že je lepší větší počet stran než větší formát, k základním 26 stranám (13 dvoustran totiž zaplníte celkem rychle) jsem tedy přidala dalších 26. A i to mi bylo nakonec málo. A rada na závěr: před odesláním dílka si VŠECHNY STRANY po sobě ještě jednou pomalu a v klidu projděte. Může se stát, že omylem dáte stejnou fotku dvakrát (no vážně, to se mi stalo v minulé fotoknize), že zapomenete vložit u některých stran fotek barevnou šablonu a zůstane bílá (to se mi stalo teď) nebo že některou stranu vložíte tak nějak „nahrubo“ s tím, že se k ní pak vrátíte a vypilujete to, ale zapomenete na to. Jenže ať se snažíte, jak se snažíte (a pokud jste stejný hnidopich jako já), stejně po sobě nejspíš najdete prvky, které byste příště řešili odlišně, na papíře to přeci jen vypadá trochu jinak než na monitoru. My se ale zkritizujeme konstruktivně, takže případné chybky použijeme jako sebezdokonalení pro další fotoknihu, že?

Tak ať se vám daří v práci s fotkami i jinak!

Elza