Londýn 1/3: Are you ready for the London station?

„Hele, a víš, že můžeš letět do Londýna za 250 Kč? S nízkonákladovkou to není vůbec problém,“

„Jako fakt? A to myslíš někde potají na kufrech v prostoru pro zavazadla, nebo normálně s palubním lístkem?“

Přátelé, věřte nebo ne – já taky nevěřila – můžete. S palubním lístkem. Stačí, když vám tolik nezáleží na tom, kdy poletíte a necháte si dost času na sledování cen. Nám na termínu záleželo a dost času jsme si taky nenechaly, takže když jsme s J. a T. koncem května hleděly do přeplněného diáře, neměly jsme moc na výběr. Původně to vypadalo, že poletíme poslední víkend v červenci a za letenky tam a zpět zaplatíme po pětistovce, čímž se dostaneme na pouhých 1 000 Kč za obě cesty. Jenže já měla na ten víkend naplánovanou návštěvu výstavy historických traktorů u kamaráda Z., kterou jsem nechtěla oželet. Zbývala poslední možnost, a to předposlední víkend v červenci. Cesta tam stále pětistovka, zpátky už bohužel za 1 500 Kč. Nevadí, i tak zůstáváme na nízkých nákladech, ale pro příště se určitě vyplatí včas a důkladně plánovat. (Letenky jsme kupovaly přes Ryanair. Jak se tak dívám na aktuální nabídky, koupit letenku za 250 Kč vůbec není vyloučeno, ale nejreálnější je "chytit" každou cestu za 500 Kč, jak se to málem povedlo i nám. Letů do Londýna je v porovnání s jinými destinacemi opravdu hodně. Jedinou nevýhodou vidím v tom, že se lítá buď brzy ráno, nebo až k večeru, jako jsme letěly my.)

Jedna z nejkrásnějších památek v Londýně. Ve slunečním světle vypadal Tower Bridge lépe, než jsem si pamatovala.

„Horší“ to bylo ale s ubytováním. Nechaly jsme to dost dlouho plavat, vždyť „času je přeci dost“ a „na booking určitě něco najdeme“ (a dokonce „i kdyby to mělo být až na místě“). Když jsem se konečně odhodlala k lustraci nabídek, byla jsem velmi optimistická zejména co se týče vzdálenosti od centra. 7 km? Výborně, aspoň se projdeme! 9 km? Bezva, dojedeme doubledeckrem! 12 km? Ale tam přece taky jezdí metro, ne? Holky byly jiného názoru, ke kterému jsem se nakonec přiklonila i já – totiž raději si připlatit, strpět případné spolubydlící a být blízko centra, než v samostatném levném bytečku kdesi na předměstí. Nakonec jsme vybraly Astor Victoria Hostel v Londýnské čtvrti Bayswater jen malý kousek od Hyde Parku. Čtyřlůžkový pokoj, ale „to snad nějak přežijeme…“; tři noci vyšly každou na 2 500 Kč (na předměstí by to bylo zhruba o tisícovku méně).

Další symbol. Tím si odbudeme místní všeobecně přijímané pozoruhodnosti a pak v příštím článku už budu vkládat jen parky, budovy, kafíčka a tak, jo?

Zabalila jsem si svůj batůžek a byla hodně zvědavá, jak na mne Londýn zapůsobí tentokrát. Mlhavě si vybavuji ještě ze střední groteskní maraton „chyť si svého průvodce“, kdy jsme v pláštěnce a s deštníkem pobíhali po šedivém městě a marně se snažili držet tempo s hyperaktivním bláznem, který se nás pokoušel zabít Londýnským pamětihodnostmi. Skoro se mu to v mém případě povedlo. Druhá návštěva už byla o něco příjemnější, ale pouze jednodenní při cestě do Skotska. Z té si pamatuji pouze focení lvů na Trafalgar Square a jedení zkažené svačiny u Buckinghamského paláce. Takže milý Londýne, budeš mít hodně práce s napravením své reputace, pomyslela jsem si a zapla poslední zip svého batohu, který vypadal, že každou chvíli rupne.

Pozoruhodné na nízkonákladových letech je to, že když se odbavíte přes internet, což lze provést dva dny předem, stačí, když se na letiště dostavíte s hodinovým předstihem. Sobotní podvečer na brněnském letišti byl fajn do té doby, než jsme zjistily, že letadlo bude mít hodinové zpoždění. Měly jsme zakoupený autobusový transfer z Londýnského Stansted Airport v konkrétní čas. Ten lze sice „odložit“ o jednu hodinu, ale ne déle. Doufaly jsme, že zpoždění nebude větší….jenže bylo. Po „nalodění“ cestujících letadlo ještě docela dlouho bezdůvodně stálo a samostatná kapitola byla výdej zavazadel… Mně, jakožto batůžkářce zavazadlo nevzali a nesla jsem si batoh i kabelku na palubu, jenže holkám odebrali při nástupu do letadla jejich miniaturní kufříky (na rozměry se nehledí, rozlišuje se snad pouze kufr/batoh), které se po přistání zdráhali vyskladnit. Nejspíš bylo moc příletů a po hodině jsme vpravdě netušily nejen, jestli kufry ještě někdy uvidíme, ale taky jak a jestli se ještě dnes dostaneme na hostel (bylo už kolem deváté večerní místního času). Po hodině a půl čekání se konečně na pásu objevily oba kufry a vydaly jsme se hledat zastávku autobusové společnosti, která v pravidelných intervalech z letiště jezdí do různých částí Londýna. Jen co jsme opustily klimatizovanou budovu letiště a vkročily do tmy, nadechly jsme se teplého vzduchu se vzdáleným závanem moře a nemohly uvěřit tomu, že jsme skutečně zastihly britské ostrovy v jejich tropické podobě. Ale zatím nebyl čas na rozjímání, je potřeba najít „náš“ autobus. (Doporučuji si předem zjistit, kde přesně! se vaše zastávka nachází, ať splašeně neběháte kolem budovy letiště jako my, abyste pak zjistili, že musíte sjet eskalátory do oddělení vjezdů pro hromadnou dopravu.)

Na Londýnském Stansted Airport bylo přeplněno. Vydání zavazadel trvalo hodinu a půl...

Na místě bylo už přistaveno několik autobusů a jeden měl zrovna odjíždět do Paddingtonu, nicméně černoch zodpovědný za kontrolu a skenování elektronických lístků byl neoblomný. „Máte víc než hodinu zpoždění, musíte si koupit nové lístky,“ – zahřímal a nám nic jiného nezbylo. Ještě dodal, že když si je koupíme přes internet tak jako ty předchozí, bude to levnější než u něj. Jenže prohlížeč v mobilu nám ukazoval, že v daném autobuse v daný čas není místo, takže autobus mezitím frnknul, a ten další byl také údajně obsazený! Lístek jsme si tedy stejně musely zakoupit u černocha za mnohem dražší peníz, než který jsme zaplatily z domova, ale s drobnými vadami na kráse se na cestách zkrátka musí počítat. Autobus samozřejmě plný nebyl a dodnes nevíme, kde se stala chyba.

Kolem půl jedenácté jsme se konečně s ohromnou úlevou usadily do poloprázdného autobusu. Sice mě přemáhala únava, jenže okolí začalo být čím dál tím více zajímavé. Když jsme projížděly obytnou čtvrtí kolem cihlových, úzkých a zároveň vysokých řadových domků se špičatými stříškami a roztomilými okénky, představit si Harryho se sovou Hedviku v přístěnku pod schody v jednom z nich nebylo vůbec těžké. Mimochodem – Rowlingová je geniální, nemyslíte? Jak jsme se blížily dál do nitra Londýna, zpozorovala jsem spoustu párů vracejících se ze sobotního "eating out", kina nebo divadla. Důstojní pánové v klobouku, dámy ve večerních šatech. Zatím to vypadá jako ta bájná Anglie z knížek, tak uvidíme, co bude dál…

"Naše" ulice za denního světla (ušmudlaná příjezdová fotka za tmy sice lépe dokresluje atmosféru, ale je tak nekvalitní, že se ji sem neodvažuji dát). Nejsou ty domky kouzelné?

Autobus nás vysadil poblíž Paddingtonského nádraží na Bishop´s Bridge, odkud jsme to měly asi patnáct minut pěšky na ubytování. Procházely jsme prázdnými ulicemi další kouzelné obytné čtvrti, ticho narušovaly jen naše kroky, hučení koleček cestovních kufrů a sem tam cvrček z jedné z mála přídomovních zahrad, kterou jsme míjely. „Naše“ čtvrť a zejména ulice Queensborough Terrace byla mimořádná neobvyklou architektonickou promyšleností a symetrií. Dlouhá řada domů po obou stranách, vchodové dveře s majestátními sloupy. Někde uprostřed se nacházel náš hostel, který zvenčí vypadal velmi honosně. Už na recepci jsme ale zjistily, že skutečnost je trochu jiná a dle ledabylého interiéru usoudily, že jsme se nejspíš ocitly v doupěti mladých alternativních (rádoby) intelektuálů, dokonce snad hipsterů. (Mimochodem, víte, že na některých ubytovacích zařízeních se můžete ubytovat, pouze pokud vám je míň než 30 let?!) Na recepci seděl sympaťák, který se představil jako José z Mexika. Zaplatily jsme každá platební kartou (přestože se na booking zadávají údaje o platební kartě, tak pokud částku nestrhne samotný hotel, platí se většinou až na místě) a dostaly klíče od skrovného pokoje se dvěma palandami na železné konstrukci. Na pokoji nás k naší velké úlevě čekala zjevně bezproblémová spolubydlící, Číňanka z New Jersey, která se sama vydala do Evropy, ale zítra se už vrací domů a brzy ráno odjíždí. Ach jo.

Recepce hostelu Astor Victoria. Na nástěnce měli sbírku bankovek, přímo uprostřed se vyjímala česká stovka :-).

Až na to, že si nebylo kam vyskladnit věci (věčný problém batůžkářů, kteří by si těch pár švestek nejraději vybalili, pokud chtějí předejít nezměrnému osobnímu chaosu a za pár dní v batohu nacházet zatuchlé ponožky, plesnivou svačinu a podobná překvapení), podlaha vypadala mírně nehygienicky (nemám přezůvky) a balkónové dveře nešly kvůli řetěžu otevřít víc než na 5 cm škvíru (byla horká letní noc, takže na pokoji dusno jako v opičárně), jsme si vybraly ubytování dobré. Kolem dvanácté jsme se konečně uložily ke spánku a snad to bylo horkem, snad cestovní horečkou, k velkému údivu mě před usnutím začaly strašit londýnské památky, které mě před deseti lety málem stály život. Westminster…big ben…westminster…abbey…london eye…abbey…tower…westminster…big ben….abbey…eye…big abbey…. Všechny se střídaly jako všichni svatí na Orloji a dokonce se různě proplétaly dohromady, až mne to dočista zmátlo a já začala pochybovat, jestli zítra rozpoznám alespoň Big Ben. Zdálo se to nekonečné, a pak jsem konečně upadla do hlubokého spánku.

Kafe bylo příští ráno nutností, spolu s plánováním trasy. Na papírové mapy nedám dopustit a tahle tentokrát dostala hodně zabrat...

Čím mě učaroval Hyde Park, kde mají nejlepší kafe a jaká londýnská čtvrť mě nejvíce okouzlila? 

Druhá část článku plná fotek již brzy!