Italský coffee-post: Ráno v římské kavárně

V minulém článku jsem slíbila, že vás vezmu s sebou na letní procházku Římem. Taková procházka si ale žádá vydatnou snídani! Než zamíříme k nejznámějším pamětihodnostem a než nasbíráme krásných 20 km starobylými ulicemi, podíváme se, jak snídají Římané, a vypijeme si jedno pravé italské espresso. Které je ale o dost jiné, než to „české italské“…

Probouzíme se s holkama v našem bytečku už kolem sedmé, otevírám okno do vnitrobloku – stačí jen jeden nádech a je mi jasné, že před námi je další tropický den! Volba „co na sebe“ je jasná – šaty, sandále a s sebou do tašky pití. To rozhodně nepodceňovat! Snídani plánujeme venku, přesto ale neodolám a před odchodem si uvařím jedno miniespresso z kapslového kávovaru, který máme k dispozici, a můžeme vyrazit.

Ta rána jsou prostě nejlepší. Nový den, stále ještě docela svěží vzduch (a neochozené nohy). Vybíráme vhodnou kavárnu při cestě do centra a vyhraje to hned jedna z prvních – Pasticceria Tavola Calda. Když jsme ale uvnitř, říkám si – co je to za divný systém? A nevypadá to tu zrovna jako ve středomořských pekárnách, které moc dobře znám z Řecka. U dveří se nachází cosi jako stánek s trafikou – cigarety, noviny a velká kasa, vpředu pult se sladkým i slaným pečivem, celá levá část prostoru vypadá jako honosná cukrárna v rakouském stylu a konečně vpravo se nachází několikametrový bar, za kterým svižně pobíhá asi šest baristů. Oblečeni jsou ve stejném úboru se zástěrou a jakousi nóbl čapkou, a obsluhují luxusní espressovače z nerezu. Co to ty holky vybraly – říkám si. To je asi nějaká velmi speciální kavárna v zahraničním stylu. Později ale zjišťujeme, že takto osobitě vypadá téměř každá římská kavárna a rozdíly jsou jen nepatrné. Stejně osobitý je i styl (samo)obsluhy...

Klasická italská kavárna, kam chodí zaneprázdnění Římané cestou do práce na snídani, se totiž skládá ze tří oddělení. Zatímco u nás v Čechách vám barista připraví kafe, nandá na talířek croissant a u stejného člověka platíte, tady je to jinak. Na všechno jsou zde "specialisti".

Tým baristů nedělá nic jiného, než že přijímá objednávky na kafe, připravuje kafe a podává ho pultík. Tým pekařů přijímá objednávky na croissanty a sandwiche, servíruje je na talířek a rovněž podává na svůj oddělený pult (zde se roznášení nevede). A konečně člověk za kasou, který nedělá nic jiného, než že kasíruje za položky, které mu nadiktujete. Účtenka je tady jen symbol, na tu se nikdo nedívá. (Takže jestliže byste si objednali například dvě cappuccina a zaplatili jen jedno nebo žádné, nikdo by to nepoznal.) Většina Římanů si objednává to nejmenší espresso za pouhé 1 euro, croissant rovněž za (necelé) 1 euro a obojí zkonzumují rovnou u pultíku baristů.

Já si objednávám totéž – místňáci mají určitě vytříbený vkus – a usadíme se venku, protože díkybohu nechvátáme do žádné kanceláře. Croissanty (klasické, bez náplně) jsou o dost jiné, než jaké znám z našich pekáren; k listovému těstu mají hodně daleko a jsou více sladké, než jsem zvyklá. Hodnotím je průměrně, na snídani jsou ale asi nejlepší (a nejlevnější) volbou v Římě; jeden za 0,5 nebo 1 euro, a zaplácnou vás na docela dlouhou dobu.

A italské kafe? Tak to je kapitola sama pro sebe. To, co jsem si představovala pod pojmem „italské epsresso“, jsem celých pět dní v Římě neviděla. Stran terminologie: pokud si objednáte normální kafe – „normal coffee“, které pije většina Italů ráno a kdykoli během dne, přinesou vám hrníček „picollo“ (tedy ten nejmenší, jaký si vůbec dovedete představit). Ovšem pozor. On není plný, dokonce ani z poloviny.  Je plný jen z jedné třetiny! To je kolik mililitrů? Pět?! To je vpravdě homeopatická dávka…

Nejdřív jsem se podivila, jestli jim náhodou nedošla voda, a potutelně jsem nahlížela do sousedních šálků, které na tom ale byly podobně. Nechápala jsem, co to má znamenat. Chuť byla velmi intenzivní, rozhodla jsem se zjemnit ji cukrem (svým zásadám navzdory). Očekávala jsem kofeinovou invazi, která se ale nekonala. Nejintenzivnější totiž byla vůně a chuť, žádný „nakopávací efekt“ jsem nezaznamenala (ani když jsem si během dopoledne po cestě dopřála další dva mikrošálky). Espresso je tedy na můj vkus hodně malé, ale na to si časem zvyknu (a po návratu mi každé malé české espresso bude připadat jako cisterna. Vážně, nepřeháním!)

Výjimku představují zejména starší dámy u sousedních stolů, které popíjejí klasické cappuccino. Jak se později kdesi dočtu, cappuccino (klasických 150 ml) si dopřávají Italové jako první ranní nápoj, a těch „minikafí“ na chuť vypijí během dne opravdu požehnaně.  Na tento systém s holkama ochotně najedeme, a při každé příležitosti si zakoupíme malé espresso za 1 euro (nebo dokonce jen za 0,50) skoro kdekoli v centru města.

Taky zjišťujeme, že takový multifunkční podnik se s večerem promění v bar-hospůdku, a ráno je z něj zase pekárna. Jak důmyslné! Zatímco snídáme, zaujme nás ještě jedna pozoruhodnost. U rohového vstupu stojí černoch, který zdraví kolemjdoucí. Ne každého, vybírá asi tak každého třetího. Buď jen pozdraví, nebo se zeptá „how are you?“, kolemjdoucí s ním většinou prohodí pár slov a pokračuje v cestě. „Asi místní blázen“, pomyslím si. Když odnáším špinavé talířky a on mne taky pozdraví, jen se ušklíbnu.

Následujícího rána druhého dne opět navštívíme podobný "multi-coffee-podnik", a hle – podobný „zdravič“! Zase jiný černoch, který stepuje před kavárnou a nikoho z místních jeho přítomnost zjevně neznepokojuje. Že by si kavárna platila „profesionálního zdraviče“? Nebo je to snad nějaký hlídač, který dohlíží na všeobecný pořádek? Těžko říct – jestli jste informovanější, než já, určitě mi to napište do komentářů J.

Nuže, naučili jsme se, jak se chovat v italské pekárně (tuto dovednost ještě v následujících dnech ještě mnohokrát oceníme). Už brzy zamíříme nejen k nejznámějším pamětihodnostem, ale také do tajuplné čtvrti Trestavere, kam jen málokterý turista zabloudí.

Zatím se loučím, vidíme se u dalšího článku J.