Saturday, December 29, 2018

Blava&Buda trip (2/2): Dechberoucí Budapešť

Moje očekávání ohledně Budapešti nebylo takřka žádné. Sice jsem mnohokrát už slyšela, že „Budapešť je krásná“, vizuální dojem je ale vždy relativní, tak jsem tomuto hodnocení nepřikládala zásadní význam. To se například o Paříži říká také, a ta mne nechytla za srdce vůbec. K Maďarsku jsem ani nikterak netíhla a doposud se mi v této souvislosti vybavila akorát čabajka, lázně, Balaton, levné víno a temperamentní obyvatelstvo. A vlastně taky kniha Zasvěcení od Elisabeth Haich, jejíž děj se částečně odehrává v Budapešti v době bombardování za druhé světové. Tam mé znalosti o této evropské metropoli na Dunaji začínaly…a taky končily. A to byla velká škoda!


Cestovali jsme Flexibusem z Košic, kde jsme předtím strávili dva dny. (První díl o naší první štaci v Bratislavě k přečtení zde.) Flexibus měl zpoždění, stevard byl nepříjemný, nedostali jsme nic zadarmo jako u Student Agency #češijedou, celou cestu běžela nepříjemná klimatizace a záchodky byly k pláči. Pro poznání musí člověk něco vytrpět…. Všeobecné utrpení skončilo kolem poledne, kdy jsme konečně vystupovali na autobusovém nádraží Népliget. Ani tentokrát jsme neměli v plánu využívat hromadnou dopravu, čtyřkilometrovou trasu k místě ubytování jsme proto překonali pěšky. Cesta to zatím nebyla kdovíjak zajímavá, postupovali jsme podél rušné silnice na třídě Üllöi. Když jsme ale konečně dospěli k centru a vynořili se na malém náměstíčku velmi blízko hostelu, začínalo být jisté, že tohle město mi padne do noty.



Snad tomu dopomohly i vysoké teploty a prázdninová nálada, překvapilo mne věru jižanské zabarvení místní atmosféry, která nešla přehlédnout na náměstíčku Mikszáth Kálmán tér, kde jsem fotila první fotky, a nádherná byla také architektura nedalekého kostela Jézus Szive Templom.


Zbývalo už jen pár kroků k našemu ubytování v ulici Horánszky a do check-in necelá hodinka, zašli jsme proto namátkově na něco k snědku do Fiktiv Irish Pub. Četla jsem, že Budapešť je proslulá kvalitou místní gastronomie a že je docela obtížné zde natrefit na nedobré jídlo, ale že se hned poprvé trefíme do černého? Jídlo jsem si užila jako už dlouho ne; grilovaná gouda s vynikajícím salátem byla vyladěná do dokonalosti, a cena asi jako za oběd v restauraci na malém městě, v přepočtu nějakých 120 Kč! (A to jsme skoro v centru, v rušné části, kde se to hotely jen hemží.)

Blížila se druhá hodina, nadešel čas se ubytovat. Jenže to jsme netušili, že to nebude jen tak. Náš hostel se měl nacházet někde uprostřed ulice Horánszky, dle navigace na pravé straně. Jenže v místě, na které poukazoval červený bod, byl kostel! GPS souřadnice jsou asi posunuté, myslela jsem a hledali jsme dál, došli na konec ulice, ale hostel stále nikde. Tak znova zase zpátky po druhé straně, stále nic! Když jsme potřetí došli zase na druhý konec, nezbývalo než prozkoumat tu pofidérní možnost, totiž že budeme nocovat ve svatostánku. A vskutku to, co se jevilo jako kostel, byl náš hostel – jezuitská kolej s pár pokojíčky poskytovanými cestovnímu ruchu pro server booking. 

Před ubytováním v Jezuitské koleji
Zazvonili jsme a po chvíli se s mocným skřípáním otevřely těžké dveře. Dýchl mě chlad zatuchliny, vstoupili jsme do velké haly s vysokým stropem a kamenným schodištěm, na jehož vrchu byla recepce v podobě oprýskaného stolečku, za kterým seděla vyplašená studentka, jejíž angličtina byla ještě horší než ta moje. Nic naplat, že mé příjmení pochází původem z Maďarštiny; trvalo pěknou chvilku, než jsme se shodly na identifikaci vlastní osoby… Sláva, po chvíli dostáváme starobylý klíč; prý poslední patro, po kamenných schodech tedy stoupáme vzhůru.

Budapešť skýtá mnoho malých náměstí a plácků, čímž mi připomněla Řím
Hledáme číslo pokoje, zastaví nás mladík v pantoflích, v ruce hrnek s čajem, prý jestli nechceme poradit, ano, hledáme pokoj číslo 8. Vede nás jakousi společnou kuchyní, kde asi deset mladých lidí různé národnosti a barvy pleti připravuje nějaké smradlavé jídlo a všichni nás vesele zdraví. Za tou kuchyňkou je náš pokoj, vypadá jako studentská kolej. WC a sprcha, která měla být na pokoji, nikde; toto je prý společné pro celé patro na druhém konci chodby. Tak jo, za mě se klidně ubytujeme na hippíka, ale asi jsme si nějakým nedopatřením zakoupili ubytování v komunitě. Jenže otec se na tu komunitu vůbec netváří a odmítá vybalovat. Takže další řešení na recepci. A to byl, panečku, oříšek... Skončilo to tak, že jsem dostala k telefonu někoho z představených a už dost nervózně vysvětlovala, že jsme asi měli zaplacený jiný pokoj, než který jsme dostali… Zachránilo mě až slovo „booking“ – tedy to, že ubytování bylo dohodnuté přes tento portál a že nejsme cestující studenti… Slečna nás omylem přiřadila k někomu, kdo se jmenuje podobě, takže vše vyřešeno, dostáváme správné klíče, dobrodružství pro tuto chvíli končí. Spěšně vybalíme v podstatně komfortnějším pokoji a jde se vstříc novým zážitkům.

Zastávky tramvají u Liberty Bridge
Jako první turistický cíl jsme si odvážně stanovili výšlap na Gellértovu horu, na jejímž vrcholu se tyčí známá Citadela, ke které se dokonce můžete dostat i autobusem. Přešli jsme Erzsébet híd (Elizabetin most) a výstupem do prudkého kopce si docela dali do těla. A ten výhled za to stál, byl překrásný; celou část Pest, tedy východní stranu řeky Dunaje jsme měli jako na dlani.

Gellértova hora je úzce provázaná s přírodou :-) Takový malý prales, řekněme...

....po mnoha schodech výhled na Elizabetin most

...a po náročném výstupu do kopce konečně výhled z Citadely

A zase zpátky dolů, tentokrát jinou cestou směrem k Liberty Bridge
Na dlouhé rozjímání ale nebyl čas, tentokrát jsme v módu „Japonec“, takže po krátkém porozhlédnutí uháníme z kopce zase dolů, tentokrát jinou cestičkou, a zpátky přes Szabadság híd – Most Svobody, ze kterého je krásný výhled na kapli vytesanou ve skále a Gellértovu jeskyni. A kdo že je ten Gellért, nebo tedy česky svatý Gerard? Čanádský biskup, který zahynul mučednickou smrtí během povstání v Uhersku v roce 1046. Údajně se nepohodl s nástupci zemřelého krále a během nepokojů byl rozzuřeným davem „vsazen do káry a shozen z hory“; nyní je na jeho počest je na úpatí hory vystavěna socha v nadživotní velikosti.

Gellértova jeskyně vlevo, působivě vestavěný hotel uprostřed a věhlasná Citadela vyčnívající v pravé horní části snímku
A zase zpátky na východní břeh, znovu procházíme starým městem. Následuje rychlý průzkum historického centra Inner City, starého města původního osídlení Pest, jak se dodnes nazývá část aglomerace na východním břehu Dunaje. (Západní část se jmenuje Buda, a když se tyto dvě oblasti spojily, vznikla Budapešť – to jsem taky nevěděla.)


Hospůdek, restaurací, bister a kaváren s venkovním posezením je ve městě požehnaně....

...někteří ale raději zvolili posezení v pietním duchu u památníku :-)


Takřka na každém kroku byla nastražena nenásilná lákadla v podobě restaurací, kaváren a bister známých i neznámých, neodpustila jsem si zastávku v proslulém Hummus Baru. Bohužel jsem neměla hlad, tak aspoň na kafe, což byla věčná škoda, protože tak skvělá nabídka jídel za tak malý peníz? Buddha bowl, avotoast, falafel, saláty a opravdu hodně vegan možností. Tak příště.

Nad Dunají z Řetězového mostu


...přes most do části "Buda" s Budínským vrchem na západní straně Dunaje
Pokračujeme po nábřeží – břeh řeky Dunaj je věru kouzelný – k Řetězovému mostu, a odtud už se otevírá další cíl cesty za řekou, Budínský hrad (Buda Castle). Slunko už zapadá a my opravdu nestíháme, čas se totálně vymknul z rukou. Bratislavu jsme sfoukli za pár hodin, ale tohle? To je nálož zcela jiné kategorie. Smutně se dívám do mapy, že původní Zaječí ostrov (dnešní oficiální název je Markétin ostrov), který leží na Dunaji, asi opravdu nestihneme, když tu si všimnu, že nás pozoruje jakási osoba, postarší, drobný shrbený muž v brýlích a seprané kšiltovce.


My popojdeme, on popojde, my se zastavíme, on se zastaví. Co to má znamenat? Když se toto několikrát opakuje, dostihne nás a osloví slovensky: „Počůvám známou řeč, je dobre se tu střetnúť s krajany, odkud idete?“ Na vysvětlenou musím dodat, že z legrace s otcem občas mluvíme Slovensky, což se dělo poslední půlhodinku. Odpovídáme už Česky, že cestujeme z Košic, a on na to, že je taky z Košic, a že bydlí tady i tam, a v tu ránu začal samozvaně přednášet o svém životním příběhu a místních pamětihodnostech. Pokud se domníváte, že téma "životní příběh" a "historické památky" skloubit nelze, věste, že v podání tohoto člověka ano. Když zjistil, že míříme na hrad, rozzářil se a zeptal, jestli by nám nevadilo, kdyby se kousek přidal, že už tam dlouho nebyl a snad by nás tudy i provedl. Takže už máme i průvodce.

Budín s majestátním hradním komplexem; věžičky Rybářské bašty jsou kouzelné

Jak jsme brzy zjistili, jeho znalosti místní historie byly široké a hluboké, až jsem tu tíhu informací skorem přestala zvládat. Dobré ale bylo, že nás zavedl přímo k těm nejzajímavějším místům na Hradním vrchu a nemuseli jsme nikde bloudit, a dokonce jsme zjistili, že se osobně zná s dědou z Košic! Svět je opravdu malý a tyhle „náhody“ na cestách mě baví…



Co mne ale opravdu uchvátilo, byl celý Budín. Na objektu se velmi podepsala II. světová válka (jako na celém městě Budapešť), po které z velkolepého hradu zbylo jenom torzo. Světovým divem podle mě je zejména to, jak vkusně a citlivě byl komplex zrenovován směrem k jeho původní velkoleposti, a to poměrně nedávno – až v roce 2006! Dvěma slovy – nepopsatelná nádhera. Trochu mě mrzí, že jsem tyto památky nezastihla ještě za denního světla, i když v záři světlometů vypadaly monumentálně.


Rybářskou baštu jsem znala z fotografií a říkala si, že vypadá jako kulisa nějaké disneyovské pohádky. Anebo Bradavice z Harryho Pottera? Jasně, na fotkách leckterá stavba může vypadat podstatně lépe, v tomto případě ale věrně dokládají realitu. Sedm věžiček, které symbolizují sedm maďarských kmenů a terasa v novogoticko-romantickém slohu působí věru pohádkově. A výhled z hradu byl vskutku famózní. Nasvícený Řetězový most zářil ve tmě a vrhal odlesky na hladinu temné vodní masy Dunaje, na jejímž břehu severně se vyjímala okázale vznešená budova parlamentu, na východní straně výhledu vyčnívaly špice baziliky svatého Štěpána.



Jestli jsem někdy vnímala něco jako nekonečné, tak určitě sumu kroků, které lze po Budapešti ještě tentýž večer ujít, a na druhém místě byly nekonečně široké a hluboké znalosti našeho samozvaného průvodce, jehož informační proudy byly věru k nezastavení.

Budova parlamentu

Na nocležnu jsme dorazili až kolem půlnoci po dlouhém dni a 30 km. Takže stejná vzdálenost, jaká padla při mém letošním pochodu Praha-Prčice – můj dosavadní změřený rekord! Ráno jsem se probudila do opět slunného dne, bohužel ale s nepřehlédnutelnými příznaky chřipky, které jsem pociťovala už předchozí den. Není se čemu divit – všudy přítomná klimatizace v dopravních prostředcích, kterými jsme cestovali předchozí dny, těžko odhadnutelné počasí, tropy přes den a chladno v pozdních večerech, kdy jsme často ještě procházeli městem nebo popíjeli studené pivo na zahrádce restauračního zařízení v Košicích.


Tečkou za slovensko-maďarskými zážitky byla snídaně v italské minikavárničce, kde jsem si vnitřně zhodnotila celkový dojem z tohoto magického města: absolutně dechberoucí. Bylo to i tím, že jsem neměla žádná očekávání? Příště bych určitě nehlásala, že „jeden den k poznání města stačí“. Jak kterého, dodávám nyní… Na Budapešť je to věru málo. Zvlášť když se na každém rohu nabízí tolik gastro lákadel a krásných míst, kdy by byl hřích nezastavit se a nevychutnat si symfonii chutí a vůní za relativně malý peníz.


Pokud plánujete v roce 2019 navštívit nějaké evropské město, rádi si pochutnáte na dobrém jídle a chcete vybrat levnější a bližší destinaci, než je třeba Londýn nebo Paříž, jeďte do Budapešti, protože to bude stát za to. A vyhraďte si na to alespoň tři dny. Ať nemusíte uhánět 30 km a unavit se tak, že pak ani nemáte sílu usnout, jako já 😊.

Všem cestovatelům a prázdným řádkům v diáři zdar!

Tuesday, December 4, 2018

Blava&Buda trip (1/2): Na skok v Bratislavě

Páni, už to bude skoro půl roku, co jsem poprvé navštívila Bratislavu a Budapešť v rámci jedné cesty plné protichůdných dojmů. Připadá mi, jako by to vylo včera, kdy mi vyrazily dech postkomunistické relikvie v jednom městě a vkusně vznešená noblesa architektury ve městě druhém, ve kterém se mísí středoevropské a balkánské vlivy v podmanivý koktejl estetického, uměleckého a kulturního dojmu.



V každém městě jsem se zdržela jen přibližně 20 hodin i s noclehem a přesto mám pocit, že i tak krátký čas stačil na to, abych navnímala atmosféru a ducha místa, takzvané genius loci. Už teď vím, že do Budapešti se brzy vrátím…. A do Bratislavy vlastně klidně taky. Vraťte se se mnou v duchu do těchto osobitých končin zpět, zvu vás na malou fotoprocházku mého červencového tripu. Začínají prázdniny, teplota osciluje kolem třicítky, vlaky a autobusy jsou přeplněné k prasknutí a letní voňavé večery vybízí k procházkám nasvíceným městem, ze kterého sálá teplo po horkém dni…








Do Bratislavy je to fakt kousek a je s podivem, že mě ještě nenapadlo udělat si malý day-off kdykoli během roku. Jednodenní výlet nemusí být problém pro moraváky, když cesta z Brna vlakem i autobusem trvá jen hodinku a půl! Já to štěstí nemám, takže tři hodiny vlakem trvala cesta z mého jihočeského městečka do Brna, kde jsem přesedla na Eurocity Metropolitan, který mířil do Budapešti (tam jste z Brna za necelé 4 hodiny, což je taky super). Plně klimatizované vlaky v létě jsou ale strašná věc; venku bylo ten den asi 35 stupňů a uvnitř o patnáct méně s nemožností otevřít okno. Byla jsem docela ráda, když jsem konečně vystupovala na bratislavském nádraží, které je legračně malinkaté a jaksi staromódní…ehm, to jsem ještě nevěděla, co mne čeká dál :-).

První kroky průzkumu města vedly přes Prezidentskou zahradu
Ubytovaní jsme byli v hostelu Freddie next to Mercury, umístěném jen kousek od hlavního nádraží směrem k centru (zásadní věc, pokud v dané destinaci zůstáváte jen na jednu nebo dvě noci). Hostel mne navzdory rozporuplným dojmům z interiéru recepce mile překvapil čistotou i komfortem – pokoj prostorný, světlý, velká čistá koupelna…na jedno nocování možná až moc velký luxus a cena za osobu vyšla na necelých 400 Kč. Na místě jsem se rozhodli dokoupit si snídani za 120 Kč na druhý den, vyskladnili jsme věci na pokoj a zamířili poznat město.

Cestou do centra města jsme míjeli plejádu sídel rozmanitých honosných institutů. Ministerstvo financí, Úřad vlády SR, Prezidentský palác… Jedna politická velkolepost vedle druhé. Koutkem oka jsem zahlédla věhlasné Náměstí svobody s jakousi podivuhodnou dominantou uprostřed, zamířili jsme ale raději přes Presidentskou zahradu k Hodžovu námestie a pokračovali podél rušné Staroměstské třídy směrem k Župnému námestie.


Tam už se na horizontu zjevil Bratislavský hrad, špička Michalské brány a hlavně jsem si poprvé začala všímat jisté malebnosti města, která byla markantní i v Kapucínské ulici. Minuli jsme kostel svatého Štefana a odbočili z Kapucínské do pletence kouzelných uliček, které jako kdyby vypadly z nějakého malého jihočeského města, chvílemi jsem si připadala spíš jako ve Slavonicích nebo Třeboni. Že jsem v Bratislavě, jsem si opět uvědomila až u Michalské brány, kde se, zdá se, soustřeďuje veškerý prodejný turismus – taková esence pražského pozlátka v jednom jediném místě.

Z Kapucínské ulice už bylo vidět na Bratislavský hrad

Z Kapucínské jsme odbočili do uliček starého města


Opravdu rušno bylo jen v Michalské ulici

Michalská ulice a brána

Michalskou ulicí plnou restaurací a obchůdků se suvenýry jsme se dostali k Hlavnému námestie, které mne překvapilo svou „velikostí“ a architekturou Staré radnice, jejíž věžička mi pro určitou exotičnost připomínala blízký východ a Persii, jen ta kulatá střecha chyběla… Ale architektuře já houby rozumím, takže pardón, to byl spíš myšlenkový úlet. Místo dumání nad původem staveb jsem si raději koupila zmrzlinu (bylo šílené dusno a vedro) a pokračovali jsme dál k řece Dunaj, po Rázusově nábrežie přes Most SNP ke známé UFO vyhlídce. Krátce jsme se osvěžili na „pláž pod UFOm“, kam jsem se sesunula do vachrlatého lehátka a přemýšlela, jestli dnes budu schopna dojít těch zhruba 6 km zpátky, protože vzduch už by se dal snad krájet a blížící se bouřka mne vždy trochu destabilizuje.
Hlavné námestie
Nechali jsme se vyvézt na UFO, což byl ten nejlepší nápad. S dechberoucím výhledem se únava vypařila tatam. Na otevřené střeše jsem fotila hrůzostrašné útvary černočerných mraků, které se nebezpečně přibližovaly, až těžký, nedýchatelný vzduch konečně protnuly provazy deště a já měla co dělat, abych rychle schovala foťák a sebe, seběhla schody a ukořistila volné místo v UFO kavárně. Kafe ani nebylo tak drahý a výhled byl famózní i přes to sklo, které smáčely kapky vody.
Sice se tvářím hrdinně, ale už jsem docela dost unavená...cca 30 min před bouřkou

Už se to blíží...3...2...1...

Opravdu stylová restaurace s unikátním výhledem





Asi po půl hodince déšť přestal, vzduch se pročistil a my mohli vyrazit dál anebo vlastně zpátky do centra, kde jsme měli v plánu povečeřet a pak se vydat na Bratislavský hrad. Takže zpátky na severní stranu Dunaje a tentokrát přes Hviezdoslavovo námestie, což je celkem stylová gastro promenáda s fontánami a vzrostlými stromy. Chtě nechtě jsme se opět vynořili v Michalské ulici, a protože začalo znovu pršet, zapadli jsme bez většího rozmyslu do jedné z restaurací a trefili se dobře, jídlo bylo výborné.
Když déšť opět ustal, vyrazili jsme s cílem vyšlápnout ještě za světla na bratislavský hrad. Centrum města mě nepřestalo překvapovat svými kontrasty. Opuštěný dům na spadnutí, luxusní vinotéka, putyka čtvrté cenové, stylový hotel pro zahraniční klientelu, spravený kostel, opodál halda suti…to vše a ještě mnohem víc se s jakousi samozřejmostí zjevuje a různě střídá jako kulisy na jevišti starého města, které po setmění vypadá místy jako Stínadla z Rychlých Šípů.

Jen pár kroků od náměstí...proč tolik zanedbaných budov s samotném centru?


Kontrasty na každém kroku
Z Michalské jsme prošli tajemnými uličkami na Rudyanovo náměstí, kde mne krom jižanského koloritu zaujalo staré, neudržované stavení, netradičně esteticky „renovované“ vsazením barevných obrazů do okenních rámů. Jak málo stačí, aby se z barabizny stal umělecky zajímavý skvost, kterému ani opadaná omítka na kráse neubírá… V dómu svatého Martina, se zrovna konal festival pěveckých sborů, byly dveře dokořán otevřené, vloudili jsme se tedy dovnitř a prohlédli si interiér s hudebním doprovodem.
Netradiční sreet art na Rudyanově náměstí
Venku už se šeřilo, Bratislavský hrad ale nebyl daleko. Vyškrábat se nahoru jsem stihla tak akorát – možná v posledních pěti minutách, kdy šla jakž takž vyfotit večerní scéna bez stativu… Výhled byl moc krásný – ostatně jaký výhled krásný není? – a krom něj se mi do paměti vryla partička Japonců, kteří byli výhledem ještě unešenější než já a náramně se bavili.
Výhled z hradeb Bratislavského hradu. Vidíte to UFO na druhé straně Dunaje? Tak tam jsme byli před chvílí...
Na hotel jsme se vraceli opět starým městem, ve kterém snad nelze zabloudit… Zvažovali jsme, že si sedneme ještě někam na pivo, ale nakonec jsme si koupili ve večerce jedno plechovkové a dobře jsme udělali, protože cestu na hotel jsme nemohli najít ani jednu putyku, což jsem nechápala; velká obytná čtvrť poblíž centra a ani jedna reštaurácia ani vináreň? Ako je to možno? V jedenáct jsem už usínala na hotelu, kde jsem se vyspala takřka stejně tak dobře jako doma. Aby ne, po horkém, dlouhém dni a tolika kilometrech v nohách.
Ráno nás čekaly hotelové, teda vlastně hostelové raňajky, které byly samoobslužně k mání v přízemí ve společné kuchyňce, ve které vládla atmosféra asi jako na studentské koleji. Každý si vzal z kredence své nádobí a po snídani je po sobě zase umyl a uklidil. Ačkoli bylo z čeho vybírat, ráno mi ke štěstí stačí jen čerstvé křupavé pečivo s máslem a plátkovým sýrem.




Po snídani jsme zabalili bagáž a zamířili k Náměstí Slobody. Sice jsme ráno chtěli stihnout ještě Slavín, ale to už bylo přeci jen trochu z ruky a cestou jsme se ještě zdrželi na jakýchsi farmářských trzích. Minuli jsme několik hezkých kaváren, které byly včera večer asi neviditelné. Kafe jsme si nakonec dali přímo na tom velmi osobitém náměstí, kterému vévodila ohromná nefunkční „Fontána Družba“, a tam už vskutku zůstal rozum stát. Nic podobného jsem v životě neviděla a asi už neuvidím, pokud nezavítám do Ruska… Kafe jsme si vypili s výhledem na tento monument, v pozadí Letný Arcibiskupský Palác, atmoféra…
Postkomunistické monumenty mne velmi uchvátily

Na tuto "pamětihodnost" na Náměstí Slobody asi jen tak nezapomenu; doufám, že mi ji do další návštěvy nerozeberou...
Pomalu nadcházel čas odjezdu, tedy přesunu na další štaci. Bratislava se zcela vymkla mým jakkoli obrazným představám, které jsem měla, ještě když jsem včera vystupovala z vlaku. Nemyslím si, že je to ošklivé město. Je to ale město osobité, jehož kouzlo není vidět na první pohled, musíte si k němu nalézt cestu…a hlavně neporovnávat. A jestli bych se do Blavy vrátila? Časem určitě ano, opět na den nebo na víkend, protože si myslím, že i kratší čas na poznání tohoto města stačí.

Ve druhém díle článku se podíváme do města zcela odlišného ve všech směrech. A stejně jako v Bratislavě, i v hlavním městě Maďarska jsem strávila prohlídkou města jen pár hodin. Co myslíte – vystačila jsem si i v Budapešti s tak útlým časovým fondem? Tuším, že odhadujete správně…. :-)

Loučím se a těším se na vás u dalšího postu, oslavujte adventní čas klidem a pohodou...a třeba i plánováním cest na rok 2019. Protože znáte to, diář snese všechno!

Elza