Deštivá Šumava: Krátkodobý nekomfort posiluje!

Víkend jsem strávila na Šumavě ve Volarech. Pobyt jsme kupovaly už v únoru s tím, že v polovině května už budou určitě takřka tropy, jak tomu bylo loni. Předpovědi tentokrát ale nevěstily nic (turisticky) příznivého, čímž myslím celodenní déšť a chladno. Měla jsem docela obavu, co budeme ve Volarech dělat, když je tam jen jedno malé muzeum a nula otevřených kaváren?! Pátek, večer příjezdu, vypadal ještě celkem pozitivně, ale na druhý den mi Aladin hlásil téměř nepřetržitý déšť…

Ubytovaly jsme se v Penzionu Sněžná (odkaz zde) v malé světničce a vydaly se na večeři (polopenze byla v ceně 550 Kč/noc). Penzion nabízel vegetariánskou variantu, takže jsem dostala místo masa „maso“ sójové, a bylo moc dobré. Po jídle jsme vyrazily na krátkou procházku podívat se k Volarským menhirům, které se nachází za obcí asi kilometr od našeho ubytování. Cestou jsme obdivovaly alpskou architekturu místních staveb. Menhiry byly od dost menší, než jsme očekávaly – přesněji takové mikromenhiry 😊, ale byl odtud krásný výhled do okolí. Rozhodly jsme se pro menší okružní procházku dál polní cestou k Zeleným dvorům, na samotu k takzvané Meindlově pile, a pak zpátky do Volar. Už se stmívalo a ochlazovalo, návštěvu některého z místních hostinců jsme nakonec zamítly, daly si pivo z minibaru na penzionu a uložily se ke spánku.

Spací světnička v penzionu Sněžná v rustikálním stylu

Volarské menhiry jen kousek nad městečkem, byl odtud krásný výhled do krajiny

Ráno po vydatné snídani jsme (v dešti) vyrazily do muzea (kam jinam?), které se nacházelo v jednom z alpských domů. Expozice byla docela poutavá, obsahovala informace o Zlaté stezce, historické artefakty venkovského života a zejména informace o Pochodu smrti, který v roce 1945 končil ve Volarech.

Muzeum ve Volarech

Zdržely jsme se asi hodinu, ale stále byl před námi celý den. Zrovna pršet (kupodivu) přestalo – dle meteoradaru jen dočasně, přesto jsme se rozhodly, že ten plánovaný pochoďák riskneme stůj co stůj. Vyrazily jsme po zelené směrem k šest kilometrů vzdálené osadě Dobrá s tím, že když nás chytne lijavec, dopravíme se z Dobré autobusem (to jsme netušily, že odtud žádný nejezdí), nebo ze Soumarského mostu železnicí.

Jídelna, kam jsme chodily na snídaně a večeře. Jednoduchá kuchyně, ale moc dobrá!

Když jsme míjely značku informující o konci městské části Volary, pršelo a bylo věru nevlídno. Ovšem těmto vlivům nedbaje, vykročily jsme po turisticky značené trase po cyklostezce, která částí vedla podél silnice, ale brzy se u Brixových dvorů odklonila do volné přírody. U této zemědělské osady se rozpršelo tak, že jsme se na chvíli raději schovaly do přístřešku u chaty.

Déšť ustoupil, dokonce vykouklo na chvíli slunko, pokračovaly jsme tedy po cestě, která vedla do kopce a pak dlouho lesem. Poté, co jsme přešly železniční koleje a vynořily se z lesa, objevil se před očima zcela jiný svět – tvář divoké přírody, kterou zatím probádanou nemám. Mokřady a rašeliniště v okolí Teplé Vltavy opravdu stojí za vidění a my měly to štěstí, že jsme do tohoto krajinného rázu zavítaly nahodile a s jiným cílem. Deštivé počasí jen dokreslovalo celkovou atmosféru člověkem nedotčených pásem, všude ticho a klid. Moje nepromokavá bunda hrdinně odolávala vlhkosti a ačkoli by si člověk na výletě představil ideální počasí docela jinak, vůbec nic nám nechybělo.

Mokřad vedoucí k mostu přes Teplou Vltavu a dál k obci Dobrá

Z mostu nad Teplou Vltavou

Uprostřed rašeliniště jsem si symbolicky dala „matcha tea“, něco zeleného mezi zelení, a pokračovaly jsme dál k rašelinovému „jezírku“ už jen kousek pod osadou Dobrá, kde jsme se na chvíli zdržely a kde jako kdyby se čas zastavil někdy v pravěku. Absolutní ticho, bezvětří a tentokrát i bez deště, za mraky dokonce prosvítaly sluneční paprsky. Bunda mezitím uschla (umíte to dobře, NordBlanc..), dokonce se začalo oteplovat až k možnosti zbavení se některého ze svršků.

Rašeliniště asi půl kilometr pod rezervací Dobrá

Když jsme vcházely polní cestou do vesnické památkové rezervace Dobrá, kde se kromě krásných alpských domů měla nacházet hospoda, naděje na otevřený hostinec mi připadala velmi mizivá. Deset, možná patnáct roubených chalup lemující snad cyklostezku, nikde ani živáčka; tomu se říká Svatý klid… V dálce jsme spatřily skupinku cyklistů rojící se u jednoho z domů, hostinec byl k našemu překvapení otevřen.

Zastavení v hostinci "U Němečka", který poskytuje i ubytování

„Teď bude přeháňka, pak hodinu a půl bez deště a pak už bude jen pršet…pršet… a pršet,“ informuje chlapík u vedlejšího stolu svou skupinku, se kterým patrně spolupracuje meteoradar lépe než se mnou; dovedu se totiž podívat jen na pravděpodobný stav ob dvě hodiny, a co se děje mezi intervaly, mohu se jen domnívat… Pivo jsme už dopíjely v mírném stresu, rozhodly jsme se totiž namísto bližšího Soumarského mostu pokračovat dalších 7 km ke Stožecké kapli a dál do vzdálenější vesnice Stožec, ze které jsme plánovaly dostat se vlakem zpět do Volar.

Jeden z domů v Alpském stylu

Vyrazily jsme tedy podél dalších alpských domů v osadě Dobrá a dál do mírného kopce podél luk a následně lesem. Nepršelo a obloha byla čím dál jasnější. Asi po hodince jsme dorazily k odpočívadle pod stožeckou kaplí a stoupaly další kilometr do prudkého kopce, než jsme se konečně vynořily pod dřevěnou stavbou. Opět začalo mírně pršet, přesto mělo místo nádhernou atmosféru. Pod kaplí se nacházel léčivý pramen, ze kterého jsem se neváhala napít, a který jsem si nabrala s sebou do lahve.

Výstup ke Stožecké kapli

Zvažovaly jsme, že pokročíme dál na vyhlídku Stožecká skála, cesta byla ale uzavřená z důvodu hnízdění chráněných druhů ptactva. Pro klidné svědomí jsme si konečný bod program raději odpustily a po krátkém odpočinku pod přístřeškem zamířily do obce Stožec. Déšť postupně zesiloval, ale to už se na obzoru objevila sídla lidského obydlí. Když se za námi zavřeli dveře hostince (kde jsme si místo piva objednaly horký čaj), z oblohy se spustily provazy deště a takhle silně pršelo až do doby odjezdu vlaku zpět do Volar.

Do Volar jsme stihly přijet tak akorát na večeři, počasí už se nezlepšilo, a tak jsme večer strávily odpočinkem – četbou a oblíbeným „instagramováním“ na pokoji. Druhý den (v neděli) bylo ale už opravdu chladno, venkovní teplota klesla z jedenácti na pouhých pět a do toho se přidal vítr. Rozhodly jsme se tedy jet zpět se zastávkou v Č. Budějovicích.

Jestli se někdy znovu vypravím na Šumavu do okolí Volar? Rozhodně, protože tato oblast má hodně co nabídnout. V okolí jsme nestihli spoustu zajímavostí, například rozhlednu Soumarský most, výstup na Stožeckou skálu (která je uzavřena do konce června kvůli hnízdění), výlet vlakem na německou stranu do Haidmühle, Plešné jezero, Boubínský prales… Myslím, že Volary jsou dobrým zázemím pro návštěvu všech jmenovaných míst. A jak jsem se přesvědčila, výlet si lze užít, i když počasí nepřeje – o to intenzivnější je zážitek (a o to víc si člověk váží tepla a sucha). Základem je nepromokavá bunda (která zároveň rychle schne, vyplatí se zainvestovat), kalhoty nemusí být nutně nepromokavé, postačí rychleschnoucí a hlavně kvalitní obuv, ideálně nepromokavá nebo alespoň s obvodovým vystužením, protiskluzová podrážka. Pak vás nic nezastaví - ani trocha toho deště :-).

Co vy a Šumava? Máte ji prozkoumanou? Dejte mi vědět do komentářů nebo na instagramu, jak se vám článek líbil.

Elza

Můj nový život bez TO DO listu

Dřív jsem měla diář plný harmonogramů a odškrtávacích položek. Byla jsem na takový systém zvyklá z vysoké, kdy jsem si plánovala učení na zkoušky, abych bez pevně stanoveného řádu a systému neztratila přehled. Navíc při splnění se dostavil dobrý pocit, že zvládám své povinnosti. V opačném případě jsem jednotlivé položky přesouvala na další a další dny, a to už tak skvělý pocit nebyl. To se stávalo častěji…

Podobný systém jsem přenesla i do (nezáživné) práce a brzy jsem si začala psát sama pro sebe poznámky a vzkazy, protože jsem už nebyla schopna udržet přirozenou pozornost. „Udělej toho.“ „Toto dej tam“. „Vyřiď tohle.“ „Toto založ.“ Každá listina a každý šanon musel být náležitě označen, jinak by zahučel v černé díře nikdy nevyřízených věcí. A tehdy se nedostavil pocit uspokojení ani po odškrtnutí – byla jsem v nikdy nekončícím běhu – nebo přesněji ploužení se, které nevede nikam…

Byla jsem unavená, jen jsem se na ty své tudů listy podívala. Moje hlava natolik odmítala jednotlivé činnosti, že si je ani nechtěla pamatovat. Takže všechno z hlavy ven a jen ať se to pěkně zautomatizuje, abych mohla být co nejvíc duchem jinde. No jo, ale k čemu to je?

Pokud se v tom poznáváte, možná je na čase změnit práci, anebo přístup k ní. Já musela odejít, abych znovuobjevila svou svobodu a radost ze smysluplné činnosti.

Vnímám to tak, že cokoli, na čem se člověk spolupodílí a do čeho vkládá energii, ožívá, tudíž je živou entitou. Například firma, ve které člověk pracuje, je jako živá bytost tvořená energetickými vklady všech, kteří se na jejím chodu podílejí. Pokud se od činnosti odpojíte a jedete jen jako stroj, nelze očekávat, že se vám energie bude vracet zpátky, nebo že s vámi tato „entita“ začne komunikovat, co právě ke svému zdravému chodu potřebuje. Proč? Protože je mrtvá. Může jít i o dílčí práci, oddělený projekt, zájmové tvoření anebo údržbu domu, zahrady…

Někomu to může připadat už moc duch-hovní, ale firma/projekt/tvoření je jako živá rostlina, nebo přesněji – jako celý ekosystém, který zcela nepodléhá vlivu naší mysli a to-do listům, nýbrž svým vlastním potřebám. Když to přeženu, tak můžete bezduše zalévat, aniž byste si všimli, že v noci pršelo, a pak se budete divit, proč se ekosystému nedaří.

Budete vytrhávat plevel, který sám o sobě až tak škodlivý není, protože jste si to někde přečetli, naplánovali a MYSLÍTE si, že je to prospěšné, ale už nevidíte, že plodivou rostlinu v noci okusují zajíci...

Zatímco když byste odvrátili zrak od to-do listu, zklidnili se vnímali, co se doopravdy děje, tak nejspíš přijdou dny, kdy budete dělat opatření, která vás ani nenapadla, ale na kterých bude záviset přežití vaší firmy, a pak taky dny, kdy nemusíte dělat vůbec nic, protože symbolicky „v noci pršelo“ a systém si pojede v klidu a bez vás a bez potřeby vnějšího zásahu, který by systém poškodil.

Nic proti diářům, ty jsou super. Baví mě si do nich vpisovat poznámky, nákupní seznamy, nápady a termíny. Nikdo by se ale neměl stát otrokem svého diáře, ba naopak je důležité dát sobě i činnosti, které se věnujete, svobodu vlastního vývoje. A potom zjistíte, že se věc vyvíjí lépe, efektivněji a dokonce rychleji, než kdybyste byli svázáni nemilosrdnými políčky pro odškrtnutí. A navrch vás to bude mnohem víc bavit!

V praxi mi to funguje tak, že dle priorit zohledňuji věci, které jsou v souladu s cílem práce/projektu a o kterých se domnívám, že je potřeba je udělat. Už si ale nestanovím, že činnost 1 a 2 splním dnes, činnost 3 a 4 zítra a tak dál. A hlavně nelpím na tom, že to tak být musí. Ono se bez toho plánu zcela přirozenou cestou většinou stane, že dnes udělám činnost 1, 2 a 3, zítra vyvstane nová věc k řešení a pozítří se zjistí, že činnosti 4 a 5 ani nebyly potřeba, místo toho je ale potřeba věnovat pozornost činnosti 6.

Jedině pokud nelpím na rigidním plánu, jsem otevřená neustálé improvizaci a zároveň důvěřuji procesu, za pár dní si všimnu, o kolik moc rostliny povyrostly a že energie nikde neunikala.

Protože jedině když se podaří docílit vzájemné synergie mezi prací a jejím tvůrcem, kdy vnímám potřeby projektu a zároveň své vlastní potřeby a současné vnitřní ladění (které se neustále mění), docílím nejlepšího možného efektu.

Bez plánů, bez schémat, tady a teď…. A nejlíp!

Pád do nicoty

Možná jste četli můj předchozí článek o tom, co se nyní děje, který byl velmi pozitivní a plný entuziasmu. A možná někoho překvapí, že teď je vše jinak, mnoho záměrů bylo zničeno a projekt se bude ubírat jiným směrem. Nové směry jsou mi zatím neznámé...

Poslední týdny byly barevné, prozářené sluncem a nesly se ve velmi tvůrčím duchu. Měla jsem pocit, že konečně nastupuji na cestu, která na mě čekala a která je ušitá přesně pro mě na míru. Že všechny mé předchozí zkušenosti vedly k tomu, abych realizovala přesně tohle, přesně tady a přesně v tuto dobu. Jak dokonalé! Nepociťovala jsem únavu a otupělost z rutinního režimu, mé působení v projektu mě nabíjelo a já konečně měla vizi, které jsem věřila a která ze mě dokázala dostat to nejlepší, čeho jsem v danou chvíli byla schopna. Nejvíc mě bavilo vidět první výsledky společné práce v týmu a malé pokroky, jak se projekt vyvíjí. I když jsem se bála, že něco pokazím a spoustu věcí jsem neznala, věděla jsem, že to musí dopadnou dobře. Jenže.

Zčistajasna se na obloze objevil mrak. A nebyl to jen tak ledajaký mrak, přirovnala bych to ke Znamení zla, které za sebou nechával Ten, jehož nesmíme vyslovit v Harry Potterovi. No dobře, trochu přeháním; až takový hard core to nebyl... Ale nemělo to k němu daleko :-). Nebudu popisovat, co přesně se stalo, ale dopadlo to tak, že moje vize byla po psychickém střetu rozbita na atomy a přišla jsem o velkou část svobody stran koordinace a spoluvytváření projektu. Vše se rozpadlo na malé kousky, a tyto kousky se nyní začínají přeskupovat do nových, mně neznámých tvarů. Nevím, co bude. Nevím, jestli budu pokračovat v započatém, a pokud ano, jakou roli zaujmu. A jestli vůbec role pro mě stále existuje.

Jisté je jen to, že 28. února jdu do práce na úřadě naposledy. Jestli pak budu působit v dotyčném projektu, v jiném projektu nebo budu dělat něco úplně jiného, netuším. Nejsem typ člověka, který by se vydal do podnikání po hlavě a sám. Ale už vůbec nejsem typ člověka, který by v pětadvaceti zasedl teplé místo na úřadě nebo jinde, bezmyšlenkovitě následoval cizí systém a v něm přečkal až do důchodu. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Když je realita postavená způsobem, který je s vědomou částí vás v souladu, je snadné uvěřit tomu, že všechno je tak, jak má být. Ale pak se stane něco, co celou situaci obrátí naruby (možná dokonce zničí) a co vás totálně rozloží – celou vaši bytost. Jste najednou v meziprostoru, kde se už nemáte čeho chytit, a jste tam sami. Žádná cedule, která by vás navedla aspoň o píď dál. Nic. Všechno hmotné se vypaří v aerosol a vy vůbec netušíte, proč se vám to děje. Proč se to zase děje. Proč, když jste si našli konečně vizi a hlavně misi, kterou radostně následujete v domnění, že následujete svou duši, jste zase v p*deli a jen těžko lovíte někde ve velkých hlubinách uvnitř sebe víru, že i tohle je k něčemu dobré. Jenom to ze současného pohledu ještě nevidíte.

Místo, odkud už není kam dál jít, a kde není co ztratit, už trochu znám. Dívala jsem se na temnou noční oblohu, hvězdy byly kdesi za těžkými, sněhovými mraky a říkala jsem si, jak moc bych chtěla Domů. Tohle prohlášení pro někoho bude možná silný kafe, ale když už píšu, tak upřímně a autenticky. Bez pozlátka. Říkala jsem si – co mám tady na Zemi dál dělat? Myslela jsem, že jsem se konečně po mnoha a mnoha letech přešlapů dotkla svého poslání. Ani tentokrát to není ono? Proč tu jsem? Bože, jestli tam jsi, co ode mě chceš? Anebo snad mě vážně chceš mít v systému jako otroka, pěkně srovnaného do lati, a držet hubu a krok? Směs agrese, vzteku a lítosti byla věru mocná. Takový stav smrti ega jsem ale nezažila poprvé, už jsem párkrát „umřela“ uvnitř své osobnosti. A potom? Jde se dál, zase jinak a trochu od znova. Kam? Kdo ví.

Protože jedná možnost, kterou v tu chvíli máte, je tím vším projít. V klidu a pokud možno vědomě.

Nehodnotit to. Nebránit se tomu. Přijmout změnu se vším všudy. Čím víc se bráníte, tím víc ta šílenost sílí. Čím víc řešíte, proč se to stalo, tím víc se ztrácíte. A úplně nejhorší je upadnout do sebelítosti. V obtížné situaci (a když mám dost odvahy), se ptám – co je pro mě teď nejtěžší udělat? Co můžu udělat jinak, než jak mi radí zraněné ego? Protože ego nikdy nikoho k Pravdě nepřivedlo. A pak to udělám. Většinou je to celková změna postoje, odosobnění, propuštění pout, ve kterých se zmítám zcela dobrovolně. Dobrovolně! Zajímavé zjištění... Vážně je to tak jednoduché? A najednou je mi lehčeji a lehčeji, že se skoro vznáším, protože jsem ze sebe setřásla zátěže zloby a výčitek, ať už byly směřovány kamkoliv. A pak jdu dál. Letím. Vzápětí si všimnu, že pod sebou už nemám zničené opevnění rozbombardovaného hradu, ale krásnou krajinu.

Tolik z mého světa, který se nyní od základů přeskupuje. Jsem zvědavá, jaký bude ten nový obraz... Ten nový Celek, který do sebe jistě zapadne v pravý čas. Protože nyní vnímám intenzivněji než kdy dříve, že všechno je jedno, protože je to Jedno. Možná jste zažili něco podobného. Pokud ano, zkuste mi o tom napsat. Jaké skryté poklady změna nakonec přinesla? Protože všechno negativní nakonec plodí pozitivní. Tomu věřím i v těch nejtěžších časech!

Neuvěřitelné se stává skutkem. Budu otevírat obchod!

Je sychravo a pod mrakem, takže ukázkově líné počasí, ve kterém by člověk nejraději zalezl s čajem a knížkou pod teplou deku (a po pár stránkách usnul). Potlačuji v sobě únavu, podzim ráda nemám; líbí se mi ale každé možné vykročení ze všednodenní rutiny, a to se děje právě dnes. Přes týden jsem v práci, která mne šťastnou rozhodně nečiní, o víkendu se z toho vzpamatovávám a tak nějak se ploužím z jednoho dne do druhého, měsíce ubíhají a zároveň se vlečou… /A kam vlastně?/ Jenže teď je sobota, já procházím Prahou, všímám si prázdné výlohy a napůl pohroužena v myšlenkách letmo pohlédnu skrz sklo. Místnost je čerstvě po malování, prostor stále ještě zeje prázdnotou – ale takovou tou slibnou, svěží a vzletnou prázdnotou… Uvnitř jakási dívka fotí zrcadlovkou cosi narafičeného na stolku, který je uvnitř zatím jediným nábytkem. Je to okamžik, zdánlivě velmi nevýznamný, docela obyčejný, a přesto mám takový zvláštní pocit, který neumím pojmenovat. Jako kdyby něco viselo ve vzduchu a bylo na spadnutí… Co to ale je?

Bleskne mi hlavou – to bych taky chtěla! Chtěla bych činnost, která mě i o víkendu dostane z domu, a kterou nebudu vnímat jako práci, ale jako zábavný projekt – činnost, při které neměřím „jak dlouho ještě musím“, ale „jak dlouho ještě chci – mohu“. Projekt, který realizuji v takovém nějakém prostůrku, který si upravím podle svého, kde budu prodávat produkty, které budu fotit a prezentovat s podobným nadšením, jako právě teď ta holka za sklem – zrovna urovnává kompozici, dává si záležet. Ale jaké produkty? A jak k tomu vlastně přijdu, vždyť jsem pořád ještě „jen“ poloviční úřednice, která v podstatě krom pár svých zájmů nemá do čeho píchnout, a jediné podnikatelské nápady, které dosud vymyslela, trpěly absencí alespoň jednoho ze čtyř „P“, tedy předpokladů a podmínek podnikání, bez kterých do toho nejdu. Buď chyběl parťák, potenciál produktu, prostor nebo peníze. Tak tu představu zase pustím, a říkám si – třeba jednou. Třeba si přes zimu konečně udělám ten masérský kurz a budu provozovat léčebnou akupresuru. O to je teď přece děsný zájem, ne? Nebo si otevřu okénko s občerstvením, o kterém jsem snila na základní škole. Zdravé svačiny, to zní fakt dobře, a k tomu smoothie bar, smoothie jsou přece dost v kurzu... A nebo se alespoň poohlédnu po nějaké práci, která by mě víc bavila, protože do podnikání sama nejdu, to ne, asi mi není souzeno, nebo mi není souzeno teď.

O pouhé dva měsíce později. Je sobota dopoledne, jsem ve vlastnoručně vymalovaném prostoru, mám v ruce zrcadlovku a fotím, aby snímek vypadal co nejlépe – a nejlépe zatím rozhodně nevypadá, ještě je na podlaze příliš mnoho šmouh a cákanců po tom malování. Už se těším, až je vytřu a nanosím sem nábytek, zatím je tu jen obyčejný stolík. Zdi jsou šedé, nábytek plánuji červený; to bude parádní kontrast, který mi září před očima už teď v živých barvách. Místnost voní tou čistotou a vzletnou prázdnotou, která nabádá k nápadům a tvoření, a už promýšlím, jak nafotím produkty, které budu prodávat, a které vyrobil můj parťák… Sen? Nikoliv. A právě v tom okamžiku mi to docvakne. Tehdy v té Praze, jako kdybych viděla sebe samu, a v tu chvíli nechápu, jak je to možné. Co všechno se za ty dva měsíce stalo a kam mě Vesmír doslova hodil, protože tohle bych v životě nevymyslela. A do toho mám všechny čtyři „P“. Ale o tom, jak fungují „náhody“, a že si musím dávat sakra pozor na to, co si přeji… O tom jindy. Budu otevírat obchod! :-)

Obchod, který jsem si už dlouho přála mít; představa to ale byla zcela nezformovaná. Nevěděla jsem s čím, nevěděla jsem kde (a ani proč). Pamatuji si, jak jsem si před několika lety při četbě seberozvojové knihy (tehdy jsem jich četla desítky) ledabyle napsala seznam profesí, které by mě bavily a kterým bych se jednou chtěla věnovat. Jak by asi tak mohla vypadat má vysněná práce? Pro jistotou jsem zadala více variant… Chtěla jsem psát od časopisu a brzy se stalo, že jsem přispívala už na škole do třech (fajn do té doby, než zjistíte, že vás vlastně nikdo pořádně neplatí, strávíte nad tím hromadu času a časem ztratíte i svobodu slova). Chtěla jsem cvičit jógu, což se mi taky záhy splnilo – absolvovala jsem velmi snadno kurz a zkusila si, jaké to je, být lektorem (a prozatím mi to stačilo). Chtěla jsem vydat knihu – tehdy mi bylo jedno, jakou – a tu jsem shodou náhod skutečně vydala (i když ne zcela podle mých představ). A konečně… chtěla jsem prodávat v obchůdku se zajímavými produkty :-). Ano, toto doslova jsem tam měla napsané. Důkaz toho, že Vesmír nám dá přesně to, co chceme – a čím konkrétnější budeme v zadání, tím víc nám bude objednávka doručena na míru!

Těším se. Na to, až budu chodit do práce na devátou a zavírat v pět, jako všichni obchodníci v historickém centru. Těším se, až naše náměstí začnou rozehřívat dubnové paprsky a já budu mít otevřená okna dokořán a puštěné rádio. Až mě budou navštěvovat kolegyně z bývalé práce a kamarádi a známí a já jim uvařím „pravé obchůdkové espresso“ (takže obyčejnou žbrundu z obyčejného minikávovaru Dolce Gusto), zatímco si budou prohlížet náš sortiment. Na to, až od zákazníků na vlastní oči uvidím zpětnou vazbu. Až budu obšírně vykládat o výrobcích a možnostech, jak lze produkt upravit na míru, všechno máme, co nemáme, objednáme, stačí si vybrat. Až budu vyjednávat větší zakázky a spravovat e-shop. Na to, až nebudu mít za celý den čas zastavit se, ale stejně tak na to, až se mi to povede a já budu po chvílích psát na instagram a na blog své další a další ezoušoviny. Mno, a v neposlední řadě na to, až otočím na dveřích dřevěnou cedulku na OBĚDOVÁ PAUZA a budu se v nějakých hezkých šatech procházet po městě, nebo si zajdu na své obligátní sýrové kostky se špenátem do indické. Vítejte v mém ideálním světě!

Ale neboj, čtenáři, nejsem až takový idealista, jakým se zdám. Zůstávám nohama pevně na zemi a nemaluji si svou budoucnost obchodníka jen ve světlých barvách a prozářenou sluncem, to mi věř. Pokud totiž bude chladné jaro, na nějaké šaty mohu zapomenout; pravděpodobnějším se zdá, že budu chodit ve svetru, manžestrákách a fuseklích (a možná i přesto klepat kosu). Takže díky mé dispoziční náchylnosti k chladnutí končetin mě patrně nová profese vycvičí k důkladnému osvojení si Win-Hofovy metody (kdo nezdá, jde o metodu, jak zůstat v „teple“, i když jste naloženi do ledové kádě). Dům je to totiž chladný a vlhký, a v místnosti zděné kamenem jsou jen staré akumulačky. A kromě toho, ty šaty bych si stejně brzy zamatlala lepidlem, protože to vypadá, že ve volných chvílích budu místo psaní lepit dřevěné sovy a kompletovat další výrobky. Tím ale výčet ne zcela ideálního obrázku nekončí. Nezastavujeme, pokračujeme dál...

V rámci dílen budu s capartama sedět u stolu a dívat se, jak lepí – samozřejmě většinou blbě, vždycky dají strašně moc lepidla, takže musím vše rozebrat, vyčistit od tý bílý srajdy (herkulesu) a lepit znova. Asi budu potřebovat pořádnou zástěru… Taky začínám trénovat matematiku, protože od dětství trpím „syndromem zablokovaného mozku“, což se projevuje tak, že pokaždé, když mám něco rychle z hlavy spočítat, z mých (jinak docela čilých) závitů se stane tabula rasa (oba semestry z matematiky jsem sice zvládla nejhůř za dva, ale tam jsme měli na test hodinu a půl a k tomu kalkulačku). Se svým sklonem k úzkosti mě bude nejspíš strašit ve snech, jestli někdo něco neukradl, jestli jsem dobře vrátila peníze a jestli jsem neošidila sebe nebo zákazníka (mimochodem, co je menší zlo?), jestli je kasa na svém místě, jestli jsem nezapomněla zamknout obchod a jestli jsem někoho příliš neodbyla. A co když bude chodit lidí moc, anebo naopak nepřijde nikdo? Co když budou chodit opruzovat divnolidi, anebo mi do obchodu nalezou cikáňata, zamíří na mě pistolkou na gumičky a budou chtít půjčit, nebo dokonce vydat prachy? A proboha, co když se stane oboje najednou, co potom?

Stát se může kde co a má fantazie nezná mezí. Už teď vím, že chvílemi se vše bude zdát lehké a prozářené sluncem a já si budu připadat jako superhrdina. A stejně tak jsem si jista, že stejnou měrou přijdou okamžiky, kdy bych nejradši přehodila ceduli na TRVALE ZAVŘENO, zalezla pod pult, zhulákala se čajem magorákem z vedlejší čajovny a už nikdy neotevřela. Protože tak je to vždycky a já si moc dobře uvědomuji, že i vysněná práce s sebou nese výzvy a zkoušky, jako život sám. A na to se vlastně těším nejvíc. Protože bez nich by tu byla nuda, ne? :-)

Vzestup od lidské mysli k té božské

Všímám si, že každý je tak trochu obětí sebe sama, neboli svých vlastních konstruktů mysli. Které přijal docela nevědomě, které vstřebával postupným procesem socializace a začlenění se, vlivem zkušeností a prožitků již od prvních minut „ocitnutí se“ na Zemi… Zásadní vliv má doba a místo narození. Co je nyní žádoucí, bylo kdysi nepřípustné a naopak, záleží na letopočtu a souřadnicích, a tahle dvojka je „bohem“, který určuje, co je ještě oukej a co už ne. A kromě toho, co bytost, to zcela jiné prožitky a jiné vnímání v daném čase a místě, tedy další level žebříčku hodnot a škály přijatelnosti…

A v tom spočívá ta světská hra!

Že „pravd“ je tolik, kolik je lidí, a zároveň jsou i tyto osobní „pravdy“ v neustálém procesu vývoje. Stejně jako se mění příroda přímo před očima, měníme se i my. Neustále něco vzniká, pohybuje se v cyklech a zaniká, a zároveň nic, vůbec nic na světě není stejné, jako to předchozí...

Zjištění, že jsme tak trochu lapeni v pavučině lží, pro mě bylo docela přelomové. Že „pravda“, kterou jsem přijímala jako danou, není žádnou univerzální pravdou, ale jen modifikací různých modifikací… A že obracet se do vnějšího světa, když si potřebuji něco urovnat, zodpovědět své otázky nebo se jen ujistit, mě hodí ještě do temnějších zákoutí lidské existence a jejích slepých uliček. Nepomohou ani konstrukty a dedukce mé vlastní lidské mysli, která je ve své podstatě velmi omezená, v pavučině též chycená. Ano, umí svazovat, hodnotit a škatulkovat, to jí jde dobře, a taky dost často spolupracuje se strachem; jejich společným pohonem je potřeba jistoty. A není to hřejivá jistota – je to taková pseudojistota, která bere křídla, hravost a radost.

VYSTOUPIT NAD SVOU MYSL – obrátit vnitřní uspořádání vzhůru nohama, nahlédnout na sebe z ptačí perspektivy a prokouknout, že je to všechno jen hra... Záhy se objeví dětské oči a zbývá už jen krůček od propuštění dlouhá léta střádaných přesvědčení a ukotvených, automatických návyků, jejichž původ je pochybný. Není to lehké, ale je to jediná cesta, jak z té pavučiny ven.

Je toho do nás vkládáno tolik! Neustále absorbujeme, jak vypadá úspěch (představa o úspěchu se s dobou mění), jak vypadá ideální žena nebo muž (to se mění jakbysmet), ideální fungování rodiny (které známe zejména filmů a reklamy) nebo dokonalá práce (o tom ví nejvíc zaměstnavatelé, kteří nás různými způsoby manipulace za účelem zotročení masírují už na školách), jak vypadá zdravé jídlo a jak to nezdravé (to neví nikdo, proto každý výživový specialista hlásá něco jiného), zkrátka co bychom měli dělat, abychom byli zdraví, šťastní a úspěšní… Jenže mě mnoho těch „ideálních“ obrazů dusí. Z „ideální“ práce jsem musela zmizet, než mne udusila úplně :-), takzvaně „zdravé“ jídlo, které doporučují lifestylové magazíny, mi vyloženě škodí, a takhle bych mohla pokračovat dál... 

A nejhorší je, že v tom všem blázinci jsme si zapomněli hrát, radostně tvořit, zkoumat a objevovat svou vlastní Pravdu.

Potvrzuje se mi v realitě, že okolnosti, které v danou chvíli svou konvenční myslí vnímám jako nežádoucí, se později prokáží jako to nejlepší, co mne mohlo potkat. Zdá se, že Vesmír (Božství, Příroda, Proud života…), ve kterém existuji – kterým ve skutečnosti jsem – je chytřejší než já a moc dobře ví, co tady mám vykonat, prožít, naplnit…. A to se stane a vše do sebe snadno zapadne, pokud tomu nebráním…

A náhle jste v rovinách, kde jisté věci nelze vymyslet, objevují se nečekaná řešení a překvapivé nápady. Ve chvílích rozhodování si vlezete „k sobě domů“, tedy do svého nitra, protože odpovědi tam jsou a vy se můžete kdykoli uchýlit do náruče dokonalého bezpečí, které vám vnější svět – vnější mysli – nemohou nabídnout. Plujete s proudem, tvoříte si přítomnost a reagujete na to, co je, s klidem velmi neochvějným a osvobozující důvěrou…. Že i chvíle vypjaté mají svůj smysl a svůj dar, který brzy poznáte. A pak následuje další stupeň, další výzva, která vás tahá za rukáv a posouvá zase o kousek výš... Ano, bohužel nebo bohudík, stále ještě jsme na Zemi, kde nic není trvalé. Ani poznání ne, protože i ono funguje jen na určité úrovni. Jakmile pokročíte na další, opět nevíte nic a začínáte stavět od začátku :-). Nyní už ale na stabilním základu předchozí line, silnější a bohatší.

Mnoho sil v postupu směrem k nitru vlastnímu a pravdě vlastní, jež osvobozuje a léčí, přeji sobě i Tobě, čtenáři, neboť jedno jsme.

Blava&Buda trip (2/2): Dechberoucí Budapešť

Moje očekávání ohledně Budapešti nebylo takřka žádné. Sice jsem mnohokrát už slyšela, že „Budapešť je krásná“, vizuální dojem je ale vždy relativní, tak jsem tomuto hodnocení nepřikládala zásadní význam. To se například o Paříži říká také, a ta mne nechytla za srdce vůbec. K Maďarsku jsem ani nikterak netíhla a doposud se mi v této souvislosti vybavila akorát čabajka, lázně, Balaton, levné víno a temperamentní obyvatelstvo. A vlastně taky kniha Zasvěcení od Elisabeth Haich, jejíž děj se částečně odehrává v Budapešti v době bombardování za druhé světové. Tam mé znalosti o této evropské metropoli na Dunaji začínaly…a taky končily. A to byla velká škoda!

Cestovali jsme Flexibusem z Košic, kde jsme předtím strávili dva dny. (První díl o naší první štaci v Bratislavě k přečtení zde.) Flexibus měl zpoždění, stevard byl nepříjemný, nedostali jsme nic zadarmo jako u Student Agency #češijedou, celou cestu běžela nepříjemná klimatizace a záchodky byly k pláči. Pro poznání musí člověk něco vytrpět…. Všeobecné utrpení skončilo kolem poledne, kdy jsme konečně vystupovali na autobusovém nádraží Népliget. Ani tentokrát jsme neměli v plánu využívat hromadnou dopravu, čtyřkilometrovou trasu k místě ubytování jsme proto překonali pěšky. Cesta to zatím nebyla kdovíjak zajímavá, postupovali jsme podél rušné silnice na třídě Üllöi. Když jsme ale konečně dospěli k centru a vynořili se na malém náměstíčku velmi blízko hostelu, začínalo být jisté, že tohle město mi padne do noty.

Snad tomu dopomohly i vysoké teploty a prázdninová nálada, překvapilo mne věru jižanské zabarvení místní atmosféry, která nešla přehlédnout na náměstíčku Mikszáth Kálmán tér, kde jsem fotila první fotky, a nádherná byla také architektura nedalekého kostela Jézus Szive Templom.

Zbývalo už jen pár kroků k našemu ubytování v ulici Horánszky a do check-in necelá hodinka, zašli jsme proto namátkově na něco k snědku do Fiktiv Irish Pub. Četla jsem, že Budapešť je proslulá kvalitou místní gastronomie a že je docela obtížné zde natrefit na nedobré jídlo, ale že se hned poprvé trefíme do černého? Jídlo jsem si užila jako už dlouho ne; grilovaná gouda s vynikajícím salátem byla vyladěná do dokonalosti, a cena asi jako za oběd v restauraci na malém městě, v přepočtu nějakých 120 Kč! (A to jsme skoro v centru, v rušné části, kde se to hotely jen hemží.)

Blížila se druhá hodina, nadešel čas se ubytovat. Jenže to jsme netušili, že to nebude jen tak. Náš hostel se měl nacházet někde uprostřed ulice Horánszky, dle navigace na pravé straně. Jenže v místě, na které poukazoval červený bod, byl kostel! GPS souřadnice jsou asi posunuté, myslela jsem a hledali jsme dál, došli na konec ulice, ale hostel stále nikde. Tak znova zase zpátky po druhé straně, stále nic! Když jsme potřetí došli zase na druhý konec, nezbývalo než prozkoumat tu pofidérní možnost, totiž že budeme nocovat ve svatostánku. A vskutku to, co se jevilo jako kostel, byl náš hostel – jezuitská kolej s pár pokojíčky poskytovanými cestovnímu ruchu pro server booking. 

Před ubytováním v Jezuitské koleji

Zazvonili jsme a po chvíli se s mocným skřípáním otevřely těžké dveře. Dýchl mě chlad zatuchliny, vstoupili jsme do velké haly s vysokým stropem a kamenným schodištěm, na jehož vrchu byla recepce v podobě oprýskaného stolečku, za kterým seděla vyplašená studentka, jejíž angličtina byla ještě horší než ta moje. Nic naplat, že mé příjmení pochází původem z Maďarštiny; trvalo pěknou chvilku, než jsme se shodly na identifikaci vlastní osoby… Sláva, po chvíli dostáváme starobylý klíč; prý poslední patro, po kamenných schodech tedy stoupáme vzhůru.

Budapešť skýtá mnoho malých náměstí a plácků, čímž mi připomněla Řím

Hledáme číslo pokoje, zastaví nás mladík v pantoflích, v ruce hrnek s čajem, prý jestli nechceme poradit, ano, hledáme pokoj číslo 8. Vede nás jakousi společnou kuchyní, kde asi deset mladých lidí různé národnosti a barvy pleti připravuje nějaké smradlavé jídlo a všichni nás vesele zdraví. Za tou kuchyňkou je náš pokoj, vypadá jako studentská kolej. WC a sprcha, která měla být na pokoji, nikde; toto je prý společné pro celé patro na druhém konci chodby. Tak jo, za mě se klidně ubytujeme na hippíka, ale asi jsme si nějakým nedopatřením zakoupili ubytování v komunitě. Jenže otec se na tu komunitu vůbec netváří a odmítá vybalovat. Takže další řešení na recepci. A to byl, panečku, oříšek... Skončilo to tak, že jsem dostala k telefonu někoho z představených a už dost nervózně vysvětlovala, že jsme asi měli zaplacený jiný pokoj, než který jsme dostali… Zachránilo mě až slovo „booking“ – tedy to, že ubytování bylo dohodnuté přes tento portál a že nejsme cestující studenti… Slečna nás omylem přiřadila k někomu, kdo se jmenuje podobě, takže vše vyřešeno, dostáváme správné klíče, dobrodružství pro tuto chvíli končí. Spěšně vybalíme v podstatně komfortnějším pokoji a jde se vstříc novým zážitkům.

Zastávky tramvají u Liberty Bridge

Jako první turistický cíl jsme si odvážně stanovili výšlap na Gellértovu horu, na jejímž vrcholu se tyčí známá Citadela, ke které se dokonce můžete dostat i autobusem. Přešli jsme Erzsébet híd (Elizabetin most) a výstupem do prudkého kopce si docela dali do těla. A ten výhled za to stál, byl překrásný; celou část Pest, tedy východní stranu řeky Dunaje jsme měli jako na dlani.

Gellértova hora je úzce provázaná s přírodou :-) Takový malý prales, řekněme...

....po mnoha schodech výhled na Elizabetin most

...a po náročném výstupu do kopce konečně výhled z Citadely

A zase zpátky dolů, tentokrát jinou cestou směrem k Liberty Bridge

Na dlouhé rozjímání ale nebyl čas, tentokrát jsme v módu „Japonec“, takže po krátkém porozhlédnutí uháníme z kopce zase dolů, tentokrát jinou cestičkou, a zpátky přes Szabadság híd – Most Svobody, ze kterého je krásný výhled na kapli vytesanou ve skále a Gellértovu jeskyni. A kdo že je ten Gellért, nebo tedy česky svatý Gerard? Čanádský biskup, který zahynul mučednickou smrtí během povstání v Uhersku v roce 1046. Údajně se nepohodl s nástupci zemřelého krále a během nepokojů byl rozzuřeným davem „vsazen do káry a shozen z hory“; nyní je na jeho počest je na úpatí hory vystavěna socha v nadživotní velikosti.

Gellértova jeskyně vlevo, působivě vestavěný hotel uprostřed a věhlasná Citadela vyčnívající v pravé horní části snímku

A zase zpátky na východní břeh, znovu procházíme starým městem. Následuje rychlý průzkum historického centra Inner City, starého města původního osídlení Pest, jak se dodnes nazývá část aglomerace na východním břehu Dunaje. (Západní část se jmenuje Buda, a když se tyto dvě oblasti spojily, vznikla Budapešť – to jsem taky nevěděla.)

Hospůdek, restaurací, bister a kaváren s venkovním posezením je ve městě požehnaně....

...někteří ale raději zvolili posezení v pietním duchu u památníku :-)

Takřka na každém kroku byla nastražena nenásilná lákadla v podobě restaurací, kaváren a bister známých i neznámých, neodpustila jsem si zastávku v proslulém Hummus Baru. Bohužel jsem neměla hlad, tak aspoň na kafe, což byla věčná škoda, protože tak skvělá nabídka jídel za tak malý peníz? Buddha bowl, avotoast, falafel, saláty a opravdu hodně vegan možností. Tak příště.

Nad Dunají z Řetězového mostu

...přes most do části "Buda" s Budínským vrchem na západní straně Dunaje

Pokračujeme po nábřeží – břeh řeky Dunaj je věru kouzelný – k Řetězovému mostu, a odtud už se otevírá další cíl cesty za řekou, Budínský hrad (Buda Castle). Slunko už zapadá a my opravdu nestíháme, čas se totálně vymknul z rukou. Bratislavu jsme sfoukli za pár hodin, ale tohle? To je nálož zcela jiné kategorie. Smutně se dívám do mapy, že původní Zaječí ostrov (dnešní oficiální název je Markétin ostrov), který leží na Dunaji, asi opravdu nestihneme, když tu si všimnu, že nás pozoruje jakási osoba, postarší, drobný shrbený muž v brýlích a seprané kšiltovce.

My popojdeme, on popojde, my se zastavíme, on se zastaví. Co to má znamenat? Když se toto několikrát opakuje, dostihne nás a osloví slovensky: „Počůvám známou řeč, je dobre se tu střetnúť s krajany, odkud idete?“ Na vysvětlenou musím dodat, že z legrace s otcem občas mluvíme Slovensky, což se dělo poslední půlhodinku. Odpovídáme už Česky, že cestujeme z Košic, a on na to, že je taky z Košic, a že bydlí tady i tam, a v tu ránu začal samozvaně přednášet o svém životním příběhu a místních pamětihodnostech. Pokud se domníváte, že téma "životní příběh" a "historické památky" skloubit nelze, věste, že v podání tohoto člověka ano. Když zjistil, že míříme na hrad, rozzářil se a zeptal, jestli by nám nevadilo, kdyby se kousek přidal, že už tam dlouho nebyl a snad by nás tudy i provedl. Takže už máme i průvodce.

Budín s majestátním hradním komplexem; věžičky Rybářské bašty jsou kouzelné

Jak jsme brzy zjistili, jeho znalosti místní historie byly široké a hluboké, až jsem tu tíhu informací skorem přestala zvládat. Dobré ale bylo, že nás zavedl přímo k těm nejzajímavějším místům na Hradním vrchu a nemuseli jsme nikde bloudit, a dokonce jsme zjistili, že se osobně zná s dědou z Košic! Svět je opravdu malý a tyhle „náhody“ na cestách mě baví…

Co mne ale opravdu uchvátilo, byl celý Budín. Na objektu se velmi podepsala II. světová válka (jako na celém městě Budapešť), po které z velkolepého hradu zbylo jenom torzo. Světovým divem podle mě je zejména to, jak vkusně a citlivě byl komplex zrenovován směrem k jeho původní velkoleposti, a to poměrně nedávno – až v roce 2006! Dvěma slovy – nepopsatelná nádhera. Trochu mě mrzí, že jsem tyto památky nezastihla ještě za denního světla, i když v záři světlometů vypadaly monumentálně.

Rybářskou baštu jsem znala z fotografií a říkala si, že vypadá jako kulisa nějaké disneyovské pohádky. Anebo Bradavice z Harryho Pottera? Jasně, na fotkách leckterá stavba může vypadat podstatně lépe, v tomto případě ale věrně dokládají realitu. Sedm věžiček, které symbolizují sedm maďarských kmenů a terasa v novogoticko-romantickém slohu působí věru pohádkově. A výhled z hradu byl vskutku famózní. Nasvícený Řetězový most zářil ve tmě a vrhal odlesky na hladinu temné vodní masy Dunaje, na jejímž břehu severně se vyjímala okázale vznešená budova parlamentu, na východní straně výhledu vyčnívaly špice baziliky svatého Štěpána.

Jestli jsem někdy vnímala něco jako nekonečné, tak určitě sumu kroků, které lze po Budapešti ještě tentýž večer ujít, a na druhém místě byly nekonečně široké a hluboké znalosti našeho samozvaného průvodce, jehož informační proudy byly věru k nezastavení.

Budova parlamentu

Na nocležnu jsme dorazili až kolem půlnoci po dlouhém dni a 30 km. Takže stejná vzdálenost, jaká padla při mém letošním pochodu Praha-Prčice – můj dosavadní změřený rekord! Ráno jsem se probudila do opět slunného dne, bohužel ale s nepřehlédnutelnými příznaky chřipky, které jsem pociťovala už předchozí den. Není se čemu divit – všudy přítomná klimatizace v dopravních prostředcích, kterými jsme cestovali předchozí dny, těžko odhadnutelné počasí, tropy přes den a chladno v pozdních večerech, kdy jsme často ještě procházeli městem nebo popíjeli studené pivo na zahrádce restauračního zařízení v Košicích.

Tečkou za slovensko-maďarskými zážitky byla snídaně v italské minikavárničce, kde jsem si vnitřně zhodnotila celkový dojem z tohoto magického města: absolutně dechberoucí. Bylo to i tím, že jsem neměla žádná očekávání? Příště bych určitě nehlásala, že „jeden den k poznání města stačí“. Jak kterého, dodávám nyní… Na Budapešť je to věru málo. Zvlášť když se na každém rohu nabízí tolik gastro lákadel a krásných míst, kdy by byl hřích nezastavit se a nevychutnat si symfonii chutí a vůní za relativně malý peníz.

Pokud plánujete v roce 2019 navštívit nějaké evropské město, rádi si pochutnáte na dobrém jídle a chcete vybrat levnější a bližší destinaci, než je třeba Londýn nebo Paříž, jeďte do Budapešti, protože to bude stát za to. A vyhraďte si na to alespoň tři dny. Ať nemusíte uhánět 30 km a unavit se tak, že pak ani nemáte sílu usnout, jako já 😊.

Všem cestovatelům a prázdným řádkům v diáři zdar!