Pád do nicoty

Možná jste četli můj předchozí článek o tom, co se nyní děje, který byl velmi pozitivní a plný entuziasmu. A možná někoho překvapí, že teď je vše jinak, mnoho záměrů bylo zničeno a projekt se bude ubírat jiným směrem. Nové směry jsou mi zatím neznámé...

Poslední týdny byly barevné, prozářené sluncem a nesly se ve velmi tvůrčím duchu. Měla jsem pocit, že konečně nastupuji na cestu, která na mě čekala a která je ušitá přesně pro mě na míru. Že všechny mé předchozí zkušenosti vedly k tomu, abych realizovala přesně tohle, přesně tady a přesně v tuto dobu. Jak dokonalé! Nepociťovala jsem únavu a otupělost z rutinního režimu, mé působení v projektu mě nabíjelo a já konečně měla vizi, které jsem věřila a která ze mě dokázala dostat to nejlepší, čeho jsem v danou chvíli byla schopna. Nejvíc mě bavilo vidět první výsledky společné práce v týmu a malé pokroky, jak se projekt vyvíjí. I když jsem se bála, že něco pokazím a spoustu věcí jsem neznala, věděla jsem, že to musí dopadnou dobře. Jenže.

Zčistajasna se na obloze objevil mrak. A nebyl to jen tak ledajaký mrak, přirovnala bych to ke Znamení zla, které za sebou nechával Ten, jehož nesmíme vyslovit v Harry Potterovi. No dobře, trochu přeháním; až takový hard core to nebyl... Ale nemělo to k němu daleko :-). Nebudu popisovat, co přesně se stalo, ale dopadlo to tak, že moje vize byla po psychickém střetu rozbita na atomy a přišla jsem o velkou část svobody stran koordinace a spoluvytváření projektu. Vše se rozpadlo na malé kousky, a tyto kousky se nyní začínají přeskupovat do nových, mně neznámých tvarů. Nevím, co bude. Nevím, jestli budu pokračovat v započatém, a pokud ano, jakou roli zaujmu. A jestli vůbec role pro mě stále existuje.

Jisté je jen to, že 28. února jdu do práce na úřadě naposledy. Jestli pak budu působit v dotyčném projektu, v jiném projektu nebo budu dělat něco úplně jiného, netuším. Nejsem typ člověka, který by se vydal do podnikání po hlavě a sám. Ale už vůbec nejsem typ člověka, který by v pětadvaceti zasedl teplé místo na úřadě nebo jinde, bezmyšlenkovitě následoval cizí systém a v něm přečkal až do důchodu. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Když je realita postavená způsobem, který je s vědomou částí vás v souladu, je snadné uvěřit tomu, že všechno je tak, jak má být. Ale pak se stane něco, co celou situaci obrátí naruby (možná dokonce zničí) a co vás totálně rozloží – celou vaši bytost. Jste najednou v meziprostoru, kde se už nemáte čeho chytit, a jste tam sami. Žádná cedule, která by vás navedla aspoň o píď dál. Nic. Všechno hmotné se vypaří v aerosol a vy vůbec netušíte, proč se vám to děje. Proč se to zase děje. Proč, když jste si našli konečně vizi a hlavně misi, kterou radostně následujete v domnění, že následujete svou duši, jste zase v p*deli a jen těžko lovíte někde ve velkých hlubinách uvnitř sebe víru, že i tohle je k něčemu dobré. Jenom to ze současného pohledu ještě nevidíte.

Místo, odkud už není kam dál jít, a kde není co ztratit, už trochu znám. Dívala jsem se na temnou noční oblohu, hvězdy byly kdesi za těžkými, sněhovými mraky a říkala jsem si, jak moc bych chtěla Domů. Tohle prohlášení pro někoho bude možná silný kafe, ale když už píšu, tak upřímně a autenticky. Bez pozlátka. Říkala jsem si – co mám tady na Zemi dál dělat? Myslela jsem, že jsem se konečně po mnoha a mnoha letech přešlapů dotkla svého poslání. Ani tentokrát to není ono? Proč tu jsem? Bože, jestli tam jsi, co ode mě chceš? Anebo snad mě vážně chceš mít v systému jako otroka, pěkně srovnaného do lati, a držet hubu a krok? Směs agrese, vzteku a lítosti byla věru mocná. Takový stav smrti ega jsem ale nezažila poprvé, už jsem párkrát „umřela“ uvnitř své osobnosti. A potom? Jde se dál, zase jinak a trochu od znova. Kam? Kdo ví.

Protože jedná možnost, kterou v tu chvíli máte, je tím vším projít. V klidu a pokud možno vědomě.

Nehodnotit to. Nebránit se tomu. Přijmout změnu se vším všudy. Čím víc se bráníte, tím víc ta šílenost sílí. Čím víc řešíte, proč se to stalo, tím víc se ztrácíte. A úplně nejhorší je upadnout do sebelítosti. V obtížné situaci (a když mám dost odvahy), se ptám – co je pro mě teď nejtěžší udělat? Co můžu udělat jinak, než jak mi radí zraněné ego? Protože ego nikdy nikoho k Pravdě nepřivedlo. A pak to udělám. Většinou je to celková změna postoje, odosobnění, propuštění pout, ve kterých se zmítám zcela dobrovolně. Dobrovolně! Zajímavé zjištění... Vážně je to tak jednoduché? A najednou je mi lehčeji a lehčeji, že se skoro vznáším, protože jsem ze sebe setřásla zátěže zloby a výčitek, ať už byly směřovány kamkoliv. A pak jdu dál. Letím. Vzápětí si všimnu, že pod sebou už nemám zničené opevnění rozbombardovaného hradu, ale krásnou krajinu.

Tolik z mého světa, který se nyní od základů přeskupuje. Jsem zvědavá, jaký bude ten nový obraz... Ten nový Celek, který do sebe jistě zapadne v pravý čas. Protože nyní vnímám intenzivněji než kdy dříve, že všechno je jedno, protože je to Jedno. Možná jste zažili něco podobného. Pokud ano, zkuste mi o tom napsat. Jaké skryté poklady změna nakonec přinesla? Protože všechno negativní nakonec plodí pozitivní. Tomu věřím i v těch nejtěžších časech!

Neuvěřitelné se stává skutkem. Budu otevírat obchod!

Je sychravo a pod mrakem, takže ukázkově líné počasí, ve kterém by člověk nejraději zalezl s čajem a knížkou pod teplou deku (a po pár stránkách usnul). Potlačuji v sobě únavu, podzim ráda nemám; líbí se mi ale každé možné vykročení ze všednodenní rutiny, a to se děje právě dnes. Přes týden jsem v práci, která mne šťastnou rozhodně nečiní, o víkendu se z toho vzpamatovávám a tak nějak se ploužím z jednoho dne do druhého, měsíce ubíhají a zároveň se vlečou… /A kam vlastně?/ Jenže teď je sobota, já procházím Prahou, všímám si prázdné výlohy a napůl pohroužena v myšlenkách letmo pohlédnu skrz sklo. Místnost je čerstvě po malování, prostor stále ještě zeje prázdnotou – ale takovou tou slibnou, svěží a vzletnou prázdnotou… Uvnitř jakási dívka fotí zrcadlovkou cosi narafičeného na stolku, který je uvnitř zatím jediným nábytkem. Je to okamžik, zdánlivě velmi nevýznamný, docela obyčejný, a přesto mám takový zvláštní pocit, který neumím pojmenovat. Jako kdyby něco viselo ve vzduchu a bylo na spadnutí… Co to ale je?

Bleskne mi hlavou – to bych taky chtěla! Chtěla bych činnost, která mě i o víkendu dostane z domu, a kterou nebudu vnímat jako práci, ale jako zábavný projekt – činnost, při které neměřím „jak dlouho ještě musím“, ale „jak dlouho ještě chci – mohu“. Projekt, který realizuji v takovém nějakém prostůrku, který si upravím podle svého, kde budu prodávat produkty, které budu fotit a prezentovat s podobným nadšením, jako právě teď ta holka za sklem – zrovna urovnává kompozici, dává si záležet. Ale jaké produkty? A jak k tomu vlastně přijdu, vždyť jsem pořád ještě „jen“ poloviční úřednice, která v podstatě krom pár svých zájmů nemá do čeho píchnout, a jediné podnikatelské nápady, které dosud vymyslela, trpěly absencí alespoň jednoho ze čtyř „P“, tedy předpokladů a podmínek podnikání, bez kterých do toho nejdu. Buď chyběl parťák, potenciál produktu, prostor nebo peníze. Tak tu představu zase pustím, a říkám si – třeba jednou. Třeba si přes zimu konečně udělám ten masérský kurz a budu provozovat léčebnou akupresuru. O to je teď přece děsný zájem, ne? Nebo si otevřu okénko s občerstvením, o kterém jsem snila na základní škole. Zdravé svačiny, to zní fakt dobře, a k tomu smoothie bar, smoothie jsou přece dost v kurzu... A nebo se alespoň poohlédnu po nějaké práci, která by mě víc bavila, protože do podnikání sama nejdu, to ne, asi mi není souzeno, nebo mi není souzeno teď.

O pouhé dva měsíce později. Je sobota dopoledne, jsem ve vlastnoručně vymalovaném prostoru, mám v ruce zrcadlovku a fotím, aby snímek vypadal co nejlépe – a nejlépe zatím rozhodně nevypadá, ještě je na podlaze příliš mnoho šmouh a cákanců po tom malování. Už se těším, až je vytřu a nanosím sem nábytek, zatím je tu jen obyčejný stolík. Zdi jsou šedé, nábytek plánuji červený; to bude parádní kontrast, který mi září před očima už teď v živých barvách. Místnost voní tou čistotou a vzletnou prázdnotou, která nabádá k nápadům a tvoření, a už promýšlím, jak nafotím produkty, které budu prodávat, a které vyrobil můj parťák… Sen? Nikoliv. A právě v tom okamžiku mi to docvakne. Tehdy v té Praze, jako kdybych viděla sebe samu, a v tu chvíli nechápu, jak je to možné. Co všechno se za ty dva měsíce stalo a kam mě Vesmír doslova hodil, protože tohle bych v životě nevymyslela. A do toho mám všechny čtyři „P“. Ale o tom, jak fungují „náhody“, a že si musím dávat sakra pozor na to, co si přeji… O tom jindy. Budu otevírat obchod! :-)

Obchod, který jsem si už dlouho přála mít; představa to ale byla zcela nezformovaná. Nevěděla jsem s čím, nevěděla jsem kde (a ani proč). Pamatuji si, jak jsem si před několika lety při četbě seberozvojové knihy (tehdy jsem jich četla desítky) ledabyle napsala seznam profesí, které by mě bavily a kterým bych se jednou chtěla věnovat. Jak by asi tak mohla vypadat má vysněná práce? Pro jistotou jsem zadala více variant… Chtěla jsem psát od časopisu a brzy se stalo, že jsem přispívala už na škole do třech (fajn do té doby, než zjistíte, že vás vlastně nikdo pořádně neplatí, strávíte nad tím hromadu času a časem ztratíte i svobodu slova). Chtěla jsem cvičit jógu, což se mi taky záhy splnilo – absolvovala jsem velmi snadno kurz a zkusila si, jaké to je, být lektorem (a prozatím mi to stačilo). Chtěla jsem vydat knihu – tehdy mi bylo jedno, jakou – a tu jsem shodou náhod skutečně vydala (i když ne zcela podle mých představ). A konečně… chtěla jsem prodávat v obchůdku se zajímavými produkty :-). Ano, toto doslova jsem tam měla napsané. Důkaz toho, že Vesmír nám dá přesně to, co chceme – a čím konkrétnější budeme v zadání, tím víc nám bude objednávka doručena na míru!

Těším se. Na to, až budu chodit do práce na devátou a zavírat v pět, jako všichni obchodníci v historickém centru. Těším se, až naše náměstí začnou rozehřívat dubnové paprsky a já budu mít otevřená okna dokořán a puštěné rádio. Až mě budou navštěvovat kolegyně z bývalé práce a kamarádi a známí a já jim uvařím „pravé obchůdkové espresso“ (takže obyčejnou žbrundu z obyčejného minikávovaru Dolce Gusto), zatímco si budou prohlížet náš sortiment. Na to, až od zákazníků na vlastní oči uvidím zpětnou vazbu. Až budu obšírně vykládat o výrobcích a možnostech, jak lze produkt upravit na míru, všechno máme, co nemáme, objednáme, stačí si vybrat. Až budu vyjednávat větší zakázky a spravovat e-shop. Na to, až nebudu mít za celý den čas zastavit se, ale stejně tak na to, až se mi to povede a já budu po chvílích psát na instagram a na blog své další a další ezoušoviny. Mno, a v neposlední řadě na to, až otočím na dveřích dřevěnou cedulku na OBĚDOVÁ PAUZA a budu se v nějakých hezkých šatech procházet po městě, nebo si zajdu na své obligátní sýrové kostky se špenátem do indické. Vítejte v mém ideálním světě!

Ale neboj, čtenáři, nejsem až takový idealista, jakým se zdám. Zůstávám nohama pevně na zemi a nemaluji si svou budoucnost obchodníka jen ve světlých barvách a prozářenou sluncem, to mi věř. Pokud totiž bude chladné jaro, na nějaké šaty mohu zapomenout; pravděpodobnějším se zdá, že budu chodit ve svetru, manžestrákách a fuseklích (a možná i přesto klepat kosu). Takže díky mé dispoziční náchylnosti k chladnutí končetin mě patrně nová profese vycvičí k důkladnému osvojení si Win-Hofovy metody (kdo nezdá, jde o metodu, jak zůstat v „teple“, i když jste naloženi do ledové kádě). Dům je to totiž chladný a vlhký, a v místnosti zděné kamenem jsou jen staré akumulačky. A kromě toho, ty šaty bych si stejně brzy zamatlala lepidlem, protože to vypadá, že ve volných chvílích budu místo psaní lepit dřevěné sovy a kompletovat další výrobky. Tím ale výčet ne zcela ideálního obrázku nekončí. Nezastavujeme, pokračujeme dál...

V rámci dílen budu s capartama sedět u stolu a dívat se, jak lepí – samozřejmě většinou blbě, vždycky dají strašně moc lepidla, takže musím vše rozebrat, vyčistit od tý bílý srajdy (herkulesu) a lepit znova. Asi budu potřebovat pořádnou zástěru… Taky začínám trénovat matematiku, protože od dětství trpím „syndromem zablokovaného mozku“, což se projevuje tak, že pokaždé, když mám něco rychle z hlavy spočítat, z mých (jinak docela čilých) závitů se stane tabula rasa (oba semestry z matematiky jsem sice zvládla nejhůř za dva, ale tam jsme měli na test hodinu a půl a k tomu kalkulačku). Se svým sklonem k úzkosti mě bude nejspíš strašit ve snech, jestli někdo něco neukradl, jestli jsem dobře vrátila peníze a jestli jsem neošidila sebe nebo zákazníka (mimochodem, co je menší zlo?), jestli je kasa na svém místě, jestli jsem nezapomněla zamknout obchod a jestli jsem někoho příliš neodbyla. A co když bude chodit lidí moc, anebo naopak nepřijde nikdo? Co když budou chodit opruzovat divnolidi, anebo mi do obchodu nalezou cikáňata, zamíří na mě pistolkou na gumičky a budou chtít půjčit, nebo dokonce vydat prachy? A proboha, co když se stane oboje najednou, co potom?

Stát se může kde co a má fantazie nezná mezí. Už teď vím, že chvílemi se vše bude zdát lehké a prozářené sluncem a já si budu připadat jako superhrdina. A stejně tak jsem si jista, že stejnou měrou přijdou okamžiky, kdy bych nejradši přehodila ceduli na TRVALE ZAVŘENO, zalezla pod pult, zhulákala se čajem magorákem z vedlejší čajovny a už nikdy neotevřela. Protože tak je to vždycky a já si moc dobře uvědomuji, že i vysněná práce s sebou nese výzvy a zkoušky, jako život sám. A na to se vlastně těším nejvíc. Protože bez nich by tu byla nuda, ne? :-)

Vzestup od lidské mysli k té božské

Všímám si, že každý je tak trochu obětí sebe sama, neboli svých vlastních konstruktů mysli. Které přijal docela nevědomě, které vstřebával postupným procesem socializace a začlenění se, vlivem zkušeností a prožitků již od prvních minut „ocitnutí se“ na Zemi… Zásadní vliv má doba a místo narození. Co je nyní žádoucí, bylo kdysi nepřípustné a naopak, záleží na letopočtu a souřadnicích, a tahle dvojka je „bohem“, který určuje, co je ještě oukej a co už ne. A kromě toho, co bytost, to zcela jiné prožitky a jiné vnímání v daném čase a místě, tedy další level žebříčku hodnot a škály přijatelnosti…

A v tom spočívá ta světská hra!

Že „pravd“ je tolik, kolik je lidí, a zároveň jsou i tyto osobní „pravdy“ v neustálém procesu vývoje. Stejně jako se mění příroda přímo před očima, měníme se i my. Neustále něco vzniká, pohybuje se v cyklech a zaniká, a zároveň nic, vůbec nic na světě není stejné, jako to předchozí...

Zjištění, že jsme tak trochu lapeni v pavučině lží, pro mě bylo docela přelomové. Že „pravda“, kterou jsem přijímala jako danou, není žádnou univerzální pravdou, ale jen modifikací různých modifikací… A že obracet se do vnějšího světa, když si potřebuji něco urovnat, zodpovědět své otázky nebo se jen ujistit, mě hodí ještě do temnějších zákoutí lidské existence a jejích slepých uliček. Nepomohou ani konstrukty a dedukce mé vlastní lidské mysli, která je ve své podstatě velmi omezená, v pavučině též chycená. Ano, umí svazovat, hodnotit a škatulkovat, to jí jde dobře, a taky dost často spolupracuje se strachem; jejich společným pohonem je potřeba jistoty. A není to hřejivá jistota – je to taková pseudojistota, která bere křídla, hravost a radost.

VYSTOUPIT NAD SVOU MYSL – obrátit vnitřní uspořádání vzhůru nohama, nahlédnout na sebe z ptačí perspektivy a prokouknout, že je to všechno jen hra... Záhy se objeví dětské oči a zbývá už jen krůček od propuštění dlouhá léta střádaných přesvědčení a ukotvených, automatických návyků, jejichž původ je pochybný. Není to lehké, ale je to jediná cesta, jak z té pavučiny ven.

Je toho do nás vkládáno tolik! Neustále absorbujeme, jak vypadá úspěch (představa o úspěchu se s dobou mění), jak vypadá ideální žena nebo muž (to se mění jakbysmet), ideální fungování rodiny (které známe zejména filmů a reklamy) nebo dokonalá práce (o tom ví nejvíc zaměstnavatelé, kteří nás různými způsoby manipulace za účelem zotročení masírují už na školách), jak vypadá zdravé jídlo a jak to nezdravé (to neví nikdo, proto každý výživový specialista hlásá něco jiného), zkrátka co bychom měli dělat, abychom byli zdraví, šťastní a úspěšní… Jenže mě mnoho těch „ideálních“ obrazů dusí. Z „ideální“ práce jsem musela zmizet, než mne udusila úplně :-), takzvaně „zdravé“ jídlo, které doporučují lifestylové magazíny, mi vyloženě škodí, a takhle bych mohla pokračovat dál... 

A nejhorší je, že v tom všem blázinci jsme si zapomněli hrát, radostně tvořit, zkoumat a objevovat svou vlastní Pravdu.

Potvrzuje se mi v realitě, že okolnosti, které v danou chvíli svou konvenční myslí vnímám jako nežádoucí, se později prokáží jako to nejlepší, co mne mohlo potkat. Zdá se, že Vesmír (Božství, Příroda, Proud života…), ve kterém existuji – kterým ve skutečnosti jsem – je chytřejší než já a moc dobře ví, co tady mám vykonat, prožít, naplnit…. A to se stane a vše do sebe snadno zapadne, pokud tomu nebráním…

A náhle jste v rovinách, kde jisté věci nelze vymyslet, objevují se nečekaná řešení a překvapivé nápady. Ve chvílích rozhodování si vlezete „k sobě domů“, tedy do svého nitra, protože odpovědi tam jsou a vy se můžete kdykoli uchýlit do náruče dokonalého bezpečí, které vám vnější svět – vnější mysli – nemohou nabídnout. Plujete s proudem, tvoříte si přítomnost a reagujete na to, co je, s klidem velmi neochvějným a osvobozující důvěrou…. Že i chvíle vypjaté mají svůj smysl a svůj dar, který brzy poznáte. A pak následuje další stupeň, další výzva, která vás tahá za rukáv a posouvá zase o kousek výš... Ano, bohužel nebo bohudík, stále ještě jsme na Zemi, kde nic není trvalé. Ani poznání ne, protože i ono funguje jen na určité úrovni. Jakmile pokročíte na další, opět nevíte nic a začínáte stavět od začátku :-). Nyní už ale na stabilním základu předchozí line, silnější a bohatší.

Mnoho sil v postupu směrem k nitru vlastnímu a pravdě vlastní, jež osvobozuje a léčí, přeji sobě i Tobě, čtenáři, neboť jedno jsme.

Blava&Buda trip (2/2): Dechberoucí Budapešť

Moje očekávání ohledně Budapešti nebylo takřka žádné. Sice jsem mnohokrát už slyšela, že „Budapešť je krásná“, vizuální dojem je ale vždy relativní, tak jsem tomuto hodnocení nepřikládala zásadní význam. To se například o Paříži říká také, a ta mne nechytla za srdce vůbec. K Maďarsku jsem ani nikterak netíhla a doposud se mi v této souvislosti vybavila akorát čabajka, lázně, Balaton, levné víno a temperamentní obyvatelstvo. A vlastně taky kniha Zasvěcení od Elisabeth Haich, jejíž děj se částečně odehrává v Budapešti v době bombardování za druhé světové. Tam mé znalosti o této evropské metropoli na Dunaji začínaly…a taky končily. A to byla velká škoda!

Cestovali jsme Flexibusem z Košic, kde jsme předtím strávili dva dny. (První díl o naší první štaci v Bratislavě k přečtení zde.) Flexibus měl zpoždění, stevard byl nepříjemný, nedostali jsme nic zadarmo jako u Student Agency #češijedou, celou cestu běžela nepříjemná klimatizace a záchodky byly k pláči. Pro poznání musí člověk něco vytrpět…. Všeobecné utrpení skončilo kolem poledne, kdy jsme konečně vystupovali na autobusovém nádraží Népliget. Ani tentokrát jsme neměli v plánu využívat hromadnou dopravu, čtyřkilometrovou trasu k místě ubytování jsme proto překonali pěšky. Cesta to zatím nebyla kdovíjak zajímavá, postupovali jsme podél rušné silnice na třídě Üllöi. Když jsme ale konečně dospěli k centru a vynořili se na malém náměstíčku velmi blízko hostelu, začínalo být jisté, že tohle město mi padne do noty.

Snad tomu dopomohly i vysoké teploty a prázdninová nálada, překvapilo mne věru jižanské zabarvení místní atmosféry, která nešla přehlédnout na náměstíčku Mikszáth Kálmán tér, kde jsem fotila první fotky, a nádherná byla také architektura nedalekého kostela Jézus Szive Templom.

Zbývalo už jen pár kroků k našemu ubytování v ulici Horánszky a do check-in necelá hodinka, zašli jsme proto namátkově na něco k snědku do Fiktiv Irish Pub. Četla jsem, že Budapešť je proslulá kvalitou místní gastronomie a že je docela obtížné zde natrefit na nedobré jídlo, ale že se hned poprvé trefíme do černého? Jídlo jsem si užila jako už dlouho ne; grilovaná gouda s vynikajícím salátem byla vyladěná do dokonalosti, a cena asi jako za oběd v restauraci na malém městě, v přepočtu nějakých 120 Kč! (A to jsme skoro v centru, v rušné části, kde se to hotely jen hemží.)

Blížila se druhá hodina, nadešel čas se ubytovat. Jenže to jsme netušili, že to nebude jen tak. Náš hostel se měl nacházet někde uprostřed ulice Horánszky, dle navigace na pravé straně. Jenže v místě, na které poukazoval červený bod, byl kostel! GPS souřadnice jsou asi posunuté, myslela jsem a hledali jsme dál, došli na konec ulice, ale hostel stále nikde. Tak znova zase zpátky po druhé straně, stále nic! Když jsme potřetí došli zase na druhý konec, nezbývalo než prozkoumat tu pofidérní možnost, totiž že budeme nocovat ve svatostánku. A vskutku to, co se jevilo jako kostel, byl náš hostel – jezuitská kolej s pár pokojíčky poskytovanými cestovnímu ruchu pro server booking. 

Před ubytováním v Jezuitské koleji

Zazvonili jsme a po chvíli se s mocným skřípáním otevřely těžké dveře. Dýchl mě chlad zatuchliny, vstoupili jsme do velké haly s vysokým stropem a kamenným schodištěm, na jehož vrchu byla recepce v podobě oprýskaného stolečku, za kterým seděla vyplašená studentka, jejíž angličtina byla ještě horší než ta moje. Nic naplat, že mé příjmení pochází původem z Maďarštiny; trvalo pěknou chvilku, než jsme se shodly na identifikaci vlastní osoby… Sláva, po chvíli dostáváme starobylý klíč; prý poslední patro, po kamenných schodech tedy stoupáme vzhůru.

Budapešť skýtá mnoho malých náměstí a plácků, čímž mi připomněla Řím

Hledáme číslo pokoje, zastaví nás mladík v pantoflích, v ruce hrnek s čajem, prý jestli nechceme poradit, ano, hledáme pokoj číslo 8. Vede nás jakousi společnou kuchyní, kde asi deset mladých lidí různé národnosti a barvy pleti připravuje nějaké smradlavé jídlo a všichni nás vesele zdraví. Za tou kuchyňkou je náš pokoj, vypadá jako studentská kolej. WC a sprcha, která měla být na pokoji, nikde; toto je prý společné pro celé patro na druhém konci chodby. Tak jo, za mě se klidně ubytujeme na hippíka, ale asi jsme si nějakým nedopatřením zakoupili ubytování v komunitě. Jenže otec se na tu komunitu vůbec netváří a odmítá vybalovat. Takže další řešení na recepci. A to byl, panečku, oříšek... Skončilo to tak, že jsem dostala k telefonu někoho z představených a už dost nervózně vysvětlovala, že jsme asi měli zaplacený jiný pokoj, než který jsme dostali… Zachránilo mě až slovo „booking“ – tedy to, že ubytování bylo dohodnuté přes tento portál a že nejsme cestující studenti… Slečna nás omylem přiřadila k někomu, kdo se jmenuje podobě, takže vše vyřešeno, dostáváme správné klíče, dobrodružství pro tuto chvíli končí. Spěšně vybalíme v podstatně komfortnějším pokoji a jde se vstříc novým zážitkům.

Zastávky tramvají u Liberty Bridge

Jako první turistický cíl jsme si odvážně stanovili výšlap na Gellértovu horu, na jejímž vrcholu se tyčí známá Citadela, ke které se dokonce můžete dostat i autobusem. Přešli jsme Erzsébet híd (Elizabetin most) a výstupem do prudkého kopce si docela dali do těla. A ten výhled za to stál, byl překrásný; celou část Pest, tedy východní stranu řeky Dunaje jsme měli jako na dlani.

Gellértova hora je úzce provázaná s přírodou :-) Takový malý prales, řekněme...

....po mnoha schodech výhled na Elizabetin most

...a po náročném výstupu do kopce konečně výhled z Citadely

A zase zpátky dolů, tentokrát jinou cestou směrem k Liberty Bridge

Na dlouhé rozjímání ale nebyl čas, tentokrát jsme v módu „Japonec“, takže po krátkém porozhlédnutí uháníme z kopce zase dolů, tentokrát jinou cestičkou, a zpátky přes Szabadság híd – Most Svobody, ze kterého je krásný výhled na kapli vytesanou ve skále a Gellértovu jeskyni. A kdo že je ten Gellért, nebo tedy česky svatý Gerard? Čanádský biskup, který zahynul mučednickou smrtí během povstání v Uhersku v roce 1046. Údajně se nepohodl s nástupci zemřelého krále a během nepokojů byl rozzuřeným davem „vsazen do káry a shozen z hory“; nyní je na jeho počest je na úpatí hory vystavěna socha v nadživotní velikosti.

Gellértova jeskyně vlevo, působivě vestavěný hotel uprostřed a věhlasná Citadela vyčnívající v pravé horní části snímku

A zase zpátky na východní břeh, znovu procházíme starým městem. Následuje rychlý průzkum historického centra Inner City, starého města původního osídlení Pest, jak se dodnes nazývá část aglomerace na východním břehu Dunaje. (Západní část se jmenuje Buda, a když se tyto dvě oblasti spojily, vznikla Budapešť – to jsem taky nevěděla.)

Hospůdek, restaurací, bister a kaváren s venkovním posezením je ve městě požehnaně....

...někteří ale raději zvolili posezení v pietním duchu u památníku :-)

Takřka na každém kroku byla nastražena nenásilná lákadla v podobě restaurací, kaváren a bister známých i neznámých, neodpustila jsem si zastávku v proslulém Hummus Baru. Bohužel jsem neměla hlad, tak aspoň na kafe, což byla věčná škoda, protože tak skvělá nabídka jídel za tak malý peníz? Buddha bowl, avotoast, falafel, saláty a opravdu hodně vegan možností. Tak příště.

Nad Dunají z Řetězového mostu

...přes most do části "Buda" s Budínským vrchem na západní straně Dunaje

Pokračujeme po nábřeží – břeh řeky Dunaj je věru kouzelný – k Řetězovému mostu, a odtud už se otevírá další cíl cesty za řekou, Budínský hrad (Buda Castle). Slunko už zapadá a my opravdu nestíháme, čas se totálně vymknul z rukou. Bratislavu jsme sfoukli za pár hodin, ale tohle? To je nálož zcela jiné kategorie. Smutně se dívám do mapy, že původní Zaječí ostrov (dnešní oficiální název je Markétin ostrov), který leží na Dunaji, asi opravdu nestihneme, když tu si všimnu, že nás pozoruje jakási osoba, postarší, drobný shrbený muž v brýlích a seprané kšiltovce.

My popojdeme, on popojde, my se zastavíme, on se zastaví. Co to má znamenat? Když se toto několikrát opakuje, dostihne nás a osloví slovensky: „Počůvám známou řeč, je dobre se tu střetnúť s krajany, odkud idete?“ Na vysvětlenou musím dodat, že z legrace s otcem občas mluvíme Slovensky, což se dělo poslední půlhodinku. Odpovídáme už Česky, že cestujeme z Košic, a on na to, že je taky z Košic, a že bydlí tady i tam, a v tu ránu začal samozvaně přednášet o svém životním příběhu a místních pamětihodnostech. Pokud se domníváte, že téma "životní příběh" a "historické památky" skloubit nelze, věste, že v podání tohoto člověka ano. Když zjistil, že míříme na hrad, rozzářil se a zeptal, jestli by nám nevadilo, kdyby se kousek přidal, že už tam dlouho nebyl a snad by nás tudy i provedl. Takže už máme i průvodce.

Budín s majestátním hradním komplexem; věžičky Rybářské bašty jsou kouzelné

Jak jsme brzy zjistili, jeho znalosti místní historie byly široké a hluboké, až jsem tu tíhu informací skorem přestala zvládat. Dobré ale bylo, že nás zavedl přímo k těm nejzajímavějším místům na Hradním vrchu a nemuseli jsme nikde bloudit, a dokonce jsme zjistili, že se osobně zná s dědou z Košic! Svět je opravdu malý a tyhle „náhody“ na cestách mě baví…

Co mne ale opravdu uchvátilo, byl celý Budín. Na objektu se velmi podepsala II. světová válka (jako na celém městě Budapešť), po které z velkolepého hradu zbylo jenom torzo. Světovým divem podle mě je zejména to, jak vkusně a citlivě byl komplex zrenovován směrem k jeho původní velkoleposti, a to poměrně nedávno – až v roce 2006! Dvěma slovy – nepopsatelná nádhera. Trochu mě mrzí, že jsem tyto památky nezastihla ještě za denního světla, i když v záři světlometů vypadaly monumentálně.

Rybářskou baštu jsem znala z fotografií a říkala si, že vypadá jako kulisa nějaké disneyovské pohádky. Anebo Bradavice z Harryho Pottera? Jasně, na fotkách leckterá stavba může vypadat podstatně lépe, v tomto případě ale věrně dokládají realitu. Sedm věžiček, které symbolizují sedm maďarských kmenů a terasa v novogoticko-romantickém slohu působí věru pohádkově. A výhled z hradu byl vskutku famózní. Nasvícený Řetězový most zářil ve tmě a vrhal odlesky na hladinu temné vodní masy Dunaje, na jejímž břehu severně se vyjímala okázale vznešená budova parlamentu, na východní straně výhledu vyčnívaly špice baziliky svatého Štěpána.

Jestli jsem někdy vnímala něco jako nekonečné, tak určitě sumu kroků, které lze po Budapešti ještě tentýž večer ujít, a na druhém místě byly nekonečně široké a hluboké znalosti našeho samozvaného průvodce, jehož informační proudy byly věru k nezastavení.

Budova parlamentu

Na nocležnu jsme dorazili až kolem půlnoci po dlouhém dni a 30 km. Takže stejná vzdálenost, jaká padla při mém letošním pochodu Praha-Prčice – můj dosavadní změřený rekord! Ráno jsem se probudila do opět slunného dne, bohužel ale s nepřehlédnutelnými příznaky chřipky, které jsem pociťovala už předchozí den. Není se čemu divit – všudy přítomná klimatizace v dopravních prostředcích, kterými jsme cestovali předchozí dny, těžko odhadnutelné počasí, tropy přes den a chladno v pozdních večerech, kdy jsme často ještě procházeli městem nebo popíjeli studené pivo na zahrádce restauračního zařízení v Košicích.

Tečkou za slovensko-maďarskými zážitky byla snídaně v italské minikavárničce, kde jsem si vnitřně zhodnotila celkový dojem z tohoto magického města: absolutně dechberoucí. Bylo to i tím, že jsem neměla žádná očekávání? Příště bych určitě nehlásala, že „jeden den k poznání města stačí“. Jak kterého, dodávám nyní… Na Budapešť je to věru málo. Zvlášť když se na každém rohu nabízí tolik gastro lákadel a krásných míst, kdy by byl hřích nezastavit se a nevychutnat si symfonii chutí a vůní za relativně malý peníz.

Pokud plánujete v roce 2019 navštívit nějaké evropské město, rádi si pochutnáte na dobrém jídle a chcete vybrat levnější a bližší destinaci, než je třeba Londýn nebo Paříž, jeďte do Budapešti, protože to bude stát za to. A vyhraďte si na to alespoň tři dny. Ať nemusíte uhánět 30 km a unavit se tak, že pak ani nemáte sílu usnout, jako já 😊.

Všem cestovatelům a prázdným řádkům v diáři zdar!

Blava&Buda trip (1/2): Na skok v Bratislavě

Páni, už to bude skoro půl roku, co jsem poprvé navštívila Bratislavu a Budapešť v rámci jedné cesty plné protichůdných dojmů. Připadá mi, jako by to vylo včera, kdy mi vyrazily dech postkomunistické relikvie v jednom městě a vkusně vznešená noblesa architektury ve městě druhém, ve kterém se mísí středoevropské a balkánské vlivy v podmanivý koktejl estetického, uměleckého a kulturního dojmu.



V každém městě jsem se zdržela jen přibližně 20 hodin i s noclehem a přesto mám pocit, že i tak krátký čas stačil na to, abych navnímala atmosféru a ducha místa, takzvané genius loci. Už teď vím, že do Budapešti se brzy vrátím…. A do Bratislavy vlastně klidně taky. Vraťte se se mnou v duchu do těchto osobitých končin zpět, zvu vás na malou fotoprocházku mého červencového tripu. Začínají prázdniny, teplota osciluje kolem třicítky, vlaky a autobusy jsou přeplněné k prasknutí a letní voňavé večery vybízí k procházkám nasvíceným městem, ze kterého sálá teplo po horkém dni…








Do Bratislavy je to fakt kousek a je s podivem, že mě ještě nenapadlo udělat si malý day-off kdykoli během roku. Jednodenní výlet nemusí být problém pro moraváky, když cesta z Brna vlakem i autobusem trvá jen hodinku a půl! Já to štěstí nemám, takže tři hodiny vlakem trvala cesta z mého jihočeského městečka do Brna, kde jsem přesedla na Eurocity Metropolitan, který mířil do Budapešti (tam jste z Brna za necelé 4 hodiny, což je taky super). Plně klimatizované vlaky v létě jsou ale strašná věc; venku bylo ten den asi 35 stupňů a uvnitř o patnáct méně s nemožností otevřít okno. Byla jsem docela ráda, když jsem konečně vystupovala na bratislavském nádraží, které je legračně malinkaté a jaksi staromódní…ehm, to jsem ještě nevěděla, co mne čeká dál :-).

První kroky průzkumu města vedly přes Prezidentskou zahradu

Ubytovaní jsme byli v hostelu Freddie next to Mercury, umístěném jen kousek od hlavního nádraží směrem k centru (zásadní věc, pokud v dané destinaci zůstáváte jen na jednu nebo dvě noci). Hostel mne navzdory rozporuplným dojmům z interiéru recepce mile překvapil čistotou i komfortem – pokoj prostorný, světlý, velká čistá koupelna…na jedno nocování možná až moc velký luxus a cena za osobu vyšla na necelých 400 Kč. Na místě jsem se rozhodli dokoupit si snídani za 120 Kč na druhý den, vyskladnili jsme věci na pokoj a zamířili poznat město.

Cestou do centra města jsme míjeli plejádu sídel rozmanitých honosných institutů. Ministerstvo financí, Úřad vlády SR, Prezidentský palác… Jedna politická velkolepost vedle druhé. Koutkem oka jsem zahlédla věhlasné Náměstí svobody s jakousi podivuhodnou dominantou uprostřed, zamířili jsme ale raději přes Presidentskou zahradu k Hodžovu námestie a pokračovali podél rušné Staroměstské třídy směrem k Župnému námestie.

Tam už se na horizontu zjevil Bratislavský hrad, špička Michalské brány a hlavně jsem si poprvé začala všímat jisté malebnosti města, která byla markantní i v Kapucínské ulici. Minuli jsme kostel svatého Štefana a odbočili z Kapucínské do pletence kouzelných uliček, které jako kdyby vypadly z nějakého malého jihočeského města, chvílemi jsem si připadala spíš jako ve Slavonicích nebo Třeboni. Že jsem v Bratislavě, jsem si opět uvědomila až u Michalské brány, kde se, zdá se, soustřeďuje veškerý prodejný turismus – taková esence pražského pozlátka v jednom jediném místě.

Z Kapucínské ulice už bylo vidět na Bratislavský hrad

Z Kapucínské jsme odbočili do uliček starého města

Opravdu rušno bylo jen v Michalské ulici

Michalská ulice a brána

Michalskou ulicí plnou restaurací a obchůdků se suvenýry jsme se dostali k Hlavnému námestie, které mne překvapilo svou „velikostí“ a architekturou Staré radnice, jejíž věžička mi pro určitou exotičnost připomínala blízký východ a Persii, jen ta kulatá střecha chyběla… Ale architektuře já houby rozumím, takže pardón, to byl spíš myšlenkový úlet. Místo dumání nad původem staveb jsem si raději koupila zmrzlinu (bylo šílené dusno a vedro) a pokračovali jsme dál k řece Dunaj, po Rázusově nábrežie přes Most SNP ke známé UFO vyhlídce. Krátce jsme se osvěžili na „pláž pod UFOm“, kam jsem se sesunula do vachrlatého lehátka a přemýšlela, jestli dnes budu schopna dojít těch zhruba 6 km zpátky, protože vzduch už by se dal snad krájet a blížící se bouřka mne vždy trochu destabilizuje.

Hlavné námestie

Nechali jsme se vyvézt na UFO, což byl ten nejlepší nápad. S dechberoucím výhledem se únava vypařila tatam. Na otevřené střeše jsem fotila hrůzostrašné útvary černočerných mraků, které se nebezpečně přibližovaly, až těžký, nedýchatelný vzduch konečně protnuly provazy deště a já měla co dělat, abych rychle schovala foťák a sebe, seběhla schody a ukořistila volné místo v UFO kavárně. Kafe ani nebylo tak drahý a výhled byl famózní i přes to sklo, které smáčely kapky vody.

Sice se tvářím hrdinně, ale už jsem docela dost unavená...cca 30 min před bouřkou

Už se to blíží...3...2...1...

Opravdu stylová restaurace s unikátním výhledem

Asi po půl hodince déšť přestal, vzduch se pročistil a my mohli vyrazit dál anebo vlastně zpátky do centra, kde jsme měli v plánu povečeřet a pak se vydat na Bratislavský hrad. Takže zpátky na severní stranu Dunaje a tentokrát přes Hviezdoslavovo námestie, což je celkem stylová gastro promenáda s fontánami a vzrostlými stromy. Chtě nechtě jsme se opět vynořili v Michalské ulici, a protože začalo znovu pršet, zapadli jsme bez většího rozmyslu do jedné z restaurací a trefili se dobře, jídlo bylo výborné.

Když déšť opět ustal, vyrazili jsme s cílem vyšlápnout ještě za světla na bratislavský hrad. Centrum města mě nepřestalo překvapovat svými kontrasty. Opuštěný dům na spadnutí, luxusní vinotéka, putyka čtvrté cenové, stylový hotel pro zahraniční klientelu, spravený kostel, opodál halda suti…to vše a ještě mnohem víc se s jakousi samozřejmostí zjevuje a různě střídá jako kulisy na jevišti starého města, které po setmění vypadá místy jako Stínadla z Rychlých Šípů.

Jen pár kroků od náměstí...proč tolik zanedbaných budov s samotném centru?

Kontrasty na každém kroku

Z Michalské jsme prošli tajemnými uličkami na Rudyanovo náměstí, kde mne krom jižanského koloritu zaujalo staré, neudržované stavení, netradičně esteticky „renovované“ vsazením barevných obrazů do okenních rámů. Jak málo stačí, aby se z barabizny stal umělecky zajímavý skvost, kterému ani opadaná omítka na kráse neubírá… V dómu svatého Martina, se zrovna konal festival pěveckých sborů, byly dveře dokořán otevřené, vloudili jsme se tedy dovnitř a prohlédli si interiér s hudebním doprovodem.

Netradiční sreet art na Rudyanově náměstí

Venku už se šeřilo, Bratislavský hrad ale nebyl daleko. Vyškrábat se nahoru jsem stihla tak akorát – možná v posledních pěti minutách, kdy šla jakž takž vyfotit večerní scéna bez stativu… Výhled byl moc krásný – ostatně jaký výhled krásný není? – a krom něj se mi do paměti vryla partička Japonců, kteří byli výhledem ještě unešenější než já a náramně se bavili.

Výhled z hradeb Bratislavského hradu. Vidíte to UFO na druhé straně Dunaje? Tak tam jsme byli před chvílí...

Na hotel jsme se vraceli opět starým městem, ve kterém snad nelze zabloudit… Zvažovali jsme, že si sedneme ještě někam na pivo, ale nakonec jsme si koupili ve večerce jedno plechovkové a dobře jsme udělali, protože cestu na hotel jsme nemohli najít ani jednu putyku, což jsem nechápala; velká obytná čtvrť poblíž centra a ani jedna reštaurácia ani vináreň? Ako je to možno? V jedenáct jsem už usínala na hotelu, kde jsem se vyspala takřka stejně tak dobře jako doma. Aby ne, po horkém, dlouhém dni a tolika kilometrech v nohách.

Ráno nás čekaly hotelové, teda vlastně hostelové raňajky, které byly samoobslužně k mání v přízemí ve společné kuchyňce, ve které vládla atmosféra asi jako na studentské koleji. Každý si vzal z kredence své nádobí a po snídani je po sobě zase umyl a uklidil. Ačkoli bylo z čeho vybírat, ráno mi ke štěstí stačí jen čerstvé křupavé pečivo s máslem a plátkovým sýrem.

Po snídani jsme zabalili bagáž a zamířili k Náměstí Slobody. Sice jsme ráno chtěli stihnout ještě Slavín, ale to už bylo přeci jen trochu z ruky a cestou jsme se ještě zdrželi na jakýchsi farmářských trzích. Minuli jsme několik hezkých kaváren, které byly včera večer asi neviditelné. Kafe jsme si nakonec dali přímo na tom velmi osobitém náměstí, kterému vévodila ohromná nefunkční „Fontána Družba“, a tam už vskutku zůstal rozum stát. Nic podobného jsem v životě neviděla a asi už neuvidím, pokud nezavítám do Ruska… Kafe jsme si vypili s výhledem na tento monument, v pozadí Letný Arcibiskupský Palác, atmoféra…

Postkomunistické monumenty mne velmi uchvátily

Na tuto "pamětihodnost" na Náměstí Slobody asi jen tak nezapomenu; doufám, že mi ji do další návštěvy nerozeberou...

Pomalu nadcházel čas odjezdu, tedy přesunu na další štaci. Bratislava se zcela vymkla mým jakkoli obrazným představám, které jsem měla, ještě když jsem včera vystupovala z vlaku. Nemyslím si, že je to ošklivé město. Je to ale město osobité, jehož kouzlo není vidět na první pohled, musíte si k němu nalézt cestu…a hlavně neporovnávat. A jestli bych se do Blavy vrátila? Časem určitě ano, opět na den nebo na víkend, protože si myslím, že i kratší čas na poznání tohoto města stačí.

Ve druhém díle článku se podíváme do města zcela odlišného ve všech směrech. A stejně jako v Bratislavě, i v hlavním městě Maďarska jsem strávila prohlídkou města jen pár hodin. Co myslíte – vystačila jsem si i v Budapešti s tak útlým časovým fondem? Tuším, že odhadujete správně…. :-)

Loučím se a těším se na vás u dalšího postu, oslavujte adventní čas klidem a pohodou...a třeba i plánováním cest na rok 2019. Protože znáte to, diář snese všechno!

Elza