TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (3/3)

1. část článku z Děčína si můžeš přečíst ZDE, 2. část článku z NP České Švýcarsko ZDE a třetí část Tě právě čeká, milý čtenáři – skončili jsme usnutím na hostelu po 21 kilometrech přes hory a doly…

Na Hostel Děčín budeme mít jen ty nejlepší vzpomínky. Všude čisto, klid, nádraží hned naproti a co si člověk může víc přát?

Budíček kolem sedmé, nohy kupodivu po včerejším hiku Českým Švýcarskem neříkají nic (ani nemůžou!), rychle vyčistit zuby, dobalit poslední věci, nazout ty smradlavé boty a pospíchaly jsme na vlakové nádraží, které bylo naštěstí hned naproti našeho milého ubytování. Čeká nás poslední den výletu a krásných šest hodin v Drážďanech. Že je to málo? Vzhledem k tomu, že chceme stihnout i Primark, tak možná ano :-).

Ranní posezení na nádraží před příjezdem vlaku do Bad Schandau. Ano, u záchodků...a jak tam bylo krásně!

Měly jsme v plánu dostat se do Drážďan vlakem Eurocity a zamířily na přepážku mezistátních spojů. Paní se dost divila, proč chceme do Drážďan jet vlakem Eurocity, když je zbytečně drahý a můžeme se tam celkem pohodlně dostat polabským osobákem s přestupem v Bad Schandau, který jede asi za tři čtvrtě hodiny. Nevadí; sice si nedáme snídani ve fajnové kavárně v Drážďanech, ale v Děčíně na nádraží (Děčín a jeho nádraží je nám asi osudným). Zakoupily jsme si kafe a croissant v nádražní pekárně, posnídaly před budovou s výhledem na trať, vzpomínaly na první smíšené dojmy (nechápaly jsme, že to bylo teprve předevčírem) a libovaly si, jak se nám ten výlet do Děčína pěkně vydařil a že jsme si asi nemohly vybrat lépe. Sluníčko už začalo docela pálit, nastoupily jsme do vlaku a cestou obdivovaly krásnou přírodu a vesnice německého pohraničí v typické architektuře.

O cyklostezky podél řek již dnes není nouze. Kde ale všichni jsou?

Vlak jel pochopitelně podél Labe, takže výhledy byly opravdu krásné.

Přestup v Bad Schandau a řeknu vám, hezčí nádraží této velikosti jsem v životě neviděla. Na to, že se jednalo o nějakou horní-dolní, disponovalo nádhernou halou a velmi stylovou kavárnou, kterou bych si spíš představila v nějaké lepší pařížské čtvrti. Ale venku bylo opět krásně, měly jsme ještě chvilku čas do příjezdu dalšího vlaku, tak jsme se podívaly k Labi, nebo už vlastně k řece Elbe.

Po hodině a dvaceti minutách jízdy celkem jsme dorazily na nádraží v Drážďanech, kde na mne čekalo další překvapení. Nádražní hala hezčí než budova pražského letiště, na každém kroku bistro, francouzská bageterie, italská pekárna s česnekovými a cibulovými chleby a dokonce BIO SUPERMARKET! Chápete to? Bio market na nádraží… Já tedy ne.

Biomarkt Vorwerk Podemus im Hauptbahnhof

Přestože nás čekaly gastro možnosti v celých Drážďanech, neodolala jsem a koupila si kousek žampionovo-špenátové pizzy v Ditsch. A řeknu vám, z hlediska chuťových zážitků by mohl být tenhle první a zároveň poslední v tomto městě a byla bych spokojená. No nevypadá úžasně?

Procházely jsme směrem ke starému městu Innere Altstadt nákupní třídou Prager Strasse a Seestrasse. Při malé zastávce v kavárně Eisold jsme si vybraly jakousi akci presso + moučník asi za 2.50 s tím, že kafe vypiju já a štrůdl si dáme napůl. Jaké překvapení, když nám paní po chvíli k venkovnímu stolečku nese nejen kafe a moučník, ale kafe, velký kafe a moučník! Tak jsme protestovaly, že se asi spletla, jenže ona nám nějak nemohla věřit, kroutila hlavou, vrátila se zpátky do kavárny a po chvilce přišla znovu, že to kafe prostě musí být naše a že nám ho tedy dá. Takže už tehdy jsem věděla, že i kdybychom tu dnes už nic „velkého“ nezažily, tak když se řekne Drážďany, vybavím si tu bombastickou pizzu a zážitek v kavárně Eisold.

Cestou k městskému centru Innere Altstadt mne docela udivovala architektura budov. Po zážitku na nádraží bych čekala honosné, nově vystavěné prosklené budovy na jedné straně a starší zástavbu v secesním styl na straně druhé. Místo toho jsem se podivovala nad šedí totalitní účelové architektury 50. let… Ani jsem netušila, že i za hranicemi v tak velkém městě, jako jsou Drážďany, jsou stále ještě patrné východní vlivy. Když jsme ale opustily hlavní třídu a dostaly se do historického centra, začal se rýsovat docela jiný obrázek.

Částečně zakryté nádvoří Drážďanského zámku

Katedrála Hofkirche, největší chrámová stavba v Sasku

Frauenkirche na náměstí Neumarkt

Interiér kostela Frauenkirche

Prošly jsme náměstíčkem Altmarkt, na kterém se zrovna konaly trhy, nahlédly na nádvoří Drážďanského zámku,  pokračovaly kolem Katedrály Svaté Trojice (Hofkirche) a dál na náměstí Neumarkt k věhlasnému kostelu Frauenkirche. Stihly jsme si prohlédnout i palác Zwinger s jeho nádhernou zahradou a nakonec směřovaly kam jinam než k řece. K naší smůle podél Labe právě cosi spravovali ve velkém, což mne odradilo fotit jinak velmi krásný výhled.

Zwinger, údajně jedno z nejvýznamnějších stavebních děl z barokního období v Německu

Původně se prý mělo jednat o nádvoří velkolepého zámku, který ale nebyl nikdy postaven

Přešly jsme most Augustus Brücke, bylo něco po poledni, slunce pálilo v plné síle a svádělo ke krátkému odpočinku. Natáhly jsme se na trávník nedaleko řeky s výhledem na historické centrum a cyklostezku, sundaly ty smradlavé tenisky po včerejším výšlapu a užívaly si chvilku klidu a odpočinku. Napadlo nás, jak je to super cestovat podél řeky vlakem a lodí, a jaké to teprve musí být na kole, a že bychom se možná mohly někdy vypravit podél Labe opět z Prahy tentokrát třeba přes Ústí a prohlédnout si Tiské stěny, dál do Drážďan, do Berlína, Hamburku a nakonec do Kielu k moři, odkud je to už jen co by kamenem dohodil do Dánska... Střídaly bychom vlakovou a lodní dopravu a v každém městě bychom se zdržely den-dva. Nápad nás tak uchvátil, že jsme se jaly zjišťovat, kolik taková jízdenka do Kielu stojí…bohužel celkem dost. I přesto nás ale nadšení nepřešlo a myslím, že jednou takovou cestu absolvujeme.

Panorama Starého města z protilehlého břehu Labe, podél kterého vede cyklostezka

Po krátkém odpočinku jsme zamířily na vůbec nejkrásnější pěší třídu Hauptstrasse, kterou jsem zatím v Drážďanech viděla a kterou lemovaly nádherné vzrostlé stromy, dva pruhy trávníku a vodotrysky – připomínala mi ulice v Paříži. Koupily jsme si zmrzlinu a s lítostí zjistily, že jestli chceme stihnout ten Primark, na který jsme si nechaly něco přes hodinu, měly bychom si pospíšit…

Hauptstrasse může být navzdory svému názvu i místem klidu a odpočinku

Při odjezdu jsem si dala tu dobrotu ještě jednou.
Ehm...a vidíte ty tašky? Tak právě s těmi jsme si
střihly sprint po Praze!

Vracely jsme se pomalu zpátky a čekala nás klasická nákupní křeč ve stylu „rychle-si-stihni-koupit-ty-bavlněný-trička“. No co vám budu povídat, nebylo to jednoduché, a bohužel ani etické, většina produktů je šita v Bangladéši, pravděpodobně za malý zlomek i tak nízké ceny… Na nádraží jsme už musely hodně pospíchat, abychom stihly koupit ještě tamní dříve vyhlídnuté dobroty. Jenže to jsme netušily, že bude takový problém najít nástupiště autobusu RegioJet… Následovalo zmatené pobíhání po autobusovém nádraží ve stylu „ty jdi zleva a já půjdu zprava“ a hlavně mé mírně hysterické výkřiky, že jsou už skoro dvě minuty po odjezdu autobusu a že nám nezbude než vysolit poslední eura (které nemáme…) a ubytovat se v dalším hostelu (nebo přespat na nádraží). S velkým úsilím jsme nakonec zastávku našly (značení šlo snadno přehlédnout), kde naštěstí čekalo docela dost lidí, a brzy jsme se od neznámé spolucestovatelky dozvěděly, že tenhle spoj má pravidelně více než hodinové zpoždění a že máme být úplně v klidu. S velkou úlevou jsme složily bagáž na chodník (která obnášela dva batohy, menší tašku z italské pekárny a asi dvacet tašek z Primarku), sedly si (taky na chodník), povečeřely úžasné úlovky z nádraží a užívaly si toho, že jsme všechno takhle krásně stihly.




Čekaly jsme vskutku skoro hodinu, cesta do Prahy ubíhala jako nic, ale jak se blížila Praha, zjišťovaly jsme, že jaksi nestíháme poslední vlak do Jižních Čech… Vyklopili nás na Florenci, a teď jak – metrem, nebo utíkat pěšky s desítkou tašek? Zvolily jsme to druhé a řeknu vám, takový svalový zápřah jsem dlouho nezažila – myslela jsem, že a) vypustím duši a chcípnu tady na pražských ulicích, b) nechám vlak dobrovolně ujet. Cestou se mi mezi jednotlivými těžkopádnými odrazy od špinavého chodníku pozdávalo prodloužení výletu o jeden den jako nejrozumnější řešení. Nějaký hostel jistě seženeme, pár korun na pivo také zbyde a zítra si užijeme ještě celý den v Praze. Nezní to báječně a dobrodružně? Když se na obzoru objevilo Hlavní nádraží a vlak měl odjíždět za 4 minuty, s vidinou dnešního odjezdu jsem se definitivně rozloučila. Ale jak je to proslulé motto? Nikdy se nevzdávej…

Rozdělily jsme se strategicky – Janča dojde pro pivo, já koupím lístky (tiše jsem doufala, že koupí Plzeň). K přepážce na lístky jsem doběhla spíš z principu, přede mnou byl ještě ke všemu nějaký hrozný zdržovatel. Asi ale musel nastat jev zvaný časová smyčka, protože navzdory čekání a extrémně pomalému pracovníkovi za přepážkou se čas posunul asi jen o minutu. Vlak ale samozřejmě odjížděl z nejvzdálenějšího nástupiště… Takže poslední ukrutný sprint celým tunelem, kdy každá sekunda mohla rozhodnout, a na poslední chvíli jsme opravdu nastoupili do rychlíku. Totálně vyčerpané jsme se zhroutily do sedaček, a když Janča vytáhla dvě plechovky Plzně, měla jsem snad lepší pocit než po státnicích. Po náročném sprintu Florenc – Nádraží s 10 kg zátěží jsme si vychutnaly snad to nejlepší pivo, které jsem kdy pila, a mne začala přepadat nostalgická nálada, že výlet je nenávratně u konce. Řeknu vám, tohle jsem nečekala. Opravdu ne. Tolik zážitků za necelé tři dny? Je to vůbec možné? Odteď jsem přesvědčená, že každý odklon od původního plánu je vítán, každý výlet se počítá a možná právě ten nejkratší bude patřit mezi ty nezapomenutelné!

A kam se chystáte na víkendové letní výlety vy?

P.S.: Na závěr ještě přidám fotku z našeho pokoje v Hostelu Děčín. Pokud vám jde o dostupné, klidné a čisté místo k noclehu, cestujete vlakem a nepotřebujete nutně nějaký extra luxus, s tímto ubytováním rozhodně nešlápnete vedle. Doporučujeme!

Náš pokoj v Hostelu Děčín. Kuchyň a 2x soc.zařízení jsme sice sdílely se dvěma dalšími obsazenými pokoji, ale jelikož jsem "vychovaná" z kolejí, vůbec mi to nevadilo.

Nádraží je vskutku hned vpravo naproti, vlaky nás ale vůbec nerušily.

TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (2/3)

1. díl článku o příjezdu do Děčína ZDE

Ranní pohled na Pastýřskou vyhlídku, ze které jsme předchozího večera měly celé děčínsko jako na dlani

Probudily jsme se po klidné noci v hostelu Děčín něco po sedmé hodině, na kuchyňce posnídaly zbytek pizzy ze včerejší večeře v restauraci a banana bread ještě z domova, zkontrolovaly počasí – ač bylo jasno, tak zatím dost chladno – a vyrazily stihnout loď. Ano, LOĎ! Miluju vodu a lodní dopravu, a doplout někam po řece místo autobusem? Rozhodně ano! Zaklaply jsme za sebou dveře hostelu, vzduch byl krásně svěží, město se teprve probouzelo, sluneční paprsky rozehřívaly chladné ulice a zcela jistě jsme nebyli jediní výletníci, jejichž cílem dnes bylo Hřensko a hlavně Pravčická brána. Míjely jsme kvetoucí stromy, ptáci zpívali jako o život a já se vskutku těšila, co zajímavého dnešní den přinese.

Překvapilo nás, že u lodního „nástupiště“ už čekal početný hlouček lidí. Půl deváté, loď už byla přistavená, čekalo se na povel kapitána. Jak jsme záhy zjistily, většina lidí měla zakoupený výlet z Děčína do Drážďan a zpět, což obnášelo čtyřhodinovou cestu tam, čtyřhodinový rozchod a pětihodinovou (?) cestu zpátky. My měly proplout Labským kaňonem a vystoupit už po hodině plavby v Hřensku. Kouzlo lodních dlouhých plaveb jsme ale brzy odhalily.

Na lodi dostatek místa k sezení v zastřešené i otevřené části, odevšud příjemný výhled. Brzy přišla obsluha nabídnout něco k jídlu a k pití, překvapily nás lidové ceny. Daly jsme si výborné kafe, i když mnoho účastníků volilo rovnou pivo nebo něco ostřejšího a záhy začalo na palubě vonět smažené a grilované jídlo (vegan friendy tedy rozhodně nebylo…). Někdo hodoval, někdo se jen tak díval do krajiny, někdo nenápadně popíjel svůj nápoj a pokradmu pozoroval ostatní pasažéry (jako já, věčný pozorovatel). Naše hodinka do Hřenska utekla jako nic. Doslova. A bohužel. Až jsem trochu záviděla těm, co plují až do těch Drážďan.

Plavba Labským kaňonem měla své kouzlo

Nás ale čekala celodenní túra Českým Švýcarskem. A sotva jsme se vylodily, nestačily jsme zírat. Takhle jsem si Hřensko vpravdě nepředstavovala. Myslela jsem, že se bude jednat o menší vesničku se starousedlíky, jedním penzionem, hospodou, improvizovaným infocentrem a jedním obchodem, opak byl ale pravdou. Chalupu aby člověk pohledal, všude se tyčily majestátné hotely (naštěstí v saském stylu). To by bylo fajn, jenže ten saský styl doslova hyzdily desítky vietnamských obchodů a stánků všude podél cesty, jakési „hlavní třídy“. Oblečení, falšované značky, boty, všechno. V dobře vybaveném infocentru s ohromnou mapou Národního parku jsme se poradily ohledně plánu dnešní cesty a stanovily si zhruba 15 km okruh Pravčická Brána – Mezní Louka – zpátky podél řeky Kamenice do Hřenska. Zbývalo už jen koupit svačinu (v neděli v Děčíně ráno nebyl otevřený žádný blízký obchod), takže smíšené zboží nebo spíš taková „večerka“, vegan možnosti takřka žádné, všude zaprášené paštiky a konzervy. K naší radosti měli čerstvé pečivo, tak jsme vzaly několik rohlíků s plátkovým sýrem, pití a vyrazilo se.

Nebylo těžké najít cestu, zkrátka jsme směřovaly „tam, kam všichni“ po značené cestě a nebylo nás málo (před námi dokonce skupinka Japonců…). Šly jsme kus po cestě podél docela frekventované silnice, a když jsme viděly, že o kousek dál jde zabočit vlevo a dál po lesní cestě, chtěly jsme si cestu trochu zkrátit přes zarostlou zahradu u rozbořeného domu, což se ukázalo jako ne příliš dobrý nápad. Ačkoliv jsem šla Janče doslova v patách, najednou jako kdyby mi někdo podrazil nohy a já sebou švihla do trávy. Nechápu, o co jsem zakopla, nikde žádná větev, žádný kámen, jako kdyby tam byla nějaká neviditelná struna. Chvíli jsem jenom zůstala sedět a držela si ruku, bolelo to jako čert – hlavou mi projel katastrofický scénář, že za měsíc pojedu do Řecka se sádrou na ruce – a modlila se, aby se to obešlo bez následků. Asi jenom naraženina, takže dobrý, a když přešla prvotní bolest, radši jsme rychle zmizely z prokleté zahrady a pokračovaly dál po normální cestě. Asi ne náhodou jsem nosila posledních několik týdnů na pravém zápěstí náramek z magnezitu, který údajně posiluje kosti… Díky Bohu.

Poté, co jsme odbočily do lesa a začaly stoupat do prudšího kopce (cha, to jsem ještě netušila, co nás čeká později), poprvé mne napadla obava, zda vytyčenou trasu zvládneme a zda jsme to trochu nepřepískly s bagáží. Asi po půl hodině jsem ale jako kdyby „vplula“ na vlnu chůze, na nějakou námahu zapomněla a začala se vézt, ačkoli cesta k Pravčické bráně vede prakticky stále do kopce. Kromě toho jsme si pořád povídaly a cesta ubíhala jako voda. Několikrát jsme odbočily od „hlavního proudu“ dalších turistů k průběžným menším výhledům, pískovcovým útvarům a dokonce pravěké Jeskyni Českých bratří, ale to nejlepší mělo teprve nastat.

Po necelých dvou hodinách chůze začala šňůra lidí podezřele houstnout a my poprvé zahlédly výletní zámeček Sokolí hnízdo, zatím ještě z podhledu. Dál jsme stoupaly po dřevěné konstrukci a pomalu se nám začaly otevírat nádherné výhledy na lesnatou oblast národního parku České Švýcarsko. Jen těch lidí, kdyby bylo o něco méně… Chtěly jsme projít přes restaurační zařízení dál na „skalní plácek“, jenže nás zastavil turniket, nebo přesněji fronta lidí před ním. Takže jestli chceme na vyhlídku, musíme platit vstup! Asi na údržbu místních skal…  Zaplacením jsme se dostaly do „areálu“ Pravčické brány, kde to dost lidí zakempilo a svačilo – jak by taky ne, byl čas oběda. Ačkoliv se na místě prodávalo jakési občerstvení a pivo, vzpomněly jsme si na rohlíky se sýrem a řeknu vám, lepší rohlík se sýrem než tenhle jsem dlouho nejedla.

Restaurace Sokolí hnízdo

Přesunuly jsme se na vyvýšenou skalní vyhlídku, odkud se otevřel panoramatický pohled na Labské pískovce na českém i německém území. Něco takového jsem v životě neviděla a nemohly jsme uvěřit, že něco tak monumentálního v Čechách je. Focení nás zaměstnalo na docela dlouhou dobu, až jsme dokonce vychytaly příležitost vyfotit si obzor i s vyhlídkou (téměř) bez lidí. Bylo něco po poledni, slunce pálilo jako na horách. Na to, že nás čeká ještě pořádný hike a máme za sebou asi čtvrtinu cesty jsme se na místě docela zdržely, přesto jsme si v Sokolím hnízdě pro ucelený zážitek objednaly pivo a palačinky a vyrazily na další zátah.

Pokračovaly jsme po úzkých stezkách více či méně zpevněných, na mnoha místech proložených dřevěnými schůdky, minuly Křídelní stěnu a takzvaným Kozím hřbetem došly do osady jménem Mezní louka. Už bylo kolem páté hodiny a my se chtěly dostat až do Mezné, vzdálené nejméně 5 km a vrátit se včas do Hřenska podél řeky Kamenice. Ze všeho nejdřív jsme si ale daly rychlé pivo v místním občerstvovacím zařízení (kde jsme se mimoděk dozvěděly, že všichni pracovníci v pohostinství dnes dostali abnormální záhul prvním letošním návalem turistů, který byl prý dnes větší než v sezóně) a pak zamířily do Informačního centra. „Tak vy se chcete ještě dneska dostat pěšky, do Hřenska, jo?“ – podotkla paní spíš pobaveně než s obdivem a vysvětlila nám, že do Mezné bychom sice došly a do Hřenska (možná) ještě taky, ale pro zvládnutí dané turistické cesty potřebujeme dva převozy přes řeku Kamenici a poslední „spoj“ jede v šest. Smířily jsme se s novou situací a rozhodly se pro náhradní program, a to dojít ke „skalnímu městečku“ Šaunštejn a odtud do Vysoké Lípy, ze které můžeme jet autobusem v osm dokonce až do Děčína.

Jedenáct kilometrů náročným terénem za námi, dalších devět před námi a přitom den už se chýlil k večeru. Vyrazily jsme přes místní kemp, docela nás zaujalo nově vybudované ubytovací zařízení a bungalovy (tip pro příště) a začalo stoupání do dalšího prudkého kopce. Nikde už ani živáčka. Po chvíli nám začalo být divné, že se ubíráme podezřelým směrem, načež jsme zjistily, že jsme asi před deseti minutami zapomněly odbočit. Zašly jsme si na pěkný kopeček… Napodruhé jsme to trefily správně, znovu se škrábaly na jiný kopec (na který dokonce byly vybudované jakési lesní schody) a pokračovaly po hřebenu pohoří, minuly vrch Větrovec, až k Malé Pravčické bráně, o které jsem ani nevěděla, že existuje.

Zajímavé ubytovací zařízení v Mezní louce. Možná příště?

Cestou jsme ještě v rychlosti prohlédly jedno vyhlídkové místo, blížila se sedmá hodina, slunce už bylo jen kousek nad horizontem a my chtěly stihnout západ na Šauštejně…a hlavně ten autobus. Přidaly jsme do kroku, jenže cesta začala být méně a méně schůdná. Klopýtly jsme po hřebeni nějakého kopce, cesta se ztrácela až nakonec nebyla vůbec cestou, přelézaly a podlézaly jsme popadané stromy a kličkovaly mezi větvemi. Na mapě jsme zjistily, že směr máme sice dobrý, ale místo údolím jdeme po vrcholku kopce. Už nebyl čas se vracet, tak jsme s vypětím všech sil prostě sjely z toho vršku do údolí doslova po p*deli, aspoň co můžu mluvit za sebe. Moje hadrové tenisky od vietnamců držely statečně… Konečně jsme dospěly k Šauštejnu, první žebřík po skále dobrý, ale na druhý už jsem si netroufla – mám fobii z vysokých žebříků… Poslední dnešní výhled už jsem si odpustila a čekala uvnitř skalní soutěsky na Janču, která se nenechala odradit. Vypadalo to tam tajemně až ďábelsky, energie místa byla zvláštní – jak by taky ne, vždyť tu dříve přebývali loupežníci.

Poslední štace splněna a vypadalo to, že autobus hravě stíháme, vyrazily jsme už jen loudavým krokem do Vysoké Lípy. Když jsme opustily les, slunko zrovna zapadalo a louky byly zalité jeho zářivě teplými paprsky, vše vypadalo najednou tak růžově a optimisticky – i když jsme se nakonec odklonily od původního plánu a dvakrát došly trochu jinam, než bylo v úmyslu, což jen umocnilo výsledný zážitek. Pivo bakalář v místním hostinci chutnalo jako boží požehnání, záhy nás naložil autobus a my se vezly vesničkami a přírodou, na kterou už padala tma, do Děčína. Cestou na hostel jsme se ještě vydatně prošly městem, abychom našly restauraci, kde si dáme něco malého na zub, ale z většiny nás vypoklonkovali, že už nevaří (bylo devět), takže celkový počet nachozených kilometrů se ještě navýšil :-). Poslední záchranou se stalo rychlé občerstvení – dönner kebab, který nám na požádání připravili „jen“ se zeleninou a sýrem a byl naprosto delikátní. Veganství se mi v Děčíně moc nedařilo, vegetariánství je ale možné úplně kdekoliv.

Autobusová zastávka v cíli naší cesty ve Vysoké Lípě, odkud jsme se dostaly zpátky do Děčína

Na našem milém hostelu jsme se kupodivu ani nezmohly na postování fotek na instagram, jak jsme byly unavené, tak jsme si jen v rychlosti připravily věci na ranní odjezd (a já zjistila, že mé boty příšerně smrdí…) a doufaly, že osmihodinová regenerace bude stačit na zítřejší celodenní výlet do Drážďan…

Dnešní trasa: Hřensko, Pravčická brána, Malá Pravčická brána, Šaunštejn, Vysoká Lípa

TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (1/3)

Cestovat mě prostě baví a asi mi dáte za pravdu, že když vyrazíte s těmi správnými lidmi a v té správné náladě, je skoro jedno, kam jedete a líbí se vám všude. Věřím, že na odreagování se stačí popojet pár kilometrů a objevit neznámá místa, byť ve známé krajině. Ale proč zrovna Ústecký kraj, 320 km vzdálený od naší domoviny?

Někdy v zimě jsem v dokumentu o českých pozoruhodnostech viděla krásné záběry z Národního parku České Švýcarsko. Skalní útvary, zalesněné kopce, monumentální Pravčická brána... Říkala jsem si – tak tohle je opravdu v Čechách, a já tam (taky) ještě nebyla? O něco později jsme s kamarádkou plánovaly zahraniční cestu, a když nevyšla, přemýšlely jsme, kam vyrazit aspoň na našem území. Na Moravu je lepší jet až na podzim, v Praze jsme byly, a co takhle nějaký přírodní park? Vzpomněla jsem si na České Švýcarsko a bylo rozhodnuto.

Vybraly jsme ubytování v Hostelu Děčín na dvě noci kvůli snadné dostupnosti do Hřenska (vstupní brány do NP) a do Drážďan. Na booking jsem rezervovala pobyt asi šest týdnů před cestou za 370 Kč/osobu za noc, což byla jedna z nejlevnějších nabídek. S ubytováním jsme byly nadmíru spokojeny. Kuchyň a sociální zařízení jsme sice sdílely se dvěma dalšími pokoji, ale to nám nevadilo. Všude čisto, teplo, fungující zařízení a víc člověk pro přenocování nepotřebuje. Ale zpět k samotné cestě.

Vyrazily jsme vlakem v sobotu brzy ráno. Opravdu jsem se těšila, až za sebou nechám všechny „povinnosti“ a vyčistím si hlavu. Myslím, že aby si člověk odpočinul a získal potřebný nadhled, musí aspoň na krátký čas opustit své známé prostředí včetně nocování, nemám pravdu? A i když se mi mnohdy nechce kvůli vlastním myšlenkovým omezením co všechno „musím“ a co když třeba nevyjde počasí, nové zážitky mimo všední rutinu bych za nic nevyměnila.

Cestovní nálada dorazila krátce po nasednutí do vlaku a hlavně pak ve Veselí nad Lužnicí, kde jsem se shledala s kamarádkou a odkud jsme cestovaly společně. Celou cestu do Prahy jsme se obstojně zabavily studováním map a plánováním programu a trasy. Před polednem jsme vystoupily v Praze, kde jsme původně jen chtěly přestoupit na vlak do Děčína, ale nakonec se rozhodly, že se v Praze chvíli zdržíme a pojedeme vlakem EuroCity o dvě hodiny později. Což se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí; stihly jsme totiž vynikající zmrzlinu Světozor ve Františkánské zahradě, návštěvu oblíbeného LUSHe (a nákup oblíbené vlasové masky…) a hlavně Delmart blízko hlavního nádraží, kde jsem byla poprvé a jsem víc než nadšená.

Delmart je obchod s kvalitními potravinami z celého světa a zároveň bistro, kde si navolíte základ salátu a šest položek z široké nabídky čerstvých ingrediencí (luštěniny, zelenina, ořechy, sýry apod.), velká porce za 120 Kč. Jako že hooodně velká. Jako základ jsem vybrala ledový salát a rukolu, jako doplňky cizrnu, sušená rajčata, chilli papričky, olivy, kapii, žampiony a ostrou zálivku. Ve velké míse (asi tak pětinásobek běžné porce salátu v restauraci) vše nadrobno nasekali takovým tím speciálním nožem, takže objem se zmenšil tak, aby se salát aspoň vešel na talíř (v našem případě do mega velké plastové dózy). Řeknu vám, že z cesty z Prahy do Ústí jsme toho moc neměly. Dávaly jsme pozor jen zpočátku, když železnice vedla z Prahy podél Vltavy a prohlížely jsme krásné scenérie jejího břehu – cyklostezku, chatové a rekreační oblasti, údolí a skály. Krásný kraj. Jenže pak nás zaujal ten salát a tak trochu jsme zapomněly na všechno ostatní. Ani jsme nezaznamenaly, že jedeme přes Mělník, kde se Vltava vlévá do Labe, a další pozoruhodnosti, protože jsme celou cestu nekoukaly až na vzácné výjimky z okna, ale do salátu. Úplně nás dostal – každé sousto plné chuti. Při příští návštěvě Prahy Delmart rozhodně nesmíte vynechat!

Když jsme se konečně v Ústí vzpamatovaly a zjistily, že do Děčína zbývá 15 minut, nemohly jsme si na poslední chvíli nechat ujít nic jiného než jídelní vůz a po tom gastrozážitku si vychutnat dobré pivo, i kdyby mělo stát stovku. Těch 15 minut bylo neopakovatelných. V jídelním vozu jsem nikdy nebyla, cítily jsme se tam jako v letadle. Překvapilo mě, že mezi třemi hlavními jídly, které nabízeli, byl luštěninový karbanátek se zeleninou a bramborovou kaší. Tleskám. Rychle jsme dopily pivo, zaplatily 68 korun (dohromady!!!), utíkaly přes celý vůz pro batohy a vystoupily v Děčíně. Takže? Cesta z Prahy do Ústí trvá jeden salát z Delmartu, a z Ústí do Děčína jen jedno pivo!

Bylo něco po druhé hodině odpolední. První bytosti, které jsme na nádraží zahlédly, byly tmavé pleti. Prošly jsme poměrně zaostalou nádražní budovou, a mírně vpravo spatřili náš milý Hostel Děčín, kde jsme si vyzvedli klíče a složily věci na pokoji. Neotálely jsme dlouho a vyrazily za dobrodružstvím. Směřovaly jsme podél Labe k centru města, ale po cestě se vyškrábaly na krásnou takzvanou Pastýřskou vyhlídku na skále, na které stál bývalý zámeček, dnes občerstvení, a která, jak jsme poznali, byla oblíbeným místem všech horolezců. Na samotném vrcholku jsme si daly studené pivo a teplé lívance a kochaly se nádherným výhledem na celé město pod námi. Zpozorovaly jsme další vyhlídku na protější kopci v podobě rozmazané tečky (jsem trochu krátkozraká) a říkaly si, zdalipak k ní dospějeme ještě dnes.

Už takhle zdálky nám bylo jasné, že se jedná o město plné kontrastů. Honosné vilky na pravém břehu Labe, zanedbané paneláky na pravém břehu, které jakoby nedopatřením vyčuhovaly mezi zelení a starší zástavbou. Sešly jsme dolů kolem jedné z těch nádherných vil, přešly železniční koleje a most přes Labe, prohlédly si výletní loď s opalovací plochou a minigolfem (co kdyby to byla ta, kterou zítra poplujeme…) a pokračovaly na Děčínský zámek.

Prohlídky jsme už prošvihly, prohlédly jsme si zámek alespoň zvenku, zámecké nádvoří a růžovou zahradu, odkud jsme měly také výhled na historickou část města.

I když se to z fotek nezdá, foukal studený vítr; pocitová teplota mohla být kolem třinácti stupňů, začínala mi být docela zima a den se chýlil k večeru. Modlila jsem se, aby se moc neochlazovalo, protože nás ještě čekal výstup na další vyhlídku zvanou Kvádrberk nad městem, vzdálenou asi 5 km od místa, kde jsme se právě nacházeli, a od hostelu jsme byly taky celkem daleko. Prošly jsme přes centrum a průměrně ošklivé náměstí, na kterém se „vyjímalo“ několik paneláků (vpravdě jsem paneláky na náměstí města s více než 20 000 obyvateli neviděla). Opustily jsme město a absolvovaly poměrně intenzivní výstup. K mé velké radosti dokonale ustal vítr, cestou jsme obdivovaly tajuplný parčík.

Ale co nás čekalo nahoře, to teprve stálo zato. Vyhlídka Kvádrberk je ještě výš položená, než ta předchozí, a dívaly jsme se, kde jsme byly před pár hodinami, a také na celý Děčín, zalesněné kopce, kde se listnaté stromy jakoby náhodou mísí s jehličnatými. Slunce se sklánělo k obzoru a bylo tam krásně. Fotily jsme, pozorovaly jsme, jen tak jsme rozjímaly. A když to slunce vskutku vypadalo, že opravdu zapadne a (nebude nám přeci jen tak pózovat do nekonečna), vydaly jsme se na cestu zpět.

Ani mi to tak nepřipadalo, ale už jsme měly nějakých 25 000 kroků za sebou. Při cestě na ubytování jsme si daly výbornou polévku a pizzu napůl v restauraci Paroloď, která se nacházela v krásných prostorách bývalého hospodářského stavení u řeky Labe a která byla jedna z mála, kde „pozdě“ večer (ve 21.00h…) v Děčíně vařili (z několika restaurací jsme byly vyhoštěny, protože kuchař/a již šel/šla domů). Na hostelu jsme zjistily, že našimi přímými sousedy je ruská rodinka, která se vrátila z výletů stejně pozdě, jako my. Nestihly jsme takřka nic než zalehnout do postele a těšit se, co přinese další den, na který jsme měly v plánu cestovat lodí do Hřenska a pěšky k Pravčické bráně a dál Českým Švýcarskem.

Ale aby toho nebylo mnoho najednou, milý čtenáři, a abychom se vzájemně nenudili, navrhuji dát si malou pauzu a pokračovat za pár dní. Souhlasíš? A nezapomeň si o víkendu udělat výlet... Protože KAŽDÝ výlet se počítá!

Klid mysli a pokoj v <3 přeje

Elza

Šetrné (ne)veganství – má to smysl, nebo ne?

Nejsem extrémista. To říkám rovnou. Možná, že je to škoda (a možná ne). Vím ale, že čím víc si něco odpírám, tím víc po tom toužím, i když samotný výsledek za moc nestojí. Tlak vždy vyvolá protitlak. Jenže co veganství?

Zkusila jsem být ultimátní. Nedala jsem si pečivo, když v něm bylo trochu mléka, ba ani kousek sýra, i když jsem na něj měla chuť. U mnoha lidí tohle nastavení není dlouhodobě udržitelné, a já se k nim prozatím řadím. Nekompromisní dogma totiž svádí k vrácení se do starých kolejí. Proč si kupovat náhražky bez živin sýra s kokosovým tukem, kde není ani gram bílkoviny, když si můžu dát ten normální? Proč si přidávat do jídel pochybnou sójovou a rýžovou bílkovinu, která mi v izolované formě nepřipadá moc přirozená? A využije mé tělo vůbec rostlinné proteiny? Ano, i takové myšlenky mě napadaly…. A stále napadají.

I když mě soucitné stravování baví a je jednodušší, než jsem si myslela, rozhodla jsem se, že nepůjdu proti sobě a budu respektovat své potřeby. Důvod je jednoduchý - předejít vnitřnímu konfliktu a možná úplnému vzdání se celé myšlenky rostlinné stravy. Když jsem pocítila, že mě tohle dogma svazuje, dala jsem volný průchod všemu, co přijde (i kdybych měla k večeři sníst řízek). Ano, vím, že lidské tělo je nastaveno na rostlinnou stravu a mělo by se s ní vypořádat. Věřím ale, že každý jednotlivec je individuální vesmír se specifickými potřebami podle vrozených dispozic, psychiky a zdravotního stavu a pokud někdo bude jíst sóju, na kterou není geneticky „nastaven“, ublíží si.

Jenže když se podívám na maso nebo masný výrobek, mám i pocit, jako kdybych byla na jiné vibrační vlně, než mrtvé tělo zvířete z velkochovu, takže chuť přejde už v zárodku. Maso proto stále nejím a nevadí mi to - mnohem větší chuťový požitek mám stejně ze smažených hub, z avotoastu nebo tempehu. No, a sýr... Sýr si občas dám. Většinou ale ne ve všední den, spíš je to pro mě takový„svátek“. Vím, že by mě za to určité extrémistické skupiny možná ukamenovali a nemůžu se proto řadit mezi 100% vegany, ale…

Já se ale nechci řadit nikam. A také jsem se naučila nechtít všechno hned, být trpělivá sama se sebou, ocenit se za malé kroky. Protože už to, že nejím maso a mléčné výrobky, které tvořily velkou část mého jídelníčku, a sýr si nedám každý den jako dřív, ale jednu za čas, udělá ve výsledku a z dlouhodobého hlediska strašně moc.

Připadá mi totiž, že mnoho lidí rostlinné snahy příliš brzy vzdá právě proto, že je pro ně takový směr příliš striktní. Jenže malé kroky dělají velké změny, a i kdyby se každý masožravec vzdal jedné porce masa týdně, výrazně klesne celková spotřeba. Problémem dnešní doby je totiž nestřídmost. Výživoví poradci hlásají, že bohatě dostačující je jíst 2-3 porce masa týdně, tak proč to tolika z nás nestačí a například ve školních jídelnách je maso na talíři téměř denně? Mimochodem, většina našich předků jedla maso jen ve svátcích a i mléčných produktů bylo pomálu. Neplýtvalo se, jídlo se ctilo jako prostředek k přežití. Domácí chovy byly přirozeně šetrné, zvířata byla chována s mnohem větší úctou k jejich životu (a smrti), než je tomu dnes.

Věřím, že i ta nejmenší snaha má smysl. I to, když se párkrát za léto nakonec rozhodneš tu kotletu nebo buřta nekoupit a místo toho dáš na gril hermelín… nebo dokonce luštěninový burger. Ale i ten hermelín se počítá!

Hluboce také oceňuji snahu kupovat živočišné produkty z organického zemědělství nebo alespoň z farem, které znáte, například v podnikové prodejně nebo přes „prodej ze dvora“. V mnoha případech jsou podmínky zvířat neporovnatelné s konvenčním přístupem, a tam se vyplatí podpořit samotou farmu.

Rituální pěchování kravských rohů, které budou zakopány na poli; i tímto způsobem se připravují prostředky pro podpoření úrodnosti půdy. Neví se, ale funguje to. Zdroj: Bemagro.cz

Když už jsem se rozhodla příležitostně sýry jíst, budu investovat do těch, které byly vyrobeny citlivě a s úctou ke zvířeti. Mám ohromné štěstí, že takový statek osobně znám. Naprosto mě uchvátil systém biodynamického zemědělství, který úžasně funguje v jihočeské farmě Bemagro - biodynamický statek. Nejen že jejich produkty jsou chuťově prostě dokonalé, ale na jejich farmě máte pocit, že jste se ocitli ve zvířecím ráji, který jako kdyby ani nebyl na našem území, ale ve švýcarských alpách. Zvířata jsou spokojená, čistá, jsou krmena přirozenou potravou vyprodukovanou v ekologickém systému přímo na farmě, dýchají čerstvý vzduch, mají volný prostor k pohybu a k projevům svého přirozeného chování. Je s nimi zacházeno s citem. Zní to jako pohádka, že? Pokud máš možnost, přijeď se podívat (na farmě jsou návštěvy a exkurze velmi vítány), nakoupit v jejich obchůdku (v nabídce je i široký výběr bio zeleniny, bylin i obilovin) nebo si objednat něco z e-shopu. Farma také dodává do řady kamenných obchodů v Praze, Českých Budějovicích a několika dalších měst, zkontroluj si dostupnost v seznamu prodejen.

Podnik splňuje všechny principy welfare a ekologického zemědělství, ale nejen ty – je jakýmsi soběstačným a samoobnovoujícím se organismem, do kterého nevstupují vnější činitelé v podobě syntetických hnojiv, léčiv, pesticidů, herbicidů a dalších preparátů.

Příprava biopreparátů. Poznáte, co to je? :-) Zdroj: Bemagro.cz 

Je to nevíře, ale při přípravě půdy, ošetření proti plevelům, setí, sklízení a zacházení se zvířaty a s produkty je zohledňována fáze měsíce (!!!) a astrologické vlivy. Vlastní hnojiva jsou vyráběna pomocí dávných rituálů, zvířata jsou léčena homeopatiky. No vážně, taky mi to vyrazilo dech. Homeopatiky!!! A jestli Tě teď napadlo, že to celé provozují šarlatánští čarodějové? Omyl, jsou to pragmatičtí zemědělští inženýři a přírodovědci, kteří se rozhodli vyzkoušet, zda lze hospodařit jinak, šetrněji, inspirovali se v Německu a brzy se začali těšit nevídaným úspěchům. Jestli Tě tohle téma zajímá podobně jako mě, koukni na krátký dokument o Biodynamickém zemědělství.

Lidi, když to ještě nejde, nebuďme extrémní, ale nevzdávejme to a dělejme malé kroky k lepšímu světu pro všechny bytosti. Věřím totiž, že za pár let bude biodynamické zemědělství a rostlinná strava úplně normální a další generace se bude divit, čím jsme se to tehdy živili a zda jsme byli slepí k těm všem chemikáliím a k utrpení, které velkochovy zvířatům způsobují.

POSELSTVÍ (NE) VEGANSTVÍ: Věř pocitům svého těla. Tělo Ti řekne, jestli je pro něj přirozené jíst maso, nebo ne – musíš se ale umět zastavit a citlivě vnímat, abys jeho poselství zachytil/a. Je jedení masa zvyk, nebo potřeba? Odpověď znáš, ať už je kladná, nebo záporná. Obojí může být v pořádku.