TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (2/3)

1. díl článku o příjezdu do Děčína ZDE

Ranní pohled na Pastýřskou vyhlídku, ze které jsme předchozího večera měly celé děčínsko jako na dlani

Probudily jsme se po klidné noci v hostelu Děčín něco po sedmé hodině, na kuchyňce posnídaly zbytek pizzy ze včerejší večeře v restauraci a banana bread ještě z domova, zkontrolovaly počasí – ač bylo jasno, tak zatím dost chladno – a vyrazily stihnout loď. Ano, LOĎ! Miluju vodu a lodní dopravu, a doplout někam po řece místo autobusem? Rozhodně ano! Zaklaply jsme za sebou dveře hostelu, vzduch byl krásně svěží, město se teprve probouzelo, sluneční paprsky rozehřívaly chladné ulice a zcela jistě jsme nebyli jediní výletníci, jejichž cílem dnes bylo Hřensko a hlavně Pravčická brána. Míjely jsme kvetoucí stromy, ptáci zpívali jako o život a já se vskutku těšila, co zajímavého dnešní den přinese.

Překvapilo nás, že u lodního „nástupiště“ už čekal početný hlouček lidí. Půl deváté, loď už byla přistavená, čekalo se na povel kapitána. Jak jsme záhy zjistily, většina lidí měla zakoupený výlet z Děčína do Drážďan a zpět, což obnášelo čtyřhodinovou cestu tam, čtyřhodinový rozchod a pětihodinovou (?) cestu zpátky. My měly proplout Labským kaňonem a vystoupit už po hodině plavby v Hřensku. Kouzlo lodních dlouhých plaveb jsme ale brzy odhalily.

Na lodi dostatek místa k sezení v zastřešené i otevřené části, odevšud příjemný výhled. Brzy přišla obsluha nabídnout něco k jídlu a k pití, překvapily nás lidové ceny. Daly jsme si výborné kafe, i když mnoho účastníků volilo rovnou pivo nebo něco ostřejšího a záhy začalo na palubě vonět smažené a grilované jídlo (vegan friendy tedy rozhodně nebylo…). Někdo hodoval, někdo se jen tak díval do krajiny, někdo nenápadně popíjel svůj nápoj a pokradmu pozoroval ostatní pasažéry (jako já, věčný pozorovatel). Naše hodinka do Hřenska utekla jako nic. Doslova. A bohužel. Až jsem trochu záviděla těm, co plují až do těch Drážďan.

Plavba Labským kaňonem měla své kouzlo

Nás ale čekala celodenní túra Českým Švýcarskem. A sotva jsme se vylodily, nestačily jsme zírat. Takhle jsem si Hřensko vpravdě nepředstavovala. Myslela jsem, že se bude jednat o menší vesničku se starousedlíky, jedním penzionem, hospodou, improvizovaným infocentrem a jedním obchodem, opak byl ale pravdou. Chalupu aby člověk pohledal, všude se tyčily majestátné hotely (naštěstí v saském stylu). To by bylo fajn, jenže ten saský styl doslova hyzdily desítky vietnamských obchodů a stánků všude podél cesty, jakési „hlavní třídy“. Oblečení, falšované značky, boty, všechno. V dobře vybaveném infocentru s ohromnou mapou Národního parku jsme se poradily ohledně plánu dnešní cesty a stanovily si zhruba 15 km okruh Pravčická Brána – Mezní Louka – zpátky podél řeky Kamenice do Hřenska. Zbývalo už jen koupit svačinu (v neděli v Děčíně ráno nebyl otevřený žádný blízký obchod), takže smíšené zboží nebo spíš taková „večerka“, vegan možnosti takřka žádné, všude zaprášené paštiky a konzervy. K naší radosti měli čerstvé pečivo, tak jsme vzaly několik rohlíků s plátkovým sýrem, pití a vyrazilo se.

Nebylo těžké najít cestu, zkrátka jsme směřovaly „tam, kam všichni“ po značené cestě a nebylo nás málo (před námi dokonce skupinka Japonců…). Šly jsme kus po cestě podél docela frekventované silnice, a když jsme viděly, že o kousek dál jde zabočit vlevo a dál po lesní cestě, chtěly jsme si cestu trochu zkrátit přes zarostlou zahradu u rozbořeného domu, což se ukázalo jako ne příliš dobrý nápad. Ačkoliv jsem šla Janče doslova v patách, najednou jako kdyby mi někdo podrazil nohy a já sebou švihla do trávy. Nechápu, o co jsem zakopla, nikde žádná větev, žádný kámen, jako kdyby tam byla nějaká neviditelná struna. Chvíli jsem jenom zůstala sedět a držela si ruku, bolelo to jako čert – hlavou mi projel katastrofický scénář, že za měsíc pojedu do Řecka se sádrou na ruce – a modlila se, aby se to obešlo bez následků. Asi jenom naraženina, takže dobrý, a když přešla prvotní bolest, radši jsme rychle zmizely z prokleté zahrady a pokračovaly dál po normální cestě. Asi ne náhodou jsem nosila posledních několik týdnů na pravém zápěstí náramek z magnezitu, který údajně posiluje kosti… Díky Bohu.

Poté, co jsme odbočily do lesa a začaly stoupat do prudšího kopce (cha, to jsem ještě netušila, co nás čeká později), poprvé mne napadla obava, zda vytyčenou trasu zvládneme a zda jsme to trochu nepřepískly s bagáží. Asi po půl hodině jsem ale jako kdyby „vplula“ na vlnu chůze, na nějakou námahu zapomněla a začala se vézt, ačkoli cesta k Pravčické bráně vede prakticky stále do kopce. Kromě toho jsme si pořád povídaly a cesta ubíhala jako voda. Několikrát jsme odbočily od „hlavního proudu“ dalších turistů k průběžným menším výhledům, pískovcovým útvarům a dokonce pravěké Jeskyni Českých bratří, ale to nejlepší mělo teprve nastat.

Po necelých dvou hodinách chůze začala šňůra lidí podezřele houstnout a my poprvé zahlédly výletní zámeček Sokolí hnízdo, zatím ještě z podhledu. Dál jsme stoupaly po dřevěné konstrukci a pomalu se nám začaly otevírat nádherné výhledy na lesnatou oblast národního parku České Švýcarsko. Jen těch lidí, kdyby bylo o něco méně… Chtěly jsme projít přes restaurační zařízení dál na „skalní plácek“, jenže nás zastavil turniket, nebo přesněji fronta lidí před ním. Takže jestli chceme na vyhlídku, musíme platit vstup! Asi na údržbu místních skal…  Zaplacením jsme se dostaly do „areálu“ Pravčické brány, kde to dost lidí zakempilo a svačilo – jak by taky ne, byl čas oběda. Ačkoliv se na místě prodávalo jakési občerstvení a pivo, vzpomněly jsme si na rohlíky se sýrem a řeknu vám, lepší rohlík se sýrem než tenhle jsem dlouho nejedla.

Restaurace Sokolí hnízdo

Přesunuly jsme se na vyvýšenou skalní vyhlídku, odkud se otevřel panoramatický pohled na Labské pískovce na českém i německém území. Něco takového jsem v životě neviděla a nemohly jsme uvěřit, že něco tak monumentálního v Čechách je. Focení nás zaměstnalo na docela dlouhou dobu, až jsme dokonce vychytaly příležitost vyfotit si obzor i s vyhlídkou (téměř) bez lidí. Bylo něco po poledni, slunce pálilo jako na horách. Na to, že nás čeká ještě pořádný hike a máme za sebou asi čtvrtinu cesty jsme se na místě docela zdržely, přesto jsme si v Sokolím hnízdě pro ucelený zážitek objednaly pivo a palačinky a vyrazily na další zátah.

Pokračovaly jsme po úzkých stezkách více či méně zpevněných, na mnoha místech proložených dřevěnými schůdky, minuly Křídelní stěnu a takzvaným Kozím hřbetem došly do osady jménem Mezní louka. Už bylo kolem páté hodiny a my se chtěly dostat až do Mezné, vzdálené nejméně 5 km a vrátit se včas do Hřenska podél řeky Kamenice. Ze všeho nejdřív jsme si ale daly rychlé pivo v místním občerstvovacím zařízení (kde jsme se mimoděk dozvěděly, že všichni pracovníci v pohostinství dnes dostali abnormální záhul prvním letošním návalem turistů, který byl prý dnes větší než v sezóně) a pak zamířily do Informačního centra. „Tak vy se chcete ještě dneska dostat pěšky, do Hřenska, jo?“ – podotkla paní spíš pobaveně než s obdivem a vysvětlila nám, že do Mezné bychom sice došly a do Hřenska (možná) ještě taky, ale pro zvládnutí dané turistické cesty potřebujeme dva převozy přes řeku Kamenici a poslední „spoj“ jede v šest. Smířily jsme se s novou situací a rozhodly se pro náhradní program, a to dojít ke „skalnímu městečku“ Šaunštejn a odtud do Vysoké Lípy, ze které můžeme jet autobusem v osm dokonce až do Děčína.

Jedenáct kilometrů náročným terénem za námi, dalších devět před námi a přitom den už se chýlil k večeru. Vyrazily jsme přes místní kemp, docela nás zaujalo nově vybudované ubytovací zařízení a bungalovy (tip pro příště) a začalo stoupání do dalšího prudkého kopce. Nikde už ani živáčka. Po chvíli nám začalo být divné, že se ubíráme podezřelým směrem, načež jsme zjistily, že jsme asi před deseti minutami zapomněly odbočit. Zašly jsme si na pěkný kopeček… Napodruhé jsme to trefily správně, znovu se škrábaly na jiný kopec (na který dokonce byly vybudované jakési lesní schody) a pokračovaly po hřebenu pohoří, minuly vrch Větrovec, až k Malé Pravčické bráně, o které jsem ani nevěděla, že existuje.

Zajímavé ubytovací zařízení v Mezní louce. Možná příště?

Cestou jsme ještě v rychlosti prohlédly jedno vyhlídkové místo, blížila se sedmá hodina, slunce už bylo jen kousek nad horizontem a my chtěly stihnout západ na Šauštejně…a hlavně ten autobus. Přidaly jsme do kroku, jenže cesta začala být méně a méně schůdná. Klopýtly jsme po hřebeni nějakého kopce, cesta se ztrácela až nakonec nebyla vůbec cestou, přelézaly a podlézaly jsme popadané stromy a kličkovaly mezi větvemi. Na mapě jsme zjistily, že směr máme sice dobrý, ale místo údolím jdeme po vrcholku kopce. Už nebyl čas se vracet, tak jsme s vypětím všech sil prostě sjely z toho vršku do údolí doslova po p*deli, aspoň co můžu mluvit za sebe. Moje hadrové tenisky od vietnamců držely statečně… Konečně jsme dospěly k Šauštejnu, první žebřík po skále dobrý, ale na druhý už jsem si netroufla – mám fobii z vysokých žebříků… Poslední dnešní výhled už jsem si odpustila a čekala uvnitř skalní soutěsky na Janču, která se nenechala odradit. Vypadalo to tam tajemně až ďábelsky, energie místa byla zvláštní – jak by taky ne, vždyť tu dříve přebývali loupežníci.

Poslední štace splněna a vypadalo to, že autobus hravě stíháme, vyrazily jsme už jen loudavým krokem do Vysoké Lípy. Když jsme opustily les, slunko zrovna zapadalo a louky byly zalité jeho zářivě teplými paprsky, vše vypadalo najednou tak růžově a optimisticky – i když jsme se nakonec odklonily od původního plánu a dvakrát došly trochu jinam, než bylo v úmyslu, což jen umocnilo výsledný zážitek. Pivo bakalář v místním hostinci chutnalo jako boží požehnání, záhy nás naložil autobus a my se vezly vesničkami a přírodou, na kterou už padala tma, do Děčína. Cestou na hostel jsme se ještě vydatně prošly městem, abychom našly restauraci, kde si dáme něco malého na zub, ale z většiny nás vypoklonkovali, že už nevaří (bylo devět), takže celkový počet nachozených kilometrů se ještě navýšil :-). Poslední záchranou se stalo rychlé občerstvení – dönner kebab, který nám na požádání připravili „jen“ se zeleninou a sýrem a byl naprosto delikátní. Veganství se mi v Děčíně moc nedařilo, vegetariánství je ale možné úplně kdekoliv.

Autobusová zastávka v cíli naší cesty ve Vysoké Lípě, odkud jsme se dostaly zpátky do Děčína

Na našem milém hostelu jsme se kupodivu ani nezmohly na postování fotek na instagram, jak jsme byly unavené, tak jsme si jen v rychlosti připravily věci na ranní odjezd (a já zjistila, že mé boty příšerně smrdí…) a doufaly, že osmihodinová regenerace bude stačit na zítřejší celodenní výlet do Drážďan…

Dnešní trasa: Hřensko, Pravčická brána, Malá Pravčická brána, Šaunštejn, Vysoká Lípa

TIP NA VÝLET: Děčín, České Švýcarsko a Drážďany (1/3)

Cestovat mě prostě baví a asi mi dáte za pravdu, že když vyrazíte s těmi správnými lidmi a v té správné náladě, je skoro jedno, kam jedete a líbí se vám všude. Věřím, že na odreagování se stačí popojet pár kilometrů a objevit neznámá místa, byť ve známé krajině. Ale proč zrovna Ústecký kraj, 320 km vzdálený od naší domoviny?

Někdy v zimě jsem v dokumentu o českých pozoruhodnostech viděla krásné záběry z Národního parku České Švýcarsko. Skalní útvary, zalesněné kopce, monumentální Pravčická brána... Říkala jsem si – tak tohle je opravdu v Čechách, a já tam (taky) ještě nebyla? O něco později jsme s kamarádkou plánovaly zahraniční cestu, a když nevyšla, přemýšlely jsme, kam vyrazit aspoň na našem území. Na Moravu je lepší jet až na podzim, v Praze jsme byly, a co takhle nějaký přírodní park? Vzpomněla jsem si na České Švýcarsko a bylo rozhodnuto.

Vybraly jsme ubytování v Hostelu Děčín na dvě noci kvůli snadné dostupnosti do Hřenska (vstupní brány do NP) a do Drážďan. Na booking jsem rezervovala pobyt asi šest týdnů před cestou za 370 Kč/osobu za noc, což byla jedna z nejlevnějších nabídek. S ubytováním jsme byly nadmíru spokojeny. Kuchyň a sociální zařízení jsme sice sdílely se dvěma dalšími pokoji, ale to nám nevadilo. Všude čisto, teplo, fungující zařízení a víc člověk pro přenocování nepotřebuje. Ale zpět k samotné cestě.

Vyrazily jsme vlakem v sobotu brzy ráno. Opravdu jsem se těšila, až za sebou nechám všechny „povinnosti“ a vyčistím si hlavu. Myslím, že aby si člověk odpočinul a získal potřebný nadhled, musí aspoň na krátký čas opustit své známé prostředí včetně nocování, nemám pravdu? A i když se mi mnohdy nechce kvůli vlastním myšlenkovým omezením co všechno „musím“ a co když třeba nevyjde počasí, nové zážitky mimo všední rutinu bych za nic nevyměnila.

Cestovní nálada dorazila krátce po nasednutí do vlaku a hlavně pak ve Veselí nad Lužnicí, kde jsem se shledala s kamarádkou a odkud jsme cestovaly společně. Celou cestu do Prahy jsme se obstojně zabavily studováním map a plánováním programu a trasy. Před polednem jsme vystoupily v Praze, kde jsme původně jen chtěly přestoupit na vlak do Děčína, ale nakonec se rozhodly, že se v Praze chvíli zdržíme a pojedeme vlakem EuroCity o dvě hodiny později. Což se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí; stihly jsme totiž vynikající zmrzlinu Světozor ve Františkánské zahradě, návštěvu oblíbeného LUSHe (a nákup oblíbené vlasové masky…) a hlavně Delmart blízko hlavního nádraží, kde jsem byla poprvé a jsem víc než nadšená.

Delmart je obchod s kvalitními potravinami z celého světa a zároveň bistro, kde si navolíte základ salátu a šest položek z široké nabídky čerstvých ingrediencí (luštěniny, zelenina, ořechy, sýry apod.), velká porce za 120 Kč. Jako že hooodně velká. Jako základ jsem vybrala ledový salát a rukolu, jako doplňky cizrnu, sušená rajčata, chilli papričky, olivy, kapii, žampiony a ostrou zálivku. Ve velké míse (asi tak pětinásobek běžné porce salátu v restauraci) vše nadrobno nasekali takovým tím speciálním nožem, takže objem se zmenšil tak, aby se salát aspoň vešel na talíř (v našem případě do mega velké plastové dózy). Řeknu vám, že z cesty z Prahy do Ústí jsme toho moc neměly. Dávaly jsme pozor jen zpočátku, když železnice vedla z Prahy podél Vltavy a prohlížely jsme krásné scenérie jejího břehu – cyklostezku, chatové a rekreační oblasti, údolí a skály. Krásný kraj. Jenže pak nás zaujal ten salát a tak trochu jsme zapomněly na všechno ostatní. Ani jsme nezaznamenaly, že jedeme přes Mělník, kde se Vltava vlévá do Labe, a další pozoruhodnosti, protože jsme celou cestu nekoukaly až na vzácné výjimky z okna, ale do salátu. Úplně nás dostal – každé sousto plné chuti. Při příští návštěvě Prahy Delmart rozhodně nesmíte vynechat!

Když jsme se konečně v Ústí vzpamatovaly a zjistily, že do Děčína zbývá 15 minut, nemohly jsme si na poslední chvíli nechat ujít nic jiného než jídelní vůz a po tom gastrozážitku si vychutnat dobré pivo, i kdyby mělo stát stovku. Těch 15 minut bylo neopakovatelných. V jídelním vozu jsem nikdy nebyla, cítily jsme se tam jako v letadle. Překvapilo mě, že mezi třemi hlavními jídly, které nabízeli, byl luštěninový karbanátek se zeleninou a bramborovou kaší. Tleskám. Rychle jsme dopily pivo, zaplatily 68 korun (dohromady!!!), utíkaly přes celý vůz pro batohy a vystoupily v Děčíně. Takže? Cesta z Prahy do Ústí trvá jeden salát z Delmartu, a z Ústí do Děčína jen jedno pivo!

Bylo něco po druhé hodině odpolední. První bytosti, které jsme na nádraží zahlédly, byly tmavé pleti. Prošly jsme poměrně zaostalou nádražní budovou, a mírně vpravo spatřili náš milý Hostel Děčín, kde jsme si vyzvedli klíče a složily věci na pokoji. Neotálely jsme dlouho a vyrazily za dobrodružstvím. Směřovaly jsme podél Labe k centru města, ale po cestě se vyškrábaly na krásnou takzvanou Pastýřskou vyhlídku na skále, na které stál bývalý zámeček, dnes občerstvení, a která, jak jsme poznali, byla oblíbeným místem všech horolezců. Na samotném vrcholku jsme si daly studené pivo a teplé lívance a kochaly se nádherným výhledem na celé město pod námi. Zpozorovaly jsme další vyhlídku na protější kopci v podobě rozmazané tečky (jsem trochu krátkozraká) a říkaly si, zdalipak k ní dospějeme ještě dnes.

Už takhle zdálky nám bylo jasné, že se jedná o město plné kontrastů. Honosné vilky na pravém břehu Labe, zanedbané paneláky na pravém břehu, které jakoby nedopatřením vyčuhovaly mezi zelení a starší zástavbou. Sešly jsme dolů kolem jedné z těch nádherných vil, přešly železniční koleje a most přes Labe, prohlédly si výletní loď s opalovací plochou a minigolfem (co kdyby to byla ta, kterou zítra poplujeme…) a pokračovaly na Děčínský zámek.

Prohlídky jsme už prošvihly, prohlédly jsme si zámek alespoň zvenku, zámecké nádvoří a růžovou zahradu, odkud jsme měly také výhled na historickou část města.

I když se to z fotek nezdá, foukal studený vítr; pocitová teplota mohla být kolem třinácti stupňů, začínala mi být docela zima a den se chýlil k večeru. Modlila jsem se, aby se moc neochlazovalo, protože nás ještě čekal výstup na další vyhlídku zvanou Kvádrberk nad městem, vzdálenou asi 5 km od místa, kde jsme se právě nacházeli, a od hostelu jsme byly taky celkem daleko. Prošly jsme přes centrum a průměrně ošklivé náměstí, na kterém se „vyjímalo“ několik paneláků (vpravdě jsem paneláky na náměstí města s více než 20 000 obyvateli neviděla). Opustily jsme město a absolvovaly poměrně intenzivní výstup. K mé velké radosti dokonale ustal vítr, cestou jsme obdivovaly tajuplný parčík.

Ale co nás čekalo nahoře, to teprve stálo zato. Vyhlídka Kvádrberk je ještě výš položená, než ta předchozí, a dívaly jsme se, kde jsme byly před pár hodinami, a také na celý Děčín, zalesněné kopce, kde se listnaté stromy jakoby náhodou mísí s jehličnatými. Slunce se sklánělo k obzoru a bylo tam krásně. Fotily jsme, pozorovaly jsme, jen tak jsme rozjímaly. A když to slunce vskutku vypadalo, že opravdu zapadne a (nebude nám přeci jen tak pózovat do nekonečna), vydaly jsme se na cestu zpět.

Ani mi to tak nepřipadalo, ale už jsme měly nějakých 25 000 kroků za sebou. Při cestě na ubytování jsme si daly výbornou polévku a pizzu napůl v restauraci Paroloď, která se nacházela v krásných prostorách bývalého hospodářského stavení u řeky Labe a která byla jedna z mála, kde „pozdě“ večer (ve 21.00h…) v Děčíně vařili (z několika restaurací jsme byly vyhoštěny, protože kuchař/a již šel/šla domů). Na hostelu jsme zjistily, že našimi přímými sousedy je ruská rodinka, která se vrátila z výletů stejně pozdě, jako my. Nestihly jsme takřka nic než zalehnout do postele a těšit se, co přinese další den, na který jsme měly v plánu cestovat lodí do Hřenska a pěšky k Pravčické bráně a dál Českým Švýcarskem.

Ale aby toho nebylo mnoho najednou, milý čtenáři, a abychom se vzájemně nenudili, navrhuji dát si malou pauzu a pokračovat za pár dní. Souhlasíš? A nezapomeň si o víkendu udělat výlet... Protože KAŽDÝ výlet se počítá!

Klid mysli a pokoj v <3 přeje

Elza

Šetrné (ne)veganství – má to smysl, nebo ne?

Nejsem extrémista. To říkám rovnou. Možná, že je to škoda (a možná ne). Vím ale, že čím víc si něco odpírám, tím víc po tom toužím, i když samotný výsledek za moc nestojí. Tlak vždy vyvolá protitlak. Jenže co veganství?

Zkusila jsem být ultimátní. Nedala jsem si pečivo, když v něm bylo trochu mléka, ba ani kousek sýra, i když jsem na něj měla chuť. U mnoha lidí tohle nastavení není dlouhodobě udržitelné, a já se k nim prozatím řadím. Nekompromisní dogma totiž svádí k vrácení se do starých kolejí. Proč si kupovat náhražky bez živin sýra s kokosovým tukem, kde není ani gram bílkoviny, když si můžu dát ten normální? Proč si přidávat do jídel pochybnou sójovou a rýžovou bílkovinu, která mi v izolované formě nepřipadá moc přirozená? A využije mé tělo vůbec rostlinné proteiny? Ano, i takové myšlenky mě napadaly…. A stále napadají.

I když mě soucitné stravování baví a je jednodušší, než jsem si myslela, rozhodla jsem se, že nepůjdu proti sobě a budu respektovat své potřeby. Důvod je jednoduchý - předejít vnitřnímu konfliktu a možná úplnému vzdání se celé myšlenky rostlinné stravy. Když jsem pocítila, že mě tohle dogma svazuje, dala jsem volný průchod všemu, co přijde (i kdybych měla k večeři sníst řízek). Ano, vím, že lidské tělo je nastaveno na rostlinnou stravu a mělo by se s ní vypořádat. Věřím ale, že každý jednotlivec je individuální vesmír se specifickými potřebami podle vrozených dispozic, psychiky a zdravotního stavu a pokud někdo bude jíst sóju, na kterou není geneticky „nastaven“, ublíží si.

Jenže když se podívám na maso nebo masný výrobek, mám i pocit, jako kdybych byla na jiné vibrační vlně, než mrtvé tělo zvířete z velkochovu, takže chuť přejde už v zárodku. Maso proto stále nejím a nevadí mi to - mnohem větší chuťový požitek mám stejně ze smažených hub, z avotoastu nebo tempehu. No, a sýr... Sýr si občas dám. Většinou ale ne ve všední den, spíš je to pro mě takový„svátek“. Vím, že by mě za to určité extrémistické skupiny možná ukamenovali a nemůžu se proto řadit mezi 100% vegany, ale…

Já se ale nechci řadit nikam. A také jsem se naučila nechtít všechno hned, být trpělivá sama se sebou, ocenit se za malé kroky. Protože už to, že nejím maso a mléčné výrobky, které tvořily velkou část mého jídelníčku, a sýr si nedám každý den jako dřív, ale jednu za čas, udělá ve výsledku a z dlouhodobého hlediska strašně moc.

Připadá mi totiž, že mnoho lidí rostlinné snahy příliš brzy vzdá právě proto, že je pro ně takový směr příliš striktní. Jenže malé kroky dělají velké změny, a i kdyby se každý masožravec vzdal jedné porce masa týdně, výrazně klesne celková spotřeba. Problémem dnešní doby je totiž nestřídmost. Výživoví poradci hlásají, že bohatě dostačující je jíst 2-3 porce masa týdně, tak proč to tolika z nás nestačí a například ve školních jídelnách je maso na talíři téměř denně? Mimochodem, většina našich předků jedla maso jen ve svátcích a i mléčných produktů bylo pomálu. Neplýtvalo se, jídlo se ctilo jako prostředek k přežití. Domácí chovy byly přirozeně šetrné, zvířata byla chována s mnohem větší úctou k jejich životu (a smrti), než je tomu dnes.

Věřím, že i ta nejmenší snaha má smysl. I to, když se párkrát za léto nakonec rozhodneš tu kotletu nebo buřta nekoupit a místo toho dáš na gril hermelín… nebo dokonce luštěninový burger. Ale i ten hermelín se počítá!

Hluboce také oceňuji snahu kupovat živočišné produkty z organického zemědělství nebo alespoň z farem, které znáte, například v podnikové prodejně nebo přes „prodej ze dvora“. V mnoha případech jsou podmínky zvířat neporovnatelné s konvenčním přístupem, a tam se vyplatí podpořit samotou farmu.

Rituální pěchování kravských rohů, které budou zakopány na poli; i tímto způsobem se připravují prostředky pro podpoření úrodnosti půdy. Neví se, ale funguje to. Zdroj: Bemagro.cz

Když už jsem se rozhodla příležitostně sýry jíst, budu investovat do těch, které byly vyrobeny citlivě a s úctou ke zvířeti. Mám ohromné štěstí, že takový statek osobně znám. Naprosto mě uchvátil systém biodynamického zemědělství, který úžasně funguje v jihočeské farmě Bemagro - biodynamický statek. Nejen že jejich produkty jsou chuťově prostě dokonalé, ale na jejich farmě máte pocit, že jste se ocitli ve zvířecím ráji, který jako kdyby ani nebyl na našem území, ale ve švýcarských alpách. Zvířata jsou spokojená, čistá, jsou krmena přirozenou potravou vyprodukovanou v ekologickém systému přímo na farmě, dýchají čerstvý vzduch, mají volný prostor k pohybu a k projevům svého přirozeného chování. Je s nimi zacházeno s citem. Zní to jako pohádka, že? Pokud máš možnost, přijeď se podívat (na farmě jsou návštěvy a exkurze velmi vítány), nakoupit v jejich obchůdku (v nabídce je i široký výběr bio zeleniny, bylin i obilovin) nebo si objednat něco z e-shopu. Farma také dodává do řady kamenných obchodů v Praze, Českých Budějovicích a několika dalších měst, zkontroluj si dostupnost v seznamu prodejen.

Podnik splňuje všechny principy welfare a ekologického zemědělství, ale nejen ty – je jakýmsi soběstačným a samoobnovoujícím se organismem, do kterého nevstupují vnější činitelé v podobě syntetických hnojiv, léčiv, pesticidů, herbicidů a dalších preparátů.

Příprava biopreparátů. Poznáte, co to je? :-) Zdroj: Bemagro.cz 

Je to nevíře, ale při přípravě půdy, ošetření proti plevelům, setí, sklízení a zacházení se zvířaty a s produkty je zohledňována fáze měsíce (!!!) a astrologické vlivy. Vlastní hnojiva jsou vyráběna pomocí dávných rituálů, zvířata jsou léčena homeopatiky. No vážně, taky mi to vyrazilo dech. Homeopatiky!!! A jestli Tě teď napadlo, že to celé provozují šarlatánští čarodějové? Omyl, jsou to pragmatičtí zemědělští inženýři a přírodovědci, kteří se rozhodli vyzkoušet, zda lze hospodařit jinak, šetrněji, inspirovali se v Německu a brzy se začali těšit nevídaným úspěchům. Jestli Tě tohle téma zajímá podobně jako mě, koukni na krátký dokument o Biodynamickém zemědělství.

Lidi, když to ještě nejde, nebuďme extrémní, ale nevzdávejme to a dělejme malé kroky k lepšímu světu pro všechny bytosti. Věřím totiž, že za pár let bude biodynamické zemědělství a rostlinná strava úplně normální a další generace se bude divit, čím jsme se to tehdy živili a zda jsme byli slepí k těm všem chemikáliím a k utrpení, které velkochovy zvířatům způsobují.

POSELSTVÍ (NE) VEGANSTVÍ: Věř pocitům svého těla. Tělo Ti řekne, jestli je pro něj přirozené jíst maso, nebo ne – musíš se ale umět zastavit a citlivě vnímat, abys jeho poselství zachytil/a. Je jedení masa zvyk, nebo potřeba? Odpověď znáš, ať už je kladná, nebo záporná. Obojí může být v pořádku.

28 hodin v Praze aneb Najdi avotoast! /2. dí/

Ahoj, čtenáři! Jestli jsi nečetl předchozí díl, dovolím si Tě naň odkázat zde, abys nebyl ochuzen o souvislosti. Nuže tedy, četl-li jsi předchozí pražský a neodradila-li jsem Tě ještě svými rozprávkami, můžeme po delší odmlce pokračovat.

10. Vnitroblock

V noci jsem slyšela divné zvuky, jako kdyby v bytě nad námi někdo něco stěhoval po podlaze. Jenže nad námi už žádný byt nebyl… #možnástrašidlo Radši jsem to pustila z hlavy a těšila se, co přinese dnešní den a jestlipak si někde konečně dám ten avotoast. Sbalily jsme si všechny věci a zvažovaly, zda si je nechat na nádraží v úschovně. Jenže tím bychom ztratili čas, musely využít MHD a ještě platit poplatek; rozhodly jsme se proto, že těch pár švestek (batůžek a spacák) nám bude denními společníky a že to spolu nějak zvládneme.

Včerejší akční den a noční Věřte-nevěřte mě trochu vyčerpalo, těšila jsem se na pořádný hrnek cappuccina (s rostlinným, of course <3). Něco po deváté jsme zapluly do Vnitroblocku, který se nacházel jen jeden blok od našeho „bydliště“. O Vnitroblocku jste určitě slyšeli. Jestli ne, tak slyšeli, akorát o tom nevíte #neberměvážně. Vnitroblock – multižánrové centrum, které se tváří jako hipsterský underground. Kavárna, galerie, klub i obchod v jedné osobě, přesněji v jedné velké členité „místosti“ bývalé fabriky na místě, kde by to člověk nejméně čekal. Velký prostor, neomítnuté zdi, přiznané železné konstrukce, obnažené žárovky visící na kabelu, podlaha zalitá betonem, nábytek splašený za odvoz… Může být TOHLE útulné, stylové? Jinde možná ne, ale ve Vnitroblocku rozhodně ano.

Hned po vstupu na vás dýchne taková zvláštní, tvůrčí a inspirativní atmosféra. Kdybych se mohla teleportovat někam, kde bych měla psát tenhle článek, tak rozhodně tam. Bavilo by mě taky odtamtud, z nějakého zánovního a trochu zatuchlého křesílka, pozorovat dějství. A člověk se těm spisovatelům, kteří psali svá díla po kavárnách, vůbec nemůže divit… Jenže pouhé prostředí nás nenasytilo a zjišťovaly jsme, co k snědku je k mání. Záhy jsme zjistily, že bohužel téměř nic. Smutně jsme hleděly na za vitrínou vyložené a předražené raw i jiné dezerty, na které jsme ale vůbec neměly chuť. Dala jsem si aspoň to kafe a Janča čaj, abychom ještě nasály atmosféru a docenily nápad tvůrců. Vytvořit prostředí decentní renovací bývalé fabriky, kam lidi zajdou na kafe, na výstavu, do miniknihovny, na koncert, přednášku, vernisáž, výstavu, ale i do obchodu - to je, pane jo, záměr. Tleskám. A tleskají i druzí, soudě podle popularity a návštěvnosti.

11. Antonínovo pekařství

Už bylo hodně po desáté a my stále před snídaní, rozhodly jsme se proto zamířit do vyhlášeného Antonínova pekařství. Já spíš jako doprovod, protože je velmi tradiční a poctivé (super), ale není veganské (ach jo). Cestou jsme dost bloudily, než jsme se vymotaly z Holešovic směrem k Letné, kde se pobočka známého pekařství nachází. Když jsme se rozhodovaly, kterou cestou se vydat, intuitivně jsme zvolily tu „hlavně-proboha-pryč od hlavní silnice“. Posléze jsme vskutku nechápaly proč, protože nejen že jsme si dost zašly, ale procházely jsme opravdu nevzhlednou částí Prahy. Nebloudily jsme ale samy. Oslovila nás anglická rodinka a ptala se na cestu. Snad jsme dobře poradily, tak že by proto?

Konečně jsme se dotrmácely k pekařství; zákusků a pečiva bylo vskutku nepřeberné množství. Vegan krom chleba asi opravdu nic, dala jsem si bábovku a druhý kafe – takzvaného druháka, a Janča koláč a kakao. Užívaly jsme si poslední chvilky v teple a závětří, venku bylo opravdu nevlídno a čekal nás výstup na Letnou…

12. Letná

Poprvé v životě jsem stála před letenským zámečkem, a to 25.března se svařákem v ruce. Tohle místo jsem znala jen z knížky mé oblíbené spisovatelky a blogerky Pavly Smetanové, která sem ráda chodívala a stále chodívá na pivo. Foukal studený vítr, na který byl i zimní kabát krátký. Ani ten ale nevyrušil úchvatný výhled. U „kyvadla“ se fotí mnoho mladých cizinek a cizinců, nejspíš jižani, Italové, Španělé. A taky my. Mrazivý proudům navzdory fotíme „lítací“ snímky, připadám si jako ti cizinci, jsem návštěvníkem ve své zemi. Jen vyletět, vyletět z Letné a letět ještě výš… Mimochodem, máte lítací sny? Já ano a děkuji za ně Bohu, protože bez gravitace jsou všechny probrémy vyřešeny…

13. LUSH

Znovuzmrznutí č. 2 úspěšně splněno, a teď raději zase někam do tepla. Přeletěly jsme z Letné přes Čechův most a Pařížskou ulici dál směrem k tomu „pravému“ turistickému blázinci okolo Staroměstského náměstí. Opět trhy, blázinec. Janča měla v obchodě Desigual vyhlídnutou kabelku ve slevě, chtěly jsme se proto dostat na Václavák, kde se obchod nacházel. Vybraly jsme „kančí“ stezky, abychom tuto cestu nemusely absolvovat hlavním turistickým proudem. Kabelka zakoupena, úkol splněn, a teď honem do Palladia a hlavně LUSH, jediné české pobočky této netradiční kosmetiky, kam jsem se opravdu těšila. Neskutečná vůně mě ovanula už ve dveřích, a rozhodně to nebyla žádná chemka. Kosmetika LUSH je v zásadě přírodní, netestovaná na zvířatech, ručně vyráběná a dalo by se říci, že co kus, to originál. Kdysi, ještě než měl LUSH otevřenou pobočku u nás v ČR, jsem slýchala ódy pěnné na jejich voňavé masky na vlasy a pleť, proto jsem se dlouho nerozhodovala, co si odtud odnést.

Drahou kosmetiku si téměř nekupuji, tak jsou pro mě maska na vlasy a pleť – každá po 395 korunách, celkem raritou. Chtěla jsem ale investovat do vize, kterou podporuji (soudě podle toho, jak je prezentována), a navíc jsem chtěla otestovat, zdalipak se nejedná pouze o nafouklou bublinu a poctivou práci marketérů. Překvapila mě nabídka takzvaných čerstvých masek složených převážně z bylin, ovoce a dalších jedlých surovin, která se musí uchovávat v ledničce. Nepochybuji o její účinnosti, o tom žádná, ale tehdy v tom obchodě jsem si říkala, že takovou masku si přece sama vyrobím (no, zatím jsem si ji nevyrobila).

Primárně jsem sháněla něco na posílení vlasů a po konzultaci s obsluhou vybrala masku wen hua. Voněla zvláštně, jako nějaký kořeněný čínský čaj. A na pleť potom mátovou mask of magnaminty. Teď, zatímco píšu, mám oba produkty vyzkoušené, a nemůžu si vynachválit zejména masku na vlasy, kterou bych si určitě koupila znova. Masku jsem nechala na vlasech 3 hodiny a myslím, že to bylo akorát (20 minut podle návodu na obalu mi připadá málo). Po velmi dlouhé době mám vlasy lesklé, vyhlazené a zároveň vzdušné, velmi příjemné na dotek. Podobný efekt jako po práškové henně (i wen hua obsahuje hennu), jenže lépe regenerované. Co se týče masky, rozhodně mé mastné pleti neuškodila, v rámci možností povrch detoxikovala a vyhladila. Zázraky ohledně pleti nejsou v mém případě na pořadu dne (ani noci). Maska úkol splnila a pleť si stále dělá, co chce, takže vše při starém. Jestli jsi ještě nebyl(a) v LUSH, určitě se tam zastav, obsluha je velice ochotná, pomůže Ti najít řešení na míru a poskytne Ti tolik vzorků, kolik jen chceš.

14. Cacao

Čas jako kdyby nám začal protékat mezi prsty – blížila se půl čtvrtá odpolední, kdy jsme měly v plánu odjezd z Hlavního nádraží. Jenže před tím jsme ještě chtěly stihnout ten začarovaný avotoast! Z restaurací v Palladiu jsme si nevybraly a na poslední chvíli se rozhodly stihnout věhlasné Cacao. Prostor to byl nádherný, i když trochu studeně vyhlížející – vysoké klenuté stropy, velká okna, bohužel syntetické židle a malé kulaté stolečky. Objednala jsem grepový fresh (79 Kč) a konečně ten avotoast (tuším, že taky 79 Kč), Janča salát. Mno, tak drahý džus jsem měla naposledy v zahraniční měně, ale budiž – měla jsem na něj ohromnou chuť, tak mi za tu cenu stál. Avotoast jsem si představovala trochu jinak, alespoň trochu více poznamenaný avokádem a z nějakého více opravdového chleba.

Nuže, něco splněno, něco zůstane na příště. A tak to má být. Příště si určitě nenechám ujít CafeFIN, Náplavku, Národní galerii, Grébovku, bistro Mezi srnky... Pokud se ovšem opět neutvoří lepší plán za pochodu J. Cestujte, ať je to jakkoli na krátkou dobu a jakkoli blízko. I když vás to někdy nechá zmrzlé a vyčerpané...protože zážitky jsou nejvíc!

A kam chodíte v Praze rádi vy?

Elza

28 hodin v Praze aneb Najdi avotoast! /1. díl/

Změna prostředí, nová energie, zážitky, vnímání tady a teď, příjemná únava… Výlet mě vždycky povznese. Na poslední březnový víkend před Velikonocemi jsme s kamarádkou naplánovaly krátkou návštěvu Prahy. Prostě malý výlet s malým batůžkem, bez stresu, jen tak na pohodu. A taky bez metra, bez tramvaje – kam to půjde, pokud možno pěšky.

Před cestou jsem dala dohromady předběžný „wish list“ míst, kam bych se ráda podívala:

1. Vniroblock, protože mě děsně zajímalo, proč je to zbořeniště bývalé fabriky tak populární.
2. Coffee Room, protože tam prý dostanete nejlepší avotoast v Praze.
3. CafeFIN, protože je prostě děsně cool.
4. LUSH, protože si chci přivonět k té nádehře.
5. Náplavka, která mě láká z fotek z instagramu.
6. Pastva, protože je to prý nejlepší vegan restaurace na světě.
7. Národní galerie, protože jsem tam už děsně dlouho nebyla.
8. Grébovka, protože #příroda a protože bude po cestě.

Jak to bylo doopravdy?

1. Holešovice: Bistro Lovely Day

Nevystoupily jsme na Hlavním nádraží, ale až na tom Holešovickém, kde jsme měly domluvený nocleh. První štace po tom, co jsme si složily věci u sestřenice, se nacházela doslova za rohem. Naše hostitelka nás zavedla do nově otevřeného bistra Lovely Day. Ale to není na seznamu!, chtělo se mi vzdorovat, jenže místo toho jsem jen zůstala zírat – tak roztomilý podnik na tak nenápadném místě by člověk nečekal. Interiér je opravdu maličký, ale napěchovaný k prasknutí různými dekoracemi, nábytkem a také lidmi.

Měla jsem chuť na teplé jídlo a informovala se u obsluhy na čistě rostlinné možnosti, co se týče hlavních jídel. Rozhodla jsem se tentokrát udělat výjimku ohledně mléčného produktu a objednala si mini burgery s červenou řepou a kozím sýrem. Vypadalo to úžasně a chutnalo ještě líp, ostrý jazyk kritika nevytýká absolutně nic. Takže čtenáři, pokud nejsi vegan nebo nejsi absolutní vegan a zabloudíš na výstaviště, Pražskou tržnici, do Vnitrobloku nebo jinam v Holešovicích a vyhládne Ti, tenhle podnik si určitě nenech ujít. Kafe jsem tam neměla, ale prý je také bezkonkurenční, vegan zákusky v nabídce byly a vypadaly lákavě. 10/10!

2. Holešovice: Pražská tržnice

Po skvělém obědě jsme vyrazily vstříc novým zážitkům a rozhodly se projít Pražskou tržnici. Zaujala nás architektura budov – původně průmyslové, nyní „obydlené“ trhovci rozmanitých kategorií – od vietnamců přes teta drogerii až po Alzu.

Víc nás ale zajímalo, kudy se nejlépe dostaneme na druhou stranu řeky Vltavy – na Karlín, přes Žižkov a dál do Vinohrad.

3. Žižkov: Vítkovská vyhlídka

Vymotaly jsme se z tržnice skrz docela nehezkou částí Prahy, přešly Hlávkův most a zamířily směrem k Vítkovskému vrchu, který jsme musely chtě nechtě překonat – ať už horem, nebo dolem.

Míjely jsme Karlínské náměstí a kostel sv. Cyrila a Metoděje, který mne uchvátil svou vkusnou velkolepostí  co se interiéru i exteriéru týče. Pernerovou ulicí jsme pokračovaly podél Vítkovského vrchu a hledaly způsob, jak se dostat za kopec, nebo ještě lépe na kopec, kde jsme tušily zajímavou vyhlídku. Když jsme pak narazily na věhlasný Žižkovský „neboj“ tunel, insta-focení jsem si prostě nemohla odpustit. Tunel byl překvapivě dlouhý a cítila jsem se v něm podobně, jak si představuji první zážitek duše po smrti, jenže bez euforických stavů. Podivná změna tlaku, pocit tíže v nohách, divně se rozléhající zvuky, matné světlo kdesi v dálce… 

Byla jsem docela ráda, když jsem opět splynula s denní bělostí (a bdělostí). Hned poté, co jsme opustily tunel, jsme se začaly škrábat na kopec, který jsme právě podlezly. Bylo fajn být zase mezi stromy a rašícím kvítím.

Nahoře na kopci se nám otevřel krásný výhled jak na místo, odkud jsme vzešly (rozuměj Holešovice), tak k dalším cílům za Žižkovskou televizní věží, která se měla stát orientačním bodem pro další cestu. Na vyhlídkách mám vždy pocit, že moje duše letí… máte to taky tak?

Kdyby bylo o pár stupňů více, sedly bychom si tam a hleděly do dálky, na město pod námi a každá starost by se zdála jen velmi malicherná. Jenže místo toho jsme už docela drkotaly zuby (byly jen pouhé 3 stupně) a těšily se někam do závětří. Ponořily jsme se proto opět do šedavých hlubin žižkovských ulic a minuly televizní věž.

 4. Vinohrady: Náměstí Jiřího z Poděbrad

Záhy jsme dorazily na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme zaznamenaly abnormálně vysoký výskyt všelijakých fajnových kaváren, bister a obchůdků s kvalitními potravinami;

obdivovaly jsme také vpravdě neobvyklý design kostela, vzrostlé stromy a rozlehlou zatravněnou plochu. Tak jestli někdy bydlet v Praze, tak rozhodně tady, říkala jsem si (a mít nějakých 15 000 Kč měsíčně nazbyt na nájem garsoniéry v jedno z úžasných bytových domů, dodal by kritik).  Místo by to bylo velmi příznivé, a to jsme jej viděly v pobledlých barvách zamračeného počasí. Rozhodovat se, do kterého podniku vkročit, bylo příliš těžké, tak jsme se držely pragmatického plánu dojít do nedalekého Coffee Roomu (kam mě bůhvíproč táhl šestý smysl s vidinou vydatného avotoastu).

Stylový design všeho – stylové prostředí, stylová hudba, styloví lidé, stylové jídlo, stylové kafe. A všechno pokud možno vegan. Takhle nějak jsem si představovala Coffee room. Když jsem otevřela dveře, vskutku hrála stylová hudba- dokonce moje oblíbená písnička, kterou mám pocitově spojenou právě s tím, jak jsem si představovala tohle místo!

Vinohrady: Coffee Room.

Takže to bychom měli. A co dál? Prostředí bomba. Právě tak malé a právě tak decentně hipsterské, jak jsem čekala. Avotoast byla jasná volba. Jaké překvapení, když mi bylo řečeno, že avotoast podávají jen při snídaních. Z vegan zákusků jsem si nějak nemohla vybrat. Plátek banana bread za 55 Kč jsem si objednala spíš z hladu a nedostatečného výběru než chuti, za malý kousek mi to připadalo prostě moc. Místo toho mi přinesli podstatně větší vegan punčák, který jsem hnedka vrátila, protože punčák opravdu není můj favorit. Banana bread chutnal stejně jako moje domácí muffiny #takžedobrý, v sójovém cappucinu docela velké bubliny a bylo studenější. Asi nejsilnější zážitek byla záchodová kultura.

Pobyla jsem na onom místě celkem dlouho a pořádně se rozhlédla, protože hipsterštější záchody jsem asi ještě neviděla; takhle nějak jsem si představovala pokojík puberťáka v roce 1968. Navzdory drobným nedostatkům co do občerstvení jsme v Coffee Roomu strávili celkem dlouhou dobu; prostředí nanejvýš činorodé, pročítaly jsme Prague Superguide, který ležel na stole, a plánovaly další štace. Příště si určitě nenechám ujít CafeFIN přímo na náměstí Jiřího z Poděbrad.

6. Vinohrady: Erhartova cukrárna

Janča měla chuť na něco sladkého a v Prague Superguide jsme našly tip na nedalekou Erhartovu cukránu, která má svou tradici již od roku 1937. Po krátkém bloudění jsme ji našly a vskutku, kdo má rád sladké, přijde si na své. Vegan options bohužel téměř žádné, ale pokud nejste vegani a chcete si dát luxusní dort z kvalitních ingrediencí, který není předražený, s Erhartovou cukrárnou určitě nešlápnete vedle. Janča si vybrala ořechovo-jablečno-meruňkovo-špaldovou dezert, který jsme si daly nakonec napůl, a byl boží.

 7. Nové město: Velikonoční trhy na Náměstí míru, Karlák, Tančící dům

Slunce už se sklánělo k obzoru a my pomalu začaly směřovat Vinohradskou směrem k centru města. Míjely jsme známý dům nábytku Strnad, který známe z dokumentárního seriálu paní Třeštíkové Manželské etudy;  i ten dřevěný věšák byl snad na stejném místě, jako v druhém díle, který se natáčel před 15 lety…  Prošly jsme skrz sady Svatopluka Čecha a dál pokračovaly dolů Slezskou třídou, až se pod námi otevřelo Mírové náměstí, kde se právě konaly Velikonoční trhy.

Krátce jsme nahlédly do kostela sv. Ludmily a přemýšlely, co si koupit na zahřátí, protože začalo docela přituhovat.

Pobavil nás velikonoční svařák, no neodolaly jsme a dobře jsme udělaly. V povznesené náladě jsme Ječnou ulicí a přes Karlovo náměstí takřka utíkaly k Vltavě, abychom stihly západ slunce, nebo alespoň soumrak. Když jsme doběhly k Tančícímu domu, bylo už pozdě, i tak na nás ale čekala krásná podívaná na rozsvícenou Prahu halící se do temnoty.

 8. Pastva

Den a 24 000 kroků městem bylo za námi a přišel čas na pozdní večeři. Ve 20.00 jsme měli sraz s naší hostitelkou ve veganské restauraci Pastva. Poté, co jsme přešly most a hledaly místo setkání, ocitly jsme se v docela nehezké části Prahy na Andělu. To se ale rozhodně nedá říct o restauraci samotné! Prostředí velmi příjemné, neformální. Ani moc hogo fogo, ani moc hispster, taková zlatá střední cesta vkusu. Bylo téměř plno. Jako start jsme si objednaly čaj z čerstvého zázvoru (toho tam bylo opravdu požehnaně, konvička tuším za 60 Kč) a batátové hranolky (60 Kč), jichž byla hora a které jsme si rozdělily napůl. Luxusní. Jako druhý a poslední chod jsem zvolila paštiku z kešu, piniových oříšků a žampionů s kváskovým chlebem, která byla v jídelníčku řazena mezi předkrmy (120 Kč).

Očekávala jsem nějakou normální pomazánku, která se tváří jako paštika, a která asi nebude kdovíco. Jenže skutečnost byla jiná – bylo to kdovíco, a jak! Porce mi připadala, jako kdyby ji připravil minimálně Pohlreich na gastro soutěži v nějakém pětihvězdičkovém hotelu. Velmi profesionální servírování, konzistence tuhá a vydatná, a na vrchu byl dokonce „rozsol“ á la pravá paštika. Vůbec to ale nechutnalo jako náhražka, ale kompletní jídlo dotažené do dokonalosti – zkrátka gastronomický zážitek 10/10 a byla tak chuťově výrazná, že větší porci bych rozhodně nesnědla. Jo, a podávaná byla s karamelizovanou cibulkou (kterou jsem jedla poprvé, boží!), salátem a opravdu vynikajícím čerstvým kváskovým chlebem. Takže jestli jste ještě v Pastvě nebyli, musíte to napravit! Věřím, že si přijdou na své i nevegani.

Cestou do nocležiště jsme už padaly únavou a k tomu trochu promrzly na kost při hledání zastávky tramvaje a pak (byly výluky). Jaká úleva, když jsme pak po celém dni v luftě dorazily do vytopeného bytu. Ještě jsme si povídaly, prohlížely fotky z přechozího dne a do postele se dostaly až něco (hodně…) po půlnci.

Aby toho nebylo najednou tolik a nebyl jsi, čtenáři, zahlcen, dej si teď ode mě pauzu. Nechci Tě otrávit. A navíc – povinnosti volají, co říkáš?

Avotoast jsme zatím nenašli, v příštím „díle“ pražského putování na nás možná jeden čeká! Kde nakonec a proč mne neuchvátil?  Dozvíš se již brzy! :-)

Elza