STMÍVÁNÍ

Někdy anebo často mám pocit, že Země je vesmírná loď… Nic není statické a už vůbec ne půda pod nohama, veškeré okolí je v pohybu samo o sobě i ve vztahu k dalším předmětům navzájem, ať už jde o planety nebo molekuly, že se z toho člověku může zamotat hlava a to si ani nemusí dávat víno nebo se motat dokolečka.

Ono stačí být bdělý a nadechnout se vzduchu třeba při stmívání, být procítěn ve svém těle, odložit na chvíli myšlenky a nechat na sebe působit vlivy přírody, které jsou všude, ano – i ve městě, na které lze nahlížet jako na palác nebo taky kulisy v dětské hře. Protože procházet se nasvíceným městem v pět odpoledne těsně před tím než se setmí, bez myšlenek a s plným vnímáním, může být podobným zážitkem, jako když jdete po pláži nebo v přírodě. Vždyť jde jen o optiku, jakou na věc nahlížím a co mám v sobě, protože cokoli je uvnitř, promítá se vně. Co může přinést vnitřní chaos jiného než ten vnější a co může naopak přinést mír?

Tyhle okamžiky plného vnímání asi nejdou tak úplně naplánovat a chtít je myšlenkově, na to útulné místo se můžete přenést kdekoli a kdykoli a přesto to chodí jaksi nečekaně, až vás ta rovnováha vyvede z rovnováhy :-). A ve chvíli, kdy se bojíte, že ji ztratíte, ji samozřejmě pomalu ztrácíte, takže já se nebojím a jsem v té rovnováze, ke které mě někdy musí přivést až nedostatek spánku, protože tím se mysl dostává do útlumu, a to je někdy sakra správný.