Před cestou jsem dala dohromady předběžný „wish list“ míst, kam bych se ráda podívala:
- Vniroblock, protože mě děsně zajímalo, proč je to zbořeniště bývalé fabriky tak populární.
- Coffee Room, protože tam prý dostanete nejlepší avotoast v Praze.
- CafeFIN, protože je prostě děsně cool.
- LUSH, protože si chci přivonět k té nádehře.
- Náplavka, která mě láká z fotek z instagramu.
- Pastva, protože je to prý nejlepší vegan restaurace na světě.
- Národní galerie, protože jsem tam už děsně dlouho nebyla.
- Grébovka, protože #příroda a protože bude po cestě.
Jak to bylo doopravdy?
1. Holešovice: Bistro Lovely Day


2. Holešovice: Pražská tržnice
Po skvělém obědě jsme vyrazily
vstříc novým zážitkům a rozhodly se projít Pražskou tržnici. Zaujala nás
architektura budov – původně průmyslové, nyní „obydlené“ trhovci rozmanitých
kategorií – od vietnamců přes teta drogerii až po Alzu.
Víc nás ale zajímalo, kudy se
nejlépe dostaneme na druhou stranu řeky Vltavy – na Karlín, přes Žižkov a dál
do Vinohrad.
3. Žižkov: Vítkovská vyhlídka
Vymotaly jsme se z tržnice skrz
docela nehezkou částí Prahy, přešly Hlávkův most a zamířily směrem
k Vítkovskému vrchu, který jsme musely chtě nechtě překonat – ať už horem,
nebo dolem.
Míjely jsme Karlínské náměstí a kostel sv. Cyrila a Metoděje, který
mne uchvátil svou vkusnou velkolepostí co se interiéru i exteriéru týče. Pernerovou
ulicí jsme pokračovaly podél Vítkovského vrchu a hledaly způsob, jak se dostat
za kopec, nebo ještě lépe na kopec, kde jsme tušily zajímavou vyhlídku. Když
jsme pak narazily na věhlasný Žižkovský „neboj“ tunel, insta-focení jsem si
prostě nemohla odpustit. Tunel byl překvapivě dlouhý a cítila jsem se v něm podobně, jak si představuji první zážitek duše po smrti, jenže bez euforických stavů. Podivná změna tlaku, pocit tíže v nohách, divně se rozléhající zvuky, matné světlo kdesi v dálce…
Byla jsem docela ráda, když jsem opět splynula s denní bělostí (a bdělostí). Hned poté, co jsme opustily tunel, jsme se začaly škrábat na kopec, který jsme právě podlezly. Bylo fajn být zase mezi stromy a rašícím kvítím.
Nahoře na kopci se
nám otevřel krásný výhled jak na místo, odkud jsme vzešly (rozuměj Holešovice),
tak k dalším cílům za Žižkovskou televizní věží, která se měla stát
orientačním bodem pro další cestu. Na vyhlídkách mám vždy pocit, že moje duše
letí… máte to taky tak?

Byla jsem docela ráda, když jsem opět splynula s denní bělostí (a bdělostí). Hned poté, co jsme opustily tunel, jsme se začaly škrábat na kopec, který jsme právě podlezly. Bylo fajn být zase mezi stromy a rašícím kvítím.


Kdyby bylo o pár stupňů více, sedly bychom si tam a hleděly do dálky, na město pod námi a každá starost by se zdála jen velmi malicherná. Jenže místo toho jsme už docela drkotaly zuby (byly jen pouhé 3 stupně) a těšily se někam do závětří. Ponořily jsme se proto opět do šedavých hlubin žižkovských ulic a minuly televizní věž.
4. Vinohrady: Náměstí Jiřího z
Poděbrad
Záhy jsme dorazily na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme zaznamenaly abnormálně vysoký výskyt všelijakých fajnových kaváren, bister a obchůdků s kvalitními potravinami;


Stylový design všeho – stylové prostředí, stylová hudba, styloví lidé, stylové jídlo, stylové kafe. A všechno pokud možno vegan. Takhle nějak jsem si představovala Coffee room. Když jsem otevřela dveře, vskutku hrála stylová hudba- dokonce moje oblíbená písnička, kterou mám pocitově spojenou právě s tím, jak jsem si představovala tohle místo!

Vinohrady: Coffee Room.
Takže to bychom měli. A co dál? Prostředí bomba. Právě tak malé a právě tak decentně hipsterské, jak jsem čekala. Avotoast byla jasná volba. Jaké překvapení, když mi bylo řečeno, že avotoast podávají jen při snídaních. Z vegan zákusků jsem si nějak nemohla vybrat. Plátek banana bread za 55 Kč jsem si objednala spíš z hladu a nedostatečného výběru než chuti, za malý kousek mi to připadalo prostě moc. Místo toho mi přinesli podstatně větší vegan punčák, který jsem hnedka vrátila, protože punčák opravdu není můj favorit. Banana bread chutnal stejně jako moje domácí muffiny #takžedobrý, v sójovém cappucinu docela velké bubliny a bylo studenější. Asi nejsilnější zážitek byla záchodová kultura.Pobyla jsem na onom místě celkem dlouho a pořádně se rozhlédla, protože hipsterštější záchody jsem asi ještě neviděla; takhle nějak jsem si představovala pokojík puberťáka v roce 1968. Navzdory drobným nedostatkům co do občerstvení jsme v Coffee Roomu strávili celkem dlouhou dobu; prostředí nanejvýš činorodé, pročítaly jsme Prague Superguide, který ležel na stole, a plánovaly další štace. Příště si určitě nenechám ujít CafeFIN přímo na náměstí Jiřího z Poděbrad.
6. Vinohrady: Erhartova cukrárna

Janča měla chuť na něco sladkého a v Prague Superguide jsme našly tip na nedalekou Erhartovu cukránu, která má svou tradici již od roku 1937. Po krátkém bloudění jsme ji našly a vskutku, kdo má rád sladké, přijde si na své. Vegan options bohužel téměř žádné, ale pokud nejste vegani a chcete si dát luxusní dort z kvalitních ingrediencí, který není předražený, s Erhartovou cukrárnou určitě nešlápnete vedle. Janča si vybrala ořechovo-jablečno-meruňkovo-špaldovou dezert, který jsme si daly nakonec napůl, a byl boží.
7. Nové město: Velikonoční trhy na
Náměstí míru, Karlák, Tančící dům
Slunce už se sklánělo k obzoru
a my pomalu začaly směřovat Vinohradskou směrem k centru města. Míjely
jsme známý dům nábytku Strnad, který známe z dokumentárního seriálu paní
Třeštíkové Manželské etudy; i ten
dřevěný věšák byl snad na stejném místě, jako v druhém díle, který se
natáčel před 15 lety… Prošly jsme skrz
sady Svatopluka Čecha a dál pokračovaly dolů Slezskou třídou, až se pod námi
otevřelo Mírové náměstí, kde se právě konaly Velikonoční trhy.


8. Pastva
Den a 24 000 kroků městem bylo
za námi a přišel čas na pozdní večeři. Ve 20.00 jsme měli sraz s naší
hostitelkou ve veganské restauraci Pastva. Poté, co jsme přešly most a hledaly
místo setkání, ocitly jsme se v docela nehezké části Prahy na Andělu. To
se ale rozhodně nedá říct o restauraci samotné! Prostředí velmi příjemné,
neformální. Ani moc hogo fogo, ani moc hispster, taková zlatá střední cesta
vkusu. Bylo téměř plno. Jako start jsme si objednaly čaj z čerstvého zázvoru
(toho tam bylo opravdu požehnaně, konvička tuším za 60 Kč) a batátové hranolky
(60 Kč), jichž byla hora a které jsme si rozdělily napůl. Luxusní. Jako druhý a
poslední chod jsem zvolila paštiku z kešu, piniových oříšků a žampionů
s kváskovým chlebem, která byla v jídelníčku řazena mezi předkrmy
(120 Kč).
Očekávala jsem nějakou normální
pomazánku, která se tváří jako paštika, a která asi nebude kdovíco. Jenže
skutečnost byla jiná – bylo to kdovíco, a jak! Porce mi připadala, jako kdyby
ji připravil minimálně Pohlreich na gastro soutěži v nějakém
pětihvězdičkovém hotelu. Velmi profesionální servírování, konzistence tuhá a
vydatná, a na vrchu byl dokonce „rozsol“ á la pravá paštika. Vůbec to ale nechutnalo
jako náhražka, ale kompletní jídlo dotažené do dokonalosti – zkrátka
gastronomický zážitek 10/10 a byla tak chuťově výrazná, že větší porci bych
rozhodně nesnědla. Jo, a podávaná byla s karamelizovanou cibulkou (kterou
jsem jedla poprvé, boží!), salátem a opravdu vynikajícím čerstvým kváskovým
chlebem. Takže jestli jste ještě v Pastvě nebyli, musíte to napravit!
Věřím, že si přijdou na své i nevegani.

Aby toho nebylo najednou tolik a
nebyl jsi, čtenáři, zahlcen, dej si teď ode mě pauzu. Nechci Tě otrávit. A
navíc – povinnosti volají, co říkáš?
Avotoast jsme zatím nenašli, v příštím „díle“
pražského putování na nás možná jeden čeká! Kde nakonec a proč mne neuchvátil? Dozvíš se již brzy! :-)
Elza