Ono stačí být bdělý a nadechnout se vzduchu
třeba při stmívání, být procítěn ve svém těle, odložit na chvíli myšlenky a
nechat na sebe působit vlivy přírody, které jsou všude, ano – i ve městě, na
které lze nahlížet jako na palác nebo taky kulisy v dětské hře. Protože
procházet se nasvíceným městem v pět odpoledne těsně před tím než se
setmí, bez myšlenek a s plným vnímáním, může být podobným zážitkem, jako
když jdete po pláži nebo v přírodě. Vždyť jde jen o optiku, jakou na věc
nahlížím a co mám v sobě, protože cokoli je uvnitř, promítá se vně. Co může
přinést vnitřní chaos jiného než ten vnější a co může naopak přinést mír?
Tyhle okamžiky plného vnímání asi nejdou tak úplně
naplánovat a chtít je myšlenkově, na to útulné místo se můžete přenést kdekoli
a kdykoli a přesto to chodí jaksi nečekaně, až vás ta rovnováha vyvede
z rovnováhy :-). A ve chvíli, kdy se bojíte, že ji ztratíte,
ji samozřejmě pomalu ztrácíte, takže já se nebojím a jsem v té rovnováze,
ke které mě někdy musí přivést až nedostatek spánku, protože tím se mysl
dostává do útlumu, a to je někdy sakra správný.
No comments:
Post a Comment